www.svedomi.cz, září 2012

T. G. Masaryk, † 14. září 1937 :
Masarykův koncept humanitní demokracie

Pokud zachováme pasivitu, ztratíme úctu nejen Evropy, leč především sebeúctu – ani pes se nedá beztrestně bít!
T.G.Masaryk v Ženevě 6.7.1915 při 500.výročí upálení Mistra Jana Husa

T. G. Masaryk (* 7. 3. 1850) byl politikem rakousko-uherské monarchie, jednoho z nejdemokratičtějších států té doby. Za I. světové války byla Říšská rada (parlament) rozpuštěna a vládnoucí skupina kolem císaře se rozhodla nedemokraticky přetvořit Rakousko, zemi se slovanskou většinou, na stát německého charakteru, Masarykovi řekli ve vládních kruzích, že po vyhrané válce se už Němci nebudou s Čechy mazlit a definitivně s nimi zúčtují. Téměř 65letý Masaryk opustil Rakousko a začal se zasazovat o nový – demokratický – stát slovanského charakteru, který hned nabídl spolupráci místním Němcům.

75 let po Masarykově smrti se u nás stále diskutuje, co je demokracie. Proto představujeme i Masarykovo chápání humanitární demokracie, jak ho přednesla Marie L. Neudorflová na konferenci k 90. výročí vzniku ČSR:

Realismus Masarykova konceptu humanitní demokracie

Marie L. Neudorflová, Ph.D.

T. G. Masaryk jako politicky orientovaný intelektuál působil v době, kdy se podobně jako dnes střetávaly různé myšlenkové a ideologické směry: liberalistický, demokratický, socialistický, křesťansko-konzervativní, křesťansko-sociální a neveliký, ale mezi českými intelektuály vlivný, Masarykův proud realistický, z něhož vyrostla Masarykova věcná kritika tehdejší společnosti i koncepce humanitní demokracie. Soustředím se na základy Masarykovy „humanitní demokracie", která sehrála v procesu demokratizace českého i slovenského národa nemalou pozitivní roli.

Z širších myšlenkových vlivů na Masaryka je nutné zmínit jeho hlubokou víru v základní křesťanské principy, jeho kritický postoj k církevnímu neracionálnímu balastu navršenému na tyto principy a jeho osvícenské pochopení důležitosti mravního, duchovního a intelektuálního potenciálu lidí, který zůstával u většiny nerozvinut v důsledku nedostatečné vzdělanosti. Sdílel s řadou osvícenců názor, že z rovnosti lidí před Bohem plyne ideál rovnosti lidí ve společnosti, rovnoprávnost politická a sociální, základ principu spravedlnosti, který je centrem demokracie. Historie ovšem dostatečně ukazuje, že konflikt mezi touto demokratizační orientací a nedemokratickými, mocensky a ekonomicky privilegovanými zájmy je trvalý. Principy demokracie poskytují jen optimální možnosti tento konflikt zmírňovat a předcházet krajnímu násilí. Dějiny však zároveň potvrzují, že lepší svět je možný, že existuje i pokrok. Bez moudřejší teorie a angažovanosti se však lepší praxe nedočkáme.

Masaryk si uvědomoval více než jiní, že k znalostem reality přispívala v 19. století i kultura, zvláště literatura, která usilovala o pravdivou reflexi společnosti, reflexi podstatných jevů, jejich příčin a souvislostí. Ale byl kritický k literatuře s liberalistickou orientací, která příliš unikala jen do života soukromého, pudového a dekadentního. Osvícenský demokratizační proud obsahoval silný mravní náboj, prosazovaný i tlaky zdola. Postupně přinesl většině lidí vyšší úroveň sociální, vzdělání a zdraví. Emancipaci národů v Evropě však přečasto ohrožují různé expanze soukromých, korporativních i velmocenských zájmů a zisků.1 Nezřídka se 19. i 20. století vykládají jako století konfliktního nacionalismu, ve skutečnosti to však byla století zápasů trendů demokratických a nedemokratických... Historicky a kulturně integrovaný národ byl nezbytným předpokladem a zůstává neustále nezastupitelnou hodnotou demokracie. Konflikty vznikaly především z konfrontací a sílícího odporu nedemokratických mocenských sil.

Když Masaryk přišel jako mladý profesor filosofie do Prahy roku 1882, soustředil se na rozvíjení znalostí české inteligence a studentů: zakládal odborné časopisy, překládal, vedl odvážné diskuse s českými a slovenskými studenty, stavěl se proti mýtům a pověrám, připomínal málo známé, ale z demokratizačního důležité proudy české historie. Tento směr nazvaný realismus - vzdělával, učil systematicky poctivě pracovat a kriticky myslet, přispíval ke zdravějšímu sebevědomí české inteligence a k její vědomé odpovědnosti za úroveň národa. Masaryk později definoval „politický realismus" jako směr, který zachovává z konzervatismu vše pozitivní a užitečné, ale nesouhlasil s konzervativním odmítáním pokroku a řešení sociálních problémů. Z radikalismu realismus přijímal víru v pokrok a v možnost řešení sociálních problémů, ale odmítal revoluci jako jedinou cestu k těmto cílům.2

Masaryk věřil, že politika má a může uspíšit pozitivní rozvoj národů habsburské říše. Jako poslanec: mladočeské strany s dalšími kolegy věnoval důkladnou pozornost rozboru problémů říše (školy, ekonomika, sociální problémy, zahraniční politika, národnostní otázky atd.). Říšská rada nikdy před tím a nikdy potom projevy takové úrovně. Četných politických schůzí se často účastnilo i několik tisíc lidí, což přispívalo k politickému vzdělávání českého národa, podobně jako část tisku, který parlamentní a veřejné projevy demokraticky orientovaných českých poslanců uveřejňoval. Vláda tuto intensivní činnost zastavila vyhlášením nelegitimního výjimečného práva.3 Rozčarován konzervatismem vlády, šlechty a Austroněmců, Masaryk se vzdává svého poslaneckého mandátu v září 1893 a na základě svých praktických zkušeností se věnoval politice více teoreticky a kriticky.

V atmosféře nemalé dezorientace i demoralizace českého národa Masaryk vydává koncem roku 1894 Českou otázku.4 Ukazuje zapomenutou reformační tradici myšlení, která spolu s osvícenskými myšlenkami stála v pozadí úsilí předních českých obrozenců k pozvednutí úrovně českého jazyka i národa. Nazývá tuto tradici „humanitní" a vyvozuje z ní filozofii českých dějin, dodnes většinou historiků přijímanou a respektovanou. Ale konzervativci a pozitivisté ji zatracují pro její demokratičnost. S tímto zatracováním je v současnosti obvykle spojena neobjektivní idealizace habsburské monarchie, katolické církve a dalších nedemokratických tradic. Později Masaryk kriticky zkoumá řadu humanitních ideálů, které hledaly cesty k sociální a mravní nápravě společnosti (individualismus, socialismus, positivismus, atd.) v evropském kontextu.5 Humanitní ideály směřují k takovým společenským a politickým poměrům, které by umožňovaly pozitivní rozvoj většiny jednotlivců i celé společnosti. Masaryk dokazuje, že humanitní demokracie je pro tento vývoj optimální, poněvadž vychází z humanitní etiky a filosofie. V úvahách o demokracii pokračuje v dalších letech.6 Poučení z historie je v tomto kontextu velmi důležitou inspirativní a mravní hodnotou.

Humanitní demokracie musela vycházet nejen z určitého filozofického základu, ale i z reality integrovaných entit a jejich historických zkušeností, jimiž byly a dosud jsou národy. Komunita národa se v kontextu rozvíjení demokracie stala nezastupitelnou hodnotou, neboť v ní lidé sdíleli území, jazyk, historii, tradice, náboženství, určité mravní hodnoty, možnost vzdělání v mateřském jazyce, možnost komunikace o společných zájmech a problémech, o záležitostech veřejného zájmu. Tím vším národní komunita poskytovala podmínky pro vytvoření veřejné sféry, pro smysluplnou účast veřejnosti v politice. Idea humanitní demokracie ze své podstaty staví na hodnotách, které lidé mohou přirozeně a pozitivně sdílet, které umožňují diskusi o veřejných záležitostech, řešení problémů sociálních, které dávají perspektivu rozvoje a kontrolu politické moci.7 Bez dostatečné kontroly se tato moc, ač existuje díky veřejným prostředkům, vždy obrátí proti veřejným zájmům. Koncept humanitní demokracie zahrnuje i úsilí o sociální spravedlnost. „Bez kritiky, bez veřejnosti není vědění, není demokracie."8 Úzké sepětí inteligence a veřejnosti je nezbytné, neboť veřejnost musí být dostatečně vzdělaná a informovaná, jinak nemůže být plnohodnotnou součástí politického systému. Snadný přístup ke kvalitnímu všeobecnému a odbornému vzdělání náleží k hlavním předpokladům demokracie, podobně jako zásada, že inteligence musí být vědomě zodpovědná za úroveň znalostí veřejnosti. Jinak jsou lidé bezradní, manipulovatelní a neschopni věcně argumentovat.

Když se Masaryk zabýval demokracií a pokrokem, vnímal je osvícensky, jako proces, týkající se všech dimenzí lidské existence (mravní, kulturní, individuální, kolektivní.). Zdůrazňoval, že „idea pokroku a vývoje byla hlásána a všeobecně pojata s požadavkem demokratismu". „Demokratismus je pokrokový a obrozující, poněvadž spoléhá na zkušenost historického vývoje...,"9 Masaryk viděl demokratismus i jako „úsilí proti nadpráví, proti násilnosti."10 Ale aby veřejnost mohla politiku ovlivňovat v zájmu veřejného dobra, musí realitě, ve které žije, důkladně rozumět. Což je bez pravdivých médií, řádné osvěty a kvalitního vzdělání nemožné.

Z tohoto základu Masaryk vnímal i rozdíl mezi konceptem humanitní demokracie a liberální demokracie. Masarykovy práce po roce 1895 jsou kritikou české a rakouské politiky, a hledáním vlastních tradic prospívajících rozvoji demokracie. Za jednu z nejcennějších považuje „poctivou žurnalistiku" Karla Havlíčka Borovského. Roku 1896 o něm vydává rozsáhlou práci.11 Souhlasí s Havlíčkem, že rozvoji demokracie a spravedlnosti nebrání jen mocenské konzervativní vrstvy, ale i liberálně ekonomické zájmy. Termín „liberální demokracie" byl v Evropě běžně používán od revolucí 1848, ale byl různě vykládán. V praktické politice liberální aspekty daleko převažovaly a převažují nad demokratickými. V pojmu „liberální demokracie" se do současnosti ztrácejí rozdíly mezi liberálním a demokratickým, ke škodě demokratických principů. Ze zkušenosti víme, že liberalismus akcentuje jiné hodnoty než demokracie, ke své existenci demokracii vlastně nepotřebuje.

Havlíček i Masaryk kritizovali materialistický základ liberalismu, jeho podceňování mravní a kulturní dimenze pro úroveň lidí, nadměrnou živelnost, ekonomickou spontaneitu, příliš velkou roli soukromých a korporativních zájmů, princip expanse na úkor slabších, jeho hlavní principy, jako individualismus, svoboda, téměř bezbřehá konkurence i destruktivní přístupy z pozice síly, důraz na práva menšin na úkor většiny více společnost atomizují než integrují, slouží daleko více soukromým zájmům než veřejným. Dokonce i liberální tisk se snadno dostane do služeb soukromých a nedemokratických zájmů. Princip spravedlnosti, principiální pro demokracii, je v liberalistické ideologii závislý převážně na právním rámci a vymáhání práva je finančně i časově tak náročné, že bývá nedostupné. Princip zisku zasahuje bolestně do základních potřeb lidí jako je vzdělání, kultura, zdraví, veřejná doprava, bydlení; oblasti vybudované většinou z veřejných peněz se tak v soukromých rukou redukují na nejjistější zdroj zisků a „byznys".

Masaryk hojně citoval Havlíčka, který již kolem roku 1848 psal, že liberalismus sice splnil svou roli opozice vůči nesvobodě a vůči panovnickému a církevnímu absolutismu, ale pro směřování k demokracii a k sociální spravedlnosti je nedostatečný. Souhlasil s Havlíčkem, že liberalismus neměl žádný pozitivní program pro celou komunitu, nesleduje dobro obecné. Liberalistický princip expanse silnějších na úkor slabších, včetně menších národů, vnímal jako zvláště nebezpečnou, potenciálně i destruktivní překážku pokroku.... Havlíček a Masaryk byli přesvědčeni, že i malé národy, starající se o svou úroveň, jsou velkým přínosem civilizaci a lidstvu. Liberalistické pojetí pokroku spočívá na iluzi, že spontánní, co nejméně regulovaný ekonomicko technologický rozvoj a expanse nejmocnějších zajistí dostatek bohatství všem. O tom, že bohatství plyne hlavně do soukromých rukou malé menšiny, se samozřejmě nemluví. Rovněž předpoklad, že v liberální demokracii mají všichni stejné možnosti, je falešný. Liberalistické vnímání života a pokroku (podobně jako marxistické) stojí převážně na ekonomických, materialistických filozofických základech, a přehlíží i naprosto ignoruje mravní, duchovní a kulturní dimenze kvality lidského života. Lockův předpoklad, že se svobodou bude stoupat etický význam náboženství, se nesplnil, naopak nižší nemajetné vrstvy jsou vnímány převážně jen jako levná pracovní síla. Vlády měly ignorovat sociální problémy. Měly se hlavně soustředit na vytváření co nejpříznivější podmínky pro podnikání, zajišťovat nízké daně a příliv veřejných peněz (z daní) k účelům soukromého podnikání. Liberalismus, podobně jako marxismus, řeší potenciální konflikty hledáním nepřítele a obracením pozornosti na něj. Všechny nedemokratické aspekty liberalismu se nám vracejí v podobě neoliberalismu a ideologie postmodernismu, která prosazuje atomizované vnímání reality, důraz na nepodstatné, jednotlivé, bez hlubších souvislostí.

Masaryk vždy uznával důležitost demokratických institucí (parlament, všeobecné hlasovací právo, politické strany, svobodné volby, dobře formulované zákony, svobodný tisk, atd.). Avšak pro efektivní humanitní demokracii je považoval za nedostatečné, zneužitelné. Žádoucí je určitý způsob myšlení, který zahrnuje respekt pro duchovní a mravní potenciál jednotlivců i celku, princip rovnoprávnosti, princip zodpovědnosti za sebe i za druhé, sociální cítění. V demokracii je ekonomický systém součástí společnosti, slouží hlavně její úrovni a ne převážně soukromým zájmům a zisku dokonce i tam, kde to je nemravné a nelegitimní z hlediska spravedlnosti a důstojnosti lidí. V demokracii je nepřípustné, aby většina byla prostředkem zájmů a privilegií malé menšiny. Princip spravedlnosti má v konceptu humanitní demokracie mnohem širší obsah, zahrnuje i sociální spravedlnost. Stát má být i zárukou, že bohatství vytvářené po generace společnou prací nebude zcizeno soukromými či cizími zájmy, že vše, či téměř vše, nebude redukováno na zboží. Masaryk si již v 90. letech byl vědom, že v rámci nejasných pravidel, konfliktních ideologií a nedostatečné výchovy, bylo možné zneužívat i politické strany k nedemokratickým cílům, přesto, že jejich existence je určitým stupněm demokracie umožněna.

Závěrem je třeba zdůraznit, že humanitní demokracie vychází z kombinace specifické politické filosofie a hodnot sdílených většinou veřejnosti a zakotvených v politických institucích a jejich praxi. Důkladné vzdělání, všeobecné, politické i odborné, je klíčem k tomu, aby lidé rozuměli světu, ve kterém žijí i k zakořenění obecného vědomí, že humanitní demokracie daleko více než jiné systémy, včetně liberální demokracie, bere ohled na potřeby většiny lidí a celku, zvláště na potřeby základní. Jinými slovy, politika by měla stát především na mravních základech. Masarykovo postěžování si ve 20. letech, že demokracii jako systém již máme, ale scházejí nám demokrati, měla a stále má velké oprávnění.

Masaryk nebyl naivní, věděl, že žádná dokonalá demokracie neexistuje a existovat nemůže, že lidé jsou svým potenciálem příliš rozdílní, že inklinace získávat pro sebe výhody na úkor druhých trvá. Ale oprávněně věřil, že je možné obecné sdílení hlavních humanitních hodnot a principů na osobní, kolektivní i instucionální rovině, schopnost vést smysluplnou veřejnou diskusi o záležitostech veřejného zájmu a usměrňovat politiku v zájmu spravedlnosti a pozitivního rozvoje celé společnosti. Masaryk v řadě prací a článků dokazoval, že „humanitní ideál" je praktický ideál. Historie dostatečně ukazuje, že jeho koncept „humanitní demokracie" není nerealistický. Masaryk svoji teorii i praxi rozvíjel za velmi nepříznivých podmínek a přece obojí přineslo obdivuhodné výsledky po roce 1918. Je však potřeba tomuto problému věnovat i v intelektuální komunitě důkladnou a trvalou pozornost, včetně smysluplné diskuse s politiky.12

Poznámky

1 Liberální a zvláště neoliberální hodnoty, jsou v současnosti ve své extrémní formě ekonomického globalismu. Na západě existují desítky odborných knih, které negativní stránky globalismu analyzují, některé jsou i překládány do češtiny. Uvedu jen dvě zajímavé i z hlediska rozvoje demokracie: John Ralston Saul, The Collapse of Globalism and the Reinvention of Canada: Pengiuin Group 2005; a John Cavanagh and Jerry Mander. Ed., Alternatives to Ecinomic Globalization. A Better World is Possible. USA: Berret-Koehler Publishers, lnc. 2004.
V češtině je stále cenná publikace: Česká a slovenská otázka v EU. Ed. S. Kučerová. Brno: Konvoj 2004

2 Důkladně je vysvětlen realismus v publikaci MASARYK, T. G., Naše nynější krize. Praha: 1895. Jeho hlavní principy pak rozebírala v řadě článků, např. Naše doba, IV, č. 3, 20. 12. 1896 s. 256-59.

3 V širším kontextu se touto problematikou a rolí T. G. Masaryka zabývá NEUDORFLOVÁ, Marie, L., Demokratická politická kultura. Současný kontext a aktuálnost českých tradic. In: Masarykův sborník XI-XII. Praha: Masarykův ústav AV ČR, s. 309-332.

4 MASARYK, T. G., Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. Praha: Čas 1895.

5 MASARYK, T. G., Ideály humanitní. Několik kapitol. Praha: Čas 1901.

6 MASARYK, T. G., Demokratismus v politice. Praha: Studentská revue 1912; MASARYK. T. G., Nesnáze demokracie, dvě úvahy. Praha: Pokrok 1913, MASARYK, T. G., Světová revoluce. Za války a ve válce. Praha: Čin-Orbis 1925.

7 Vzhledem k tomu, že nejen liberalistické, ale i katolické přístupy se svými nedemokratickými a globalistickými inklinacemi měly málo pochopení pro komunitu národa a její cenu pro úroveň lidí. Masaryk se tomuto problému značně intensivně věnoval. Například, MASARYK, T. G., Problém malého národa, Kroměříž 1905; Národnostní filosofie doby novější. Přednášky z r. 1905. Praha: Mladé proudy 1919; a v mezinárodním kontextu Nová Evropa. Stanovisko slovanské. Praha 1920. Vzhledem k tomu, že obecně pozornost k tématice demokracie roste, je pozoruhodné, že souvislosti mezi demokracií a komunitou národa se objevují i u současných západních historiků. Například, DUNN, John, Democracy. A History. Canada 2005. Autor odkrývá slabiny současné liberální verze demokracie. Důkladné zakořenění demokracie v jednotlivých národech považuje za předpoklad její skutečné existence.

8 MASARYK, T. G., Demokracie proti teokracii. (1913). In: GAJAN, Koloman, Tomáš Garrigue Masaryk o demokracii. Praha: Melantrich 1991, s. 53. MASARYK, T. G., Nesnáze demokracie. (1913). In: GAJAN, Koloman, Ed., Tomáš Garrigue Masaryk o demokracii. Praha: Melantrich 1991, s. 52,53.

9 MASARYK, T. G., Demokratismus v politice (1912). In České myšlení. Praha 1968, s. 105.

10 MASARYK, T. G., Demokracie proti teokracii (stať z roku 1913). In: Koloman Gajan (ed.), Tomáš Garrigue o demokracii. Praha 1991, s. 55.

11 MASARYK, T. G., Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Praha: Jan Laichter 1896. Poslední vydání: Praha: Ústav T. G. Masaryka 1896. Vztahem Masaryka k Havlíčkovým politickým názorům se zabývá NEUDORFLOVÁ, Marie L., Karel Havlíček, T. G. Masaryk a demokracie. In: Spisovatelé, společnost a noviny v proměnách doby. Literární Archiv,. Sborník č. 38. K 150. výročí úmrtí Karla Havlíčka. Praha: Památník národního písemnictví 2006, s. 11-28.

12 Souvislostmi současných problémů rozvoje demokracie v České republice se například zabývá z různých hledisek sborník Česká a slovenská otázka v EU. Ed. Stanislava Kučerová. Brno: Konvoj 2004.

Úvod František Rozhoň,
text přednášky citován ze sborníku Živé hodnoty Masarykova Československa
, 3. vydání

Související text: Není jen jeden způsob integrace Evropy

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit