Z českého zahraničního časopisu "Nový Polygon" 3/2005

Intelektuální ovzduší

Libor Brom

Jak jinak než peklem nazvat dvacáté století tří světových válek - první s přežitými monarchiemi, druhé s národním socialismem a třetí (takzvané studené) s mezinárodním socialismem - komunismem?

Jak jinak než peklem nazvat století, kdy na všech světadílech byly vězněny mučeny a zabity stamilióny lidských bytostí a způsobeny nesmírné hmotné škody?

Jak jinak než peklem nazvat století, kdy jen během jedné zimy a jen na Ukrajině zahynulo na státem plánovaný hladomor přes šest miliónů lidí a kdy mnozí přežili vládní teror jen tím, že se živili masem z lidských mrtvol, což tehdejší sovětský prezident nazval „dobrou školou socialismu?"

Jak jinak než peklem nazvat století, kdy převládala slepota lidových mas, krátkozrakost politiků a bezohlednost nacistických a komunistických ideologů?

Dosud zůstává pozoruhodnou ta skutečnost, že Amerika nakonec předstihla ve zbrojení všechny nepřátele a vynálezem atomové bomby zachránila existenci západní civilizace.

Opravdu zachránila?

Pravda, nacisté byli likvidováni a potrestáni, ale komunisté se stáhli do nových hospodářských a politických pozic. Podle známé leninské taktiky (nové ekonomické politiky) přisvojují si nyní kapitalistické vynálezy a jen vyčkávají na příští příležitost ke konečnému útoku na zbytek „svobodného světa", který se mezitím na všech možných místech světa vyčerpává v obraně proti neustále novým tyranům a teroristům.

Peklo na zemi pokračuje.

Pravda, není otevřená světová válka, avšak milióny lidí nepřestávají hynout pod násilím a hladem. Za nepřehledného světového obchodu atomickými, biologickými a chemickými zbraněmi se mnohým pozorovatelům nabízí jen ta cynická perspektiva, že to všechno nemůže dopadnout dobře. Jednou přece jen někdo začne házet ty strašné zbraně na druhého, ten druhý bude reagovat a celá civilizace zanikne.

Peklo na zemi pokračuje.

Pravda, západní země se napořád připravují k obraně proti vnějšímu útoku, avšak obrany proti jejich zániku zevnitř není. Stará tradiční křesťanská duše západního světa se rozpadá a nově panující intelektuální ovzduší ji nemůže nikdy nahradit.

Jaké jsou hlavní rysy současného intelektuálního ovzduší západního světa? Jsou to tyto:

(1) Představa, že dočasný obzor je všechno, co existuje a co člověk potřebuje brát v úvahu (sekulární materialismus).

(2) Představa, že vesmír nemá nutně smysl a že tedy člověk nemá naději dospět k nějakým konečným závěrům (iracionalismus).

(3) Představa, že nic není dobré či špatné, ale jen lepší či horší ve srovnání s alternativou a že tedy člověk nemůže rozhodovat, ale jen rozlišovat (relativismus).

(4) Představa, že hledání konečné pravdy je zbytečné a že člověk se tedy musí smířit s pouhým shromažďováním faktů, ať už tato fakta jsou neslučitelná a protikladná (filosofický synkretismus).

Konečný výsledek takového intelektuálního ovzduší je nabíledni: základní teologické odcizení člověka od jeho Stvořitele je znásobeno etickým odcizením člověka od člověka, ekologickým odcizením člověka od přírody a nakonec psychologickým odcizením člověka od sebe sama. Člověk pak nevěří v nic a propadá všemu. Oběťmi takového intelektuálního ovzduší jsou pak všichni, jejichž mozky byly intelektuály od dětství vymyty a zůstaly bez pořádného vzdělání a potřebné duševní kázně.

Můj dlouhý život v západním intelektuálním ovzduší mě mnohdy nejen překvapil, ale i naučil, jak se proti zániku západní civilizace bránit.

(1)

Když jsem na podzim 1958 emigroval do Ameriky ve víře, že je to jediná země na světě, která je ještě schopna a ochotna s komunismem bojovat, poprosila mě osmdesátiletá sousedka v domě, abych ji zavezl do vzdáleného univerzitního města. Netroufala si prý jet svým autem, byl listopad, večer, tma a příšerná plískanice. Když mi ta vysoká rezolutní dáma s pohledem komandujícího generála řekla, že se musí zúčastnit schůze o „rozumné nukleární politice“, vyhověl jsem jí už z čiré zvědavosti. Proboha, pomyslil jsem, kdo v takovém stáří a za takového počasí může toužit jet do na schůzi s takovým tématem?

V univerzitním městě mě čekalo další překvapení. Přednáškový sál byl nabit docela rozumně vypadajícími lidmi a na jevišti zasedly soudě podle hlasitého potlesku, velmi známé a vzdělané osobnosti - lékař, fyzik, biolog, ministr a politik. Schůze začala přesně v osm, vzdělanci měli pak jeden po druhém učené projevy o tom, co se má dělat, abychom přežili očekávaný sovětský atomový útok na Ameriku. Po projevech pánové na jevišti se pak mezi sebou zabředli do složité diskuse a nakonec obrátili k posluchačstvu o otázky. Žádných však nebylo. Všichni přítomní byli zřejmě přemoženi návalem vědeckých faktů a závěrem, že obrany proti atomovému útoku vlastně není. Jak to jeden člen panelu na jevišti vystihl ve větě: „Když na naše město spadne atomová bomba, tak nejen my ale i obyvatelé všech okolních měst budou mrtví.“

Za mrtvolného ticha v auditoriu, kdy se nikdo ze čtyř set přítomných ani nehnul, moje sousedka začala na mne naléhat: „Zeptejte se něco!“ Já jsem žádnou otázku neměl. Po čase však, abych starou dámu uspokojil, sebral jsem v sobě odvahu, zvedl ruku a hlásil se o slovo - upřímně řečeno v naději, že mou ruku v poslední řadě sálu nikdo neuvidí. Mýlil jsem se. Uviděli, a přinesli ke mně mikrofon, a tak jsem pomalu vstával přemýšleje, co se mám vlastně panelu zeptat, když všechno bylo už tak důkladně vysvětleno. Pak jsem začal takto: „Moje otázka je pro pána v šedém obleku na pravé straně panelu. Udělal jste závěr, že Američané musí být realisté a jako takoví musí v každé obci, na každé ulici a v každém domě vybudovat obecní, uliční a domovní atomové kryty a že tuto výstavbu má financovat vláda. Moje otázka je tato: Imigroval jsem právě do Ameriky ze země okupované absolutními realisty to jest dialektickými a historickými materialisty, sovětskými komunisty. Řekněte mi, prosím, proč tito realisté nestaví ve své zemi žádné atomové kryty?“

A rychle jsem si sedl – s myšlenkou, co ten pán v šedém obleku může na to odpovědět. Lékař na panelu však žádnou odpověď neměl a strkal loktem do souseda napravo, aby ten odpověděl. Fyzik se také k žádné odpovědí neměl a strkal do svého souseda biologa. A tak to strkání došlo až k poslednímu členu panelu, který nikoho po své pravici už neměl. Politik váhavě povstal, šel k mikrofonu a po zakašlání začal: „Já nevím, ale...." Řekl jen ta tři slova a hned přišlo něco náramně neočekávaného. Někdo uprostřed auditoria na něho zařval: „Když nevíš, tak mlč!“ a celé posluchačstvo náhle oživlo. Politik u mikrofonu se zarazil, byl na okamžik v rozpacích, ale pak pomalu dokončoval svou větu:

„...ale jak si pamatuji, Sověti vybudovali jako atomový kryt tu svou podzemní dráhu, která..." Větu však nedokončil. Někdo na druhé straně auditora na něho zařval: „Ta podzemní dráha byla vybudována ve třicátých letech a tehdy nikdo neměl o nějaké atomové pumě ani ponětí!“ Celý sál byl zčista jasna na nohou, jeden mluvil ke druhému a všichni začali odcházet domů. Schůze o „rozumné nukleární politice“ náhle skončila. Také já jsem tedy vstal odcházel. Daleko jsem se však nedostal. Odcházející mě zastavili a jeden po druhém třásli rukou: „To jste udělal skvěle!“ V autě na cestě domů jsem pak se zamyslil nad tím, co jsem to vlastně tak „skvělého“ udělal. V mlčícím davu byl jsem jediným, kdo promluvil. Stará paní po mém boku uzavřela mé zamýšlení docela břitce: „Jeden člověk s odvahou je většina!" jak řekl už Andrew Jackson.

Závěr? Intelektuální ovzduší lze porazit zdravým lidským rozumem.

(2)

Od té schůze se můj život Americe náramně změnil. Začal jsem po večerech učit dospělé ruskému jazyku a mít veřejné přednášky o sovětské civilizaci. Rok poté jsem opustil své zaměstnání v bance a začal vyučovat rusky také na středních školách a univerzitě. Pro zbytek života čekala na mne takto řada dalších překvapení.

Hned na první den školního roku musil jsem se zúčastnil zasedání všech učitelů, na kterém superintendant měl dynamický projev o pokroku okresu - prý devětadvacátého nejbohatšího v Americe - a jako příklad pokroku uvedl vyučováni ruského jazyka a kultury. Po projevu přistoupil jsem tedy k němu s návrhem, že - když okres je tak pokrokový a bohatý, aby organizoval pro studenty též zájezdy do ciziny a tak jim umožnil se lépe seznámit též s jinými jazyky a kulturami. Za měsíc poté byl jsem okresem informován, že jsem určen organizovat skupinu tří učitelů a třiceti studentů, kteří budou příští léto cestovat po deset týdnů v Evropě.

A tak jsem po celý školní rok nejen učil, ale též připravoval ten zájezd, najal cestovní kancelář, vypracoval túru po třinácti zemích Evropy, organizoval pro účastníky krátké večerní kursy v zeměpisu, dějepisu, jazycích, fotografování atd. a někdy v květnu oznámil superintendantovi, že skupina je pro cestu připravena a může počátkem prázdnin odejet.

"Co to znamená, že skupina může odejet," vyjekl na mne superintendant, "vy musíte jet s nimi!"

S tím jsem opravdu nepočítal. Vždyť jsem nedávno po třiatřiceti letech života Evropu šťastně opustil! Nyní přišlo pro mne další překvapení. Zjistil jsem, že jako cizinec v USA nemohu dostat pro cestování žádný pas a opravdu jsem nevěděl, co mám dělat. Jeden zkušený Američan mi však řekl: "To není žádný problém! Jste přece zákonným obyvatelem svobodné Ameriky a když vám vláda nechce vystavit cestovní dokument, tak si jej vystavte sám!" To by mne - vycepovaného nacistickou a komunistickou tyranií - nikdy nenapadlo! Byl jsem proto nesmírně rozrušen, když jsem zasedl ke psacímu stroji a začal na čistém papíru sepisovat svůj "pas". Nadepsal jsem ten dokument vznosně „Affidavit in Lieu of Passport" a popsal v něm svou osobu, účel cesty, nazval země, které navštívím, uvedl číslo svého povolení k pobytu v USA a přilepil svůj obrázek. Potom jsem uznal, že každý dokument musí mít též nějaké úřední razítko, a tak jsem si dal na tom potištěném papíru úředně potvrdit svůj podpis. Notář ochotně otiskl velké razítko a přidal svůj vlastní podpis. Takto jsem měl v rukou jakýsi cestovní dokument. Pak jsem však uznal, že potřebuji mít na dokumentu také vstupní víza pro všechny země, které navštívím. Řekl jsem si: jestliže dostanu vízum od jedné země, tak druhé země se automaticky připojí. Ale která země bude tak odvážná, aby otiskla své vízum jako první? Řekl jsem si, že to udělá Francie... A tak se také stalo.

Francouzský konsul v městě si dlouho můj dokument prohlížel, prý nic podobného v životě neviděl, a pak řekl: "Bude vás to však stát peníze." Odpověděl jsem rychle "Můj školní okres to rád zaplatí!" Učet mě překvapil. Zněl na pouhých $ 2.50! Poté všechny ostatní konsuláty se připojily a jedno vízum za druhým s razítky byly na mém "pasu" vytištěny Pro nedostatek místa musil jsem k "pasu" připojit dokonce další list. Ted' můj dokument vypadal opravdu jako nějaký platný cestovní průkaz. A tak jsem také opravdu po celé západní Evropě bez obtíží cestoval. Jen na francouzsko-italské hranici zastavili kvůli mne veškerý provoz, když celníci ve svém úřadě dlouze můj "pas" studovali.

Zájezd se ukázal velikánským úspěchem. Studenti viděli nejen nesčíslné množství evropských měst, ale seznámili se zejména s rozmanitými politickými režimy a vyslechli na historických místech přednášky o vzniku francouzské republiky, španělsko-italského fašismu a poválečné německé demokracii. V populární mnichovské pivnici, kde kdysi řečnil Hitler, a pak v jeho letním sídle v bavorských horách, kde často odpočíval, musili se také zamyslit nad začátky nacismu. Navíc v obchodně orientovaném Curychu vždy neutrálního Švýcarska - kde kdysi žil Lenin před tím, než ho kapitalisté poslali vlakem v zapečetěném vagónu do Ruska, aby tam provedl revoluci - studenti se také nutně zamyslili nad začátky komunismu. Vrcholem zájezdu byla soukromá audience u papeže ve vatikánské bazilice svatého Petra a oslava svátku americké nezávislosti se šestou flotilou na palubě letadlové lodi Valley Forge zakotvené uprostřed Středozemního moře. Když po banketu a tanci s našimi dívkami slavnostně odění důstojníci končili oslavu spouštěním americké vlajky za zvuku americké národní hymny nebylo jediného studenta, který by neslzel.

Výsledek zájezdu byl pro mne velmi důležitý. Odjel jsem do Evropy se skupinou naivních teenagerů a vrátil se domů s oddílem uvědomělých a ukázněných amerických vlastenců.

Závěr? Intelektuální ovzduší lze úspěšně nahradit dojmy z cest v jiných kulturách.

(3)

Když se světový komunismus stále více rozlézal po světě a sovětští zpravodajové volně projížděli jako "turisté" i samotnými Spojenými státy, byl jsem jednoho dne pozván, abych posloužil jako tlumočník skupině m takových "turistů," kteří právě přijeli do našeho města. Prý byli už všude od New Yorku až po Kalifornii - a teď se vraceli severními státy zpět. Neměl jsem pro tlumočnickou činnost čas, ale jedno jméno mezi těmi sovětskými "turisty" jsem rozpoznal. K mému úžasu to byl člen samotného vedení Komsomolu, organizace sovětské komunistické mládeže! Ihned jsem tedy úlohu tlumočníka přijal, a dokonce se dostavil se dvěma dalšími tlumočníky Pak jsem dal každému sovětskému "turistovi" k dispozici jednoho z tlumočníků a navrhl, aby navštívili jinou část města. Sám jsem si vzal na starost, jakoby namátkou, toho "mládežnického činitele", jak mi byl ten komunistický potentát prostě představen. Nejdříve jsem se s ním tedy rozjel po městě, navštívil starostu i nejlepší obchodní dům a potom vyjel do předhoří ukázat naše jedinečné přírodní divadlo v Červených skalách a Vyhlídkovou horu s hrobem Bufallo Billa Soudruh si lebedil. Když jsme nakonec jeli po dálnici zpět do města, na jednom místě jsem jakoby namátkou řekl: "Tady nalevo za domy je jedna typická předměstská střední škola. Měl byste zájem se do ní podívat?" Soudruh mi skočil na lep: "Ano, ano, ano!" Tak jsem rychle zabočil. Hned na parkovišti školy soudruh vyvalil oči, když jsem mu řekl, že všechny ty stovky namnoze nových aut patří studentům. Pak ve vestibulu školy ho čekala další rána - výstava velikých sovětských plakátů s propagandou proti Americe. Jeden plakát představoval tlustého amerického kapitalistu s ohnutým nosem a vedle něho vyzáblou americkou matku s hladovým dítětem, jež se žádostivě dívalo na prázdnou láhev. Ruský nadpis říkal: "Pracující v kapitalismu nemají pro své děti ani na mléko!" Jiný plakát ukazoval také vyžraného kapitalistu s ohnutým nosem, kterak se zlostně dívá na komunistickou Kubu s jejími šťastnými dělníky a rolníky. Ruský nadpis říkal: "Kapitalista chce Kubu přepadnout a vykořisťovat. Musíme tedy pracující Kuby bránit!" Jiný plakát ukazoval mapu, kterak komunismus vítězně postupuje po celém světě. Nadpis zněl: "Americký imperialismus je všude likvidován!" A tak dále.

"Odkud ty plakáty mají?" zeptal se soudruh a já odpověděl: "Mají zde klub sovětských vztahů," tlumočil jsem odpověď ředitele školy. "Studenti si přivezli ty věci z cesty do Sovětského svazu."

Pak jsme se podívali se soudruhem také do několika tříd. Jako náhodou učitelé v nich přednášeli o útočné politice světového komunismu. Ve třídě ruského jazyka visela po celé zdi veliká mapa SSSR a na stole byla výstava sovětského propagačního materiálu. Studenti právě psali dopisy svým ruským přátelům - každý do jiného sovětského města. V okamžiku, kdy se soudruh díval na vyvěšenou velkou fotografii prezidenta Kennedyho při jeho projevu proti komunismu u "Berlínské zdi hanby", nemohl jsem si odpustit, abych si zdrcený pohled "sovětského mládežnického činitele" nevyfotografoval.

Při rozloučení ve městě sovětský intelektuál ani netušil, že ve škole, kterou viděl, jsem učitelem, a že jsem školu na jeho návštěvu připravil. Později jsem v New York Times četl o tom, kterak se ta skupina tří sovětských "turistů" po třech měsících vracela do SSSR Když bylo prý odhaleno, že jeden člen skupiny je vedoucí samotného sovětského Komsomolu, obklopilo ho množství reportérů. Na otázku, které místo v Americe na něj udělalo největší dojem - Hollywood, Washington, Velký kaňon, New York... "mládežnický činitel" řekl bez váhání: "Jedna škola v Kolorádu."

Závěr? Sovětské intelektuální ovzduší lze porazit i použitím jeho prolhané propagandy.

(4) 

Po několika letech pobytu v Americe vyučoval jsem jen na univerzitě, kde jsem byl postupně ve vedení tří diplomových programů. Jako známý antikomunista setkal jsem u kolegů profesorů v oboru politiky a mezinárodních vztahů často s nevraživostí či otevřeným nepřátelstvím. Když komunistický severní Vietnam přepadl demokratický jižní Vietnam, celá univerzita se automaticky ocitla ve stavu stávky proti "válce". Na ulicích parkovaly autobusy až z Kalifornie, uprostřed kampusu byl táborák a od mikrofonu na improvizované tribuně řinčely tvrdé projevy. Pod tlakem "revoluční nálady" vyučování nebylo žádné. Jen jeden profesor pokračoval v přednáškách. Já sám. Brzy byl jsem však vyrušen delegací stávkujících, kteří se postavili u dveří mé třídy bombardovali mě otázkami a žádali konec vyučování.

„Proč vyučuji?“ odpověděl jsem, „poněvadž jsem byl najat univerzitou, abych vyučoval, a jsem za to placen.“

„Proč nestávkuji?" odpověděl jsem, „poněvadž se stávkou nesouhlasím.“

„Proč nejsem proti válce ve Vietnamu?“ odpověděl jsem, „poněvadž jsem pro obranu vlády lidu - demokracie - kdekoli na světě, tedy i v jižním Vietnamu.“

Delegace mladistvých stávkujících byla zaražena a nakonec odešla s nepořízenou.

Na druhý den přišla však delegace jiná, tentokrát složená ze starších, snad vedoucích celé stávky v čele s jakýmsi vousatým mužem. Ten začal na mne zhurta: „Tak vy jste ten fašista!“

Já že jsem fašista!?" odpověděl jsem. „Za fašismu byl jsem vězněn! A nejen já! Také můj otec, matka, sestra a děda! Jeden strýc zahynul v koncentráku Auschwitz, druhý byl deportován na nucené práce do Německa a bratranec byl s pětaosmdesáti jinými českými vlastenci v posledních dnech fašistického panství popraven!"

Takovou odpověd vousatý revolucionář a jeho soudruzi nečekali.

A já pokračoval: „Tak vy nechcete bránit demokratický jižní Vietnam proti komunistickému útoku a všemu tomu, co bude nutně následovat, to je konfiskaci majetků, deportaci demokratů do pohraničí, věznění tisíců lidí a hromadného útěku obyvatelstva ze země?“

„A když padne Vietnam,“ pokračoval jsem, „budete potom bránit Kambodžu, Barmu, Indonésii, Filipíny až budou napadeny?“ Postupně jsem vyjmenoval všechny ještě svobodné země v oblasti a stávkující vždy hned odpovídali jedním a tímtéž výkřikem: „K čertu s tou zemí!“ Konečně jsem došel ke zbývajícím zemím v oblasti a zeptal se na toto: „Budete bránit Austrálii a Nový Zéland?“ Čekalo mě velké překvapení. Náhle nastalo ticho.

Po chvíli někdo z té tlupy odpověděl: „Ano.“

A tak jsem jednání se stávkujícími rázně ukončil: „Proboha, zamyslete se, jak budete bránit Austrálii, když všechny země kolem ní už budou ve spárech nepřátelských útočných armád?“

Demonstranti zůstali beze slova a po chvíli odešli.

Na konci univerzitní stávky mě čekalo však překvapení největší. Stávkující mě pozvali do svého "velitelství na večeři na rozloučenou. Nevěděl jsem, co tam mohu čekat a zda mám pozvání vůbec přijmout Nakonec jsem vzal sebou jako svědka svou manželku. Večer byl opravdu pozoruhodný. Stávkující mě hostili na pečlivě připraveném banketu a byli velmi uctiví - i ten útočný vousatý „velitel“. Byl jsem tam mezi nimi jediný profesor.

Závěr? Intelektuální ovzduší lze porazit vyšší osobní zkušeností.

(5)

Na univerzitě získal jsem si takto mezi studenty a kolegy profesory jakýsi respekt, který pak vzrůstal s rostoucím počtem mých akademických hodností, úřadů a přednášek ve Spojených státech a Evropě, článků a knih a zejména návštěvou světoznámých osobnosti na ročním zasedání mé odbočky celoamerické slovanské Honor Society.

Největší zájem akademické obce a veřejnosti přinesla návštěva světoznámého britského vědce z Oxfordu a výzkumníka (research fellow) při Hooverově institutu na Stanfordské univerzitě v Kalifornii, autora četných prací o komunismu, který právě vydal zevrubnou knihu o teroru v SSSR (ve třicátých letech zahynulo tam na území od Ukrajiny do Kazachstánu okolo 14,5 miliónů lidí. Auditorium bylo přeplněno, když dodnes uznávaný "největší žijící moderní historik" nazval komunismus "primitivní iluzí, která přilákala lidi ke zločinné ideologii" a rozebral komunistické řádění v minulosti, nepřístojností v přítomnosti a pasti nachystané pro budoucnost. Bylo dojemné hledět na obličeje přítomných profesorů, když jim učenec připomínal, že to byla západní politická kultura, která vyvolala a intelektuálně ospravedlnila některé z nejhorších nepřátel své vlastní pluralitní tradice, a nabádal všechny aby odhodili klapky s očí, které znemožňují bolestivé sebezpytování a potlačují vědecký dialog.

Studenti byli přednáškou nadšeni a vítali další protikomunistické řečníky kteří přicházeli do mých tříd ze zemí za Železnou oponou a hovořili s námi o svých zkušenostech s totalitní tyranií. Zval jsem ovšem také komunisty aby se studenti seznámili s jejich sémantikou.

Jedním opravdu nezapomenutelným návštěvníkem byl přední sovětský spisovatel a oddaný člen partaje, který jako voják za druhé světové války bojoval v oddílu „antipropagandy“. Ten v mé třídě ruské literatury přednesl více méně suchou vědeckou přednášku o žánru krátké povídky, ale poté upoutal všeobecnou pozornost svým lyrickým povídáním o válce, dětství, lásce, přírodě, rybaření, lovu, vnitřní nekonečnosti člověka a "opravdovém" duchu našich časů. Cítil jsem, že spisovatel nás může obdařit více než jen účastí ve třídě, a tak jsem pozval jeho a tucet studentů na večerní sedánku k sobě do domu. Stálo to za to. Na samém konci večera, když se spisovatel s námi všemi spřátelil, oslovil nás náhle takto:

„Hovořili jsme doposud jen o literatuře a já odpovídal na všechny vaše otázky. Smím nyní zapomenout literaturu a zeptat se vás něco z jiného oboru?“

„Ovšem, samozřejmě,“ odpověděli jsme jednohlasně.

Spisovatel povstal a obrátil se k nám s velmi vážným obličejem:

"Všichni víte, že my, komunisté, dobýváme svět a že se naše panství ve světě každým dnem rozšiřuje. Dnes jsme my komunisté, již tak daleko, že ovládáme mnohé strategicky důležité země Asie, Afriky a jižní Ameriky a přibližujeme se podle Leninova plánu k břehům samotných Spojených států. Řekněte mi, prosím, kdy se vy, Američané, začnete konečně bránit? Až my, komunisté, přistaneme v New Yorku?"

Studenti byli bez dechu. Nemohli uvěřit, že slyšeli od předního komunistického propagandisty takovou otázku. Byl jsem tomu velmi rád, neboť mezi mými studenty byli někteří příští vůdcové amerického hospodářského a politického života včetně dnešního státního sekretáře. Též jsem byl rád, že jsem tak mnohokrát ve třídách citoval profesora Manuilského ze sovětské Školy politického válečnictví o tom, že strategií světového komunismu je zmocnit se nejdříve východní Evropy potom mas Asie a nakonec obklíčit Ameriku, která jim spadne jako zralá hruška to klína.

Konečný závěr? Kalné intelektuální ovzduší západu musíme všichni - jak jen umíme - čistit! Jinak nás jednou zadusí!

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit