E-mailový ZPRAVODAJ

Trocha  informací a glos k zasmání i zamyšlení, připravená k 30. 11. 2005

Rubriky:

Info...

Stalo se ... (a naše glosy)

Kdo je disident ?

Ze zdivočelé země

Z nové Evropy

O čem se nemluví (Uhl si staví pomník, Petr Uhl zaútočil i na „bratry Mašíny“ )

Vybrali jsme pro Vás  

Krize důvěry v politiku ?

Z čeho mám strach

Paroubkova finta už funguje

Demokracie pro nedotknutelné

Odkazy

Ze stránek Svědomí  (České vlastenecké stránky)

Ze stránek Národní myšlenky

Další...

O tomto zpravodaji


Info...

  o.s. Berkat  (www.Berkat.cz) zve  na  dva  úterní večery v Malém sále Městské knihovny v Praze 1, na Mariánském náměstí 1 vždy od 19.00:
6.12. Trochu štěstí  pro Čečensko (Berkat  znamená v čečenštině  štěstí, výhledy humanitární, rozvojové  a  sociální práce  v dnešním  Čečensku ?  Do jaké míry  je  možné pomoci  lidem, kterým válečný teror, chaos a bezpráví   ublížil  na  duši i  na  těle?)
13.12. Afghánistán  aneb znovu  na začátku (Berkat v arabštině  znamená „hojnost z mála“, je možné  nastartovat a založit drobný podnikatelský obchod  s těmi nejchudšími, zcela  negramotnými  vesničankami z nejchudších a  nejnebezpečnějších oblastí  Afghánistánu? )

  V úterý 13.prosince 2005 od 18 hod.měla být v ostravské restauraci Parlament beseda s Milanem Paumerem - nekoná se! Pořádatel: projekt Vlastenecký klub.

   Bohoslužby Kněžského bratrstva sv. Pia X. najdete na www.volny.cz/fsspx .

Rubriku zpracoval  František Rozhoň  

Stalo se ... (a naše glosy)

Kdo je disident ?

  Petr Uhl ve svých „Politických otaznících nad Hučínem(PRÁVO 25.11.05) vyčetl Hučínovi, že podepsal Chartu na jaře 1989, tehdy to bylo už prakticky bez rizika. Dovolte abych k tomu přidal příklad „ještě horší“ – příklad člověka, který Chartu nepodepsal vůbec. Omluvou mu budiž, že měl výmluvu na – jak se tehdy říkalo - objektivní okolnosti. Byl z Ostravy, Chartu podepsat chtěl, ale měl kontakt jen na Petra Uhla. A kdykoli přijel do Prahy, dozvěděl se, že Petr Uhl je v Rakousku
   Když mi to před léty vyprávěl, naivně jsem se podivil: V Rakousku, ne zavřený? K polistopadové legendě Petra Uhla přeci patřilo jen to druhé…
(rof)

  V téže větě svého článku útočí Uhl na Hučína, že „v nenásilných občanských iniciativách zaměřených proti tehdejšímu režimu nepůsobil.“ Logicky se naskýtá otázka, zda Charta byla občanskou iniciativou zaměřenou proti tehdejšímu režimu. Tvrdím, že ne. Jako důkazy pro své tvrzení nabízím dokumenty Charty – hned v prvním se píše „nechceme tedy vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působeni konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že budeme upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských práv…“. Jako důkazy se nabízí i věty, kterými chartisté opakovaně omlouvají tu úzkou polistopadovou spolupráci s bolševiky, především Čalfou: nebyli připraveni na převzetí moci, tak byli rádi, že jim hodný Čalfa poradil... (rof)

  Dlouho mi nebylo jasné, jak může být státní zaměstnanec, byť s názvem veřejný ochránce práv, ochráncem občanů proti zvůli jménem státu. Odporovalo to zdravému rozumu shrnutému do životní zkušenosti koho chleba jíš, toho píseň zpívej. PRÁVO 29.11.2005 zveřejnilo údajnou ombudsmanovu zprávu hodnotící policejní zákrok proti účastníkům CzechTeku 2005. Z textu vyplývá jen doplňkové potvrzení další moudrosti vrána vráně oči nevyklove, státní zaměstnanec se odvolává na neexistující práva státu.
   Pokud v Praze disident Bublan uznal že je vhodné kdekoho obelhávat (od Husákova slibu technařům – pokud si zajistíte smlouvu, ani se neukážeme, po lhaní státních špiček o přítomnosti účasti nepřítomného státního zástupce), ozvala se z Brna ozvěna disidenta Motejla bylo to zákonné. Motejlovi ani mu nevadilo, že má materiály prakticky jen jedné strany – vnitra. Materiály technařů si fikaně ponechalo vnitro na své Inspekci. PRÁVO cituje údajná Motejlova slova „Policie není povinna čekat, až dojde ke spáchání trestného činu. Naopak je její povinností předcházet trestné činnosti“. Pomiňme aktuální Hučínovy zkušenosti s pokusem o prevenci trestné činnosti, soustřeďme se na to, že aby řečené bylo pravdou, musí být za slovy o povinnosti omezení „za zákonem stanovených podmínek“. Motejl jako JUDr. dokáže ten značný rozdíl posoudit. Pokud nebyla citace PRÁVA klamem, pak Motejl ukázal, jak zrůdně lže ten kdo říká pravdy jen půl. Citace je krutým a nepřijatelným bianco-šekem, vždyť i holocaust nacisté odůvodňovali jako prevenci. Pak byl si disident Motejl vysloužil ocenění „doktor bestie“.
(rof)

  Když chartisté moc lapali, po svobodě slova volali. Hned ve svém už zmíněném prvním prohlášení se pohoršovali „zcela iluzorní je například právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech“, „uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem či prostřednictvím umění (bod dvě, článek 19 téhož paktu) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění“. Chartisté jsou u moci, a ideozločiny znovu v nemalé míře zaměstnávají policii. (rof)

  Podal trestní oznámení šéf bolševiků Filip na šéfa lidovců Kalouska za výrok že KSČM je zločineckou organizací. Šéf lidovců byl ochoten svůj výrok odvolat, pokud Filip řekne „stydím se za Klementa Gottwalda a všem lidem v ČR se za tu mravní kreaturu omlouvám“. Jak uvedlo PRÁVO 21.11.2005, Filip se neomluví, jen „uznává chyby, omyly i trestné činy, které se staly do roku 1989“. Jenže to říkali bolševici i do roku 1989, i tehdy neustále vymýšleli Soubory opatření k centrální nápravě chyb, omylů i trestných činů minula. Marně hledám čím se po r.1989 polepšili, naopak v PRÁVU 25.11.2005 čtu, jak se chlubí starosta podbeskydského Hnojníku za KSČM, jak úspěšně prověřoval spoluobčana; existuje snad zákon, který by mu to dovolil? (rof)

  Miloslav Ransdorf (euposlanec za KSČM) si v komentáři k usnesení EU-parlamentu dovolil v dubnu říci „Jako historik vím, že se ohledně Letů bezuzdně lže. Žádný skutečný koncentrák tam nikdy nebyl". A disident Petr Uhl, který stojí v popředí snah za úpravu české historie tak aby v ní figurovala dědiční vina za genocidu Romů, hned udal na Policii, že Ransdorf zpochybnil holocaust (trestní sazba do tří let odnětí svobody).
   Policie si obstarala stanovisko Historického ústavu Akademie věd, ve kterém se píše, že nelze zaměnit tehdejší, podle užívaného názvu v oné době, „cikánský tábor s koncentračním táborem v pravém slova smyslu". Podle ústavu v koncentráku v pravém slova smyslu byly uplatňovány zvláštní předpisy, které umožnily nakládat s lidmi s největší tvrdostí včetně jejich střílení.
   Uhl vyjádřil se stanoviskem nesouhlas – v Letech prý šlo o koncentrák, neb „táborový řád v Letech po 2.srpnu 1942 výslovně uváděl, že strážní služba může použít vůči vězni střelné zbraně, a to i při neuposlechnutí příkazu, nejen při útěku."
(zdroj PRÁVO 21.listopadu 2005).
   Pamatujte si argument jak poznat koncentrák a vzpomeňte na současnou Evropu. Brazilec zastřelený v londýnském metru ani netušil že neuposlechl příkaz a 30 vteřin do něj policejní strážní služba s rozmyslem pálila. Policejní šéf Ian Blair žádal incident nevyšetřovat a podobně jako kdysi nacisté hned vyhrkl dobově akceptovatelnou frázi – dnes o boji proti terorismu…
(rof)

  I bez oznámení politiků se policie činí a dává vzpomínat, jak se žilo před Listopadem. Vzpomínáte žalob na demonstrující chartisty? Dnes je ministrem vnitra Chartista a státní žalobkyně Galková už podala žalobu na jednoho z demonstrantů z 28.října. Podobně jako Ransdorf i 21letý mladík měl zpochybňovat holocaust.
   Zajištění sálu pro koncert ve Zlaté Olešnici a zvací dopis pro kapelu z členské země EU byly podle jablonecké policejní mluvčí Knoppové důvodem k domovním prohlídkám a obviněním z podněcování k nenávisti vůči skupině osob. Při domovních prohlídkách byly "odhaleny rasistické materiály" a další ideozločiny jsou na světě. Jak na takovouto demokracii nahlíží Jára Meců, který léta 1968-89 přežil v USA, najdete dále.
(rof)

Ze zdivočelé země :

  Jiří Paroubek zůstává v centru pozornosti. Zaujal především slibem a jeho odvoláním –podpořil a odložil podporu návrhu na zrušení lustračního zákona. A přitom lustrační zákon vyžaduje změnu, aby zbavil vlivu pracovníky StB, nikoli jejich příležitostné agenty, leckdy ke spolupráci krutě nucené.
   17.listopadu na Národní Paroubek poznal, že úzká spolupráce s Rathem mu zajistila pískot, a tak se méně ukazuje s Rathem a začal zvyšovat svou popularitu s J.Krampolem.
(rof)

  Rath je nadšen – nepodařilo se mu odvolat ředitelku VZP Musílkovou, ale ta rezignovala sama. M.Kalousek Rathovu strategii zhodnotil slovy: „Neřekl bych, že proti ní byl veden politický tlak, byl to brutální mocenský tlak, který postrádal jakoukoliv objektivitu a noblesu“. (zdroj PRÁVO 26.11.05)  Nástupce Musílkové Rath teprve začal hledat, i tak vypadá „koncepce“. Něco zboříme, teprve pak se ohlížíme po náhradě… (rof)

  Rath se tváří, že razantně vymetá cizí špínu, zdá se však, že vyplouvá na povrch špína jeho. Sotva si vzal za ministerskou poradkyni dlouholetou spolupracovnici Evu Klimkovičovou, už se od ní musel distancovat. Jde o klientelismus a miliony za schůzky s Rathem.
Když se Rath do kamer vyjadřoval k možné krádeži v archivu České lékařské komory, mluvil značně nejistě.
Z Ratha asi Duce nebude, jak se obával jeden čtenář Zpravodaje…
(rof)

  Zdeněk Jičínský, který by v civilizovaném světě za svůj podíl na bolševickém uzákonění nerovnosti občanů sdílel v nejlepším případě osud Rudolfa Hesse, je v českém skanzenu významným členem a právnickým guru ČSSD. 21.11.2005 pro čtenáře PRÁVA ze svých útoků na pravici vyvozoval že levicová většina (s ČSSD i KSČM) by udržela sociální stát. Nenávistná jalovost JUDr.Jičínského kontrastovala s tamtéž otištěnými stručnými argumenty V.Klause.
   Prezidentova definice sociálního státu znamená, že lidem bylo vsugerováno, že mají nárok na dnešní míru bohatství, blahobytu, a dokonce na stále rostoucí bohatství a blahobyt, bez ohledu na to, jaké jsou ekonomické výsledky, a bez ohledu na to, kolik oni sami k tomu přidávají. Tento sociální stát je šílenství. Evropa podle V.Klause vsadila na špatnou kartu, protože takový stát nejen dlouhodobě, ale i střednědobě nemožný…
(rof)

  Pavel Zvěřina, 26.11.2005 napsal: „zatímco píšu, poslouchám z BBC, že polský ministr obrany oznámil deklasifikování všech materiálů z archivu sídla Varšavské smlouvy, říká, že byl naprosto šokován tím, jaké plány ti "budovatelé míru" měli - použití jaderných zbraní k "preventivnímu útoku" apod. Počítám, že se u nás brzy najde další skupinka "pragováků" vedených Havlem, Křenem či jiným kořenem, která proti tomu bude protestovat, že to porušuje lidská práva "budovatelů míru" - válečných štváčů, komunistických nepotrestaných zločinců.“
   Už se děje - na ČRo2 už kdosi protestoval, zatím proto, že se Polsko neřídí protokolem o utajení, který neratifikovalo…
(rof)

  Policejní těžkooděnci v Poznani rozehnali pokojné shromáždění homosexuálů. „Není možné nutit mladistvé a neplnoleté, aby přihlíželi jistým věcem“, zdůraznil Mariusz Kamiňski z vládnoucí PiS. Pokud oni považují homosexualitu za nemoc, neměli by neměli nutit mladistvé a neplnoleté přihlížet k staronovému „léčení obuškem.“ Ani nutit naslouchat výkřikům části mládeže polské (teplí do plynu) a české (přehlídka zbytečných lidí) - když bolševik krutě řádil, část mládeže křičela podobně nechutně dědeček, babička, ujídají z chlebíčka. (rof)

  Dlouhá válka pro XXI.století může pokračovat. US-Sněmovna reprezentantů téměř jednomyslně podpořila dočasný časově neomezený pobyt US-vojsk v Iráku, G.W.Bush to přetlumočil „svým“ vojákům na Osanské základně v Jižní Koreji: „budeme bojovat proti iráckým teroristům, budeme v boji pokračovat až do našeho vítězství“.
   Na druhé straně prostí lidé z „našeho společenství“ domalovávají na obrazy „svých“ představitelů zalomené kříže a uvědomují si, že Bushova slova méně pateticky ale s o to větší vahou říkají svým dětem iráčtí rodiče. Odůvodňují to vyprávěním, jaké to bylo, když před rokem „zbraně Západu slavně zvítězily“ ve
Falúdži (barbarstvím srovnatelné s Guernikou)  , a o vnucovaném západním středověku, který obhajuje právo mučit cizí podezřelé ve jménu „povinnosti chránit své“
(rof)

Z nové Evropy :

  Brusel nedávno pochválil Prahu za unikátní eurokampaň, nezmínil ale, jak je trapná: Jednou nás z Úřadu vlády ohromí bludem, že národní státy jsou přežitkem Vestfálského míru, jindy je propagandistické ujištění že žádný zákon/směrnice není vnucen/a z Bruselu bez schválení v zemi, následováno ve zprávách informací že gigantický chemický zákon REACH schvalují a budou schvalovat pouze klíčové instituce EU.
   Českým politikům i politikářům snad za odměnu přijel do Prahy sám šéf bruselské exekutivy Barroso,  dal jim šanci vyfotografovat se s ním. Což je v čase kultu osobnosti celebrit ceněná odměna.
   Barroso se Špidlou v Praze také oficiálně odstartovali plán D – podle novinových zpráv má jít o zásadní debatu o budoucí struktuře EU, jen není jasné kdo má diskutovat s kým.
   Plán D odvozuje svůj název od slov dialog, demokracie a debata. V PRÁVU se mu 21.11.05 vysmála Iveta Kramešová – pro většinu Evropanů diskuze kořenech demokratismu prý bude mlácením prázdné slámy. Myslím, že opak je pravdou. Neustále bychom měli diskutovat o tom, co je demokracie. Je příliš snadné jí dát nový rozměr. Joseph Goebbels v článku pro časopis Angriff z 30.dubna 1928 napsal:
  Vstoupíme do říšského sněmu, abychom do zbrojního arzenálu demokracie vnesli vlastní zbraně. Staneme se říšskými poslanci, abychom výmarské smýšlení zničili tím, že ho podpoříme. Když je demokracie tak hloupá, že nám dává k této medvědí službě volné jízdenky a diety, je to její věc... Pro nás je vhodný každý zákonný prostředek, abychom změnili dnešní stav." A víme jak to dopadlo.
(rof)

  Co je normální v mezinárodním demokratickém společenství dneška? V Londýně právě teď postavili před soud dva muže a žalují je za zveřejnění dokumentu o tam jak G.W.Bush v rozhovoru s Blairem navrhl vybombardovat katarskou televizi al-Džazíra. (zdroj PRÁVO 30.11.2005) Když tu vládl bolševik, vysnili jsme si Evropu jako region, v němž politik odstupuje při pouhém podezření z nepravosti, jsme v Evropě opačné v níž jsou chráněny zločinné plány.
   30 let po smrti španělského generála F.Franka chce být v sousední demokratické Francii prezidentem dnešní ministr vnitra Sarkozy, a mám obavy, že dokáže Franka nejen dohnat, ale i předehnat. Jedny občany uráží výroky o sebrance a lůze, druhé arogancí, s níž docílil, že nevyjde již vytištěná kniha o jeho bývalé manželce Cécilii.
(zdroj PRÁVO 21.11.05) Francouzské Národní shromáždění schválilo Sarkozyho teroristický zákon havlovsky zvaný protiteroristický, který
(viz zpravodaj z 31.10.2005) už mi vedl ke glose Sarkozy s právy otrokáře, ale bez jeho povinností... . A francouzská vláda pokračuje v další restrikci – mj. se ztíží slučování rodin, kdysi tak blahodárné pro české emigranty (zdroj PRÁVO 30.11.2005). Opatření údajně ve jménu veřejného pořádku vypadá spíše jako špehounské a rasistické. Kdo vládě dal právo tohle schvalovat, není i staronová „povinnost železnic hlásit cesty podezřelých osob“ polínkem do ohně totalitní demokracie? (rof)

O čem se nemluví ?

   Uhl si staví pomník z toho, že byl disidentem, který se totalitnímu režimu postavil nenásilnou cestou. Nic proti tomu, ale on při tom docela zapomíná, že tento odboj probíhal za přinejmenším benevolentního přikývnutí StB, ne-li s její plnou manipulativní účastí. Ve své době jsem samozřejmě ani já o tom nevěděl a nijak tím nesnižuji Uhlovy zásluhy, naopak, jsem mu vděčný za odvedenou práci a odvahu, kterou tehdy ukázal. Jenom připomínám, aby bylo jasno: dnes je rok 2005 a ledacos jsme se přeci jen od Sametky dozvěděli, včetně toho, jak se Uhl choval ve vězení. Rád bych ho tedy upozornil na to, že opomineme-li všechny barvy duhy, kromě barev černé a bílé existuje celá škála šedi. Přinejmenším by si mohl vzpomenout, že nositelem Nobelovy ceny míru byli nejenom Albert Schweitzer, Matka Tereza a Dalai Lama, ale i Nelson Mandela, představitel ozbrojeného odboje proti nelidskému režimu své země. Plným právem.

Pavel Zvěřina v článku „Státní zastupitelství, opakujte se mnou: Je to má chyba, má veliká chyba...“, 26.11.2005

  S odvoláním na reprizovaný televizní seriál „Křeček v noční košili“ se domnívám, že Petr Uhl musí mít převyvinutou komůrku nenávisti. V rámci útoků na kdekoho zase zaútočil i na „bratry Mašíny“ a jejich „násilné a antikomunistické formy odporu, jež značná část veřejnosti odsuzuje, považuje za zločinné“. K téže otázce se vyjádřil i vojenský historik Eduard Stehlík“
   Domnívám se, že v případě Mašínů jde hlavně o dvě věci. Jednak chybějí informace a jednak Mašínové jsou svým způsobem naším špatným svědomím. Jsou určitým zrcadlem, které nám ukazuje, že se to dalo dělat jinak, a kdyby se to možná dělalo jinak, tak jsme v tom nemuseli žít tak dlouho. Celá Mašínovic rodina svým základem, příkladem otce, ukazuje Česko ve 20.století. Ukazuje možnost cesty, kterou my jsme si nezvolili. Ti lidé si zvolili aktivní odboj, protože jim šlo o svobodu, o demokracii, která byla pošlapávána, a za svobodu se platí. Oni byli ochotni zaplatit i tím nejvyšším, co měli, vlastními životy."
   Útěk bratří Mašínů a jejich skupiny je podle Eduarda Stehlíka v poválečných československých dějinách raritou. A nejen proto, že Mašínové a jejich přátelé byli v roce 1953 mladí kluci, ale i proto, že se jim jejich odbojovou činnost dlouho dařilo před komunistickou policií tajit. Pomohla jim k tomu zkušenost z odboje proti nacistům i rady, které jim ještě za války dával jejich otec Josef Mašín, hrdina protinacistického odboje a jeden z proslulých Tří králů. Nabádal je, aby vždy spolupracovali jen s těmi nejdůvěryhodnějšími a nejprověřenějšími lidmi. Na konfidenty ve svých řadách později doplatilo mnoho dalších skupin, které se k protikomunistickému odboji chystaly, například skautské organizace. Státní bezpečnost totiž hned po únorovém puči, a leckdy už před ním, vytvořila síť udavačů, která jí pomohla odhalit odbojové akce hned v samém začátku. Jejich organizátoři pak v politických procesech 50. let dostávali i ty nejvyšší tresty.
   Eduard Stehlík nepochybuje o oprávněnosti ozbrojeného boje proti komunistickému režimu: „V únoru 1948 se tady pučem dostala k moci diktatura, která zahájila občanskou válku proti vlastnímu národu. Začala popravovat lidi, zavírat je do koncentračních táborů a střílet do nich na hranicích, když se pokoušeli republiku opustit. Jestliže se někdo chová tímto způsobem, vraždí své vlastní lidi, je naprosto legitimní se proti tomu postavit i se zbraní v ruce, a nejenom legitimní, ale i chvályhodné a to základní, co by člověk měl udělat."
(zdroj http://www.radio.cz/cz/clanek/72785 - Podle Josefa Mašína je v Česku stále komunistický režim)

 

 Rubriku zpracoval František Rozhoň (rof)přispěli  Milo Komínek a Jan Šinágl


Vybrali jsme pro Vás

Krize důvěry v politiku ?

Z čeho mám strach

Paroubkova finta už funguje

Demokracie pro nedotknutelné

   Petr Chvojka: Krize důvěry v politiku ?

Dne 9. listopadu uspořádala Transparency International ČR a Nadace Friedricha Eberta v Praze pod záštitou předsedy Poslanecké sněmovny PČR Dr. Lubomíra Zaorálka seminář, o jehož aktuálnosti a smysluplnosti svědčí již sám název „Krize důvěry v politiku a její důsledky  pro parlamentní demokracii“. Autor tohoto příspěvku se nepokouší podat přehled o významných účastnících diskuse, ani zprávu o jejím průběhu a výsledcích. To ponechává povolanějším - semináře se  účastnili i novináři, a to i aktivně jako referenti.

    Autor se však odvážil předložit svoje systemizující teze k problematice (které si připravil předem, ale které pro nabitý program přednést nemohl). Činí tak proto, že referáty a diskuse o nich prokázaly reálnou oprávněnost jeho soudů, když se  na sugestivní zadání semináře pokusil ještě doma stručně reagovat formou určité „inventarizace“ hlavních determinant současného stavu a momentů, které jsou ve hře. (Možná, že příliš vyhrotil argumentaci a leckde použil hodně černé barvy. Chtěl však zřetelně vykreslit kontury problémů.)

-   Domnívám se, že primárně nejde o krizi důvěry v politiku. Jde - přinejmenším geneticky - o krizi a ztrátu důvěry v politiky. Zpětnými vazbami, přes zklamaná očekávání a deziluzi značné části občanů během polistopadového vývoje, to ovšem navozuje i jejich určité ambivalentní, možná až negativní, pocity vůči systému parlamentní demokracie vůbec, jak se v ČR vyvíjí při zdokonalování umných mocenských mechanismů politikařících stran. Jde pak už často zejména o jejich - tj. jen partajní - „vysokou hru“.

-  Během polistopadového vývoje došlo k vytěsnění prostých občanů z této hry. Postupně jim de facto zůstala jen možnost spořádaně vhodit lístek té jedné (byť i jimi demokraticky vybrané) strany do volební urny. A pak už se mohou dívat, jak probíhá stranický establishment, jak se propracovává technokracie moci, jak se v tomto rámci odehrává „samopohyb“ oddělený od široké občanské množiny a jejích potřeb. Je tedy do značné míry nutně orientován nikoliv na naplnění veřejných občanských zájmů, ale jeho hlavním smyslem se často zdá být realizace parciálních partajních cílů. A média občanům vysvětlují s patřičnou ideologickou omáčkou, co ta která strana dělá pro jejich všeobecné blaho (či naopak nedělá, když jde o stranu, která s nimi nemá dobré konexe nebo podléhá v přesilové hře). A v neděli se pořádají pitoreskní veřejné televizní turnaje, kde jim to vše servírují - s grafy či s hanopisnými cedulemi - přímo někteří zasloužilí politici.

-  Nejvíc rozčilujícím problémem, zdá se,  je přitom zarputilost, s níž si „obec politiků“ hájí a udržuje možnost realizace svých uzurpovaných mocenských výhod oproti prostým občanům. Je až neuvěřitelné, co se čas od času přece jen před širokou veřejností rozprostře (a zde hrají média povětšině naopak pozitivní roli), ať již jde o prosazování parciálních ekonomických zájmů (viz ostudnou neuzavřenou kauzu zvýšení poslaneckých platů), či o odhalování široce založených systémů korupce, jdoucí v některých případech až do úrovně kriminálně zařaditelných činností atp. A děje se tak při bezostyšném brzdění návrhů na přijetí jakýchkoliv, byť i rozumných, protikorupčních opatření, uplatnění zákona o střetu zájmů, nedávného pokusu o prosazení etického kodexu poslance atp.! (Přímo mne fascinovala výstižná charakteristika M. Ruska v Britských listech ze dne 21.10., že v tomto smyslu u nás jde o „společnost korupčně samosvornou“.) Zárukou vlastní nepostižitelnosti - či alespoň obtížné vymahatelnosti postihu - těchto zástupců demokratické veřejnosti je jejich doživotní imunita podložená zákonem. Není divu, že důsledkem těchto nehorázností, pečlivě však zaznamenávaných občany, je pro naši parlamentní demokracii opětovné vyhrocování  polarity na „my“(dole) a „oni“(ti nahoře), tolik typické pro předlistopadový vývoj.

-  Neoddělitelným atributem demokratického zřízení a jeho reálné funkceschopnosti je mj. jeho právní ukotvení. Přechod na nové systémové podmínky byl však po Listopadu charakteristický tím, že nebyl včas vytvořen  stabilizovaný a stabilizující právní, legislativní, trestně postihový (penalizační) atp. rámec fungování postkomunistické ekonomiky. Mj. již proto - o přežívání předlistopadových přístupů vůbec nemluvě - nebyla respektována nutnost a vynucováno dodržování určitých, vůči všem subjektům exogenně vystupujících pravidel hry. A o to méně se prosazovala potřeba a ochota k jejich dobrovolnému, eticky a morálně podloženému dodržování jako apriornímu respektování jakéhosi kantovského „kategorického imperativu“ (morálky, svědomí, obecných  pravidel slušnosti).

-  V podmínkách nedostatku a nedostatečnosti potřebných kvalitních legislativních norem, regulatorních opatření, zarámovaných institucemi, které by je prosazovaly, které by postihovaly přestupníky a pozitivně ovlivňovaly chování všech účastníků trhu, však toto chování leckdy nutně přesáhlo hranice nikoliv jen morálního a etického, ale i právního kodexu. Je to dokumentováno údaji o růstu korupce v ČR, na niž navazuje široké spektrum hospodářské kriminality, postihující všechny oblasti. V míře, v níž se tato situace vyvíjela a fakticky se institucionalizovala, zproblematizovala řádnou funkceschopnost systémového rámce tržní ekonomiky: Přerozděluje výhody z podnikání nikoliv úměrně zásluhám, ale na základě personálních vazeb, kontaktů a vyplacených částek.

-  Ovlivňovala  a přirozeně tím i nadále ovlivňuje  nejen výsledky celé ekonomiky, ale i nárůst nedávno kritizované „lidské závisti“ prostých občanů. Výskyt této tzv. „závisti“ by však pro vládnoucí garnituru měl být spíše mementem než předmětem odsouzení: Prostí občané se prostě pohoršují nad tím, že se toto vše může stále ještě dít, když už to v polistopadové euforii v počátečních fázích ekonomické transformace naivně přehlíželi coby nutnou prvotní akumulaci kapitálu do rukou průkopníků tzv. “české cesty“. Nabuzuje to jejich nedůvěru v existující systém demokracie.

-  Nejdůležitějším aspektem vyvolávajícím nedůvěru občanů v systém je však to, že mohou a musí sledovat, jak výše nastíněný vývoj svými druhotnými - či dokonce primárními - vazbami a svými důsledky v kontextu rozbujelé korupce nebezpečně prolnul i do (či právě do) politických struktur. Dochází ke sřetězení interakcí příčin a následků etického marasmu při vzájemné determinaci vývoje v obou rovinách (viz třeba dlouhodobou historii sponzorování našich politických stran „přičinlivými“ podnikateli v očekávání protislužeb). Přirozeně to vyvolává příslovečnou zavrhovanou tzv. blbou náladu, pro kterou, navzdory všem kritikám oprávněnosti tohoto termínu, i nadále trvají  podmínky.. Má to bohužel i své neblahé výchovné důsledky: Průběžně jsou široké veřejnosti shora vysílány signály, že nerespektování nejen etických, ale i právních pravidel je něčím normálním, a že se „může všechno, pokud nejsi chycen“ (a že ani pak nejde o problém).

-  Je vůbec možná cesta z tohoto marasmu? Nebo je již naším osudem? Systém demokracie umožňuje, že každá země má takovou vládnoucí garnituru, jakou si (údajně) zaslouží, protože si ji zvolila...Takže co chceme? Kde hledat chybu? Z jiné strany se vracíme k výše již diskutovanému bodu v úvodu této inventarizace problémů s naší demokracií: Jde o poznatek, že ve stávajícím systému nebyly zabezpečeny (či jsou do značné míry narušeny) funkceschopné průběžné interaktivní vazby mezi občanskou a vrcholovou úrovní - stranickými garniturami - ustavovanými občany jednorázově a periodicky v průběhu voleb. Plynulost a charakter vývoje demokracie jsou pak v mezidobí v podstatě určovány výsledkem hypertrofovaných voluntaristických partajních her, a to bez možnosti průběžného aktivního ovlivňování zdola. Zjednodušeně řečeno, ze strany občanů neprobíhá ovlivňování stran. Když to formulačně přeženu, zideologizovaná a v podstatě bezobsažná „velká politika“ je věcí jen politiků  (což se leckdy projevuje přes partajní ukotvení příslušných činitelů i na krajské, popř. i nižší úrovni. Zde se však situace v poslední době značně vylepšila.)

-  Domnívám se, že k emancipaci a obnovení důvěryhodnosti demokratického systému v ČR je jediná cesta. Vede právě přes obnovení dělné komunikace mezi politiky a občany a přes nastolení průběžných zpětných vazeb mezi nimi při respektování a využívání iniciativy a aktivity občanů. (Ta sice narůstá mj. s mírou jejich znechucení obzvlášť frustrujícím momenty naší politické scény, viz např. hnutí „Děkujeme, odejděte!“či „boj o televizi,“ obecně však má pozitivní charakter ve smyslu hledání nových forem demokratické, třeba i naprosto neinstitucionalizované účasti na správě věcí veřejných.) Angažovanost občanů je však zatím hodnocena v podstatě negativně. Občanská sdružení a společnosti, představující široké spektrum dobrovolného sdružování, včetně jednorázových iniciativ zaměřených na nejrůznější oblasti veřejného života,  a to většinou zatím s nepolitickými cíli, jsou démonizovány (což  je i jedno z oblíbených slov autora následujícího citátu) jako „účelová seskupení usilující - pod maskou vznešených frází a bez demokratické legitimace - o politickou moc“. Lze se však domnívat, že toto hodnocení je jen výrazem obav z možnosti (případného) vyčištění současného systému od hypertrofie všezahrnujících partajních struktur, a že vše je naprosto legitimní z hlediska podstaty demokracie. A hlavní zábranou rozvoje a využití občanské iniciativy  těchto seskupení se zdá být zejména to, že nevlastní správné partajní legitimace jako vstupenku do mocenské hry o demokracii.

- Jakkoliv zatím skóre té hry pro nás moc dobře nevypadá, lze vsadit na nechuť nás Čechů nechat se dlouhodobě vodit za nos. Lze tedy věřit, že to nakonec občanská demokracie proti „partajkracii“ uhraje. (Ostatně, vždyť občanským iniciativám ani moc o samu moc jako takovou skutečně nejde...)

   Josef Skála: Z čeho mám strach

„Staří muži by měli býti badatelé“  řekl T.S. Eliot. Snad proto, že stáří poskytuje rozvahu, touhu po pochopení a paměťovou stopu neúspěchů a zklamání. Krátící se perspektiva zítřka nabádá k úspornosti a soustředění se na věci podstatné, které bychom my starší chtěli zanechat generaci budoucí. Aby  naše děti a vnuci nemuseli podstoupit stejnou cestu, po které jsme šli my. Aby nemuseli znovuobjevovat již námi objevené.  Povinnost badatele je proto nejen objevovat, ale své zkušenosti zaznamenat tak, aby neodešly ze světa spolu s ním („publish or perish“ je zákonem řemesla vědce, kterým jsem se 30 let živil). Do nesmrtelné paměti naší civilizace zákonitě patří nejen naše poznatky, ale i záznam cesty kterou jsme  ke svým „objevům“ či závěrům dospěli. Na příklad  poznatek, že „tato cesta vede do pekla“ přijme budoucí generace pouze tehdy, když uvidí nezvratné důkazy.

O jaké „cestě“ a jakém „pekle“ mluvím? O oné, nyní tak nebezpečně nakloněné a blátivě kluzké, spojnici mezi mladičkou a vratkou demokracií v postkomunistické Evropě a peklem znovuhrozící „diktatury proletariátu“. Obávám se, že v mnohých z nás již zprávy o dvacetiprocentní voličské preferenci pro komunistickou stranu, o komunistických europoslancích reprezentujících Českou republiku v Evropském Parlamentu, o postupném pronikání komunistů do výkonných i zákulisních vládních mocenských sfér, o tom, jak ovládají ekonomická soukolí legitimní i zločinecká, přestaly vyvolávat zcela oprávněnou hrůzu. Zvykli jsme si a začínáme tyto zprávy přehlížet. Jsme stejně krátkozrací jako naivní obyvatelstvo Petrohradu, jehož naprostá většina ještě v lednu 1917 ani nevěděla co slovo „bolševik“ znamená?  Zamysleli jsme se někdy nad širší souvislostí těchto jevů? Buďme alespoň na chvíli těmi věkově staršími „badateli“ T.S. Eliota:

     Poradkyně minulého ruského presidenta Borise Jelcina Galina Starovojtová varuje: „Nelze vyloučit, že Rusko spěje k ve svém vývoji k období fašismu. Paralely mezi nynější situací v Rusku a situací Německa po Versailleské dohodě jsou očividné. Velký a silný národ je pokořen a velké procento jeho příslušníků žije  vně nynějších hranic Ruska. Rozpad velmoci probíhá v době kdy mnoho jejích politiků a generálů má stále ještě mentalitu impéria a současně se odehrává v období hluboké krize hospodářské.“ ( přeloženo z knihy Davida Remnicka: „Lenin’s Tomb“;  výraz fašismus je zde samozřejmě volně zaměnitelný za termín komunismus ). Ještě vám neběhá mráz po zádech? Mně ano!

Co můžeme my, obyčejní lidé, udělat abychom pomohli zabránit skluzu po té cestičce do pekla? Pouze důkazná dokumentace zločinu ve všech jeho vývojových fázích  může snad předejít jeho budoucímu opakování. Databáze šesti milionů životů zničených fašismem shromážděná v muzeu Yad Vashem  v Jeruzalému je  podle mne významnou součástí obrany proti současným i budoucím neonacistickým tendencím. Ruští intelektuálové v letech perestrojky pochopili důležitost dokumentace zločinů stalinismu a v iniciativě „Memorial“ začali shromažďovat důkazy o milionech justičních vražd  a  dlouholetých vyhnanství v „Gulagu“. Pozdější osud této iniciativy a databáze se mi bohužel nepodařilo vypátrat. Dovedu si představit, že byla trnem v oku mnoha nynějších mocných. V Německu na dokumentaci komunistických zločinů pracuje již několik let velký historický ústav. Snahy o dokumentaci komunistických bezpráví v bývalém Československu, tak nesmírně důležité ve světle nynějšího politického vývoje v zemi, byly celých patnáct let po sametové revoluci zřejmě záměrně odsunovány na vedlejší kolej. Databáze nazvaná „Životy vykolejené  komunismem“ začala vznikat teprve před rokem na základě mé výzvy k 15. výročí pádu komunismu.

Výzva pod názvem „Nesmíme zapomenout“, otištěná i na těchto stránkách, je v kontextu shora uvedené hrozby diktatury neokomunismu ve východní Evropě stále více aktuální.  Databáze osobních vzpomínek na to, jak byly statisíce životů v totalitárním Československu ovlivněny vyšetřováním, perzekucí, konfiskací majetku, vystěhováním, znemožněním studií či práce ve vlastní profesi, nebo nuceným exilem  úspěšně narůstá.   Společně s historikem prof. Vilémem Prečanem a Dr. Jiřinou Šiklovou se proto opět obracíme na vás všechny, kteří si ještě pamatujete, abyste nám dále zasílali buď elektronicky (e-mail: csds@csds.cz ), faxem (420-220 406 408) nebo poštou (ČSDS, Skokanská 3,  169 00 Praha 6, Czech Republic ) své vzpomínky na to, jak komunismus změnil život váš a životy vašich příbuzných a známých.  Lze posílat i namluvené zvukové záznamy, kopie dokumentů , fotografií, filmových  záznamů. Informace (v jakékoliv i velmi jednoduché formě) by měly obsahovat jména, adresy, případně data narození. Přispěvatele bychom chtěli ujistit, že získané informace nebudou zveřejněny bez jejich výslovného svolení, a že vytvářená databáze zůstane výhradním majetkem Československého Dokumentačního Střediska. Přístup k ní bude umožněn pouze historikům, žurnalistům a umělcům k legitimním projektům.

Zpracování databáze a její udržování vyžaduje ovšem i finanční prostředky. Dokumentační Středisko je součástí Národního Muzea. Jeho činnost je ovšem většinou financována z grantů a soukromých darů. Na vedení databáze „Životy vykolejené komunismem“  se nám doposud grant získat nepodařilo ( což samozřejmě není příliš překvapující). Obracíme se tedy  na všechny, kdo souhlasí s důležitostí tohoto projektu, s velkou prosbou o jakýkoliv, byť sebemenší finanční příspěvek. Československé dokumentační Středisko je nevýdělečná organizace a na Vaše dary Vám bude vystaveno daňové potvrzení. Veškeré dary zaslané na adresu ČSDS  pod názvem : databáze „Životy vykolejené komunismem“ budou do posledního halíře využity pouze na tento projekt. Středisko (tel. 420 -  220 466 402 až  407 )  má i svou webovou stránku (www.csds.cz ) a přímé bankovní spojení ( #  27 -3147470297/0100 ).

“Staří muži by meli být badatelé”, řekl T.S. Eliot, “protože tam a zde již ztrácí na důležitosti”.Odvěká role starší generace je zachování a předávání vědomostí, a modelování života a charakteru generace budoucí na  zkušenostech života svého. Heraclitus  před dvěma a půl tisíci lety řekl, že “charakter je osud”. Dostojíme své historické povinnosti?  Máme dostatek charakteru, abychom  napomohli osudu našich dětí a vnuků, aby byl lepší než byl ten náš?     Prof. Josef Skála, Vancouver

  Jaromír Vacek: Paroubkova finta už funguje

RATH nám dvakrát za týden předhodí nějakou kravinu a my zcela zapomeneme na:
- Důchodovou reformu
- Zlodějinu s pozemkama
- Zlodějinu s internetem do škol
- Aféru Unipetrol
- Útěk miliardáře a stav naší policie
- Korupci v ČSSD atd atd.

a o to Paroubkovi jde. A daří se mu to. Media to sežrala i s navijákem. RATH a jedině RATH.

No a RATH?? Toho Paroubek před volbama, jako další skvělý předvolební tah zlikviduje ve chvíli, kdy bude RATH srát už celý národ. 

Vypadá to jako legrace, ale toto už legrace není!!! Stačilo už snad, že s ním pojedl exprezident Havel - samozřejmě beze slova kritiky jeho konání. Začínám mít pocit, že 17. listopad byl zbytečný... politika se absolutně vymkla veřejné kontrole. Proboha, probuďte se!!!! Vždyť Filip a Grebeníček se chystají a ještě se u toho řehtají. A že nehrozí rok 48, jak tvrdí Parouback? Možná že ne, ale Bělorusko a Lukašenkův režim máme na očích docela dobře, uvědomme si to!!!

Novináři, nespěte!!! Jde o hodně.     Jaromír Vacek, východní Čechy

  Jára Meců: Demokracie pro nedotknutelné

„Už aby to prasklo ! Už aby to prdlo ! Svobodu, svobodu ! “ bylo slyšet na všech ryncích zatím ještě nerozbitého Československa. V kalendáři byl LISTOPAD roku 1989 a v Praze byla roztančená sametová revoluce. Generální tajemník Jakeš mluvil o KSČ jako o „kůlu v plotě" a tentokrát mluvil pravdu. Nespokojenců přibývalo a mnohý z nich chtěl svou malou potřebu vykonat právě u toho kůlu. Přibývalo i chrabrých odpůrců režimu lezoucího do rakve. I slepý poznal, že rodná strana neměla spojence už ani v NDR, natož v SSSR, o čemž štěbetali vrabčáci a mlely báby na pavlačích. Byl nejvyšší čas k poslednímu převlékání kabátu. V nepřetržitém provozu byly i čistírny. Lidé prostí s ještě obyčejnějšími a lidé vzdělanější s ještě vzdělanějšími, kteří režimu přes 40let se strachem nebo s obdivem tleskali, rostli na ryncích v demokraty a zapřísáhlé antikomunisty. Strana měla přes dva miliony členů. Potkat v tom roztančeném čase komunistu bylo nad lidské síly. Snad jedině ve vládě a v parlamentu, kde „volili" Havla.

Svobodu,svobodu,svobodu ! "skandovaly statisícové davy. Všichni cinkali klíčky. Mnoho nadějí bylo na ryncích našich měst onoho legračního sametově revolučního listopadu. Radost měli všichni poddaní, okupovaní, komunismem porobení. Konečně! Člověk přece přišel na svět svobodný, má právo na vlastní myšlení, na vlastní názor. Má právo na svobodnou vůli. Díky tobě Ameriko ! Všemocní, 40 let NEDOTKNUTELNI, NEKRITIZOVATELNÍ soudruzi jsou konečně vypískáni od kormidla nelidské politiky, která jen hlídala, přikazovala a trestala. Radovali se převelice i písničkáři (ten pověstný „hlas lidu"), textaři protest-songů, kapely věčně rozháněné a režimem trestané. „Vítej svobodo myšlení ! “ pěly davy. „Vítejte občanská - lidská práva ! Vítej, dlouho očekávané LIDSKÉ PRÁVO NA VYSLOVENÍ SVOBODNÉ VLASTNÍ MYŠLENKY SLOVEM, PÍSMEM A HUDBOU !! Sláva Americe ! Pryč s režimem nedotknutelných ! “ Byla to krásná, veselá taškařice, ten Listopad 1989. Konečně máme, co jsme si vycinkali. Radostné tanečky jsou dávno pryč.

Je dotancováno a lidé v jakési osvobozenecké narkóze zůstali bez růžových brýlí. Režim KSČ beztrestně odešel do opozice. NEDOTKNUTELNÍ zůstali. Zůstalo i kádrování - razítkování občanů. Diktatura marxistů-leninistů razítkovala kritiky režimu na fašisty, kulaky, rozvratníky, kontrarevolucionáře, nekalé živly, nacionalisty, agenty imperialismu, trockisty, maoisty, revizionisty a pod. Dnes v tzv.„demokracii" máme ke značkování kritiků a přemýšlivých nespokojenců razítka mnohem vylepšenější. Nejhorší při značkování lidí je razítko nacionalista (čili: Chceš sloužit národu? Máš po kariéře!) Kriminál hrozí pochybovačům o holocaustu, o počtu jeho obětí, o plynování a pod. Kritici přistěhovalecké politiky nebo kritiky politiky Izraele vůči okupované Palestině se promptně stávají rasisty, neonacisty, fašisty a hlavně antisemity. Toho označení se bojí sami Židé,kteří s politikou pánů „Šaronů" nesouhlasí. Rozdíly mezi diktaturou a demokracií se rozplývají. Nějak velmi rychle se zapomnělo, že DEMOKRACIE SE NEMÉŘÍ SVOBODOU ŠÍŘIT MYŠLENKY POVAŽOVANÉ VĚTŠINOU ZA SPRÁVNÉ, ALE SVOBODOU VYJADŘOVAT VŠECHNY MYŠLENKY. Jinak brzy budeme ukazovat zadnice, zda tam nemáme namalovaný nějaký závadný symbol, a za jakékoliv vyjádření názorů odlišných od oficiální doktríny nás státní moc zmlátí pendreky.

K této nejčernější pesimistické prognóze nám zbývá už jen krůček. Jeden z případů, které vypovídají o stavu naši cabaretní demokracie, posuďte sami: L.N.20.5.2005 – „Po 15 měsících propustili z vazby člena ruské neonacistické kapely Kolovrat Denise Gerasimova. Ten je v Česku souzen za propagaci nacismu a neonacismu." Dále čteme: „Skupina Kolovrat koncertovala loni v lednu na srazu hnutí skinheads v Chroustovicích na Chrudimsku. Když Gerasimov po koncertě z Česka odlétal, našla u něj policie větší množství propagačních materiálů, o nichž tvrdila, že mají vztah k neonacistickému hnutí. Gerasimov od počátku odmítá, že by inklinoval k nacismu nebo rasismu. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 6 Kateřina Kohoutková uznala, že se věci, které policie u Gerasimova našla, bezesporu vztahují k nacismu a neonacismu. Předměty ale podle ní nikde nevystavoval, měl je v uzavřené v tašce. Nemohl tak spáchat trestný čin propagace nacismu a neonacismu.... Zda na zmíněném koncertu Gerasimov zpíval nebo dokonce hajloval, nikdo nemohl dokázat." Co z toho vyplývá? Že občan může být trestán za nežádoucí myšlenky a písně nesené v tašce. Otevřeli tašku, viděli, zatkli. Jak jednoduché. A to jsme teprve na demokratickém začátku ! Doporučuji užívat si naší demokracie s občanskými a lidskými právy bez přemýšleni a v pohodě.Nejlépe sledováním reality show. Též potěší Big Brother. Zpívejte jen ze zpěvníků povolených vládou, evropskou Unií a pro jistotu i organizací NATO, která naší demokracii střeží i s pražskými bordely. Při loučení s rodinou nebo s přáteli nezvedejte, v žádném případě ruku k pozdravu. To je obzvlášť nebezpečné! Někdo řekne, že tím starořímským pozdravem zdravíte Hitlera a už vás vezou !

Listopad, L.P.2005, psáno pro Obranu národa 5/2005

Rubriku zpracoval: František Rozhoň  

Odkazy :

   Z Českých vlasteneckých stránek :

Lidské otazníky nad Petrem Uhlem (František Rozhoň)

...„Politické otazníky nad Hučínem“, snad nedopatřením, začal Petr Uhl ukázkou své neupřímnosti. Dlouze citoval Hučínovy viny ze závěrečné řeči státní zástupkyně Staňkové, necitoval však z rozsudku že žalované skutky buď nejsou trestnými činy nebo se je nepodařilo prokázat. Neznáme odůvodnění rozsudku které bude doručeno písemně a nevíme proto, proč vlastně soud státní zástupkyni důkazy neuznal, dělal se Uhl upřímným a pozorný čtenář se mu musel moc smát. On už to věděl, to podstatné z obsáhlého ústního odůvodnění rozsudku četl hned na vedlejší straně. Celý text zde...

24.listopad – návrat naděje na spravedlnost (František Rozhoň)

...Vladimír Hučín je zproštěn obžaloby ve všech bodech.... Ve mně přežívá pocit, že Hučína nezachránil jen rozsudek přerovského soudu, ale především lidská solidarita (občanský monitoring soudu extremisty). Příliš mnoho lidí vědělo, že není ničím podložená víra státní zástupkyně JUDr.Staňkové že “proces prokázal“ i když neprokázal. Uhájená svoboda pro Vladimíra Hučína je kolektivním dílem jeho samého, obhájců (Devátý, Hulík), důvěrníků (Bok, Mašínová) a stovek méně známých aktivistů. Aktivistů, kteří opravdu ale opravdu nejsou jen příznivci Vladimíra Hučína a proto už mají plány co dál...Celý text zde...

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe (Claudie Nikolajenková)

...Chci za všechny účastníky poděkovat Vladimíru Hučínovi za jeho statečnost a rezistenci, stejně, jako on veřejně poděkoval v soudní síni lidem, kteří v něj věří a po celou dobu jej v jeho boji podporují. To jsou skutečné hodnoty, které v životě rovných lidí něco váží. Celý text zde...

Už se čeká jen na rozsudek (z procesu s Vladimírem Hučínem - František Rozhoň)

V časech bolševismu bývala zpravodajství z jednání všeho druhu  prokládána zmínkami oživení v sále, smích. Muselo to tak být – nic lidského přeci bolševikům nemohlo být cizí! O oživení v sále bude mluvit i každý, kdo 22.listopadu 2005 v Přerově sledoval proces s Vladimírem Hučínem. Pokračovaly závěrečné řeči obhájců a obžalovaného a slova se ujal i JUDr.Milan Hulík. Publicisticko-právnickým stylem s nadsázkou zhodnotil, co se to tu děje na prknech, která mají znamenat soud... Celý text zde...

Proslov Vlastimila Podrackého na sjezdu KANu 12.11.2005

...V komunistickém režimu jsme si vysnili Západ jako říši zázraků a nepřekonatelných vzorů. Po pádu komunizmu jsme přijali západní způsob myšlení, západní ideje i s jejich pověrami. Nekritičnost a podlézavost k převažujícím západním hodnotám, mnohé z nás, kteří si říkají pravičáci, dostala na pole levicového liberalizmu skrytého pod pláštíkem ohromujících výrazů jako je svoboda, lidská práva, demokracie apod. Přitom každá tato hodnota je již napadena červem levičáctví... Celý text zde...

Začalo první finále procesu s Vladimírem Hučínem (František Rozhoň)

Neodpustím si začít větou „právě jsem se vrátil z Přerova“. 21.listopadu 2005 jsem tam byl na dalším pokračování (dlouho utajovaného) procesu s V.Hučínem v případu údajných šesti trestných činů, a zase jsem si uvědomil, že jsme sice plně v Evropské unii, ale málo v Evropě. Když v Evropě začal proces s revizionistou Ernstem Zündelem psalo se i na českém serveru Osud, že soudce kvůli davu v síni neustále zuřil - když  promluvil Zündel či jeho právnička, tak lidi tleskali – a pískali a syčeli, když mluvil soudce. To by v Přerově neprošlo. Českého soudce Jelínka po ránu rozčílilo i ticho, kterým veřejnost v soudní síni uctila památku zemřelého MUDr.Chmelaře, a hned začal poučovat, ani tichem nelze rušit v české soudní síni. Odpoledne Jelínka rozčílil šepot v sále poté co státní zástupkyně Staňková žádala vyloučit veřejnost z poslechu její závěrečné řeči. Soudce Jelínek zas vyslovil přesvědčení, že české právo stále zná princip kolektivní viny a šeptá-li jeden divák, může příslušník justice nechat vyklidit celou soudní síň. Celý text zde...

   Ze stránek Národní myšlenky :

    „Krátce“ ze stránek Národní myšlenky“

  13.11.2005: V Praze zasedal tzv. Madridský klub sdružující vysloužilé politiky prvního řádu (tedy bývalé premiéry, prezidenty, atp.). O čem jednali se zatím příliš neví, žurnalisté byli poblázněni tím, že se tu objevil i Clinton a o ničem jiném v souvislosti s touto události toho zatím moc nenapsali. Krom bulvárních informací o celebritě Clintonovi jsme se tak alespoň dozvěděli, že byl vždy pro svobodné Kosovo a dosud si zatím stojí, ale je potřeba postupovat opatrně. Postupovat opatrně v Clintonově řeči patrně znamená bombardovat Srbsko z ještě větších výšek, než za jeho vlády, aby "spojenecké" letectvo ztratilo méně strojů a Srbové se konečně vzdali i formálního práva na své bývalé území, z něhož Albánci po "spojenecké pomoci" vyhnali zhruba 40 % "menšinového" obyvatelstva...

   14.11.2005: Ministr Bublan splnil svůj slib a pod heslem "U nás se hajlovat nebude" nechal rozpustit několik "narozeninových oslav". Taková zásadovost potěší. Aby ji pan minitr mohl uplatňovat i nadále, navrhujeme mu pod heslem "U nás se krást nebude" přesvědčit špičky ČSSD, aby se tato strana nezúčastnila příštích voleb.

   14.11.2005: Chirac vyzývá k boji proti diskriminaci
Francouzský prezident Jacques Chirac v pondělí vyzval všechny Francouze, aby se aktivně zapojili do boje proti "jedu diskriminace", která je podle něj jedním z kořenů nynějších nepokojů v zemi. Co tím zamýšlel? Chtěl tím snad říci, že za zdemolovaná francouzská předměstí a hořící ulice může "netolerance většinové společnosti" (oblíbený to slovní obrat) a ti, kdo sami rabují, jsou vlastně také oběti? Či snad že ti rabující "štěkají proto, aby je bylo slyšet", jak kdosi napsal na webu ČSAF? Pokud je podle něj diskriminací někoho volání po pořádku, tvrdé potrestání těch, kdo vyvolávají nepokoje a odpor vůči umělému multikulturalismu - pak říkáme ano! Hodláme diskriminovat !

   17.11.2005: 16. výročí sametové "revoluce" 
Připomínáme si 16. výročí sametové revoluce. Je otázkou, zda je vůbec co oslavovat. 17. listopad neznamenal skutečný pád komunismu, nýbrž jen dobře provedené divadlo. Samozřejmě je nutné uznat jistou změnu k lepšímu, k uvolnění poměrů samozřejmě došlo a rozhodně se dnes nemusíme bát, že budeme stíháni za své názory (tedy většinou) a podobně. 16 po převratu je však na Čechy smutný pohled. Nejhorší je samozřejmě otázka mnohých komunistických zločinců, kteří unikli potrestání, dále však zaráží přístup mnohých obyvatel, kteří mají velice krátkou paměť a myšlením stále žijí jakoby v reálném socialismu. Jak vidno, tvůrcům sametové "revoluce" se jejich snaha částečně vymkla z rukou a také je patrné, že 40 let rudé knuty je přiliš dlouhá doba na to, aby se její následky zahladily za 16 let. Výročí jsme oslavili různě - pokládáním věnce na Národní třídě, kam přišli vzdát svůj hold např. prezident či premiér Paroubek (který byl přihlížejícími vypískán), jiní demonstrací před sídlem KSČM, jiní dali před oslavami výročí přednost oslavám postupu našich fotbalistů na MS 2006 v Německu. Ať tak nebo tak, přes to, že máme svobodu bychom se měli nad svým porevolučním vývojem velmi zamyslet a hlavně se pro příště poučit z mnohých chyb.

   18.11.2005: A nedají si říct a nedají...
Známí euronadšenci Kocáb se Šípkem se zjevně nehodlají vzdát. Po nedávném trapasu, kdy byli na Hradě odmítnuti s jejich žádostí vyvěsit nad ním eurovlajku, vytáhli dotyční těžší kalibr a v den svátku 17. listopadu se rozhodli s inkriminovanou vlajkou přijít a prostě jí sami vyvěsit na stožár na prvním hradním nádvoří. Jejich záměr však zmařila Hradní stráž. Pomineme-li jejich dětinský a trapný smysl pro humor (jak jinak si vysvětlit dělání něčeho prezidentovi "na truc" v den státního svátku), tak je evidentní, že dotyční jsou nepoučitelní. Pro vyvěšení eurovlajky není žádný důvod. Na Hrad patří pouze vlajka národní, či prezidentská standarta. Mnozí argumentují tím, že jsme členy EU a proto by tam ta vlajka měla viset. Ano, členy EU jsme. Ale mimo to jsme také členy OSN, NATO, či Olympijského výboru... Příjde příště Kocáb se Šípkem s návrhem vyvěsit třeba 1.5. nad Hradem olympijské kruhy ?

   20.11.2005: Přehlídka zbytečných lidí
Přehlídka zbytečných lidí, jak by se také daly nazvat pochody homosexuálů, skončila v polské Poznani fiaskem. Homosexuálové ušli jen pár metrů a hned poté byla jejich nepovolená akce policií ukončena. Úporná snaha o porušování zákonů je pro polské homosexuály příznačná - vzpomeňme jen na obdobnou situaci při pochodu ve Varšavě -alespoň však dali polským úřadům šanci dokázat postoj k veřejné propagaci perverze. O dnešním Polsku tak můžeme prohlásit, že v této zemi platí už dnes to, co by mělo u nás platit nejpozději zítra.

   26.11.2005: Lživá propaganda ? 
V sobotním rozhovoru Mladé fronty Dnes s bývalým předsedou KSČM Grebeníčkem se daly přečíst zajímavé věci. Třeba to, že obvinění jeho otce z krutého mučení vězňů byla jen lživá propaganda. Bylo zajímavé sledovat, jak se Grebeníček při dotazech redaktora na záležitosti kolem jeho otce neustále vykrucoval a když nevěděl kudy kam, dovolával se presumpce neviny. Je smutné, že proces s Grebeníčkem starším díky jeho úmrtí nemohl pokračovat. Ještě smutnější je fakt, že současný nezřídka bývalými bolševiky přímo prolezlý soudní systém a legislativa nejsou schopné adekvátně postihovat (nejen) komunistické zločince. Též mrzí i nálada a celkové názorové klima české veřejnosti. Společnost, ani většinu médií až na pár jedinců, povětšinou z řad politických vězňů, patrně nijak nevzruší Grebeníčkova poznámka o "lživé propagandě". Zkusme se ale zamyslet nad tím, jaká reakce by následovala, kdyby někdo označil za "lživou propagandu" třeba "něco podobného", z "jiného období"...

Miroslav Červenka: Kdo bude další (O obavách, které v autorovi vyvolaly zásahy proti skinheadům)

Ondřej Šlechta: Euroústava - definitivně mrtvá? (K ročnímu výročí římských smluv – tedy závazku k přijetí Evropské ústavní smlouvy

Ondřej Šlechta: NPD včera a dnes (O straně, která se definuje jako vlastenecká a nacionální, je na oko seriózní, ale působí jako neonacistická. Po znovusjednocení Německa v relativně velmi chudém Východním Německi s obrovskou obratně přitahovala bývalé funkcionáře SED, radikály, mladé skinheady, antikapitalisty zleva i zprava a bojovné skupinky neonacistů.)

Miroslav Červenka: Podlost (Report z vlastenecké a nacionální scény. Dopis předsedy politické strany Národní sjednocení všem členům vyzývající k "vnitrostranické diskuzi" prý je podvrhem, novým vrcholem podlosti složeným z kusých informací, polopravd a lží. Naštěstí pro svět a Národní sjednocení je tu Miroslav Červenka s jeho skvělými, v článku popsanými dedukcemi. M.Červenka odhaluje, že autora (autorku) "slátaniny" je možno hledat v řadách Národní strany, spekuluje že Národní strana se možná dopustila dalších zavrženíhodných praktik a nemůže se v žádném případě rovnat Národnímu sjednocení. Na závěr svých nenávistných slov M.Červenka zdůrazňuje, že údajná nenávistná slova bývalých partnerů z Národní strany prokazují, že pouze Národní sjednocení se stále více ukazuje být správnou volbou pro všechny naše vlastence.)

Tomáš Vandas: Čeho se disidenti bojí? (o požadavku bývalých "nenásilných" disidentů na  omezen¨í přístup ke svazkům bývalé StB)

Marek Skřipský: Opravdová bouře Daniela Landy (nadšený report nejen z ostravského koncertu)

Ondřej Šlechta: Guerrero contra Marxismo (25. listopad - narozeniny generála Pinocheta)

Jan Maloušek: Šéfka VZP Jiřina Musílková ohlásila svou rezignaci (o dalším vítězství D.Ratha a co to  vypovídá o české politice)

Dr.Ladislav Bátora: Česká revue (dokončené kapitoly z chystaného výběru výroky a příběhy českých osobností)

   Mlčení okupantů (autorem má být bývalý člen americké námořní pěchoty)

Jistě si je každý vědom faktu, že okupační vojska v Iráku nezveřejňují skutečné ztráty, které tam utrpí. Znají je však Iráčané, protože okupanti denně umírají na ulicích Bagdádu a dalších měst. Lidé vidí povstalecké bojovníky a výsledky jejich akcí. Blízcí obětí, zabitých a raněných, o tom také vědí. Pravdu o ztrátách zná americké vedení a lékařský personál, ale ani novináři zpravodajských agentur nejsou špatně informovaní. Přes to všechno se pravda o ztrátách nedostane k široké veřejnosti. Proč? Tato otázka mne vlastně v době pobytu v Iráku soužila. Jakým způsobem se americkému vedení daří tajit fakt smrti vojáka před jeho příbuznými. Jak se americkému vedení daří nutit kolegy padlých k mlčení? Kam jsou ukryty mrtvoly? Celý text na Zvedavec.org

   Mnoho zajímavého i na http://www.geocities.com/joskazoceli/index.htm

Rubriku zpracoval  František Rozhoň  


Zaujala Vás fakta? Šiřte je, prosíme, dál !!!

E-mailový zpravodaj připravuje František Rozhoň v rámci www.svedomi.cz
Do tohoto čísla přispěli Milo Komínek a  Jan Šinágl. 
Zpravodaj neprochází jazykovou a redakční úpravou.
Adresa pro Vaše připomínky a příspěvky : frozhon@post.cz
Další E-mailový zpravodaj pro Vás připravíme v polovině prosince 2005.

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit