Aktuality www.svedomi.cz, 31.1.2017

Ohroženi jsou všichni

František Rozhoň

Konzentrationslager Auschwitz byl původně zřízen Němci pro Poláky, ale neblaze proslul především „konečným řešením židovské otázky" - holokaustem. 27.ledna 1945 lágr dobyla (sovětská) Rudá armáda a v souvislosti s tím se letos poněkud překvapivě mluvilo jen o osvobození lágru, ač v posledních letech bývalo zvykem postup Rudé armády do Velkoněmecké říše (a Protektorátu) zvát okupací. 27. leden sám je dnem připomínky holokaustu a uctění památky jeho obětí, má však být i dnem předcházení zločinům proti lidskosti.

Můj obvykle oblíbený komentátor Ivan Hoffman při té příležitosti napsal Poučení z vyhlazování začínající:

Během druhé světové války bylo vyvražděno šest miliónu Židů, neboť se v Hitlerově Německu několik lidí, kteří byli u moci, usneslo, že jde o podřadné lidi. Pak se ovšem našla spousta lidí, kteří s likvidací Židů souhlasili a těch, kteří je likvidovali. Pro civilizovaný svět je hlavním poučením z holocaustu, že na nikoho nelze hledět jako na podřadného kvůli jeho rase či národnosti.

Má-li minulost sloužit k poučení pro přítomnost a k předcházení dalším zločinům proti lidskosti, neměli bychom ji podávat lidem trochu jinak, než se dála. Proto musím tak trochu ve stylu Saturnina uvést Hoffmanova výše citovaná slova na pravou míru.

Likvidaci „podřadných“ či „parazitů“ nezačalo Hitlerovské Německo. Noël O’Sulivan v knize Fašismus, ISBN 80-7325-001-2, připomíná, že jakobínští demokraté spatřovali parazitní členy společnosti v knězích a aristokratech, podle Marxe měla být (a leckdy byla) za parazity prohlášena kapitalistická třída. Někteří Marxovi nástupci upřesnili, že skutečným proletariátem jsou východní masy muslimů, Hindů a Číňanů, a marxistický třídní boj se podle toho mění na rasový konflikt „mezi nižší vrstvou barevných a vyšší vrstvou bílých". Noël O’Sulivan připomíná i Feministický manifest vydaný v časopise Medusa (s podtitulem Časopis bradfordské lesbické feministické surrealistické skupiny), který prohlásil, že „žena je jediné pohlaví. Muži jsou nižší forma zvířat".

Pokud jde o Hitlera, Fareed Zakaria připomněl v knize Budoucnost svobody, ISBN 80-200-1285-0, že Adolf Hitler žil ve Vídni během starostování Karla Luegera, který ve svém politickém programu pravidelně přirovnával Židy k sarančatům, žádal, aby byli rozdrceni v půdě jako hnojivo nebo naloženi na loď a utopeni v moři. Takto vyškolený Hitler ale mohl znát z historie např. jakobínů, že vyhlazování „parazitů“ může skončit popravou zodpovědných.

S Hoffmanovým tvrzením, že „se ovšem našla spousta lidí, kteří s likvidací Židů souhlasili a těch, kteří je likvidovali“, už předem polemizovala řada historiků. Na záložce přebalu knihy Claudie Koonzové Svědomí nacismu, ISBN 978-80-7249-233-6, se jako příspěvek k pochopení holokaustu píše, že Němci byli na zvěrstva připravování zdánlivě nepoliticky – např. akademickým výzkumem, dokumentární filmografií, reklamními magazíny, pojednáními o rasové hygieně, uměleckými výstavami, učebnicemi, vzdělávacími kolekcemi diapozitivů i humoristickou tvorbou. Tak se Němci „naučili nečinně přihlížet brutální perzekuci, jíž byli vystaveni jejich spoluobčané označení za „cizáky“… Svědomí nacismu je mrazivou kronikou vzestupu státního zřízení tak mocného, že dokázalo zničit sousedské vztahy, respekt a posléze i soucit se všemi, kdo byli vypovězeni z národního společenství.“ Podobně Noël O’Sulivan cituje H. Himmlera, jak v říjnu 1943 velitelům SS v Poznani v souvislosti s vyhlazovacím programem tvrdil, že jde o nutnost: „Měli jsme morální právo, měli jsme povinnost k vlastnímu lidu zničit tento národ, který měl v úmyslu zničit nás… A náš duch, naše duše, náš charakter tím neutrpěl újmu…“

S Hoffmanovým tvrzením, že „pro civilizovaný svět je hlavním poučením z holocaustu, že na nikoho nelze hledět jako na podřadného kvůli jeho rase či národnosti“, polemizuje text Všeobecné deklarace lidských práv, který v článku 2 uvádí poučení daleko širší: Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Máme-li se vskutku poučit z holokaustu a bránit novým zločinům, pak musím zaprvé protestovat proti Hoffmanovu zkrácenému poučení, vždyť v roce 2017 jako v roce 1947 je tu tendence perzekuovat lidi za projevené politické smýšlení, a to mám za stejně zrůdné jako perzekuci podle rasy či „rasové nálepky“ (nacistické rasové zákony se vztahovaly i na lidi, kteří nebyli židy, ale dostali nálepku „žid“ podle předků).

Za druhé musím připomínat, že u nás parta kolem Jana Fischera (premiéra) a Šimona Pánka (údajně humanitární „Člověk v tísni“) podobně jako dříve nacisté vydala brožuru tvrdící, že někteří našinci jsou v naší vlasti „nezvanými hosty“.

Za třetí připomínám, že v akademické sféře nám zjevně zase vyrůstají party věřící, že do života patří politické násilí. List Metro totiž v pondělí 14.3.2016 otiskl snímek z akce Feministické společnosti Univerzity Karlovy, s usměvavou trojicí držící nápis „mrtvej šovinista dobrej šovinista“. Pokud rektor Univerzity prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc.MBA , člen KSČ v letech 1983 až 1990, dnes soudí „to je dobré můžeme to tak nechat“, pak já soudím, že Zima patří před nový Norimberský proces.

Jsem totiž přesvědčen, že my všichni, kteří chceme především důstojně žít, jsme stále ohroženi těmi, kteří prý nejlépe ví, kdo je zločinec či podřadný, a pak mění svět nekřesťansky, aktivisticky a cynicky.

František Rozhoň, 31.1.2017

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit