Listárna k tématu podstaty demokracie, vloženo v květnu 2010

Parlamentarismus není demokracie

Jiří Polák

Ve veřejných diskusích západních zemí, včetně ČR, až na malé výjimky, se bere jako samozřejmost názor, že parlamentarismus, t.j. vláda politických stran, které vyhrály volby, je demokracie. Abychom pochopili, že tento názor je mylný, stačí prostá úvaha.

Skutečná demokracie je systém, který má v co největší možné míře hájit zájmy všech občanů určité země, nikoli přednostně zájmy určitých kategorií občanů, což je podstata stranické politiky. Tento rozpor se stává čím dál tím více středem pozornosti. Pro předpověď dalšího vývoje lze použít klasickou teorii paradigmatu, normální a revoluční vědy. Paradigma je soubor ustálených představ o podstatě určité problematiky. Diskuse a návrhy na řešení problémů se pohybují pouze v rámci tohoto souboru představ, v rámci všeobecně přijímaného paradigmatu. Hlediska a návrhy na řešení, předkládaná mimo tento rámec, nejsou brány v úvahu; pokud se vyskytnou, nejsou vůbec diskutovány. Tato situace se v odborné literatuře nazývá ´normální věda´. Časem však začnou vystupovat do popředí anomálie, t.j. jevy, které nelze vysvětlit odvoláním na převládající paradigma, nebo které mu přímo odporují. Z počátku jsou anomálie ignorovány a zamlčovány. To je čím dál obtížnější a přijde doba, kdy se stane nevyhnutelným anomálie vážně diskutovat. Toto stadium vývoje se nazývá revoluční věda. Vzniká nové paradigma. Po určitou dobu existují obě paradigmata vedle sebe, ale nakonec se staré paradigma stane neudržitelným a je nahrazeno novým, které se stane novou normální vědou. Tento vývoj nelze zarazit. Je stejně neúprosný jako přírodní zákony.

V politice teď prožíváme období revoluční vědy. Dosavadní paradigma - dogma, které tvrdí, že parlamentarismus, t. j. vláda politických stran, je demokracie a že přímá účast občanů v rozhodování musí zůstat omezena na určité oblasti a rutiny - je čím dál tím více zpochybňováno. Do popředí vystupují anomálie: Lidé volí určitou stranu, protože očekávají, že bude hájit to, co považují za svůj hlavní hmotný zájem. Tím však dávají dotyčné straně plnou moc in bianco, aby ve všech jiných otázkách rozhodovala v zájmu vlastních funkcionářů a lobyistů. Možnost volby se týká pouze možnosti volit v příštích volbách jinou stranu a jiné politiky, t.j. jiné komplexní programy, jejichž některé součásti by volič odmítl, kdyby mohl o aktuálních otázkách hlasovat jednotlivě. Volič je vydán na milost a nemilost politikům, kteří předstírají, že hájí jeho zájmy, zatímco ve skutečnosti hájí zájmy vlastní a zájmy různých zákulisních nátlakových skupin. Atd. atd. ....

Řada občanů - v neposlední řadě v ČR - předkládá návrhy, z nichž se rýsuje nové budoucí paradigma: Volební systém na základě jednomandátových volebních obvodů, místo volby politických stran; možnost shromáždit určitý počet podpisů, na jehož základě se musí uspořádat referendum (I&R, podle švýcarského a německého vzoru); projednávání určitých otázek osvědčenými deliberativními modely typu Plánovací buňka); požadavek, aby se zvolený politik zavázal pod právním postihem, že splní své volební sliby (systém vypracovaný v ČR Petrem Czaschem a Janem Mičkou); zrušení imunity politiků; transparence; odstranění korupce ve veřejných zakázkách, kterou je stát - t.j. my všichni - okrádán o miliardové částky (systém Vnitrostátní offset Petra Czasche); požadavek, aby Ústava - dokument vytvářející politický systém - byla diskutována a odhlasována většinou občanů místo několika představiteli politických stran. Neexistence těchto opatření a jejich zamlčování a odpírání představiteli velkých stran, jsou anomálie, pod jejichž tíhou se nynější nedemokratický systém nakonec zhroutí. Je v zájmu většiny občanů, aby se tak stalo co nejdříve.

Jiří Polák, Demokracie

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit