Aktuality www.svedomi.cz, 21.2.2017

Poznámky k 25. únoru

František Rozhoň

Před šedesáti devíti lety vrcholily události, které KSČ nazvala Vítězným únorem. Aktivista John Bok z okruhu V. Havla a dnes šéf spolku Šalamoun o nich říká25. únor byl přece převrat! Milice tehdy měly v rukách zbraně, na které neměly ze zákona nárok...,“  Bokova slova však už dávno zpochybnil např. Jaromír Smutný, kancléř tehdejšího prezidenta E. Beneše: „komunisté sice oslavují jako den svého vítězství středu 25. února, ale ve skutečnosti jejich vítězství nad demokraty bylo hotovou věcí už v sobotu, kdy svezli do Prahy masy svých příznivců, Praha jim patřila, a nestal se ani pokus o protidemonstraci.1)

Podle mě bolševizace Československa probíhala postup, a podobně jako bolševizace československé komunistické strany. O bolševizaci strany se rozhodlo už na podzim 1928, kdy Gottwald s „karlínskými kluky“ ovládli jednání krajských konferenci a mnohoznačnými sliby si zavázali většinu delegátů; v únoru 1929 při V. sjezdu KSČ delegáti bez velkých problémů odsouhlasili změny. Ferdinand Peroutka pak KSČ přirovnal ke „gramofonu“, na kterém hraje své desky Moskva a Komunistická internacionála.2)

Bolševizace tehdy připravila KSČ o většinu členů. K vzestupu straně napomohly krize - hospodářská i politická (Mnichov) – které řadě lidí znemožnily důstojné žití. Poválečný program KSČ měl v tomto smyslu důstojné žití zajistit. Jenže strana bolševického typu vede boj a těžko zorganizuje důstojné soužití především názorově různých skupin obyvatelstva. Jako jiné politické skupiny jednající aktivistickým politickým stylem3) i KSČ své cíle nadřadila právu a svévoli i nezákonnosti kryla „bojem za nejvyšší hodnoty“, zejména za národní jednotu.

Benešův kancléř Smutný také řekl, že tehdy v osmačtyřicátém „zahynuli jsme na přemíru úcty k stranickým veličinám…“4). Podobně soudí historik Jiří Pernes5), že politici KSČ (K. Gottwald, R. Slánský, V. Kopecký, J. Dolanský, J. Ďuriš a další) byli odchovanci kominternovských škol specializujících se na subverzi a rozvracení demokratických struktur, a vysoce převyšovali své soupeře z ostatních povolených stran Národní fronty. Ač komunisté od skočení války mnohokrát porušovali platné zákony, soupeři z demokratických stran se nedokázali obrátit na lid a zdůraznit mu, jak KSČ špatně zachází s lidmi a m.j. omezuje svobodný prostor ke kritice veřejné moci. Soupeři z demokratických stran občas KSČ v nezákonnostech pomáhali, nejvýrazněji se to projevilo při lživém obviňování Demokratické strany Slovenska z přípravy protistátního spiknutí; tehdy čeští lidovci, národní socialisté i sociální demokraté KSČ sekundovali, protože se „slovenského separatismu“ báli víc než bolševismu. Pak se potvrdila platnost úsloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. KSČ se obrátila na lid a tvrdila mu, že demokratické strany to myslí s lidmi špatně a národní socialisté chystají protistátní spiknutí. Mnozí lidé zmatení demagogií ve víře, že konají dobro podpořili KSČ na manifestacích na náměstích, v továrnách, zelenou od Strany dostali aktivisté v Akčních výborech Národní fronty, které dokázaly zbavit opozici moci dřív, než začal Bokem zmíněný „převrat z 25. února 1948“.

Soužití názorově různých skupin definitivně skončilo faktickou likvidací poslanecké imunity - svobodně zvolený parlament v březnu 1948 podpořil novou Gottwaldovu vládu a v květnu 1948 novou ústavu.

Už Orwell připomínal, že žádná definice slova demokracie neexistuje, proto i KSČ mohla po únoru 1948 dát pojmu „demokracie“ svůj obsah. Podle KSČ jednotná kandidátka zajistila, že prý každý se podílel na vládě prostřednictvím svého zástupce ve volených orgánech; např. spisovatel a dramatik Václav Havel prý byl zastoupen nejlepšími z čad spisovatelů a dramatiků. Ve skutečnosti tu nevládl nikdo z nás. KSČ a další povolené strany a spolky sdružené v Národní frontě se všechny pod vedením nomenklatury podílely na tom, že Československo bylo přehrávačem programů připravených jinde. Já jako nestraník jsem se cítil svobodnější než spolupracovníci, řadoví členové KSČ - nemusel jsem plnit stranické úkoly;  a protože režim chtěl o mně vědět vše, považoval jsem za podstatné leccos před ním utajit.

Dnes, kdy požadavek národní jednoty byl vystřídán požadavkem jednoty evropské, ti nahoře se zjevně chovají stále stejně. Připomínají Budovatele říše z pera Borise Viana (hraje Komorní scéna Aréna Ostrava). Přehlížejí palčivé problémy a „vyrovnávají se s nimi“ planým řečněním. I proto jsem pro právo občanů vměšovat se do vlastních záležitostí a některé kroky těch nahoře prostě vetovat. Nenechme si to právo sebrat jako v osmačtyřicátém.

František Rozhoň, 21.2.2017

1) Dle: František Hanzlík, Jaroslav Pospíšil: Soumrak demokracie

2) Dle : Jan Gebhart: Karlínští kluci aneb Bolševizace KSČ (in O.Kocian, J.Pernes, O.Tůma a kol: České průšvihy)

3) O něm Noël O’ Sullivan: Fašismus

4) Dle: Ota Hora: Svědectví o puči

5) Dle: Jiří Pernes: Omezená demokracie po roce 1945 (in O.Kocian, J.Pernes, O.Tůma a kol: České průšvihy)

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit