Aktuality www.svedomi.cz, 3.5.2016

Zas je tu ideopolicie čas

František Rozhoň

Karel Hynek Mácha spojil v roce 1836 první máj s lásky časem, a dodnes to nikdo nezpochybnil – Mácha jako básník uměl a tvrzení samo nikdo neprohlásil za závadné (láska přece kvete v každém věku, že). Pak socialisté (i u nás od roku 1890) na prvního máje začali připomínat boj amerických dělníků proti pragmatismu korporací ženoucích se za maximálním ziskem, konkrétně za osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz. To druhé spojení u nás skončilo podivně – první máj je volným dnem a socialisté vládnou, vítězí však ekonomický „pragmatismus“.

Podle slov Petra Horkého v magazínu Student agency 05/2016 za pragmatismus „se schovává, že kohokoli okrást a obelhat je v pořádku, pokud to směřuje k zisku“. Horký ale varuje: „společenství, která jsou vedena jen ziskem, jen osobním prospěchem, se postupně rozkládají. Po období růstu, kdy získávají jako kořist méně opatrné skupiny kolem sebe, dochází k čím dál větší individualizaci seskupení, až nakonec uvnitř tohoto týmu zuří skrytá válka každého proti každému. A to zákonitě končí rozpadem. Naproti tomu všechny civilizace, které fungovaly tisíce let, byly vedeny právě onou spoluprací, konstruktivností.“

Řada našinců je přesvědčena, že rozklad postihuje i tu naši civilizaci, do níž jsme přeběhli poháněni M. Gorbačovem a vedeni V. Havlem. Jako jeden z mnoha píše na Neviditelném psu Zdeněk Jemelík o konci našeho snu o demokratickém, právním, suverénním státě: „Na listopadových shromážděních lidu v r. 1989 jsme snili o životě v  demokratickém, právním, suverénním státě. Od té doby se postupně ze snu probouzíme do syrové reality a drsnost probouzení se stále zvyšuje.“

První máj 2016 jsem já osobně do značné míry prospal po noční cestě ze západních Čech, kde jsme nebojovali jeden proti druhému, „old fans“ ostravského Baníku a chebské Hvězdy si tu naopak připomínali, že už 35 let je pojí kamarádské vztahy taky zvané „družba“. Když jsem se doma poprvé probudil, pověděl mi z rádia František Ringo Čech něco ve smyslu, že již zmíněná civilizační změna asi nebyla revolucí, i když zaplať Bůh za ni. Později beze studu doplnila jakási policejní mluvčí, že Policie ČR úspěšně oddělovala ty, kteří by se mezi sebou mohli rvát, a nyní bude vyhodnocovat, co ten den zaslechla. Ač jsem byl fit, v tu chvíli na mne šly mrákoty z pocitu, že se v zásadě opakuje předúnorové dění.

Před únorem 1948 byl premiérem Gottwald a ministrem vnitra Nosek, dnes ta místa zastávají Sobotka s Chovancem, a ty všechny však spojuje obava ze ztráty vlivu. Policisté tehdejší i dnešní z jejich vůle byli/jsou zapojeni do akce cokoli řeknete, může být použito proti vám. Policisté Noskovi to měli těžší – chodili naslouchat společně s aktivisty, a když se jim něco zdálo ideově závadné, aktivista to udal policistovi a společně odstartovali trestní řízení.  Policisté Chovancovi to mají jednodušší, obejdou se bez spolupracujících aktivistů – zadokumentují a pak ideopolicie časem rozhodne, co a kdy použije a co ne. (Slova doc. Konvičky o masokostní moučce čekala na použití několik let.) Časy Gottwaldovy i Sobotkovy spojuje mj. i obviňování, že názory označené za závadné byly/jsou podníceny „nenávistí“ (za Gottwalda mělo jít o nenávist k dělnické třídě či pracujícím). Boj proti úchylkám od „jedině správného názoru“ v únoru 1948 skončil „dobrovolným“ přijetím vedoucí úlohy KSČ; jak skončí teď?

František Rozhoň, 3.5.2016

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit