Převzato z českého zahraničního časopisu nový POLYGON 2/2010
u příležitosti nominace Václava Havla na jeden z divů Česka

Příliš pospíchali

Jiří Abraham

Neblahou v politice je netrpělivost
 (TGM)

Druhý prezident naší republiky Edvard Beneš ve své knize PAMĚTI napsal: „Dělat správnou politiku, to znamená také správně události předvídat" (cit 1).

A jel do Moskvy a přes protesty britských politiků, včetně W. Churchilla a Anthony Edena, podepsal „Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik." Bylo to dne 12. prosince 1943.

Tak E. Beneš potvrdil Stalinovy plány, které Josif Vissarionovič Džugašvili Stalin předtím vyložil na konferenci v Teheránu ( 28. 11.-1.12. 1943) prezidentu USA F. D. Rooseveltovi a premiéru W Churchillovi. Stalin jasně naznačil, že do své sféry počítá severovýchodní Německo, celé Polsko, Československo, Rumunsko a Maďarsko.

Ano, dlouhodobá politika vstřícnosti k Rusku a konec roku 1943 byl pro nás osudný.

„Mnozí nám předpovídali těžká zklamání z toho, co zažijeme ze strany Sovětského svazu. Mnozí po straně i veřejně vykládali, že Beneš příliš pospíchal." (cit. 1) Ano, příliš pospíchal.

Proto se pak na konferenci na Jaltě (4.-11. 2. 1945) o Československu nejednalo. To již bylo zařízeno v Teheránu a dovršeno pak v Moskvě, za přítomnosti Beneše a Stalina.

Nakonec si mohl prezident E. Beneš „vychutnat" svoji předvídavost naplno v únoru 1948, kdy byl ještě ve funkci prezidenta republiky. Na vlastní oči a uši vnímal, jak jeho předvídavost byla tragédií celého národa? Že od toho konce roku 1943 pak vše bylo jen pokračování nezadržitelné laviny plánované ruské expanze?

Klement Gottwald, předseda KSČ a předseda vlády, se vrátil z Hradu na Václavské náměstí dne 25. února 1948 a oznámil, že prezident Beneš podepsal a pokračoval v nešťastně započatém Benešově díle. K. Gottwald, stoupenec stalinismu, po rezignaci E. Beneše (oznámené 7. 6. 1948) se stal hned za týden novým prezidentem ČSR (14. 6. 1948). Také pospíchal, ale aby začal většině národa kroutit krkem, jak předpověděl. Jako celek národ pak uvrhl, a jeho následovníci, do sovětského otroctví na půl století.

MEZI ČTYŘMA OČIMA

Nabízí se srovnání. Na historické setkání, v pátek, 15. prosince 1989, na tajné schůzce mezi čtyřma očima, mezi Václavem Havlem a Mariánem Čalfou, které zapříčinilo, že se z disidenta Václava Havla stal prezident. Kdy „Život v pravdě" vzal za své.

M. Čalfa již měl výjimečné postavení. Soustředil ve svých rukách prakticky veškerou státní moc, byl vrchním velitelem ozbrojených sil a řídil federální ministerstvo vnitra (spolu s oběma místopředsedy vlád) a byl premiérem federální vlády. Pověřil specialisty z Dánska, aby připravili na Úřadě vlády místnost zbavenou odposlechu. Tam údajně nabídl V. Havlovi, že mu zajistí, aby byl zvolen prezidentem. „Volba bude 29. prosince 1989 a vy 1. ledna 1990 pronesete svůj první novoroční projev prezidenta republiky.( cit 2)

Petr Pithart: „Dovedu si představit, že Václav Havel jen zíral, a my, když nám to pak vykládal, zírali rovněž. Havel k nám najednou mluvil jinak než jindy. Jako ten, kdo byl zasvěcen a teď přichází mezi své, náhle mladší a hloupější kamarády. Když nás seznámil s Čalfovým plánem, zdůraznil, že o tom, co nám pověděl, se nesmí nikdo nic dozvědět protože je to vlastně proti našim dosavadním zásadám... Naše dosavadní zásady byly pěkné, ale asi by nás nikam nedovedly... Teď jsme v pravý čas dostali lekci z machiavelismu.

Havel Čalfovu nabídku přijal. Byla dobrá nejen pro něj, ale pro všechny. Jen postrádala jaksi estetičtější kvality. Kritici Václava Havla určitě dodají, že to bylo jedna velká nemravnost" (cit3)

Pikantnost byla v tom, že Čalfa jako premiér, který bedlivě sledoval boj o zvolení V. Havla, nakonec udělil V. Havlovi milost Z titulu prezidenta, protože dosavadní prezident G. Husák již abdikoval. Václav Havel totiž byl od května 1989 v podmínečném trestu a jako trestaný by se nemohl stát prezidentem. I na to M. Čalfa myslel a překážku, byť administrativní, odstranil. Pospíchali.

Václav Havel pospíchá na Hrad a komunistický právník mu udílí milost! Ve čtyřech dnech (po historickém setkání) bylo prakticky rozhodnuto o všem. Parlament zvolil Václava Havla jednomyslně. Ovšem tím se stali komunisté součástí nové moci. A 23. ledna 1990 přijalo Federální shromáždění KSČ za řádnou a legální politickou stranu. A bylo vymalováno!

„Pro mne osobně byl vlastní akt volby jednou z nejhorších, nejtrapnějších chvil celého procesu předávání moci. Byla to nejen hanba, byla to i chyba." (cit 3)

MŮŽEME SROVNÁVAT

Ano. Po setkání Havla s Čalfou se jednání Havla změnilo. Čalfa Havla zasvětil do praktik vysoké politiky. Přitom Čalfa plnil základní politickou linii jak komunistů, tak OF (Občanského fóra): právní kontinuitu s komunistickým režimem.

Jiří Suk: „Ústavní a právní rámec mu byl východiskem i oporou, a tak mohl vyjít vstříc koncepci právní kontinuity, kterou OF zastávalo, (cit 4)

Najednou vznikla sehraná dvojka aktivního komunisty a disidenta. V té době se nejen zdálo, ale platilo, že pouhé Havlovo slovo mohlo změnit zařídit cokoliv. Na druhé straně mocný M. Čalfa. Nikdo nepředstíral nějakou ústavnost. Ostatně platila dosud komunistická ústava, ještě skoro dva roky. (cit 3)

Co můžeme srovnávat? Zdánlivě nesrovnatelné je to, že víceméně jeden člověk, v dobré víře, ovlivní a nastolí zcela novou situaci, která se později projeví jako špatná, neblahá.

E. Beneš „spustil" pohromu na naši vlast svým podpisem v Moskvě v prosinci roku 1943.

A v prosinci 1989 Čalfa a Havel spustili to, co vyústilo v opak vítězství „pravdy a lásky". Jak píše v minulém novém Polygonu Milan Hulík: „Vždyť dva roky šéfování nejvyššímu exekutivnímu úřadu v zemi s podporou vše odpouštějícího prezidenta s obrovskou autoritou a morálním kreditem stačilo k tomu, aby vznikl začátek dnešního konce." (cit 5)

ZÁVĚREM jen konstatuji, že snad díky očekávaným volbám někteří politici, zdá se, začínají nelhat. To je jediný lék, jak se vyhrabat z našeho bahniště.

Jedinou šanci, od listopadu 1989, aby ČR měla v Evropě respektovanější místo, jsme promarnili v době našeho předsednictví EU. Díky nezodpovědné průměrnosti a patologické ješitnosti lidí typu Paroubka... To se již nevrátí.

Nyní není třeba spěchat, ale zvážit volbu a darebáky vyloučit. Přece sami osobně nemusíme špatnost respektovat. Stačí prostě nemlčet. Netřeba mnoho řečí. Při květnových volbách stačí ano nebo ne. A při volbě nepospíchat. Svatá pravda. Nikdy není pozdě zabít lež!

7. 3. 2010

Literatura:

1.  Beneš, E: Paměti, Praha, Orbis, 1948

2.  Abraham, J.: Hrdinové a Jidášové, Praha, nový Polygon 5, 2004

3.  Pithart, P.: Devětaosmdesátý, Praha, Academia, 2009

4.  Suk, J.: Labyrintem revoluce, Prostor, Praha, 2003

5.  Hulík, M: O bezmoci mocných, Praha, nový Polygon 1, 2010

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit