Pro časopis Svědomí/Conscience 12/2009

Politika ve stylu retro

  Že bolševická politická policie, Státní bezpečnost (StB), nepracovala se škorpióny, ale především s informacemi, nebylo po Listopadu 1989 polehčující okolností. Na pracovním jednání občanských a prověrkových komisí 17. března 1990 byla přijata rezoluce zdůrazňující, že „protiprávnost činnosti StB jako celku je prokázána.“

  Že neexistovaly horší a lepší složky StB, vysvětluje Pavel Žáček, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR): Mnohdy agenturní síť ekonomické kontrarozvědky donášela z podniků a institucí identické politické informace jako politická kontrarozvědka. Byla to ochrana režimu, bylo to udávání, dostalo to řadu lidí do kriminálu. (Ekonom 45/09)

  Po 20 let jsme se mohli seznamovat jen se seznamy spolupracovníků StB. Až nyní ÚSTR zveřejnil aspoň seznam skoro tisícovky příslušníků StB. Mravním relativismem otupělá společnost by měla aspoň chvíli kroutit hlavou, že na seznamu je dnešní první náměstek ministra vnitra Jiří Komorous. (J. Štětka, Ekonom 45/09)

  Komorous byl veden jako starší referent, tedy jako ten, který už si něco odsloužil. Zásluhou skuliny mezi malým a velkým lustračním zákonem dál stoupal v policejní hierarchii, až vláda exkomunisty Fischera schválila jeho povýšení na generála. (E15 10.11.09) Povýšení zabránily pochyby, zda je možno tak povýšit náměstka ministra.

  Kauza Komourous potvrzuje, že antikomunistické postoje se odkládají stejně snadno jako dříve „komunistické“. Komorous za normalizace velebil komunismus i okupaci, přesto se ptá známý antikomunista Jan Š. „jak a komu plk. Jiří Komorous ublížil?“. LN odhalily,  že „konzultantem“ a přítelem Komorouse je Vladimír H., po léta odhalující a odsuzující „staré struktury“.

  Zveřejnění seznamu některých estébáků kritizují současné tajné služby. Podle Úřadu pro zahraniční styky a informace někteří bývali estébáci dál pracují pro tajné služby a „právem“ očekávají, že kvůli tomu utajíme někdejší selhání. (Euro 46/09)

  Bývalí estébáci si během uplynulých dvaceti let především vybudovali ekonomické zázemí, jejich jména stále čteme v pozadí důležitých rozhodnutí či zakázek. Držme si distanc a kontrolu nad tímto bratrstvem, dnešní demokracii může udusit šířením svého dědičného ideálu efektivní státostrany a pohodlných hospodářských monopolů. (J. Štětka, Ekonom 45/09)

  Po sametu „ztratilo se“ poučení z kultu osobnosti J. V. Stalina, že není dobré přehnaně velebit žijící lidi. Teď jsme částí Západu, kde přináší organizacím větší prestiž, když jejich ocenění přijme celebrita, než když představí novou ocenění hodnou osobnost. A tak výročí sametové akce přineslo další seriál oceňování a projevů především V. Havla.

  V. Havel si nenechal ujít příležitost promluvit na univerzitě i na koncertě, v ČT přednést projev a odpovídat na otázky V. Moravce. Euro 47/09 na třech stranách dokládá, že Havlovo vystoupení bylo „ještě horší než jsme čekali“.

  Havlův projev hodnotí jako pokrytecký: „Proklamativně volá po svobodě, ale její projevy napadá a ostouzí. Užívá si výhod konzumní společnosti a života v luxusním nadbytku, ale touhu ostatních lidí po stejném konzumu kritizuje… Rusko, Bělorusko, Írán či Kubu kritizuje jako nesvobodné a nedemokratické, ale zřetelné tendence k omezování svobody a demokracie v EU a USA zamlčuje, či dokonce schvaluje.“

  Havel stále ještě bojuje proti komunistickému newspeaku, novořeči, zatímco nás už dlouho dráždí novořeč Západu, tzv. politická korektnost. Věci nelze normálně pojmenovat, pokud by se to  mohlo někoho dotknout, proto se používají emocionálně neutrální opisy.

  Havel mručel, že „z jakýchsi pseudovlasteneckých důvodů komplikujeme život tisícům spoluobčanů lpěním na své národní měně“. Ve skutečnosti „národní měna“ komplikuje život tisícům exportérů (pokud roste její kurz) a importérům (pokud klesá), ale 10 milionů občanů ČR ochránila před hlubším dopadem hospodářské krize.

  Správnost rozhodnutí ještě nepřijmout euro a nestanovit termín jeho přijetí potvrdil v listopadu hlavní ekonom Evropské banky pro obnovu a rozvoj E. Berglof. ČR se nezbavila jednoho z hlavních nástrojů k přizpůsobení naší ekonomiky okolí. Naopak snaha rychle přijmout euro vedla k hluboké hospodářské krizi v Estonsku, Lotyšsku a Litvě.

  Během Sametu byl například na elektrofakultě stávkový výbor prakticky totožný s celoškolským výborem „svazáků“, kádrových záloh starého režimu. Většina studentských vůdců se pak přestala hlásit ke svazáctví, mnoho svazáků i komunistů si vybudovalo image demokrata pravičáka, který podporuje boj za lidská práva a svobodu po celém světě.

  Dvacet let poté studenti výsledky toho „boje“ zpochybňují : Podle Inventury demokracie naši „polistopadovou dobu ovládla zvláštní představa, že stačí ustanovit demokratické zřízení a všechno ostatní se už zařídí samo.“

  Zato v mnoha okolních zemích, kde demokracie funguje po mnoho generací, v televizích např. běží spoty ukazující, jak lze účinně zasáhnout do něčeho, co nás štve, k dispozici jsou manuály „odpovědných občanů“, konají se pravidelné přednášky a semináře. S tím vším se začíná už ve škole. U nás jsme po dvaceti letech stále na začátku…

  Ani „neziskovky“ nejsou podle studentů automaticky cestou k lepšímu: i po vstupu do občanského sdružení jste často zapleteni v hierarchických strukturách, rukojmími zkušených aktivistů.

  Studenti mají své zkušenosti s výzvami, aby vstoupili do politické strany a měnili politickou kulturu zevnitř: „Nechci svůj čas trávit na zasedáních a čekat, až za několik let poslušnosti budu moct něco říct.“ Jakub Mráček míní, že učitel může pro příští generace udělat víc než politik.

  Se studenty z Inventury demokracie se sešel Jiří Paroubek – po „vajíčkových útocích“ jeho poradci měli úkol prověřit všechny skupiny lidí na Facebooku, zda jsou pro předsedu ČSSD nebezpeční. Topolánek si na studenty čas neudělal, sdělil jim „promiňte, už mě nudíte“; do televize však řekl, že studentská iniciativa je prospěšná je nutné ji podporovat.

  Zkušenosti s politiky shrnula Tereza Selmbacherová. Až dostane volební lístky, nejprve vyloučí dvě velké strany, uvědomila si totiž, že nemají jasné vize, navzájem se potřebují a společně dusí ty malé… (Respekt 48/09)

  Před deseti lety marně zněla republikou výzva „elitám“ – Děkujeme, odejděte! Dnes už studenti ví, že demokracie a svoboda má šanci jenom tehdy, když se za ni budeme sami naléhavě brát jako za svou osobní věc. Dospěli k podobnému závěru jako Kristus, že je nutno obrodit společnost zdola, ne přes „elity“ a vládní posty.

  Další záhady českého dvacetiletí shrnul Jan Keller: Dvacet let prý úspěšně v ekonomice doháníme západní Evropu, ale jako před dvaceti lety jsme na nějakých 72% výkonu ekonomiky evropské patnáctky.

  Odbourali jsme hodně těžkého průmyslu a (více či méně záměrně) zastaralých provozů. Pořídili jsme mnoho progresivních technologií, přesto je energetická náročnost výroby u nás stále 2,5 krát vyšší než průměr evropské patnáctky. Provozovat modernizovanou ekonomiku se stejnou plýtvavostí jako ekonomiku zoufale zastaralou je mezi záhadou a uměním.

  Vytvořila se u nás vrstva zázračně bohatých lidí a je velkou záhadou, odkud tito lidé své bohatství ve zbídačené zemi vzali, když co jim v astronomických kvantech přibylo, prý ale vůbec nikde nechybí.

  Třetí nejsilnější stranou politické scény je TOP 09 ještě předtím, než řádně vznikla. Vysoké procento voličů prý věří jejímu programu, který nebyl nikdy veřejnosti předložen.

  Vynesly se z něho jen útržky, např. záměr uzákonit možnost odečíst z daní plat služky. Pokud právě to voliče zlákalo, je záhada, kdy si 15% českých domácností pořídilo služku a proč to nesnížilo nezaměstnanost žen. Pokud voliče zlákalo něco jiného, pak je záhada, co.

  Záhadou je to, že „někdo, kdo ještě několik minut před vyhlášením kandidatury na prezidentskou funkci něco takového považoval za nesmysl a odmítal to, bude nakonec prezidentem skoro třináct let, a to navíc posledním jednoho státu a prvním druhého“.

  Ta záhada je ještě tajemnější v kontextu s tvrzením Karla Hvížďaly: „První zřetelný signál, že se blíží velké změny, se dal odečíst z telefonického dotazu, který mi byl položen na začátku ledna roku 1989,…Dotaz mi položil Pavel Tigrid. Zeptal se mě: Co bys tomu říkal, kdyby byl prezidentem Václav Havel?

  Podobně čtenář Metra M.K. ze Znojma hrál v létě 1989 v Rakousku a tam lidé říkali, že do půl roku budou otevřené hranice a i my budeme cestovat bez doložky. Je fajn, že se to naplnilo, ale je záhadou, jak venku mohli vědět.

  Kdyby se vysvětily ty poslední záhady, začali bychom podle Kellera možná rozplétat i klubko záhad ostatních. „Vždyť být svobodný znamená být informován. Svoboda uprostřed stále nových a překvapivých záhad je svoboda tak trochu tajemná, polovičatá, jedním slovem nevěrohodná. Nikdy nevíte, kdy a kdo vás o ni zase připraví.“

  Zemřel hlavní tvůrce české ústavy a ústavní soudce Vojtěch Cepl. Tvrdil, že nestačí-li k ozřejmění smyslu práva slova, je třeba tančit, zpívat, malovat, neboť koneckonců právo přece nejsou písmena shluklá do slov a vět, nýbrž účel. Pro společnost je podle Cepla nejdůležitější se neurážet a neblokovat tak další komunikaci. (HN 25.11.09)

  Sociálními demokraty řízené vedení Moravskoslezského kraje 16. 11. 09 odmítlo schůzku redaktorům Respektu, protože vlastník Respektu Bakala má spor s L. Zaorálkem z ČSSD. Úřad placený z našich daní si ale nemůže vymýšlet, s kým se bude bavit a s kým ne. I tohle totiž odlišuje demokratický systém od totalitního. (Erik Tabery, Respekt 48/09)

  BIS oznámila, že před 10 lety zabránila teroristickému útoku na ČR, který plánoval Saddám Husajn. Bývalý kapitán BIS Vladimír H. kontroval: „nevěřte BIS ani pozdrav a při případném kontaktu s pracovníkem BIS vyražte s ním dveře dřív, než-li se dostanete do vážných problémů.“

  Šéf ODS M. Topolánek veřejně přiznal, že jeho stranu začínají nebezpečně ovládat nenasytní šíbři, tunelující skrz státní zakázky veřejné rozpočty. (Respekt 48/09)

  Letos v červenci si řekl o post eukomisaře J. Fischer, ale Topolánek s Paroubkem to odmítli. Když ti dva Fischerovi post nabídli, Fischer odmítl. Pak nastala další velká chvíle „politika“ J. Tvrdíka: Svého přítele exkomunistu Fülleho, kterého prý „má na baterky“, nejprve protlačil do vlády a pak z vlády do Bruselu. (Euro 46/09)

  Topolánek toto jmenování označil za „kompromis“, ač je jeho prohrou právě proto, že Paroubek má přes Tvrdíka Fülleho „na baterky“. Tak ho lehce přesvědčí, aby se postu eukomisaře vzdal, když bude ČSSD odsouvat do Bruselu nějakého nepohodlného giganta.

  Podle Jiřího Grygara je Rada pro výzkum, vývoj a inovace vedená premiérem Fischerem nekompetentní a stahuje českou vědu do propasti. Grygar od Rady odmítl převzít cenu a půl milionu Kč, šlo o nejpůsobivější z protestů vědecké obce. Vláda však neslyší na věcné argumenty vědců a asi s ní nepohne ani Grygarův postoj. (Respekt 48/09)

  Pražská policie odmítla stíhat jako obecné ohrožení masivní propad zeminy nad budovaným tunelem Blanka. Nebylo prý ohroženo aspoň 7 lidí, jak žádá trestní zákoník – „dělníky za lidi nepočítáme", sdělila mluvčí pražské policie Iva Knolová. (Respekt 48/09)

  Stádní efekt: Letos bude nejméně zaznamenaných případů prasečí či normální chřipky. Důvodem je paradoxně panika, mytí rukou a používání kapesníků. (Euro 47/09)

  Když zde vládla KSČ a její demokracie nejvyššího typu, socialistická, začaly „volby“ tím, že papaláši sdělili lidem jednotnou kandidátkou, komu smí dát hlas. V EU jsme demokracii ještě prohloubili, sešlo se 27 papalášů a  oznámili, kdo byl „zvolen“ evropským „prezidentem a vysokou představitelkou pro zahraničí“ ještě dříve, než ty funkce vznikly.

  Prvním se stal Belgičan H. Van Rompuy, jehož jediná diplomatická zkušenost je vyjednávání s Nizozemskem o bagrování hraniční řeky Šeldy. Odbornicí na zahraničí se stala lidem nikdy nevolená lady Ashtonová - před svým vstupem do Sněmovny lordů se zabývala v městečku Hertfordshire zdravotní péčí. (J. Macháček, Respekt 48/09)

František Rozhoň 30.11.09; BL = Britské listy, HN=Hospodářské noviny, LN = Lidové noviny

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit