Z českého zahraničního časopisu Nový Polygon 6/2004

Úvaha o 17.listopadu

Antonín Procházka

V projevu, který přednesl pan prezident dne 28. října ve Vladislavském sále u příležitosti státního svátku, se kromě úvodních vět plně zaměřil na hodnocení patnácti let, které uběhly od konce komunistického režimu, tedy od 17. listopadu 1989. Hovořil o novém zrodu svobody nikým neomezované plnohodnotné občanské svobodě, široce založeném pluralismu a opravdové politické soutěži.

Nějak se však v jeho projevu vytratil původní význam tohoto dne, tj. podíl studentů na boji o svobodu a demokracii. Studentský rozmach totiž zasáhl celé tři historické epochy: éru nacistické okupace, komunistické totality i éru vstupu do postkomunistické svobodné společnosti. Toto jejich úsilí je jako dějinným milníkem vyznačeno jedním dnem - 17. listopadem. Bylo to r. 1939 v Praze, o deset let později r. 1949 na Moravě v Brně a konečně totéž datum v r. 1989 v Praze a v celé republice. Posledně jmenované vzepětí v sobě již neslo všechny přísliby svobody a demokracie, jak o nich hovořil pan prezident.

Výročí nás však nutí k určitému hodnocení toho, co by mělo být, ve vztahu k tomu, co je. K tomu není třeba se ohlížet zpátky. Jednoznačně nutno souhlasit s tím, že za oněch uplynulých patnáct let se po stránce ekonomické vykonalo velmi mnoho. Dosvědčuje to pravdivost tvrzení, že škody hospodářské lze napravit poměrně brzy, byť za velkého úsilí.

Škody, představující destrukci odvěkého hodnotového řádu, vymezujícího stupně mezi kategoriemi dobra a zla, se napravují jen zvolna a těžce. S tím souvisí vlastní realizace základních lidských práv pro znovunastolení svobody a rovnosti člověka v důstojnosti i právech. A tato oblast, tvořící nejvnitřnější stránku člověka, je stále v určité destrukci. Naše justice, školy a politici s těmito pojmy operují, ale je to všechno nějak pouze na povrchu. Jako bychom balili do celofánu něco, co by mělo mít naopak aktivní prostor a čerstvý vzduch.

Všechno je prozatím úplně jinak, než jsme si to v kriminále představovali. (Jsem jedním z těch, kteří byli odsouzeni 17. listopadu 1949.) Ano, máme pluralitní demokracii. Demokracii, která v současné době představuje pouze boj o moc. Pochopitelně, že tento boj nikdy nekončí. Obsahuje dvě fáze: útočný boj do okamžiku získání moci a obranný boj za její udržení. Mohli jsme to hmatatelně pozorovat na právě proběhlých volbách. Neobešlo se to mnohde ani bez osobních invektiv a hrubostí.

Nepotřebujeme se ohlížet za minulostí. Ona je totiž ještě stále v mnohém z nás. Úsilí uzurpátorů o vymazání jedinečnosti každého člověka doposud nese své ovoce. Je to například po desetiletí vtloukaná stádnost, neboť právě ona plodí nenávist, závist a osočování jedinců, kteří se z ní již vymanili.

Jsem vděčen za prezidentova slova, že "ti, kteří komunistickému režimu za cenu nesmírných osobních obětí otevřeně vzdorovali, aby požívali dnes v naší zemi skutečnou a zaslouženou úctu, a že je povinností všech nedopustit jakékoli znevažování jejich činů a postojů". Jsem rád, že alespoň on, jako hlava státu, má takové mínění.

Jejich existenční postavení je však u většiny úplně jiné. Političtí vězni komunistického režimu živoří dodnes na pokraji společnosti. Jako svědomí něčeho jsou spíše na obtíž než k užitku. Jejich celkové postavení muselo být po r. 1989 znovu probojováno, neboť jako odboj proti komunistickému režimu byl zprvu uznáván pouze ten, který začínal Chartou. Političtí vězni padesátých a pozdějších let jsou lidé, kterým pro odepření vzdělání bylo zamezeno, aby se po r.1989 mohli úspěšně zapojit do konkurenčního profesního procesu. Dodnes jejich postavení dokreslují dvě fronty na poštách v době výplaty důchodů. Jednu frontu tvoří blahobytně vyhlížející občané v dobře ušitých šatech. To jsou výborně placení důchodci z řad totalitních ozbrojených složek (Nemluvě již o vyplacení vysokých částek tzv. odchodného.) Druhou frontu tvoří sedření občané-důchodci ve starších oděvech, mlčící. Mezi nimi jsou právě bývalí političtí vězni s velmi nízkými důchody. Vyšší důchod získat nemohli a nepomohla tomu ani mimosoudní rehabilitace.

Výzvu prezidenta k tomu, abychom se smířili se sebou samými a s naší vlastní minulostí, přijímám pouze v její prvé části. S vlastní minulostí se však smířit nemohu. Byla mi ukradena, diktována a usměrňována silami zla. Nevylučuje tedy možnost opakování se. To je stále třeba mít na paměti.

Antonín Procházka, emeritní soudce Ústavního soudu ČR

 zpět na hlavní stranu                zpět na archiv aktualit