Seriál ze sborníku Armáda a národ, vydaného Národní radou Československou v roce 1938

Znovuzrození armády:
Československá zahraniční armáda v I. světové válce - její vznik a rozvoj

Josef Kudela

Tento převzatý seriál je více než 70 let starý. Vyšel ve sborníku Armáda a národ, vydaném Národní radou Československou v roce 1938. Materiál věnoval redakci zemřelý doc. Tomáš Pavlica. 

I.

Samostatná armáda našeho národa přestala trvat s plnou samostatností českého státu. V nešťastné bitvě na Bílé hoře Moravané u Hvězdy zachraňovali aspoň čest českého vojska, jež pak žilo ještě nějakou dobu v dobrovolnících vstupujících do proti-habsburských armád a v ozbrojených výpravách Valachů proti císařským posádkám a sborům. V době pobělohorské jen v zoufalých selských vzpourách a zbojnických činech (Jánošík a j.) sahal náš lid ke zbrani. Až zase v revolučním roce 1848 radikální Praha se brání proti rakouskému generálu a toho i příštího roku českoslovenští dobrovolníci pod vedením slovenských politiků a českých důstojníků podnikají tři výpravy na Slovensko k obraně svého národa proti Maďarsku.

Za těch dvou století samostatného československého vojska nebylo. Byl však československý voják, přesněji: voják z našich zemí a z naší krve, sloužící v armádě státu, do něhož jsme po Bílé hoře byli stále těsněji zapojováni, v armádě rakouské, pak rakousko-uherské. Byl to dobrý voják, obratný, otužilý, statečný; vyhrával svým velitelům těžké bitvy v nejrůznějších koncích Evropy. Bojoval ve službách Habsburků za zájmy dynastie, které mu byly cizí, lhostejné a jen zřídka se shodovaly s prospěchem vlastního národa.

Za našeho obrození se počíná myslit i na naši vojenskou organisaci. Vlastně se tu hned začalo činem: svatodušní boje v Praze, výpravy dobrovolníků na Slovensko. Neúspěch pražských bouří pohnul dr. Miroslava Tyrše, že v myšlenkových základech sokolství položil takový důraz na brannost, na výchovu k brannosti zvýšené. Sokolstvo se mělo stát kádrem národního vojska, až národ bude donucen vystoupit se zbraní v ruce na svou obranu nebo do boje za svobodu. Když v roce 1866 Prusko se chystalo k vpádu do našich zemí, zdálo se, že zájmy panovnického rodu a říše se shodují se zájmy našeho národa. Tyrš nabídl rakouským úřadům, že vytvoří dobrovolnický sbor. Nabídka byla zamítnuta. Další příprava naší vojenské organisace mohla tedy být jen protirakouská a protiuherská.

Řekneme podle pravdy, že jí nebylo. Nebylo přímé, plánovité, výslovné práce pro tvoření našeho vlastního vojska. Tak jako takřka vůbec nebylo organisované a organisační přípravy pro revoluční boj za obnovu naší státní samostatnosti a národní jednoty (jakou konali na příklad Poláci). Ale byla příprava duchovní, byla výchova k takovému boji, výchova k národní brannosti.

Konal ji, řekneme, Sokol, jenž svým okázalým vystupováním v uniformách, svými slety tvořil a v národě udržoval živou myšlenku národního vojska; podobné v užším okruhu působily jiné organisace, které vznikaly podle jeho vzoru. Na všesokolském sletu v Praze 1912 řekl vynikající cizí novinář: To nejsou gymnasté, to je vojsko!

Tuto výchovu konalo naše písemnictví a vůbec umění (hudba), pěstovala ji naše škola i ostatní činnost výchovná, sloužila jí naše politika a žurnalistika, podporovala ji práce hospodářská a sociální. Neměli jsme podzemní ani zahraniční organisace, připravující revoluční ozbrojený boj proti násilné cizí vládě, ale měli jsme vzdělaný, hospodářsky vyspělý lid, vědomý svých práv, navyklý na společnou organisovanou práci a v ní vycvičený (dobrý vliv našeho spolkaření), lid vlastenecký v nejlepším smyslu slova, to jest milující svou vlast a svobodu, ochotný pro ně pracovat a přinášet oběti.

Neměli jsme za hranicemi emigraci politickou ani propagační práci, která by se byla po desítiletí konala, ale v několika velkých státech jsme měli velké nebo třeba jen malé kolonie, složené z lidí schopných, poctivých a pracovitých, proto vážených a nezřídka zámožných. Tito zahraniční krajané byli stejné uvědomělí a organisačně vyspělí jako lid doma; cítili často velmi živé se starou vlastí. Svou prostou existencí konali propagační práci pro svůj národ a za revoluce se zcela přirozené stali jejími opěrnými body, prvními pracovníky a bojovníky.

II.

Proto také naše revoluce má svůj kořen v lidu. „Naši čeští vojáci — vypravuje T. G. Masaryk ve Světové revoluci (na str. 12) — opouštějící Prahu, projevovali své protirakouské smýšlení; od armády docházely zprávy, že se vzpouzejí a dokonce bouří; brzy se slyšelo o přísném zakročování vojenských úřadů, dokonce o trestech na hrdle. Byli trestáni za to, co jsem já, poslanec, hlásával — mohl, směl jsem já udělat méně než ten prostý voják-občan, jehož jsem utvrzoval v protirakouském a slovanském smýšlení?“

Ale v našich zemích tehdy vládla rakouská a uherská policie, za níž stála veškerá civilní i vojenská moc nejen říše, nýbrž i jejího mocnějšího spojence na severu — naše revoluční práce se mohla konat jen za hranicemi Rakousko-Uherska a Německa. A tam se také hned v prvních dnech a týdnech započala. Skoro všude, kde žili naši krajané: v Rusku, v Srbsku, Francii, Anglii, ale také v neutrálních státech, Švýcarsku a Spojených státech amerických.

Hned v prvních dnech se také počíná tvořit naše zahraniční armáda: českoslovenští dobrovolníci se hlásí do armády francouzské, ruské, srbské, anglické. Přihláška do anglické armády byla zamítnuta, do srbské mohlo vstoupit jen několik jednotlivců, ve Francii naši dobrovolníci byli zařaděni do Cizinecké legie (jako přihlášení na dobu války a k službě na evropském bojišti), jen v Rusku byl z nich utvořen samostatný oddíl, nazvaný Česká družina.

Je obdivuhodná samozřejmost, s jakou naši zahraniční krajané šli dobrovolně do vojska. Připomeneme si, že byli tehdy z největší části občany rakouskými nebo uherskými a že jim hrozila šibenice, kdyby se dostali do zajetí. Známe krásné věty z dopisu, jejž před odjezdem do našeho vojska psal dne 31. srpna 1914 svým rodičům Josef Švec: „Mohl bych seděti na Kavkaze pěkně v teple, bez nebezpečí, jako žijí druzí, ale mě táhne tam ne snad touha po dobrodružství nebo slávě, naopak, cosi mi povídá, že se živ nevrátím — je tu něco jiného, čím jsem nucen k tomuto kroku." Známe skvělé příklady statečnosti z Paříže: náčelník Sokola Josef Pultr nebyl při odvodu uznán schopným vojenské služby — provedl podvod, aby mohl jít na vojnu se svými borci; Lumír Bŕezovský stěží uprosil lékaře, který ho uznal schopným, protože hochovi ještě nebylo šestnáct let; uveřejněné dopisy Karla Bezdíčka ukazují, jak těžký boj vedly v jeho srdci dvě lásky, k staré vlasti a k mladé snoubence. Víme, že londýnští dobrovolníci, když anglická vláda odmítla jejich přihlášku, vstoupili do chystané slovanské legie — a nedali se odradit ani tím, že její organisátor se ukázal podvodníkem: přihlásili se a odjeli do Francie, do Cizinecké legie. Českoslovenští dobrovolníci ze Spojených států amerických utíkali přes hranice do Kanady, aby se tam hlásili do vojska.

Co je všechny tam táhlo? Co je nutilo, nepřekonatelně nutilo k tomuto kroku, kterým nasazovali svůj život, často také životy svých drahých. „Vidím, že je to boj za svobodu nás Čechů," psal tehdy Švec svým rodičům. Ale v jiném dopise téhož dne připojoval, že „je to boj za vítězství Slovanstva". Tento druhý důvod naši dobrovolníci na západě formulovali trochu jinak, asi tak, jak jeden z nich, Emil Ulrych, nazval svou knihu vzpomínek: „S Francií za svobodu světa". A byl tu ještě třetí důvod. Povíme jej zase slovy hrdiny ruské legie: „Je to čest, sokolská čest, a ta musí zůstat neposkvrněnou." Ta věta o cti platila pro všechny příslušníky našeho národa, pro celý národ. „Zůstati nečinným divákem jsem pokládal za příliš nízké a vypočítavé," napsal Švec do svých válečných zápisků. To platilo též o celém národě: chtěl-li zůstat věren odkazu svých dějin, své nejlepší tradici, nemohl v tom světovém zápolení zůstat lhostejným a nečinným, musil se postavit na stranu pravdy a práva proti lži a násilí, na stranu Srbska a Belgie.

Naše obnovené národní vojsko bylo tedy hned ve svých počátcích vedeno nejen životními zájmy svého národa, nýbrž i opravdovou snahou, přispět k osvobození a lepší organisaci lidstva, drželo se ušlechtilých mravních zásad, k nimž se náš národ hlásil v nejlepších dobách svých dějin. Jistě si to všecko naši dobrovolníci tak určitě neuvědomili, někteří to jen matně tušili, ale ty myšlenky a city zde byly — proto našel tak naprostý souhlas Masaryk, když je později přesně a jasně vyslovil.

III.

Naši krajané v Paříži se přihlásili do francouzské armády hned na počátku srpna 1914. Dne 22. srpna byli povoláni k odvodu a příští den jich asi 300 odjíždělo do jihofrancouzského města Bayonne, do výcvikového střediska Cizinecké legie; rotě tam z nich utvořené se brzo podle jejich obvyklého pozdravu říkalo compagnie Nazdar. V Rusku také již v prvním srpnovém týdnu byla podána žádost za povolení tvořit československý dobrovolnický oddíl; dne 28. srpna byl vydán první rozkaz České družině, v září byly vytvořeny čtyři pěší roty. V neděli 11. října (podle tehdej­šího ruského kalendáře to bylo 28. září, v den sv. Václava) byl České družině odevzdán prapor a 12. října dostala rotný praporek compagnie Nazdar na opačném konci Evropy. Rovněž skoro v týž den odjížděly naše první dobrovolnické útvary na bojiště: Česká družina 22. října, rota Nazdar 23. října 1914.

Není třeba připomínat, že mezi našimi lidmi ve Francii a v Rusku tehdy nebylo vůbec spojení. Ani být nemohlo, protože za války bylo spojení ze státu do státu velmi nesnadné, v našem případě tím těžší, že naši krajané byli skoro vesměs občané nepřátelského státu (Rakouska, Uherska). Jestli tedy jejich válečná činnost postupovala zcela souběžně, ba současně, je to důkazem plné jednoty v duši národa a v jejím odhodlání.

Další osudy našich prvních dobrovolnických jednotek byly však zcela různé. Rota Nazdar byla s pochodovým plukem Cizinecké legie poslána na bojiště champagnské (k Remeši), kde prodělávala posiční válku s jejími útrapami, nebezpečími a ztrátami: 12. prosince 1914 padl nejmladší dobrovolník, šestnáctiletý jinoch Lumír Březovský — první oběť z roty Nazdar; a také z londýnských dobrovolníků, kteří v listopadu doplnili její řady, první položil svůj život nejmladší z nich František Fric — bylo mu sotva devatenáct let, když padl 15. března 1915. Oba byli číšníci, první z Prahy, druhý z Brna. — Na počátku května 1915 byla rota Nazdar zasazena do velké francouzské ofensivy v kraji Artois (u Arrasu), kde se 9. května skvěle vyznamenala v útoku u Targette. Své vítězství vykoupila tak těžkými ztrátami, že musila být doplňována příslušníky jiných národů a dobrovolníci, kteří se po vyléčení vraceli na frontu, byli pak zařaďováni také do jiných rot. V červnu 1915 útočili českoslovenští dobrovolníci znovu, skoro na týchž místech, na podzim bojovali na frontě alsaské atd. Marocká divise, k níž patřil jejich pluk Cizinecké legie, byla z nejlepších těles francouzské armády; byla posílána na nejhorší úseky, získala nejvíce vyznamenání a utrpěla nejtěžší ztráty. Ze 600 československých dobrovolníků (300 jich přišlo později) padlo 200, následkem ran a nemocí se stalo neschopnými k vojenské službě 300.

Jejich statečné činy a oběti byly uznávány; koncem dubna 1916 francouzský ministr války poslal Československé kolonii v Paříži tento dopis: „V době boje, jejž udržuje již dva roky za vítězství práva a spravedlnosti, Francie nezapomíná, že vedle jejích dětí přišli bojovat chrabří vojínové, jež jí dala česká osada ve Francii. Krev prolitá pro ni nejlepšími z vašich synů zpečetila navždy bratrský svazek obou národů . . ." O jejich činy a oběti se opírala Československá národní rada, jež tehdy již s úspěchem usilovala o povolení tvořit větší československé vojsko ve Francii.

Duchovně patřil mezi dobrovolníky roty Nazdar také náš mladý učenec dr. M. R. Štefánik. Byl sice již občanem Francie a tedy povinen sloužit v její armádě; ale při odvodu byl uznán neschopným vojenské služby. Přesto si vymohl přijetí k letectvu za květnové ofensivy pracoval jako letec nedaleko míst, kde útočila rota Nazdar. Brzo potom usiloval o vytvoření slovanské eskadrily letecké na francouzské frontě; jeho plán se neuskutečnil, ale několik našich dobrovolníků bylo přece přijato k letectvu — z nich Jenda Hofman padl 18. března 1917 v boji s německým aviatikem. Štefánik na podzim 1915 pracoval jako letec na srbské frontě. Při ústupu srbské armády se stěží zachránil; nevyléčen spěchal z římské nemocnice do Paříže, aby pak s profesorem Masarykem a dr. Benešem pracoval hlavně pro vytvoření našeho zahraničního vojska.

Tvořit československý dobrovolnický útvar v Rusku bylo tak brzo a snadno povoleno proto, že si jej vládní činitelé představovali jen jako volný partyzánský oddíl, který začne pracovat, až ruská armáda vstoupí na československou půdu — tam měl mezi lidem agitovat pro samostatnost a konat policejní službu. Ve shodě s tímto úkolem byl oddíl nazván družinou, jak se říkalo domobraneckým útvarům určeným v podstatě k službě v zápolí. Činy a úspěchy československých dobrovolníků však způsobily, že Česká družina se stala a zůstala bojovým útvarem s významným posláním a že vytvořila základ pro vývoj československého zahraničního vojska.

Nemálo k tomu přispěla okolnost, že byla na frontě přidělena k III. ruské armádě, bojující v Haliči proti vojskům rakousko-uherským. Velitelem té armády byl totiž generál Radko Dmitrijev, Bulhar, jenž jako příslušník malého národa, nedávno osvobozeného (sám bojoval v r. 1912 proti Turkům), rozuměl touze našeho národa po svobodě, ale také pochopil bojovou cenu československých dobrovolníků. A podle toho je určil k službě zpravodajské a propagační; jednotlivé roty a půlroty České družiny přidělil k štábům divisí, aby doplňovaly a kontrolovaly přezvědnou službu ruských rozvědčíků i snažily se navázat spojení s krajany na druhé straně fronty. Českoslovenští dobrovolníci jeho důvěry nezklamali; jejich smělé, promyšlené a úspěšné rozvědky způsobily, že nejvyšší velitel ruských front již v prosinci 1914 dovolil přijímat do České družiny zajatce, kteří se hned na frontě dobrovolně přihlásí. V Tarnově tehdy přes 250 dobrovolníků doplnilo prořídlé roty České družiny. Říkalo se jim novodružiníci. Jimi po prvé vstupují do našeho zahraničního vojska příslušníci národa, kteří na počátku světové války byli v Rakousko-Uhersku. Měli bychom vlastně říci, že se tu spojuje odboj domácí s odbojem zahraničním. Současně odchází organisátor domácího odboje T. G. Masaryk za hranice, aby tam převzal vedení našeho revolučního boje, politického i vojenského.

Česká družina pracovala polem u Krakova, na Dunajci, hlavně pak v Karpatech, již na území našeho státu. Nejslavnějším činem bylo převedení 28. pluku, Pražských dětí, do ruského zajetí (3. dubna 1915). Ale největším hrdinstvím nutno nazvat, že se roty České družiny udržely za strašného ústupu ruských armád, jenž trval od jara do podzimu a vydal nepříteli celé území polské i značnou část Ukrajiny, Bílé Rusi atd. Tehdy nejen skupiny našich dobrovolníků (v Karpatech) byly ve vážném nebezpečí, že upadnou do rukou nepřítele (když třeba byla zajata 48.  ruská pěší divise i s velitelem generálem Kornilovem), ale hlavně se tu bortila víra v Rusko, jež tvořila část naší národní tradice.

Dovolení přijímat zajatce na frontě do České družiny bylo brzo zrušeno. Ve snaze doplnit a rozšířit její řady vymohlo předsednictvo Svazu čs. spolků na Rusi, jež bylo od jara 1915 vedoucím orgánem našeho osvobozenského boje v Rusku, souhlas, aby Čechoslováci, kteří byli mobilisováni jako ruští občané, byli převáděni do České družiny, požádají-li o to. Z nich byly v druhé polovici r. 1915 vytvořeny další čtyři roty, jež konaly stejnou službu jako roty původní.

V lednu 1916 byla Česká družina přejmenována v Československý střelecký pluk — i v názvu bylo tu vyjádřeno, že z jednotky, jež byla zamýšlena jako polovojenský útvar zápolí, se stalo řádné vojenské těleso k službě na frontě. Efektním závěrem tohoto období ve vývoji našeho zahraničního vojska byla v prvních dnech února 1916 zpráva hlavního stanu ruských front o úspěšné rozvědce československých rozvědčíků vedené praporčíkem Janem Syrovým.

IV.

Zatím se již dostaly za hranice desetitisíce československých zajatců. Někteří z nich přecházeli do zajetí vědomě, většinou se tam dostávali tak jako příslušníci ostatních národů rakousko-uherských. Přicházeli hlavně do Ruska a do Srbska, později také do Itálie a Rumunska (když tyto státy vstoupily do války), zcela výjimečně do Francie. Když zajetím unikli z vězení, jakým pro slovanské národy byla říše habsburská, mohli se též oni účastnit naší osvobozenské práce za hranicemi. Jednotlivci se k ní hned hlásili. Slyšeli jsme o tarnovských novodružinících; také později českoslovenští zajatci, kteří se na frontě setkali s našimi dobrovolníky, nezřídka žádali, aby mohli tam hned zůstat s nimi. Ale velkou většinou, skoro vesměs, byli naši zajatci s ostatními vezeni nebo vedeni (hnáni) od fronty do zajateckého tábora, kde je uzavřeli a odloučili od světa. V Rusku bylo skoro pravidlem, že zajatci haličské fronty šli pěšky až do koncentračního tábora v Darnici u Kyjeva, odkud je teprve rozváželi do celé říše. Korespondovat směli jen na zajateckých lístcích s domovem, styk, ať ústní či písemný, s občany říše, jejímiž byli zajatci, nebyl dovolen, noviny dostávat a číst nesměli. V zajateckých táborech byly zpravidla poměry zlé, někdy hrozné: ubytováni byli v zemljankách (barácích vystavěných napolo v zemi), plných zápachu, nečistoty a hmyzu; na jejich stravě se přiživovali nepoctiví velitelé tábora s kuchaři a stráží; často se jednalo se zajatci jako s dobytkem, ba hůře; nezřídka také v zajetí si udrželi moci cuksfírové a feldvéblové (četaři a délesloužící) z armády rakousko-uherské. Jestli se zajatci dostali z tábora, bývalo to na opevňovací práce nebo jiné veřejné stavby (v Rusku takovým strašlivým příkladem byla Murmanská dráha, o níž se říkalo, že byla postavena na kostech zajatců) ; také v soukromých službách je bezohledně vykořisťovali správcové velkostatků, ředitelé dolů nebo továren i mužíci.

V takových poměrech nebyla dobrá půda pro revoluční práci mezi československými zajatci. Jestli přece se jí někde ujal uvědomělý a statečný jednotlivec, narážel zpravidla na nepochopení a odpor i v domácím prostředí, ruském, srbském, italském. Všecky tyto státy byly monarchie, v nichž se těžko chápalo, jak možno porušit slib věrnosti daný monarchovi; neznali nás a nechápali naše poměry a proto nás házeli do jednoho pytle s Rakušany (v Srbsku se „Šváby"); v Rusku a v Itálii bylo mnoho poraženectví a germanofilství.

A přece se mezi zajatci počínalo pracovat a práce se šířila. Především v Rusku. Tam totiž známá široká povaha ruská a ještě známější nedbalost připouštěly, ba vytvořily ohromné rozdíly v poměrech zajatců: vedle hrůz „tábora smrti" v Turkestaně byla města, kde zajatci žili skoro volně, sami si nacházeli práci, žili v soukromých bytech, chodili bez stráže, byli zváni na návštěvy, pořádali společenské podniky (koncerty, divadlo a pod.).

Záleželo to na místních činitelích, úředních i soukromých, a ovšem na schopnosti našich lidí, najít cestu k jejich uším a srdcím. Takové schopnosti se našlo opravdu mnoho; bylo jí využito nejen pro zlepšení vlastních poměrů, nýbrž zpravidla také pro pomoc ostatním a pro přípravu naší revoluce.

Tak nám drobnou prací neznámých lidí postupně rostla po Rusi ohniska revoluční výchovy. Uvědomělý zajatec, často inteligent (student, učitel a pod.), častěji prostý muž z lidu (dělník, živnostník, rolník) se dověděl o naší revoluční akci, našel spojení s vedením, objednal náš časopis a počal kolem sebe seskupovat krajany stejného smýšlení. S počátku to byl takřka spiklenecký kroužek — bylo nutno se tajit před nadřízenými, před zajatci druhých národností i také před lidmi stejné krve, ale smýšlení rakušáckého nebo maďaronského. Kroužek rostl a vystupoval na světlo; proměnil se v organisaci, jež vybírala a do ústředí zasílala národní daň. Získal-li aspoň částečné porozumění u velitelství tábora nebo v kanceláři zaměstnavatelově, odvažoval se vystupovat veřejně: objevil se orchestr, pěvecký sbor, sokolské družstvo, divadelní kroužek. V Turkestanu uspořádáno velké veřejné cvičení, ve Volčansku se docela uskutečnil propagační zájezd sokolských borců atd. Konaly se ovšem přednášky, hlavně z našich dějin a o našem boji za svobodu; někde začali i vydávat vlastní časopis (psaný). Největšího rozvoje došla tato revoluční výchovná a propagační práce v Taganrogu, kde bylo několik set československých zajatců soustředěno v muniční továrně, a pak ovšem v Itálii, v koncentračních táborech Santa Maria Capua Vetere a Padula.

V Itálii již v roce 1916 se někteří jednotlivci ze zajatců hlásili do spojeneckých armád. Pro práci mezi zajatci byly tam však dvě velké překážky: jednak zajatecké tábory byly v Itálii opravdu uzavřeny, jednak nebylo tam revolučního ústředí — Čechoslováků bylo v Itálii před válkou velmi málo, a ti byli všichni při vstupu Itálie do války internováni. A tak organisační a propagační práce mezi našimi zajatci se v Itálii začíná teprve tehdy, když bylo několik tisíc československých zajatců soustředěno v táboře Santa Maria Capua Vetere (u Neapole). Tam byl v polovici ledna 1917 založen Československý dobrovolnický sbor, jenž se od podobných organizací, tvořených již dříve v Rusku, lišil tím, že za členy přijímal jen ty zajatce, kteří se zavázali, že půjdou se zbraní v ruce bojovat za svobodu, až italská vláda povolí tvořit naše vojsko.

Vůdčím duchem Čs. dobrovolnického sboru byl jeho starosta Jan Čapek, jenž se tu snažil uskutečňovat Tyršův sen národního vojska.

Československý dobrovolnický sbor vznikl bez pokynu revolučního ústředí a byl také nucen pracovat skoro vesměs samostatně. Rostl úspěšně, zejména po přeložení koncentračního tábora do Paduly; když v polovici dubna 1918 italská vláda konečně povolila tvořit naše vojsko, měl Čs. dobrovolnický sbor přes deset tisíc členů, kteří vstoupili do našeho vojska — tím bylo umožněno, že naše divise v Itálii vznikla skoro přes noc. V daleko menších rozměrech se konala tato úspěšná revolučně výchovná práce také v některých jiných zajateckých táborech italských. Pracovní metody byly v Itálii stejné jako v Rusku: také tam nejúčinnější byla osobní agitace od člověka k člověku.

Ani v Srbsku nevzniklo na počátku války nějaké revoluční ústředí z krajanů tam usedlých. A nepochopení vládních činitelů i veřejnosti znesnadňovalo agitační a organisační práci mezi zajatci; než k ní došlo, postihla srbskou armádu porážka. Tisíce československých zajatců raději nastoupilo s ní strašnou cestu sněhem a skalami albánských hor, než aby vyčkali příchodu rakousko-uherské armády a dali se „osvobodit" ze zajetí. Jen malá část z nich se po hrozných útrapách dovlekla k moři. Byli převezeni na italský ostrov Asinaru a později do Francie, kde pak v r. 1918 vstoupili do našeho vojska.

Stejně těžký osud stihl československé zajatce v Rumunsku, když po porážkách v Dobrudži, Sedmihradsku a Valašsku byla rumunská fronta zatlačena do Multanska. V zimě 1916/17 našel je tam Štefánik v poměrech strašných. A přece se mu z nich několik set přihlásilo do našeho vojska; byli soustředěni v Kišinevě (většinou musili hned do nemocnice) a v létě 1917 odesláni do Francie, kde pak zařaděni do našeho vojska.

Tedy též u té druhé základní složky našeho zahraničního vojska, u československých zajatců, shledáváme, že pochopení pro nutnost ozbrojeného boje za svobodu a osobní účasti v něm rostlo z nich samých, že se probíjelo přes překážky kladené poměry a vynucovalo si uznání. V Rusku toto jejich úsilí mělo od počátku oporu v ústředí, jež v r. 1915 na jaře vytvořili krajané tam usedlí, ve Svazu čs. spolků na Rusi a jeho správě (předsednictvu). Avšak úspěchy, dosažené tímto ústředím, nepostačovaly revoluční horlivosti mnohých zajatců; někteří z nich, když se nemohli dočkat povolání do československého vojska, přihlásili se a odjeli do srbského dobrovolnického sboru, jenž se tvořil v Oděse, a podobně se v r. 1917 v Padule hlásili dobrovolníci na srbskou frontu u Soluně.

Takovými revolučními horlivci nebyli všichni zahraniční krajané ani všichni zajatci. Rozhodovala tu povaha, výchova, rodinné poměry, život v cizině (v zajetí) atd. U velké většiny bylo třeba revoluční výchovy; bylo nutno je převychovat z poddaných cizí dynastie v svobodné občany vlastního státu — puška v rukou dobrovolníka dokazovala, že přelom u něho již nastal, že hlavní část odrakouštění a oduherštění v sobě vykonal. Tento vývoj byl mezi zajatci postupný: Čs. dobrovolnický sbor v Santa Marii C. V. měl při založení asi 30 členů, za pět čtvrtí roku přes deset tisíc! Velmi jej podporovala důvěra v ústřední vedení naší revoluce, především v profesora Masaryka, a zprávy z domova: o persekuci, utrpení  statečném odporu. To bylo důležité zejména v Rusku, kde tradiční víra v pomoc velkého slovanského bratra se bolestně srážela s tvrdou skutečností a kde spory mezi jednotlivými skupinami ruských Čechoslováků oslabovaly a podvracely víru zajatců v jejich vedení.

V.

Přílivem dobrovolníků ze zajateckých táborů, jimž ruská vláda zase v r. 1916 dovolovala vstup do našeho vojska, bylo umožněno utvořit na jaře 1916 druhý československý pluk. Naše revoluční vojsko vzrostlo tím na brigádu. Tyto naše pluky nebyly soustředěny, nýbrž i dále rozděleny po rotách a půlrotách, někdy i četách, u vyšších ruských štábů na frontě západní a jihozápadní, později také rumunské, od Připjati až po bukovinské Karpaty. V těžkých poměrech, nezřídka i stiháni nedůvěrou a nepřízní, naši dobrovolníci konali dále odpovědnou a důležitou službu zpravodajskou a propagační. Konali ji s úspěchem; generál Brusilov řekl, že za jeho ofensivy v r. 1916 českoslovenští rozvědčíci byli jeho očima.

Českoslovenští dobrovolníci, kteří vstoupili do srbského dobrovolnického sboru v Rusku, účastnili se v září a říjnu 1916 s jeho první divisí krutých bojů v Dobrudži po boku rumunské armády. Vnitřní nesnáze v srbském sboru, zejména v II. divisi, přispěly k tomu, že koncem r. 1916 odtud postupně odcházeli do našeho vojska. Část však odjela se srbskými transporty k Soluni, odkud asi po roce byli převedeni do československé armády ve Francii; mezi nimi byl i legionář pacifista Miloš Wurm (student z Brna).

Československá střelecká brigáda měla v Kyjevě velmi silnou náhradní rotu, do níž zejména po úspěších brusilovské ofensivy skoro denně přibývali noví dobrovolníci. Bylo pak i povoleno rozšířit brigádu v divisi; třetí prapor 1. pluku, vytvořený na podzim 1916, byl pokládán za základ nového pluku a již se také nazýval 3. plukem Jana Žižky z Trocnova. Ale povolení divise bylo odvoláno a vůbec bylo zakázáno propouštět československé zajatce do vojska — je prý jich třeba na zemědělské práce a v továrnách. Tyto nepřátelské kroky proti našemu revolučnímu hnutí se spojují s osobou ministerského předsedy Stürmera.

Od jara 1916 se v nejvyšších kruzích vojenských a vládních jednalo o návrhu na tvoření velkého československého vojska, jejž podalo předsednictvo Svazu československých spolků na Rusi. Jednání se protahovalo. Jednu dobu se již zdálo, že kladné vyřízení je zabezpečeno. Generál Jaroslav Červinka, jenž před 40 lety s doporučením dr. Fr. L. Riegra vstoupil do ruské armády, připravoval již kádr důstojníků — tak vznikla skupina Bělgorodských, jež se později dobře uplatnila v našem vojsku. Ale zase přišlo zklamání, zhoršované tím, že pod vlivem některých ruských vládních kruhů se připravovala roztržka ve vedení našeho odboje: proti Československé národní radě, jež pod vedením profesora Masaryka pracovala na západě Evropy, tvořila se kolem poslance Düricha samostatná Národní rada v Rusku, ohlašující jinou politickou orientaci a finančně závislá na ruské vládě. Tehdy organisovaní českoslovenští zajatci, pokud mohli být o tomto nebezpečí informováni, rozhodně hájili — se Štefánikem — myšlenkovou a organisační jednotu naší revoluce.

Tyto nebezpečné snahy odumírajícího režimu zmařila ruská revoluce. Výroční sjezd Svazu československých spolků na Rusi, konaný v květnu 1917 v Kyjevě, se proměnil v sjezd celé československé veřejnosti v Rusku; kromě delegátů krajanských spolků přišli zástupci našich revolučních vojáků a zástupci organisovaných zajatců, také již namnoze přihlášených do vojska. Shromáždění si dalo název Československý národní sjezd. Častěji však bylo nazýváno československým revolučním sjezdem, protože na něm po prvé jednali a svůj poměr k říši habsburské vyslovili její občané, kteří se teprve za války dostali za hranice.

Tento sjezd, oprávněný zástupce všeho československého živlu na Rusi, hlásícího se pod prapor našeho boje za svobodu, jednohlasně a bez debaty se prohlásil pro jednotu tohoto boje a za jeho vrcholný orgán uznal Československou národní radu v čele s profesorem Masarykem; pro vedení našich věcí v Rusku vytvořil Odbočku této Národní rady. V programu pro její činnost zdůraznil sjezd nutnost tvořit velké československé vojsko; tomuto prvnímu úkolu měla sloužit veškerá práce mezi zajatci a pro ně. Sjezd schválil srdečné poselství do zemí českých a na Slovensko, jež známější pracovníci podepsali plnými jmény s adresami; bylo určeno k rozšiřování na frontě a přes ni.

Ruskou revoluci skoro všichni naši lidé v Rusku uvítali s upřímnou radostí. Těšili se s ruským lidem z jeho svobody, doufali, že ji bude s veškerou silou hájit i proti vnějšímu nepříteli, že válka bude vedena s větší rozhodností do konečného vítězství, jež přinese svobodu také nám. Vývoj ruské revoluce přinesl tu však mnoho překvapení a zklamání. Nastával a rychle pokračoval rozklad státní správy i hospodářského života, zejména pak velmi rychle postupoval rozklad armády a fronty (jehož kořeny jdou až k ústupu v r. 1915). Stále hlasitější se stávalo volání po míru — co nejdřív a za každou cenu; na frontě se někde ustalovalo příměří, spojené s bratříčkováním a výměnným obchodem s nepřítelem; armáda se samočinně demobilisovala. Také k nám se ruská levice, jež s vývojem revoluce nabývala stále více vlivu na veřejné věci, chovala s nedůvěrou a nepřízní; naše vlastenectví sejí zdálo zpátečnickým šovinismem, naše touha pokračovat v osvobozenském boji do vítězství jí zaváněla docela kapitalistickým imperialismem. Kerenskij nás posílal do Rakousko-Uherska, abychom prý tam s ostatními národy říše provedli takovou revoluci jako oni v Rusku.

A přece nám ruská revoluce prospěla velmi mnoho. Především a hlavně tím, že také naše lidi v Rusku, naše zajatce, osvobodila. Osvobodila je vnitřně: státní převrat v Rusku, revoluce ruského lidu byla jim příkladem, omamné víno svobody vstupovalo do jejich srdcí a posilovalo vlastní touhy. Než osvobozovala je také zevně: velmi podstatně se zmenšil úřední tlak na zajatce, uvolnily se stráže u zajateckých táborů a pracovních skupin; někde byli zajatci uznáváni a prohlašováni za svobodné občany. Ruská revoluce dala našim zajatcům v Rusku rozsáhlé možnosti pracovní, kterých pohotově a horlivě využívali. K propagaci našeho národa a jeho boje za svobodu, též ovšem k zlepšení vlastních existenčních poměrů, ale především pro rozvoj našeho vojska.

Vojenský projekt, o nějž se jednalo již v roce 1916, byl v prvních dnech revoluce schválen. A za jednání Československého národního sjezdu v Kyjevě přišla zpráva, že stan nejvyššího velitele ruských front vydal příslušný rozkaz. Starý generál Červinka, jenž se tu dožíval splnění svého životního snu, hned se dal horlivě do práce; neohlížeje se na nepříznivé stanovisko kyjevského štábu, jemuž byl podřízen, počal tvořit základ naší druhé divise. Dobrovolníci se hrnuli. Jednak je získali a odesílali na sbornou stanici tak zvaní emisaři, to jest důstojníci i vojáci, vysílaní naším ústředím na „nábor" dobrovolníků, jednak přijížděli sami, buď se souhlasem ruských úřadů nebo bez něho a proti jejich vůli; nebyl řídký zjev, že českoslovenští zajatci utíkali — na vojnu.

Tak úspěšně se rozvíjející vojenská akce byla ohrožena stanoviskem ministra vojenství Kerenského a zejména nového zemského velitele v Kyjevě; Kerenskij docela mluvil o možnosti rozpustit i naši starou brigádu. Toto nebezpečí bylo odstraněno skvělým vítězstvím u Zborova, jež vládní činitele a nebolševickou levici přesvědčilo o významu a ceně našeho vojska pro obranu ruské svobody, vojenským kruhům pak znova ukázalo vysoké bojové kvality československých dobrovolníků.

Bitva u Zborova patří do tak zvané ofensivy Kerenského. Kerenskij a podle jeho rady ruská vláda se pro ni rozhodli také proto, že od ní čekali obrodu ruské armády. Dobře připravená ofensiva — tak usuzovali — bude mít úspěch, který změní náladu ve vojenských masách a strhne všecko s sebou. Proto měly ofensivu zahájit útvary, které se k ní přihlásí dobrovolně nebo budou utvořeny z dobrovolníků k tomu přihlášených. První se přihlásily pluky Československé brigády; byly tehdy již tři, třetí ovšem ještě neúplný. Přes svůj jednostranný výcvik a nedostatečnou výzbroj porazily nepřítele početně aspoň dvakrát silnějšího a technicky několikrát je převažujícího, získaly více zajatců než kolik samy měly vojáků. Velitel ruské jihozápadní fronty žádal generála Červinku, aby postavil co nejvíce československých pluků a kyjevský zemský velitel se upřímně kál za svůj dřívější odpor k naší vojenské akci. Obětavá obrana ruského ústupu v bojích u Tarnopole jen ještě upevnila dobré jméno našeho vojska; sám generalissimus, armádní generál Brusilov, řekl profesoru Masarykovi, že se před našimi vojáky hluboce sklání.

Ovšem, v té době se ministrům a generálům moc skoro již vymykala z rukou. Naše hnutí bylo odkázáno skoro výhradně na sebe, na své síly a schopnosti. Velikým štěstím bylo, že v Rusku byl od polovice května profesor Masaryk. Nejen sjednotil k práci všechny lidi dobré vůle a obnovil důvěru ve vedení, nýbrž především správně určil a dodržoval naši linii v poměru k ruským věcem. Hned od počátku prohlásil zásadu neutrality: Nejsme tu proto, abychom mezi Rusy dělali pořádek; jsme tu jen hosty, náš úkol je jiný. Tato zásada nám umožnila přes všechny převraty a počínající občanské války stále pracovat pro rozvoj našeho vojska a uchránila je velkých nebezpečí, především vnitřního rozkolu. Vojáci ji pochopili a dodržovali.

Přispěly k tomu návštěvy profesora Masaryka v posádkách našich pluků: v Bobrujsku, Borispole, Berezně a Novoselicích. Tu došlo zcela k těsnému sblížení a naprostému sjednocení vojáků s nejvyšším velitelem. Na vyzdobené střeše jedné zemljanky v Borispole byl nápis: Otče, Tvé slovo — náš zákon. Naše republikánská demokracie, kterou tehdy představovaly ty pluky, uznala svého vůdce a plně se mu podřizovala.

Slavnosti při Masarykově příjezdu i jiných příležitostech byly malou ukázkou pilné a vytrvalé práce, jaká se tehdy konala ve všech útvarech našeho vojska. Byla to především odborná práce vojenská, výcvik, dobrý, co nejlepší výcvik. Ale byla to také práce kulturní, jež měla a chtěla našim lidem aspoň trochu nahradit prostředí domova : hudba, zpěv, tělocvik, slavnosti, zábavy, kniha, časopis, přednášky atd. V hrozné době, kdy kolem zuřil zmatek úžasné revoluce, kdy se řítil starý řád politický, náboženský, hospodářský i sociální, naše pluky tvořily ostrovy vnějšího klidu a vnitřní jistoty, ostrovy poctivé, houževnaté práce, jež dávala zapomenout na to, co se děje kolem.

V ruské armádě byly na počátku revoluce zavedeny komitéty (volené výbory) ve všech jednotkách od roty počínaje. Nařízením ministerstva vojenství byly stanoveny předpisy pro jejich organisaci a práci. Naše pluky byly tehdy jednotkami ruské armády; bylo tedy nutno také v nich zavést komitéty. Ostatně v našem vojsku jejich činnost mohla navazovati na podobnou starší práci, hlavně osvětovou, již konaly různé kroužky v rotách. Dobře se osvědčily komitéty v hospodářské svépomoci, zejména později, kdy různé ruské komitéty a Sověty s našimi veliteli jednaly nerady a neochotně. V ruské armádě se komitéty zvrhly a nezřídka přispívaly k rozkladu; v našem vojsku tomu bránila jednotná myšlenka spojující všecky, prosté vojáky i důstojníky; často pracovali v komitétech také důstojníci.

Vzrůst našeho vojska v druhé polovici r. 1917 pokračoval velmi rychle; vznikly čtyři pluky II. divise, založením 4. pluku doplněna I. divise, tvoří se naše dělostřelectvo, ženijní rota atd. Po opětovných zákrocích profesora Masaryka vydává konečně stan nejvyššího velitele ruských front 9. října 1917 rozkaz, jímž obě divise spojeny v samostatný československý armádní sbor s náhradní brigádou.

Zároveň však stan ruského nejvyššího velitele uznal, že našeho vojska bude používat jen na frontě proti Německu a Rakousko-Uhersku, ne tedy k intervencím ve vnitřních bojích v Rusku, že politickou autoritou pro naše vojsko je Československá národní rada, ne již ruská vláda — projevilo se to také tím, že ve štábu našeho sboru byl jmenován plnomocník Československé národní rady a že její zástupce byl ustanoven i ve stanu nejvyššího velitele. Československá národní rada byla tím uznána za vládní orgán; stalo se to ovšem jen rozhodnutím nejvyššího velitelství a ani to nebylo řádně provedeno — nedivme se: ruští vládní i vojenští činitelé měli tehdy zcela jiné starosti, daleko naléhavější.

Neboť rozklad ruské říše a armády dostupoval vrcholu. V první polovici listopadu se zmocnily vlády Sověty, ovládané bolševiky; nová vláda ujednala příměří s Německem, Rakousko-Uherskem a jejich spojenci a počala s nimi jednat o mír (v Brest-Litevsku). Naše vojsko bylo na Ukrajině, jež se tehdy prohlásila za stát, tvořící podle jména část ruské federace, ve skutečnosti samostatný, a brzo se dostala do války — občanské — se sovětskou vládou moskevskou i domácími bolševiky. V druhé polovici ledna 1918 prohlásila pak ukrajinská vláda plnou samostatnost Ukrajiny a poslala mírovou delegaci do Brestu. Co bude dělat československé vojsko?

Na to myslil profesor Masaryk hned po svém příchodu do Ruska. Velmi brzo přišel k přesvědčení, že ruská fronta již není schopna úspěšného boje a počal s francouzskou i ruskou vládou jednat o převezení našeho vojska do Francie. Jednání se trochu protáhlo, takže do zimy 1917/18 mohl tam odejet jen jeden transport (Husákův). Ale za osudového nebezpečí, jaké pro naše vojsko vznikalo sovětským a ukrajinským jednáním o mír s našimi úhlavními nepřáteli, mohl náš vůdce na ně navázat: na počátku února 1918 jménem Československé národní rady a její Odbočky pro Rusko prohlásil naše vojsko ve všech částech Ruska za část samostatné československé armády tvořící se ve Francii. Tím byl našim vojákům dán pocit mezinárodní ochrany a zároveň jim ukázána nová fronta.

Tomuto prohlášení předcházel jiný důležitý akt státoprávního významu: slavnostní přísaha členů našeho vedení. Naše vojsko v Rusku za starého režimu přisahalo caru, po jeho pádu Zatímní vládě revoluční. Ta byla bolševickým státním převratem odstraněna — mají českoslovenští vojáci přisahat vládě sovětské nebo snad vládě autonomní Ukrajiny? Za takové situace profesor Masaryk jako předseda Československé národní rady svolal na 30. Leden 1918 členy její odbočky pro Rusko k slavnostní schůzi, v níž především sám vykonal slib věrnosti našemu národu a jeho boji za svobodu, potom přijal podobný slib od všech přítomných. Masaryk tu vykonával slib jako hlava státu, členové odbočky jako členové orgánu vládního a zastupitelského zároveň. Měli pak jet k plukům, aby jménem našeho národa přijali přísahu vojáků. Praporčík Medek také s tím posláním do 1. náhradního pluku odejel; u ostatních tomu zabránil odjezd vojska z Ukrajiny.

Viděli jsme, že nejvyšší velitelství ruských front přiznalo Československé národní radě charakter vlády; jako hlava státu byl profesor Masaryk přijat za své návštěvy v Rumunsku (v říjnu 1917); jako představitel vlády našeho státu jednal již dříve s francouzskou a ruskou vládou o převezení našeho vojska do Francie a později sjednal, i zas odvolal smlouvu s ukrajinskou vládou. Tato vládní autorita se opírala o naše vojsko v Rusku, jež takto již tehdy, v zimě 1917/18, obnovovalo svobodný stát československého národa.

Tato vládní autorita se uplatnila také v samém vojsku. Byl v něm zaveden disciplinární řád francouzské armády, místo nárameníků (pogonů) byly pro označení hodností a příslušnosti k pluku ustanoveny štítky na rukávech, podle našeho způsobu a v duchu naší tradice pojmenovány pluky I. Husitské divise.

Mezi projevy a znaky vládní moci patří také to, že naše vedení samo přijímá v té době do našeho vojska ruské důstojníky; mezi nimi byl generál Diterichs, jenž býval generálem ubytovatelem ve stanu nejvyššího velitele. Jaké vážnosti naše vojsko požívalo, ukazuje skutečnost, že místo velitele československého armádního sboru byl ochoten přijmout armádní generál Duchonin, náčelník štábu ve stanu nejvyššího velitele (ve skutečnosti nejvyšší velitel); dověděli jsme se o tom, když už bylo pozdě — při jednání o tom by se nikdo nebyl odvážil udělat mu takovou nabídku.

V Rusku již tehdy zuřila občanská válka (jedna z hlavních taktických zásad bolševických byla proměnit imperialistickou válku mezi státy v boj proletariátu všech národů proti vlastní buržoasii). Obě strany se snažily získat na svou frontu naše vojsko. Velké nebezpečí hrozilo zejména v lednu a v únoru, když územím, kde naše vojsko leželo, procházely a v něm se utkávaly vojenské útvary ukrajinské a bolševické.

Jen nečetní jednotlivci se dali strhnout — jednak napravo k Dobrovolnické armádě generála Aleksějeva a Kornilova, kde vznikal pěší a ženijní prapor, jednak doleva k bolševikům, u nichž se pokoušeli tvořit československou rudou gardu a docela čs. rudou armádu. Ke konci února 1918, kdy naše vojsko začínalo namáhavý a nebezpečný pochod k východu, pokusili se čeští bolševici nepoctivým způsobem strhnout na sebe jeho vedení — jejich úskok však vojsko hned prohlédlo a odmítlo.

VI.

Ve Francii již r. 1916 Briandova vláda projevila zásadní ochotu povolit tvoření našeho vojska, budou-li do Francie převezeni naši dobrovolníci z Ruska. Jednat o tom s ruskou vládou jel Dürich a pak Štefánik; neměli úspěchu. V r. 1917 obnovili jednání v Petrohradě Masaryk a v Paříži Beneš; bylo dokončeno a podepsána smlouva o převozu našich lidí. V první polovici listopadu přijel do Francie první transport z Ruska, na 1200 československých dobrovolníků. Koncem měsíce přibyli tam první dobrovolníci ze Spojených států amerických a naši vojáci ze srbské armády u Soluně. Již dříve přijeli dobrovolníci, které získal Štefánik na rumunské frontě. Ve Francii byli naši dobrovolníci v Cizinecké legii a zajatci ze Srbska. Čekalo se, že za prvním transportem z Ruska brzo přijedou další; velké naděje se upínaly k náborové akci, již organisoval Štefánik ve Spojených státech amerických. Bylo tedy mužstvo pro tvoření našeho vojska ve Francii zajištěno.

A tehdy bylo též úspěšně zakončeno jednání, jež o našem vojsku již od června 1917 vedl s francouzskou vládou dr. Beneš, v poslední době spolu se Štefánikem. Dne 16. prosince 1917 president francouzské republiky Poincaré podepsal dekret o zřízení autonomní československé armády ve Francii; v něm se výslovně stanovilo, že po stránce politické připadá řízení této armády Československé národní radě. Co bylo v Rusku uskutečněno dohodou ve stanu nejvyššího velitele, to Francie uznala a prohlásila vládním aktem hlavy státu. Instrukce o tvoření našeho vojska ve Francii, vydané 7. února 1918, jsou podepsány ministerským předsedou Clemenceauem, jenž byl i ministrem války, a za Československou národní radu dr. Ed. Benešem.

Ve Francii byly vytvořeny dva pěší pluky, s pořadovými čísly 21 a 22. V květnu 1918 byly z Cognacu a Jarnacu přeloženy do přífrontového pásma, kde 30. června president francouzské republiky Poincaré odevzdal 21. pluku prapor věnovaný městem Paříží. V souvislosti s touto slavností uveřejnila francouzská vláda 29. června nótu, v níž prohlásila práva našeho národa na samostatnost a uznala veřejně a oficiálně Československou národní radu jako první základ příští vlády československé.

Vedle našich pluků z Ruska počítalo se pro tvoření našeho vojska ve Francii hlavně s dobrovolníky z Ameriky. Štefánik, jenž se tam vypravil brzo po příjezdu z Ruska, dosáhl od vlády Spojených států povolení k náboru, ale dobrovolníků se nepřihlásilo kolik očekával, protože přes 30.000 našich krajanů vstoupilo do armády Spojených států. Do našeho vojska jich přijelo postupně asi 2500.

V Itálii naše vojenská akce postupovala pomalu především proto, že italská zahraniční politika se chovala velmi zdrženlivé k našemu osvobozenskému hnutí a programu rozbití Rakousko-Uherska; její nedůvěru posiloval náš bratrský poměr k Jihoslovanům. Naopak zase velmi přispívala organisační a propagační práce Československého dobrovolnického sboru, smělý čin dr. Ljudevita Pivka a jeho druhů v září 1917 u Carzana a propagační práce Frant. Hlaváčka na frontě i v Římě. Na podzim 1917 dosáhl dr. Beneš v Římě jen povolení tvořit polovojenské pracovní prapory. Ale zatím byl z družiny Pivkovy utvořen na frontě výzvědný oddíl, jehož úspěšná činnost vedla také jiná velitelství k žádostem o československé výzvědčíky. Již v březnu a dubnu 1918 čety československých dobrovolníků konaly u štábů italských armád službu zpravodajskou a propagační — jako rozvědčíci České družiny připravovali povolení vojska. Pracovní prapory naše vedení nechtělo tvořit, nechtěli jich ani dobrovolníci — z pochopitelného důvodu: účinným argumentem v revolučním boji za svobodu je vojsko, ne práce pro armádu za frontou. Na jaře 1918 bylo vedení donuceno svolit k jejich utvoření; ukázalo se pak, že pobyt v nich, třeba nedlouhý, velmi přispěl k revoluční výchově zajatců, kteří před odjezdem z Paduly nebyli členy Československého dobrovolnického sboru. Svým způsobem nám přispěla i katastrofa italské armády u Caporetta (na konci října 1917): ukázala nutnost získat všechny síly a podtrhla význam propagandy ve válce, ale také našim zajatcům umožnila manifestovat pevnou vůli bojovat s italským národem za jeho vítězství.

Konečné jednání s italskou vládou vedl Štefánik. Dne 21. dubna 1918 podepsal smlouvu o tvoření našeho vojska v Itálii. Dobrá výchovná práce Československého dobrovolnického sboru velmi přispěla k tomu, že rychle byly vytvořeny čtyři pěší pluky a mohla tedy být formována pěší divise (štáb ve Folignu); také jejich výcvik postupoval tak úspěšně, že již na počátku června vrchní velitelství italské pokládalo československou divisi za dost připravenou pro frontu.

Tím, že italská vláda sjednala s Československou národní radou úmluvu mezinárodního obsahu, uznala ji za orgán vládní; v projevu z 3. října 1918 ministerský předseda italský Orlando výslovně prohlásil, že takový význam úmluva z 21. dubna měla. Tento její smysl a mezinárodní ráz našeho vojska byl ještě posílen doplňovací smlouvou z 30. června 1918. Navenek pak bylo toto uznání projeveno velkou slavností v Římě dne 24. května 1918, ve třetí výročí vypovědění války, při níž byl našemu vojsku odevzdán prapor; vystupovalo tu jako spojenecká armáda a jeho političtí zástupci byli přijímáni jako představitelé spojenecké vlády.

V květnu 1918 měla tedy československá revoluce své vojsko ve třech státech: v Rusku armádní sbor (dvě divise s náhradní brigádou), ve Francii brigádu, v Itálii divisi. Tato vojsková tělesa byla spojena společnou myšlenkou a plně se podřizovala politické autoritě Československé národní rady jako své vlády, ale byla spojena též osobou vrchního velitele. Když francouzský generál Maurice Janin na počátku r. 1918 převzal vrchní velitelství československého vojska ve Francii, čekalo se, že naše vojsko z Ruska bude brzo převezeno do Francie. Převezeno zatím být nemohlo, ale bylo 7. února 1918 prohlášeno za část československé armády ve Francii a tím formálně podřízeno pod jeho velení. A ve smlouvě s italskou vládou se výslovně pravilo, že vrchní velitel československého vojska je „nyní ve Francii". Generál Janin jako vrchní velitel našeho zahraničního vojska byl tedy dalším veřejným projevem a symbolem naší obnovené státní moci.

Jednota vojska se měla jevit také v číslování pluků: pro ruskou legii ponechána čísla 1 — 20, pluky francouzské legie měly vyhrazenu další desítku, takže pluky legie italské počaly od 31.

VII.

Československé vojsko v Rusku se rozhodně chtělo účastnit boje na tamní frontě; jednak, že byla obrácena, aspoň ve své jižnější části, přímo proti našemu hlavnímu nepříteli, jednak, že chránila nebo měla chránit bratrský národ slovanský. Proto ještě v zimě 1917/18 se konaly porady o zachování a obnově aspoň části ruské fronty — ve spolupráci s dobrovolníky, kozáky, vojskem ukrajinským a polským atd., ovšem ve spojení s rumunskou frontou. Proto vytrvalo naše vojsko ve svých posádkách na Ukrajině příliš dlouho; svou slovanskou povinnost splnilo v plném rozsahu, ba ještě nad něj. Teprve když vláda samotné Ukrajiny nejen ujednala mír s vládami ústředních mocností (již 8. února), nýbrž i pozvala jejich vojska do své země na pomoc proti bolševikům, teprve když německé a rakousko-uherské útvary, kryty pro jméno slaboučkými jednotkami ukrajinskými, zahájily v polovici února 1918 pochod na Ukrajinu, dostaly československé pluky rozkaz, aby nastoupily cestu k východu — na nové bojiště, do Francie. Současně odjížděl z Ruska jejich vůdce, profesor Masaryk, aby v rozhodující době světové války, jež zřejmě nastávala, byl jako první voják naší revoluce na úseku strategicky nejdůležitějším: ve Spojených státech amerických, kam se pro jejich moc vojenskou i hospodářskou a pro mravní autoritu presidenta Wilsona přenášelo těžiště světových událostí a rozhodování.

Dne 20. února 1918, odchodem našeho 4. pluku z městečka Polonnoje ve Volyňské gubernii, se začíná velké tažení našeho vojska na Rusi, jež podle proslulého pochodu 10.000 Řeků, vypsaného Xenofontem, dostalo pak jméno anabase.

Pluky I. divise s náhradním plukem, jež byly rozloženy na západ od Kyjeva, pochodovaly v jarním blátě a nečase čtrnáct dní. Pluky II. divise, rozložené podél trati z Kyjeva na Poltavu, si mohly jakž takž opatřit vagóny a lokomotivy; s úspěchem je získaly také pro bratry z I. divise. Dvakráte napadli Němci zadní voj I. divise: dne 25. února 1. pluk odrazil útok německých pancéřových automobilů (u Korostyševa) a dne 2. března náš 2. pluk zadržel útok německé pěchoty (na levém břehu Dněpru u Kyjeva).

Když přešly v Kyjevě přes Dněpr, pochodovaly pluky I. divise dále na východ, aby se ve stanicích Priluky nebo Ičňa navagonovaly. Měly jet přes Bachmač. Na tuto uzlovou stanici postupovali Němci dvěma směry, jednak po trati od Kyjeva, jednak od severozápadu přes Gomel. Udržení stanice mělo pro pluky naší I. divise životní význam. Na její obranu byl vyslán 6. pluk, prapor 7. pluku, baterie 1. dělostřeleckého pluku, pak 4. pluk, přechodně zasáhl do boje také prapor 1. náhradního pluku, tedy vesměs útvary nové. Na straně německé se bojů o Bachmač účastnily dvě divise. Boje trvaly od 8. do 13. března. V noci na 14.března odjel z Bachmače náš poslední vlak a teprve ráno tam vstoupili Němci.

Bitva o Bachmač je první boj, jejž naše vojsko bojovalo podle disposic vlastního politického vedení a z rozkazu vlastního velitelství. Také byla o něm vydána vlastní úřední zpráva pro tisk. „Zpráva štábu československého korpusu z 11. března 1928" je první takovou zprávou naším velitelstvím uveřejněnou; a je dalším dokladem našeho osamostatnění.

Za dalšího transportu odcházelo z našeho vojska mnoho ruských důstojníků; někteří šli sami, protože chtěli zůstat u rodiny v Rusku, většinou však byli naším politickým vedením propuštěni, protože nemělo smyslu brát s sebou do Francie podprůměrné ruské důstojníky. Na jejich místa byli ustanoveni českoslovenští důstojníci; naši lidé byli jmenováni také zatímními veliteli pluků (mimo 1. a 3. pluk). To má za následek, že písemné úřadování v našem vojsku se rychle počešťuje a že ruské velení se nahrazuje českým.

Cestu na východ nastoupilo naše vojsko v dohodě se sovětskými orgány vojenskými i civilními. Ale brzo se objevily nesnáze a překážky. Stará nedůvěra na obou stranách rostla. Odbočka Čs. Národní rady i velitelství arm. sboru vyslovily dokonce souhlas s odzbrojením našeho vojska a co nejhorlivěji se snažily vyjednáváním s ústřední vládou i místními Sověty protlačovat náš transport. Úspěch byl malý. Vynucených zastávek našich vlaků využívali čeští komunisté k bezohledné a nepoctivé agitaci mezi našimi vojáky. Tuto agitaci Sověty podporovaly, protože jim velice záleželo na tom, aby naše vojáky získaly do své armády.

K tomu přišly dopravní a politické nesnáze v Zabajkalí, kde proti sovětským oddílům měl jisté úspěchy kozácký ataman Semenov, podporovaný Japonci. A ke všemu se objevil plán spojeneckého velitelství, aby část našeho vojska byla do Francie dopravena kratší cestou, přes Archangelsk a Murmansk. Odbočka a štáb musily ovšem o tomto plánu jednat. Naši vojáci byli však rozhodně proti němu; nevěřili, že jde opravdu o plán spojenecký; viděli v něm další nepřátelský záměr a zákrok sovětské vlády, diktovaný německým vyslancem v Moskvě Mirbachem.

Smířlivý postup Odbočky vůči Sovětům, spojený s určitou důvěrou k jejich závazkům, pokládali českoslovenští vojáci za slabošský a nebezpečný. Jejich zraky se obracely k novému sjezdu, který byl svolán ještě do Kyjeva na polovici února 1918. Šlo o sjezd vojenský, jaké v Rusku za revoluce byly obvyklé. Delegáty naň volily jednotky našeho vojska; měl se zabývat jeho situací a vnitřní organisací (demokratisace, to jest hlavně poměr důstojníků a vojáků, a komitéty, dále disciplinární řád). Pro odchod z Ukrajiny musel být odložen; protože chystaným odjezdem z Ruska se smysl sjezdu podstatně měnil, byly za transportu vykonány po vlacích nové volby delegátů. Sjezd se měl konat ve Vladivostoku a být vlastně likvidační: provést určité zhodnocení práce vykonané na Rusi a snad zařídit pokračování v ní. Ale nepříznivým vývojem dopravy vojska se opět měnil význam sjezdu. Proto jej také Odbočka svolala dříve, do Čeljabinska, na druhou polovici května.

Tehdy právě napětí mezi naším vojskem a sovětskou vládou vrcholilo. Z něho vzešel tak zvaný čeljabinský incident: naši vojáci osvobodili několik bratří, které místní Sovět bezdůvodně zatkl a uvěznil. Této příhody využil Trockij, sovětský ministr vojenství, k vydání velmi ostrých dekretů, které měly naše vojsko rozbít; podle zpráv českých komunistů byl patrně přesvědčen, že je vnitřně tak oslabeno, že se při prvních rázných krocích naše pluky rozpadnou, vojáci vyženou důstojníky a přejdou do rudé armády. Předběžné porady sjezdových delegátů, kteří se zatím sjeli do Čeljabinska, rozhodly, že naše vojsko se nepodrobí dekretům Trockého, které by znamenaly jeho zničení, že bude rozhodně pokračovat v cestě do Vladivostoku „vlastním pořádkem", to je, že si bude vynucovat dopravu na místních orgánech, hlavně železničních. Vedení této dopravy vyňal sjezd z pravomoci Odbočky a zřídil pro ně svůj zatímní výkonný výbor, do něhož zvoleni všichni čtyři přítomní členové Odbočky, čtyři delegáti sjezdu a tři přítomní velitelé pluků, kterým pak svěřeno vojensko-technické vedení dopravy (Čeček v rajóně Penzy, Vojcechovskij ve skupině čeljabinské, Gajda ve střední Sibiři).

Sjezdoví delegáti v ohromné většině si rozhodně nepřáli, aby došlo k boji mezi naším vojskem a Sověty. Bylo však dost lidí v našem vojsku, kteří byli přesvědčeni, že po dobrém se z Ruska nedostaneme a konali přípravy k obraně; zejména to platí o Gajdovi, veliteli 7. pluku.

Dne 25. května došlo k prvním srážkám. Vlaky 6. pluku měly být přepadeny v Kulomzině (u Omska) a když ujely zpět, byly napadeny na stanici Marianovce. Asi v touž dobu na rozkaz Gajdův byl obsazen Mariinsk a v noci na příští den Novonikolajevsk. V dalších dnech sovětské oddíly přepadly naše odzbrojené vlaky: 26. května v Irkutsku a 27. u Zlatoustu. Naše vlaky byly tehdy rozloženy na prostranství asi 8000 km, od rajónu Penzy po Irkutsk a pak ve Vladivostoku. Kromě tří větších skupin (v rajóně Penzy, v Čeljabinsku a Vladivostoku) stály po stanicích jeden dva vlaky, stovky kilometrů od sebe oddělené. Nastal jim zoufalý obranný boj, v němž naši vojáci hájili existenci našeho vojska a bránili bratr bratra.

Není vůbec ani možno vypočísti všechny bitvy a srážky, které tu byly vybojovány na ohromném prostranství od Volhy po Tichý oceán: Penza, Lipjagy (a Samara), Buzuluk, Nikolajevsk, Kazaň a všechna ostatní bojiště v Povolží, Troick, Nižnij Tagil, Baltym a desítky jiných míst v uralských lesích, Marianovka, Mariinsk, Kljukvenná a zase mnoho bojišť ve střední Sibiři, Kultuk a Posolská s místy, jež u Bajkalu leží mezi nimi, Nikolsk-Ussurijsk, Kaul a ostatní bojiště na Dálném Východě... Nebylo dne, aby se někde nebojovalo; zpravidla to bylo na několika místech, skoro vždy naše nevelké hloučky proti nepřátelské přesile.

V tomto vnuceném boji naše vojsko vítězně obhájilo svou existenci a jednotu: 9. června se spojila skupina čeljabinská se středosibiřskou, 6. července se k ní probila skupina penzská a konečně se také skupina středosibiřská probila bajkalskými tunely a spojila se koncem srpna se skupinou vladivostockou, jež mohla vystoupit proti bolševikům teprve 29. června.

Tyto boje dokončily počeštění úřední a velící řeči v našem vojsku. Charakteristická scéna: Ráno po dobytí Petropavlovska je úderná rota seřaděna na nádraží. Přichází velitel armádního sboru, ruský generál. Velitel úderné roty hlásí po prvé česky: Bratře generále, 3. úderná rota, tolik a tolik mužů.

Bojů našeho vojska se Sověty využily protibolševické skupiny k organisování demokratické správy a vlády. Počaly také tvořit dobrovolnické oddíly, zpravidla málo početné, které pomáhaly našim útvarům; jejich velitelé, i když měli vyšší hodnost, se podřizovali velení našich poručíků a praporčíků. Při našem vojsku a za jeho všestranné podpory vznikaly dobrovolnické oddíly nesamostatných národů střední Evropy: Poláků, Jihoslovanů, Rumunů, ale také Italů (z Rakouska) a Lotyšů. Navazovali jsme tu na práci konanou již v Kyjevě a budovali základy nejen pro Malou dohodu, nýbrž pro svobodnou Střední Evropu.

Vítězné boje vytvořily v duších našich vojáků pochopitelnou důvěru ve vlastní síly. Ta pak přispěla k tomu, že se snadno změnil smysl těchto bojů: z obrany vlastní existence se stala pomoc ruské demokracii v počátcích budování státu. Hlavními důvody tu bylo, že zatímní vlády na osvobozeném území prohlašovaly mír brest-litevský za zrušený a že spojenečtí zástupci slibovali brzký příchod svých vojsk na naši povolžskou a uralskou frontu, jež se takto měla stát novou frontou světové války, obrácenou proti Německu, Rakousko-Uhersku a jejich spojencům bolševikům. Tuto změnu fronty schválil vojenský sjezd, jenž od vzpomenutých rozhodných porad zasedal nepřetržitě, nejdříve v Čeljabinsku (předporady), potom v Omsku.

Tento sjezd si přisvojil pravomoc ústavodárného sboru. Schválil řád o organisaci československého revolučního hnutí na Rusi; podle něho „ústředním a řídícím orgánem československého revolučního hnutí je Československá národní rada s prof. T. G. Masarykem v čele a vedoucím orgánem československého revolučního hnutí na Rusi je sněm československé revoluce i Odbočka Československé národní rady pro Rusko", tomuto sněmu odpovědná. Byly odhlasovány zásady o svolávání a práci sněmu, o pravomoci Odbočky a rozdělení práce v ní, o právech a povinnostech členů sněmu československé revoluce na Rusi, volební řád do tohoto sněmu atd. Za půl roku od kyjevské přísahy (30. ledna 1918), při níž Odbočka představovala orgán vládní i zastupitelský zároveň, vývoj naší zatímní státní organisace v Rusku pokročil k jasnému rozlišení obou funkcí.

Sjezd dále schválil řád pro zastupitelstva, jejich pomocné orgány a plnomocníky v československém vojsku, kterým se podle našich poměrů upravovala pravomoc a práce vojenských komitétů a komisařů, dále odhlasoval nový disciplinární řád a ustanovení o úpravě vnitřní organisace československého vojska (zejména o důstojnické a poddůstojnické otázce), pravidla o zaopatření invalidů československého vojska atd. Zvolil novou Odbočku, jíž dal v řádu o organisaci československého revolučního hnutí konstrukci vládního orgánu: předsednictvo a 12 odpovědných správců odborů (resortů): finanční, vojenský, zásobovací, právní, zdravotní, sociální péče, propagační, osvětový atd. Odbočka byla také — položertem, polovážně — nazývána ministerstvo.

A vykonávala vládní funkce. Především uvnitř, v našem hnutí: povyšovala důstojníky, jmenovala velitele, tvořila nová vojsková tělesa, mobilisovala příslušníky našeho státního území na práce pro potřeby armády; dávala autoritu soudům a jejich rozsudkům a pod. Odbočka povyšovala také ruské důstojníky, sloužící v našem vojsku. Ještě více se uplatňovala její vládní autorita v jednání s administrativními orgány ruskými a se zástupci spojeneckých vlád. Ustanovila své diplomatické zástupce u zatímních vlád ruských, ale také v Charbině (Čína) a v Tokiu. Se zatímními vládami bylo dojednáno, že velitelem našeho i ruského vojska na protibolševické frontě je velitel československého armádního sboru. Když pak koncem srpna 1918 Odbočka jmenovala generála Jana Syrového velitelem našeho armádního sboru, stal se československý důstojník vrchním velitelem na obrovské frontě, jež se táhla od Turkestanu k Volze a podél ní na Ural.

Československé vojsko tehdy vzrostlo o další divisi: 1. a 2. náhradní pluk se za bojů staly polními pluky a z nových dobrovolníků tvořeny dva pluky další. Vznikl jezdecký pluk, tvořeny pluky dělostřelecké atd. Naše vojsko nemělo v Povolží a na Sibiři vlastního zápolí; proto bylo nuceno si samo tvořit mnohé jeho orgány. Bylo nejen zřízeno týlové intendantstvo vedle armádního, nýbrž i organisovány dílny na výrobu různých potřeb pro naše vojsko. Byla vytvořena vlastní pošta, jež sice měla název Polní pošta (československých a spojeneckých vojsk), ale vykonávala vlastně běžnou poštovní službu na ohromné trati od Volhy po Vladivostok. Bylo nutno tvořit i vlastní zápolí kulturní. Již od počátku r. 1918 byl pro vojsko vydáván Československý deník, jehož redakce, sazárna, tiskárna, administrace a expedice byly za dopravy vojska ve vlaku; později k němu přibyly jiné časopisy a počalo se s vydáváním knížek. Naše vedení zasahovalo do hospodářských věcí ruských: pomáhalo obnovit provoz na drahách a v továrnách.

Odbočka Československé národní rady na státních poradách v Ufě velmi účinně zasáhla do vleklého jednání o jednotnou zatímní vládu pro území osvobozené od bolševiků.

Těžké boje, k nimž bylo naše vojsko v Rusku donuceno, a velké, naprosto nečekané úspěchy, jichž dobylo, vzbudily ovšem pozornost v celém světě. Především ve spojeneckých zemích, kde bylo s upřímnou radostí vítáno, že v rozhodné době světové války se tak statečně a úspěšně hlásí nový spojenec. Zejména se také cenilo to, že naše vojsko nepodlehlo hrozným zmatkům ruské revoluce, že se věrně hlásí k spojencům a k boji na jejich straně. Jeho činy velmi podepřely propagační a diplomatickou práci Československé národní rady, jež v létě 1918 šla od úspěchu k úspěchu, od jednoho uznání k druhému.

Opírala se též o naše vojsko na západě. Naše dva pluky ve Francii byly v červenci přeloženy na frontu alsaskou a v říjnu zasazeny do spojenecké ofensivy na řece Aisne u města Vouziers (krvavé boje ve dnech 21.—30. října u obcí Terron, Chestres, Vandy). Naše divise v Itálii byla v červnu přeložena k frontě. Jeden prapor byl poslán na dolní Piavu k posílení výzvědných hlídek; za rakousko-uherské ofensivy (v polovině června) byl zasazen do bitevní čáry — padl tam i Čapek, spolutvůrce italské legie. Několik desítek našich dobrovolníků tam na Mortellu upadlo do zajetí; byli blízko fronty souzeni a popraveni. V druhé polovici června byla divise převedena na frontu u jezera Gardského, kde v druhé polovině srpna obsadila svůj úsek; zákeřný útok nepřítele na Doss Alto 21. září 1918 byl vítězně odražen. Československé výzvědné roty se účastnily poslední italské ofensivy na konci října 1918. Zatím přibyl další pluk (35.) a výzvědné hlídky byly sloučeny v pluk; divise pak byla také reorganisována v armádní sbor o dvou divisích (po třech plucích). Také ve Francii přibyl 23. pluk.

Měl tedy ke konci světové války náš národ ve svém osvobozenském boji v Rusku tři divise, ve Francii brigádu, rozšiřující se v divisi, a v Itálii armádní sbor o dvou divisích, skoro sto tisíc spolehlivých vojáků, dobře vycvičených a vyzbrojených. Ve Francii a v Itálii jim veleli vyšší důstojníci francouzští a italští; organisace vojska byla podle tamních řádů, ovšem pronikal ji a přizpůsoboval si ji náš duch. Na Rusi byli v čelo postaveni naši důstojníci a organisace tvořena podle našich názorů. Vrchní velitelství generála Janina bylo mimo Francii jen symbolické. Všichni dobrovolníci uznávali vládní autoritu Československé národní rady; v Rusku vytvořena jakási naše oblastní vláda, jež přechodně — pokud nebylo spojení s ústředím — převzala pravomoc Čs. národní rady.

Opírajíc se o toto naše revoluční vojsko a o zcela zřejmý souhlas národa ve vlasti, opírajíc se dále o jasná uznání všech spojeneckých vlád, ustavila se Československá národní rada dne 27. září 1918 jako zatímní vláda a 18. října veřejně prohlásila nezávislost československého národa. Členem zatímní vlády byl generál M. R. Štefánik jako ministr vojenství.

VIII.

Dne 28. října národ ve vlasti převzal správu svých věcí. Narychlo byla improvisována armáda z trosek rakousko-uherských pluků a z útvarů dobrovolnických; bylo jí třeba k obsazení pohraničního smíšeného území a Slovenska. Dne 21. prosince se vrátil vrchní velitel zahraniční — a nyní také domácí — armády, president Masaryk. Brzo za ním přijížděly pluky legie francouzské a italské; jely hned zajišťovat východní a jihovýchodní hranice republiky.

Naše vojsko na Rusi prožívalo tehdy doby velmi zlé. Již od polovice srpna se objevovaly v jeho řadách příznaky vnitřní krise. Jejími příčinami byly neúspěchy na frontě a z nich pomalu rostoucí přesvědčení, že naše další boje v Rusku nemají smyslu, když Rusové sami neplní svých povinností a slibovaná vojenská pomoc spojenecká nepřichází, že tedy další naše oběti jsou marné a že je nutno frontu odevzdat Rusům. Tato krise se velmi zesílila, když po pádu Kazaně a Samary naše fronta ustupovala od Volhy. Tato krise pak propukla výstřelem v Aksakovu dne 25. října, jímž ukončil svůj život plukovník Josef Švec, velitel I. československé divise.

Radostné zprávy o státním převratu v našich zemích a brzo potom o příměří jen zvětšovaly touhu našich vojáků po návratu do vlasti a rozmnožovaly jejich nechuť k dalším bojům v cizině. Oba pocity byly podstatně zesíleny, když v polovici listopadu důstojnický převrat v Rusku dosadil vojenskou diktaturu (admirála Kolčaka). Ministr Štefánik, jenž přijel k vojsku na Ural v první polovici prosince 1918, dovedl pohnout naše vojáky k poslednímu úsilí na frontě, ale pak sám vyjednal a zařídil, že v prvních měsících roku 1919 naše pluky odjížděly z fronty a přifrontového území, aby převzaly ve střední Sibiři strážní a ochrannou službu na magistrále (hlavní trati.) Byla to služba namáhavá a nebezpečná, protože na Sibiři se zdvihalo silné hnutí povstalecké proti Kolčakovu režimu, posilované sovětskou agitací; povstalci přepadali trať a stanice, bylo nutno proti nim podnikat obranné výpravy hluboko do tajgy (na řeku Man).

Pobyt československého vojska na Sibiři po dobytí samostatnosti nazval president Masaryk v rozkaze ze 14. listopadu 1918 obětí: „Touto obětí posílíte posici našeho národa na mírové konferenci.“ Naši vojáci to uznávali; ale příčiny vnitřní krise z r. 1918 trvaly. Stesk a touha po domově se vynuceným pobytem daleko od vlasti v cizích službách jen zvětšovaly. Tato vnitřní krise byla komplikována zápasem o likvidaci vlastní organisace našeho revolučního hnutí, jak ji v létě 1918 vytvořil vojenský sjezd. Generál Štefánik, který v prosinci 1918 přijel k našemu vojsku jako člen československé vlády (ministr vojenství), zrušil všechna zřízení z doby revoluční, sněm, Odbočku Československé národní rady, plukovní zastupitelstva i plnomocníky, a vedení všech věcí odevzdal úřadům Československé republiky, které vytvořil jako odbory ministerstva vojenství na Sibiři. Tato snaha proměnit dobrovolníky revolučního zápasu v prosté vojáky republiky vzbudila ve vojsku značný odpor; soustřeďovali a posilovali jej poslanci sněmu československé revoluce, zvolení v prosinci 1918, a jejich přátelé v jednotlivých útvarech. Velmi rozhodně se domáhali, aby byl jejich sněm (nebo, jak mu skromněji říkali, II. sjezd) svolán a přibrán k rozhodování o dalších osudech našeho vojska na Sibiři. Násilný zásah jejich předsednictva (v Irkutsku v červnu 1919) vedl k internování II. sjezdu. K uklidnění ve vojsku přispěla také delegace československé vlády, jež přijela na Sibiř v srpnu 1919, a ještě více skutečnost, že po celý rok 1919 byly evakuovány do vlasti transporty nemocných, invalidů a starších vojáků, v prosinci pak odjezdem 1. pluku se započala repatriace vojenského celku.

Přes tyto vnější i vnitřní nesnáze stále se konala horlivá práce organisační. Armádní sbor byl přeorganisován v armádu (s úředním názvem Československé vojsko na Rusi) o třech divisích, doplněny pluky dělostřelecké, vytvořen další pluk jezdecký, zřízeny potřebné služby a ústavy, vytvořeny řádné štáby, rozšířeny školy pro výchovu důstojníků atd. Lékaři, kteří přijeli s vládní delegací, žasli, jak skvěle je v našem vojsku na Sibiři zařízena zdravotní služba. Jednotně zařízena v celém vojsku tělesná výchova. Z ústředí byla také vedena práce osvětová: vycházelo na deset časopisů, vydávány knížky, vytvořen representační symfonický orchestr a divadelní sbor, budovány pomníky atd. Též organisace hospodářské práce v zápolí pokračovala v rozsáhlé míře.

Organisaci obnoveného státu uskutečňovalo naše vojsko na Sibiři také tím, že do svých řad přijímalo dobrovolníky druhých národností z jeho území, především Němce a Maďary; byl z nich utvořen strážní prapor (velmi početný). Ostatní zajatci z našeho území, pokud uznávali svou příslušnost k našemu státu, byli nazýváni občané a přibíráni k pracím pro vojsko. Také pro tuto naše příslušníky byly vydávány časopisy, německý a maďarský.

S ministrem Štefánikem přijel na Sibiř i generál M. Janin, vrchní velitel česko-slovenského zahraničního vojska. Vlastním velitelem našeho vojska na Sibiři zůstal dále generál Syrový, kdežto Janin spolu s naším diplomatickým zástupcem vyřizoval věci rázu mezinárodního. Generál Janin přijel na Sibiř také jako náčelník francouzské vojenské misse; v této funkci převzal vrchní velitelství národnostních vojsk na Sibiři, jež do té doby byla tvořena při našem vojsku. Tím se uvolnil jejich poměr k velitelství československé armády. Zejména to platí o polském vojsku, jež vyrostlo v divisi. Rumuni, Jihoslované a Lotyši konali službu na magistrále na československém úseku a v těsné spolupráci s naším vojskem; pro vnitřní krisi mezi rumunskými dobrovolníky byl velitelem jejich legionu jmenován československý důstojník.

Jako před dvěma roky při odchodu z Ukrajiny, tak i na magistrále zůstalo česko-slovenské vojsko příliš dlouho: hnulo se na východ teprve po plné porážce Kolčakovy armády a pádu jeho hlavního města Omska. Proto evakuace našich pluků ze střední Sibiře byla neobyčejně svízelná a přinášela těžká nebezpečí; došlo ještě na počátku roku 1920 k bojům jak s postupující sovětskou armádou (u Nižněudinska a j.), tak i na východě s oddíly atamana Semenova (na Bajkale). Ale konečně se přece všechny naše vlaky dostaly do Vladivostoku a odtud po různých cestách — kolem Indie, přes Kanadu, Panamským průplavem — odjížděli naši vojáci do osvobozené vlasti. Do konce r. 1920 byla jejich repatriace zakončena.

IX.

Viděli jsme, že vzrůst našeho zahraničního vojska na Sibiři pokračoval i po obnově naší státní samostatnosti — založením strážního praporu, který pak odjížděl do vlasti s posledním transportem. Podobně vznikl už za republiky ve Francii náš 24. pluk.

Největšího rozsahu dosáhla tato popřevratová zahraniční armáda v Itálii. Tam se totiž dostalo mnoho deseti tisíc československých zajatců za poslední italské ofensivy na konci října a počátkem listopadu 1918. Bylo rozhodnuto, že se z nich budou tvořit domobranecké prapory. S jejich organisací bylo započato v prosinci 1918, poslední prapor byl formován v srpnu 1919. Bylo jich utvořeno 55, měly asi po 1000 mužích. Hlavním střediskem bylo město Gallarate v severní Itálii. Dva prapory byly česko-německé, další čtyři měly po německé rotě. Od dubna do srpna 1919 odjížděly domobranecké prapory postupně do vlasti, kde byly přidělovány k službě posádkové, asistenční, pohraniční atd. Některé se účastnily bojů na Slovensku.

Tyto domobranecké prapory bývají také nazývány druhou československou zahraniční armádou.

X.

Po návratu naší zahraniční armády do vlasti byla provedena její unifikace s armádou domácí; pluk vzniklý spojením útvaru legionářského a domácího zpravidla podržoval číslo, event. i jméno zahraničního pluku. Jisté nesnáze se objevily při unifikaci důstojnického sboru, jenž se skládal vlastně ze tří složek: legionářů, aktivních důstojníků rakousko-uherských a záložních důstojníků, kteří se dali aktivovat. Tyto nesnáze se postupně překonávaly hlavně horlivým úsilím našich důstojníků získat vyšší a nejvyšší vojenské vzdělání. U legionářských důstojníků přišly tu k platnosti vedle válečných zkušeností také mravní převaha, pramenící právě v dobrovolné předpřevratové službě vlastnímu státu, vnitřní jistota a rozhodnost, zvýšená horlivost a snad i poměrné mládí — naše zahraniční vojsko dalo československé armádě a vojenské správě mnoho vynikajících velitelů, správních i vědeckých pracovníků.

Především jí ovšem dalo a dává svůj odkaz duchovní. Naše zahraniční vojsko vznikalo a rostlo z oddané, nezištné a obětavé služby svému národu. Tvořili je příslušníci všech složek národa. Navazovalo na veškerou naši národní tradici. V jeho symbolice se objevoval i sv. Václav s prosbou z jeho chorálu, ale ovšem především národní revoluční vojsko husitské se svými vítěznými veliteli a duchovními vůdci; mocně působila touha odčinit Bílou horu; přímý vliv na organisaci a ducha mělo Sokolstvo. Od počátku bylo v našem zahraničním vojsku zavedeno tykání a oslovování „bratře“ — projevovalo se tím bratrství v oběti před tváří smrti, ale také demokratism naší národní duše a tradice. V tomto skutečném bratrství pramenilo mnoho pochopení pro sociálně slabé příslušníky národa; z něho se rodilo programové volání po větší sociální spravedlnosti v našem obnoveném státě. Mezi příslušníky našeho zahraničního vojska byla naprostá snášelivost pro rozdílné názory politické, přesvědčení náboženská atd. Tvořil se jiný poměr mezi důstojníkem a vojákem: nebylo tu rozdílu kastovního, převaha důstojníka vyplývala z větší znalosti a statečnosti, jeho autorita byla podepřena spravedlností a péčí o vojáky. Kamarádský poměr mezi důstojníky a vojáky nepoškozoval kázeň, jež měla pevný základ v jednotném chápání společného cíle a společné povinnosti.

V našem zahraničním vojsku byla snaha, aby bylo vojskem co nejlepším. Věnovalo se horlivě výcviku, hledělo si osvojit nové vymoženosti válečné taktiky a techniky (v našem vojsku na Rusi byl vytvořen úderný prapor, založen odborný vojenský časopis, ve Francii naši důstojníci patřili k nejhorlivějším posluchačům vojenských škol); počínala se studovat psychologie našich vojáků a vyvozovat z ní zásady pro taktiku. Studují a budou se odborně studovat boje našeho zahraničního vojska; jistě se v nich právě v tom směru najde dosti poučného.

Vnější organisace našeho zahraničního vojska tvořila se ovšem v předrevolučním Rusku, ve Francii a v Itálii podle tamních armád, za ruské revoluce se pak vyvíjela hodně pod jejím vlivem, ale přece jen mohla uplatnit našeho národního ducha; jistě tu všude armáda naší republiky čerpala a bude čerpat.

Tradici armády tvoří především statečné činy jejích útvarů a vojáků v minulosti. K hrdinským bitvám našich vojáků z dob státní svobody, zejména za válek husitských, přidalo naše zahraniční vojsko do pokladnice národní odvahy a mužnosti své boje a svá vítězství na frontě francouzské a italské, na bojištích balkánských, ale zejména na frontách východních, od Karpat a Krakova přes Zborov, Bachmač, Volhu, Ural, Sibiř po břehy Tichého moře.

Vrchní velitel naší zahraniční armády, president Masaryk, pravil po návratu do vlasti ve svém prvním poselství:

„Naše vojsko, bojující na třech frontách, vybojovalo nám naši svobodu. Historie naší zahraniční akce a zejména našeho vojska, jeho bojů a hrdinství, historie sibiřské anabase — to všechno bude bohatou výchovnou epopejí pro naše budoucí generace!"

Především pro armádu našeho obnoveného státu.

Josef Kudela

zpět na hlavní stranu