Aktuality www.svedomi.cz, 15.11.2016

O listopadovém masakru

František Rozhoň

28. října 1939 podle zprávy pražského gestapa „se ve středu Prahy shromažďovaly veliké davy lidu… Z davu se ozývaly výkřiky: Německá policie – německé svině! Krvežíznivci!... Několik Čechů, zraněných střelnými zbraněmi, bylo dopraveno na kliniku…“.

Podle českých pramenů bylo tehdy střelbou těžce raněno 9 lidí, z nich zemřeli dělník V. Sedláček a student J. Opletal (11.11.) Co se dělo dál, připomíná opět zpráva gestapa: „Tělesné pozůstatky Jana Opletala byly vystaveny v Patologickém ústavu české univerzity v Praze… Před ústavem se shromáždilo na 3000 českých studentů, kteří se seřadili do smutečního průvodu a vzápětí začali vykřikovat protestní hesla, zpívat české písničky… Protože šlo o povstání v době války a Češi se domnívají, že mohou beztrestně pořádat protiněmecké demonstrace, jak tomu bylo 28. října, bylo rozhodnuto tvrdě zasáhnout. České vysoké školy v protektorátu byly uzavřeny na dobu tří let a devět studentských vůdců, kteří vzpouru vyvolali, bylo na základě stanného práva zastřeleno.“

Podle českých pramenů bylo ještě 1200 studentů zatčeno a dopraveno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg a poslední student, který ještě zůstal naživu, byl propuštěn 20. 4. 1943; po 17.11.1939 bylo také popraveno nebo umučeno 62 profesorů a vědeckých pracovníků českých vysokých škol. Mezi našimi vojáky-odbojáři v Británii pak vznikla myšlenka prohlásit 17. listopad za Mezinárodní den studenstva. Jeden z vojáků, Lubor Zink, připravil informační brožuru jak o českých událostech, tak o utrpení zatčených studentů, jak ho zažil a popsal Pavel Svoboda, jeden ze studentů propuštěných ze Sachsenhausenu. Britské ministerstvo informací text brožury rozeslalo na vysoké školy v celém svobodném světě.

16. listopadu 1941, den před druhým výročím tragédie, bylo zveřejněno prohlášení zástupců studentů čtrnácti národů o prohlášení 17. listopadu za Mezinárodní den studentstva. Mimo jiné se prohlašovalo: „ve snaze vyjádřit hlubokou úctu popraveným československým studentům, kteří první v Evropě na podzim roku 1939 dali podnět k masovému odporu proti nacistickým okupantům, prohlašujeme 17. listopad za Mezinárodní den studentstva… skláníme se před oběťmi barbarského násilí, posíleni jejich příkladem vybojovat budoucím generacím lepší a spravedlivější budoucnost. 17. listopad bude pro nás navždy dnem, kdy studentstvo celého svobodného světa uctí na svých školách nejen památku popravených československých kolegů, ale i dnem, kdy si znovu a znovu připomeneme ideály, za které tito hrdinové padli. Mladá inteligence všech svobodných zemí tímto skládá slavnostní slib do rukou svého lidu, že se ze všech sil vynasnaží, aby hrubé fašistické násilí bylo nejen rozbito, ale aby nikdy v budoucnosti nemohlo být jakoukoliv formou obnoveno. Je to slib zpečetěný krví mučedníků.“

Poselství k příležitosti tohoto prohlášení poslali prezident Roosevelt, Winston Churchill, generál de Gaulle a generál Čankajšek; na českou tragédii se pak vzpomínalo po celém svobodném světě. V roce 1942 byl Mezinárodní den studentstva potvrzen a znovu vyhlášen ve Washingtonu Mezinárodním studentským shromážděním. V roce 1944 prezident Roosevelt připomněl masakr českých studentů a Oxfordská univerzita přispěla k Mezinárodnímu dni studentstva tím, že převzala záštitu nad Karlovou univerzitou a v případě českých studentů vykonávala všechny funkce ve jménu zavřené české univerzity, takže i jejich diplomy nesly jméno UK. Dělostřelec Lubor Zink měl tehdy práci u Dunkerque, a předválečný český student Karlovy univerzity Čestmír Šikola seskočil v březnu 1944 se skupinou Clay na Moravě.

Šedesáté výročí tragédie a Mezinárodní den studentstva Karlova univerzita oslavila udělením pamětních medailí, na oslavy však nebyl pozván nikdo z dosud žijících funkcionářů Ústředního svazu československého studentstva, kteří se zasloužili o vyhlášení 17. listopadu za Mezinárodní den studentstva.

75 let od prvního vyhlášení Mezinárodního dne studentstva je 17. listopad Dnem boje studentů za svobodu a demokracii, ale bez jakékoliv zmínky o jeho původním významu. Zapomínáme na studenty popravené v devětatřicátém (doc. Dr. Josef Matoušek, dr. Jaroslav Klíma, Jan Weinert, Václav Šafránek, dr. František Skorkovský, Josef Adamec, Jan Černý, Bedřich Koula, Ing. Marek Frauwirth), a pojem masakr je spojován se zásahem na Národní třídě 17.11.1989, který byl brutální, ale nestál žádný lidský život. Podle zpráv ČRo2 ministři naší vlády jsou spíše proti nápravě tohoto stavu. Proč, zatím není známo. Nelze však vyloučit, že příčinu lze najít v historii Charty 77.

Podle vzpomínek profesora Stanislava Komárka (v Hospodářských novinách, 2007, a v knize Sloupoví aneb Postila) na signatáře Charty 77 ve Vídni, „odboj“ celé řady signatářů se vyčerpával zejména v oslavách a manželských mnohoúhelnících na ubytovně v Ospelgasse, kde čekali na příchod pravidelné podpory bez ambic někdy něco dělat; všechny jejich činy však byly světodějné a hodné zaznamenání, i když šlo o pozvracení se na tom či onom mejdanu. Není proto v duchu této „odbojářské životní filosofie“ více světodějnou událostí a masakrem skutečnost, že 17.11.1989 bylo ublíženo některým z nich - elitářů, a může upadat v zapomnění skutečný masakr v třicátém devátém?

František Rozhoň, 15.11.2016

s použitím citátů z knihy Bořivoje Čelovského Kopiník svobody, život a dílo nevšedního novináře, ISBN 80-86101-44-4, a z knihy Stanislava Komárka Sloupoví aneb Postila, ISBN 978-80-7363-174-1

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit