Seriál ze sborníku Armáda a národ, vydaného Národní radou Československou v roce 1938

SLAVNÍ VOJÁCI - PAMÁTNÁ BOJIŠTĚ

Jsme zemí bez hrdinů“, rozeslal 12. července 2008 do celého světa antikomunistický aktivista Jan Šinágl. Redakce těchto stránek to tvrzení chápe, vždyť ti, které Šinágl se svou partou oslavoval jako hrdiny ještě nedávno, např. M. Komínek a Y. Uzunoglu, jsou, řečeno s klasikem Orwellem, pro ně dnes bývalými lidmi. A nové hrdiny není snadné rychle vyrobit…

Redakce Svědomí chápe, ale názor Šinágla a jeho party rozhodně nesdílí. Kromě výše jmenovaných zná dost žijících, kteří dělají činy z našeho pohledu hrdinské, ale ti se jimi nechtějí příliš chlubit. Blíží se však 94. výročí vzniku československých dobrovolnických jednotek v Rusku (Česká družina) a Francii (Rota Nazdar) na začátku 1.světové války, a 69 výročí vzniku dobrovolnických jednotek v Polsku už před začátkem druhé světové války, a tak chceme připomenout aspoň hrdiny minulé, mezi něž tito dobrovolníci bezesporu patří.

Začínáme převzatým seriálem více než 70 let starým: Slavní vojáci - památná bojiště, který vyšel ve sborníku Armáda a národ, vydaném Národní radou Československou v roce 1938. Seriál připomíná i Legionáře z I.odboje. Materiál věnoval redakci zemřelý doc. Tomáš Pavlica. 

SLAVNÍ VOJÁCI - PAMÁTNÁ BOJIŠTĚ ( 1)

BŘETISLAV I. - kníže český v letech 1035- 1055

Gustav Skalský

Jako skvělý hrdina a smělý válečník byl kníže Břetislav I. obdivován současníky, tak žil ve vzpomínkách pamětníků. Velikým vítězstvím nad Němci v šumavských hvozdech i odvážným únosem nevěsty ze svinibrodského kláštera zaujal světlý jeho zjev místo v písních a v srdci českého lidu. Znamenitým bojovníkem Břetislav skutečně byl. Chceme-li však správně hodnotit vojenské jeho ctnosti, musíme je měřit smyslem a významem bojů, jež vedl, pro vnější i vnitřní vývoj naší vlasti, protože smělé a udatné činy válečníka byly řízeny úvahami velkorysého a moudrého státníka. Nejen Achillem, i Gedeonem a Šalamounem nazývá jej náš kronikář Kosmas.

Z mohutné říše Boleslavů daleko na východ sahající zbyla na počátku 11. století jen země česká, podrobená vůli německého císaře, ve stínu velkého Polska a Uherska takřka živořící. Obnovení moci českého státu platil hned první válečný čin Břetislavův, dobytí sesterské Moravy na Polácích ještě za života jeho otce Oldřicha. Jím byly navždy získány pevné hranice, základ pro pozdější výboje a sousedství s pokrevními kmeny na Slovensku, kam kníže Břetislav několikrát pronikl a kde připojil k svému panství na krátký čas pomezní hrad na Dunaji, dnešní Bratislavu. Jistě vedly jej tam také vzpomínky na Velkou Moravu, k níž patřily Čechy i Slovensko. Ve svěží ještě paměti žila památka českých výbojů na sever a východ a veliké slovanské říše polského Boleslava Chrabrého, který, byť nakrátko, spojil Poláky a Čechy, zvyklostmi a řečí tenkrát ještě úzce zpřízněné. Chtěje znovu vybudovati tento mocný stát, zcela samostatný nebo spojený s německou říší lenním svazkem a využívaje slabosti polské, hnal se Břetislav v čele svého vojska v l. 1038 a 1039 jako vichřice Krakovském a Slezskem až do Hnězdna, hledaje po tehdejším způsobu, jenž divokost kladl na roveň hrdinství, v loupení a plenu náhradu za válečné náklady a odvážeje hojnou kořist, zejména drahé kovy, poklad státu pro časy budoucí. Současně však použil obezřetně tohoto vnějšího úspěchu k posílení vnitřního pořádku, když vyhlásil u hrobu sv. Vojtěcha církevní řády, sloužící upevnění správy, a připravoval přenesením těla světcova nárok na zřízení arcibiskupství v Praze, která jím měla býti vysoko povznesena a vymaněna z církevní podřízenosti metropolitu mohučskému a z duchovní závislosti na říši.

Český kníže narazil na tvrdý odpor Říma, jenž hrozil klatbou, a zvláště mocného německého panovníka Jindřicha III., který žádal, aby se zřekl všeho, co získal, země i kořisti, a podrobil se mu bez podmínky. Střízlivý odhad sil a snaha, aby zachoval z nabyté moci co nejvíce, nutil k ústupkům a dohodě. Když však Břetislav viděl, že Jindřich chtěl zrušiti privilegované postavení českého státu v rámci říše, rozhodovati o jeho osudech, jako tomu bylo za knížete Jaromíra a Oldřicha, a uvrhnouti jej v porobu, postavil se hrdinně na obranu práv svého rodu a své země, porazil německého krále r. 1040 v bitvě u Brůdku a vypudil také nepřátelské vojsko, které zradou správce bílinského hradu proniklo severní zemskou branou u Chlumce. Porážka, způsobená mu příštího roku, kdy Němci trojím proudem ze západu, severu a jihu zaplavili Čechy, přesilou, lstí i zradou, donutila Břetislava, aby se před pražským hradem podrobil a pak v Řezně před Jindřichem III. pokořil. Ale předchozí jeho úspěchy a vojenská síla byly příčinou, že podržel Moravu a Slezsko, které ovšem musil na konci života za roční poplatek postoupit polskému Kazimírovi, že česky kníže zůstal samostatným a neomezeným pánem země značného rozsahu a že se mohl pod záštitou říše, k níž ho poutaly povinnosti málo tíživé, věnovat jejímu vnitřnímu, správnímu, církevnímu a hospodářskému vybudování. Válečná moc česká, Břetislavem obnovená a potom na tolika domácích a evropských bojištích proslavená, činila z českého knížete spíše než vasala vyhledávaného spojence, jehož služby bylo nutno odměnit cennými výhodami.

Ze smělých plánů mohl Břetislav uskutečnit jen část, z velikého dědictví prvních Přemyslovců obnovit jen to, co bylo schopné rozvoje. Pochopil, že změněné poměry politické a hospodářské žádají odvrat od rozmachu a výbojů ohrožujících samostatnost a svébytnost státu a národa, k ustálení jeho hranic a k upevnění základů, o něž by se mohl opříti další jeho vnitřní i vnější růst. Na poli válečném musili tudíž on a jeho nástupci, nenechávajíce ovšem příležitostí k zvětšení svého území nevyužitých, spíše než k útoku soustředit všechny síly k obraně, aby byla zachována poměrná nezávislost jejich země a českého národa, obklopeného přívalem germánským, v bojích, v nichž někdy šlo o samo jeho bytí. Břetislavovi I., státníkovi a válečníkovi, náleží značná zásluha na tom, že český stát přetrval všechna nebezpečenství až do doby, v níž poslední panovníci z jeho rodu opět rozšířili své panství daleko na jih a na sever.

Gustav Skalský

Bitva u Brůdku

Gustav Skalský

Málokdy ve středověku zaskvěla se císařská koruna německá v plném lesku tak jako za Jindřicha III., který, přijav r. 1039 z rukou svého rázného otce značné dědictví, spěl od počátku svého panování k uskutečnění světovládných nároků impéria a učinil ve spolku s poslušným ještě papežstvím svoji říši skutečným těžiskem Evropy. Jeho plány narazily na velikou moc českého knížete Břetislava I. Ten, dobyv předtím Moravy, obsadil právě v l. 1038 a 1039 celé téměř Polsko a chystal se na východní hranici říše vybudovati podle vzoru mohutného polského panovníka Boleslava Chrabrého veliký slovanský stát, nepřekonatelnou hráz německého tlaku na východ již staletí trvajícího a nebezpečného soupeře německého panství. Břetislav postřehl záhy, že nelze proti spojené moci císařské a papežské uhájiti rozsáhlou oblast, z níž silná jeho ruka měla teprve vytvořit pevný státní celek. Hledal proto vyrovnání, dav i prvorozeného svého syna Spytihněva za rukojmí. Bylo mu však poznati, že se Jindřich nespokojí vydáním Polska, považovaného za součást německé říše, že chce oslabit, ne-li rozbít samu základnu jeho knížetství a spoutat jeho zem tuhými manskými závazky, tak aby v ní nikdy již nevznikl odboj proti německé vládě nad střední Evropou a proti její expansi na východ. Ale jako Jindřich nemohl strpěti vznik veliké slovanské říše, která by byla útočištěm všech ohrožených kmenů západoslovanských, tak se Břetislav nechtěl a nemohl stát vasalem, zcela závislým na vůli německého panovníka, který zamýšlel postavit české knížetství na roven ostatním zemím svého panství. Musila tedy rozhodnout válka, která byla bojem o místo českého státu v hranicích impéria.

Současné zprávy dosvědčují, že oba protivníci si byli dobře vědomi tohoto významu srážky a že se proto k ní usilovně připravovali. Z neomezené ještě vladařské moci, jejímž hlavním úkolem bylo chránit ohrožený mír, svolal Břetislav všechny bojovníky, zabezpečiv si i pomoc uherskou. Vypravování našeho kronikáře o událostech let 1040 a 1041 ukazuje, že se také národ, to jest tenkráte šlechta a svobodný lid selský, nikoli lhostejné vrstvy otroků a poddaných, přihlásil ke své branné povinnosti rád, konal ji s nadšením a s pochopením dosahu velikého boje a dal do služeb ohro­žené vlasti své pověstné hrdinství, které se nejednou předtím i potom vybíjelo v do­mácích sporech na její škodu.

Čechové věděli, že budou napadeni ze severu a západu. Proti vojsku shromažďovanému v Sasku míšeňským markrabětem Ekkehardem a mohučským arcibiskupem Bardonem, jenž nemohl snésti újmy, kterou by mu bylo způsobilo osamostatnění české církve, dotud jemu podřízené, měl zemskou bránu u Chlumce hájit velitel bílinského hradu Prkoš s pomocným sborem uherským. Hlavní náraz byl očekáván z Bavor, odkud sám Jindřich III. postupoval se silným, pečlivě sebraným vojskem od břehů Řezny po staré, obchodně a strategicky důležité cestě, na níž se několikrát rozhodovalo o osudech české země. Chtěl proniknouti průsmykem mezi Ostrým a Čerchovem, na východě vyššími horami neuzavřeném, kde se již široce otevíral český kraj. Zde v okolí dnešního Brůdku u Všerub zatarasili Čechové, vedení Břetislavem, zásekami stezky táhnoucí se pomezním hvozdem a ukryli se v stráních neschůdného pralesa. Snad ani netušili, že měli býti současně v týle napadeni nordgavským mar­krabětem Otou, který se svými houfy obcházel jejich postavení. V pátek 22. srpna, podnikl předvoj Jindřichův, složený z vybraných bojovníků a vyslaný, aby zkoumal krajinu, nerozvážný útok na české posice a byl zničen tak, že se hlavní vojsko, zastrašené, boje ani neodvážilo a nezachránilo od úplné záhuby voje Otovy, který se pustil v nerovný boj nevěda o porážce.

Když pak několik dní potom také Němci, proniknuvší zradou úplatného Prkoše až k Mostu, musili opustit zem, byla porážka Jindřichova dokonána a jeho plány zmařeny.

Dojem a vliv tohoto vítězství byl tak značný, že jej ani neúspěch příštího roku, kdy Břetislav se musil před Prahou podrobiti Jindřichovi, nemohl podstatně oslabiti. Německý panovník se spokojil mírnými podmínkami a nedotkl se privilegovaného postavení svého českého leníka. Zabránil ovšem jako před téměř čtyřiceti lety Jindřich II. založení veliké říše, jež by byla spojila Čechy a Poláky a vážně ohrozila jeho panství nad ostatními západoslovanskými kmeny, sotva pokořenými a k odboji stále se hotovícími, které pak, germanisované, prokázaly německým zájmům a nárokům služby nejplatnější. Ale udatnost Čechů, kteří se v rozhodné chvíli postavili na branný odpor, a moudrá rozvaha jejich knížete zabezpečily trvání našeho národa a státu, jenž spolu s polským, z těžkých ran se zotavujícím, zadržel německý postup zhruba na hranici, která ještě dnes vzdoruje jeho pronikání na východ.

Gustav Skalský

zpět na hlavní stranu           na další díl seriálu...