Aktuality www.svedomi.cz, 3.1.2017

Léta s cyniky

František Rozhoň

Před padesáti lety už končilo období nejhoršího poúnorového temna; bolševik už uznal své jisté chyby a nezdary a přestal je vydávat za pouhý důsledkek rejdů imperialistů  - zvláště strýčka Sama - a jejich zdejších poskoků. Ponechal si uzákoněnou vedoucí úlohu, ale nás už nenutil zasazovat rány imperialismu sběrem „amerického brouka“ (české mandelinky bramborové), a dovoloval nám legálně cestovat i za hraniční ostnaté dráty. Ještě dříve, než se s nástupem Dubčeka do čela Strany staly spory dvou skupin straníků věcí veřejnou, i  já jako student využil první příležitost a zajel do Vídně. Můj optimismus krotili rodiče znalí světa i bolševika, který ještě den před zahájením měnové reformy (31.5.1953) zprávy o reformě dokázal cynicky označit za výmysly štváčů a západních imperialistů.

Ač rodiče neznali Milo Komínka, obávali se stejně jako on, že Pražské jaro je snahou bolševiků zachovat si moc a ještě odhalit ty, kteří se veřejně postaví proti jejich moci. Milo Komínek, znalý Všeobecné deklarace lidských práv, navíc v roce 1968 spoluzakládal Organisaci pro lidská práva a stal se jejím předsedou pro okres Frýdek-Místek. Komínek však stále cítil nůž v zádech, jak napsal ve své knize I pod oblohou je peklo - „anonymní dopisy vyhrožující mi zabitím dávaly znát, že klika zkompromitovaných komunistů se nevzdává naděje.“ Komínek pak opustil republiku, kterou nepozvána obsadila spojenecká vojska a k moci se dostala parta kolem bývalého politického vězně Dr. Gustáva Husáka. Zavedla režim podle mne nenormální, ale cynicky zvaný normalizace. 1.1.2017 na veřejnoprávním rozhlase ČRo2 signatář Charty 77 Jan Sokol, dnes profesor, zhodnotil husákovskou nomenklaturu jako lidi divné či dokonce hloupé. Podle mne „Husákovy osobnosti“ byli prostě bolševici, kteří jako jejich předchůdci nejen 31.5.1953 své sliby a závazky nebrali vážně; takže když se zavázali dodržovat lidská práva chránící občany před zvůlí státu, v praxi cynicky páchali opak.

1.1.1977 bylo lidmi zveřejněno a současně režimem utajeno první prohlášení Charty 77, po pravdě vyčítající Husákovu režimu, že své závazky nedodržuje. Režim však nepřiznal žádné své chyby, neslíbil že zamaká a že časem bude líp, ale začal signatáře prvního prohlášení odsuzovat tak trochu v poúnorovém stylu. Režimu podle mne tehdy napomáhalo, že první prohlášení Charty 77 nebylo podpořeno masami; panovalo totiž mínění, že mezi signatáři prvního prohlášení je hodně bolševiků odstavených od koryt, a to vedlo k dojmu, že jde o další spor pánů (skupin „establishmentu“) do kterého je lépe se nevměšovat.

Ještě v době perzekuce část signatářů dala najevo pocit své jakési „vyvolenosti“, jak to dělávali bolševici. Např. Václav Havel na Hrádečku r. 1978 psal mimo jiné:

…Vím z tisíceré osobní zkušenosti, jak pouhá okolnost společného signatářství Charty 77 dokáže mezi lidmi, kteří se dosud neznali nebo kteří se znali jen povrchně, okamžitě založit hlubší a otevřenější vztah a vyvolat náhlý a silný pocit smysluplné pospolitosti… Jako by samo vědomí společně přijatého úkolu a společně sdílené zkušenosti proměňovalo lidi a klima jejich soužití a jako by i jejich veřejné práci dávalo jakousi jinde vzácnou lidštější dimenzi… (citováno dle: Václav Havel: O lidskou identitu, 3.vydání, ISBN 0 946352 04 6, str. 132)

I proto mohl Petr Žantovský z chování části signatářů vyvodit:

…Charta totiž ve své podstatě nebyla negací podstaty „vítězného února“, nýbrž jeho plynulým, byť verbálně i formálně modifikovaným pokračováním. Onen „vítězný únor“ totiž samozřejmě nebyl lidovou revolucí, nýbrž oligokratickým převratem, jímž se k moci dostala úzká skupina osob, sama sebe nejprve zvoucí reprezentantem „vůle lidu“, avšak po svém způsobu silně elitářská, nepřipouštějící sebemenší pochybnost o svém dogmatu a metodách jeho prosazování…

Když se Havel a spol. dostali k moci a začali dbát na lidská práva v celém světě, ukončili činnost Charty 77 a postupně přešli na cynismus bolševického typu. Například do ústavy, čl. 2, nechali napsat, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, v praxi se však neváhali řídit opačným přesvědčením, že zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce; potvrdil to ministr spravedlnosti K. Čermák 7. dubna 2004 v PRÁVU a podpořila ‘státní zástupkyně’ Z. Galková, rozhodnutím, že tato ‘politika’ není trestná.

Osobní vlastnosti ‘elit’ zjevně vedly k tomu, že ‘elity’ nejsou schopny připustit nějakou svou chybu a nezdary zkouší vydávat za důsledkek rejdů neschopných a současně všehoschopných Rusů - zvláště pak V. Putina - a jejich zdejších údajných poskoků. Polistodová aktivita cynických ‘elit’ vedla k tomu, že na internetu čtu:

 Je v podstatě neuvěřitelné, když nám tvrdí, že cenzorský úřad provázaný s policejními složkami není cenzura, ještě neuvěřitelnější je, že si ČT pozve na jeho obhajobu bývalého disidenta a bývalý člen KSČ musí vysvětlovat, že lidé by si měli utvářet vlastní názor bez návodu nějakých úředníků. Absurdistán? Slabé slovo.“

Vedeni cyniky mnohdy pyšnými jsme dospěli ke stavu, že pilíře polistopadové politiky potřebují zásadní opravu. Na internetu připomíná politolog Zdeněk Zbořil, že první prohlášení Charty 77 je třeba mocným stále strkat před oči. Že lidská práva potřebují restart, potvrzuje zástupce ombudsmanky S. Křeček,

Že restart potřebuje i EU, řekl na veřejnoprávním rozhlase komentátor Ivan Hoffman.

František Rozhoň, 3.1.2017

Související texty:

40 let Charty 77 a lidská práva (Vlastimil Podracký)

Zdravý rozum se vytratil (František Rozhoň)

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit