V roce 1977 vydala a vytiskla "Moravia Press Ltd.", Toronto, Ontario, Kanada

Psáno na buben

Jára Meců

Motto :

"Dejte mi svobodu anebo smrt".
Jefferson

...odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho používat,
ale proti násilí budeme se bránit třeba i železem!
Tomáš Garrigue Masaryk

0bsah:

V boji je naděje (Předmluva)

A až nás zahrabou

Skrčencům

Leták

Po invasi

Ani kapky vody!

Zdravice Švejkovi

Ať žije král Klacek!

Odboj v mezích zákona!

Nevolnická

Vyznání znormalisovaného člověka

Zprávy z Husákova

Dnes v Beskydech

Nás čtyřicet

Do kroku pokroku v ČSSR

Běž domů Ivane!

Pan Václav Vozábek

Říkanka o malém českém písaři

Tak nějak jsme si zvykli...

Odvážlivci

Pár rýmů o dvou psech

Tradice

Tvrdolíni

Říkali o nich

Pozor na gratulanty

Došlo i na 

Veršovánka školní

Turisté z Česka

Špatná chvíle

Jsem pro!

Amnestijní

Kde zvítězila komuna

Vánoční pozdravy

Daj-li medajli?

Ó, liberále!

Vraťte se zpátky!

Komunista

Idyla lhostejných

Vzpomínky mládí

Na vše máš právo, občane!

Na hromadě

Husákův vzkaz "moudrým"

Stokrát se vracím

Normalisace

Je první máj...

Tříditel lidu

Silvestr v Husákově

Muzikanti

Naši vojáčci

Z Kremlu

Český Parnas

Spisovatel

Kdo je to? (Hádanka k pláči)

Modlitbička

Popěvek

Dopisy ze záhrobí pro Gustava Husáka

Pětiletka

Pisálkům v rudé ohradě

Víra z časů dětství

Ejhle, volby!

Taškařice

Ó, rodná Strano

K májovému průvodu

Šťastný poddaný

Moskevské večery

Roku 1977

U sklenky s čertem

Modlitba novoroční

II. díl:

Fašistům s rudou hvězdou

Chceme mít klid!

Nuž vzpomeňme!

Padlým u Zborova

Neví se, kdo nás osvobodí

Nesmrtelnému!

Dost ústupků už bylo, bratři!

Mrtvým beze jména

Zas

Za svoji rozvahu

Zachvatčiky!

Co se to s námi stalo???

Vojákům pražské posádky

Básníkům

Snad mnohé bych vám odpustil

Lokajové stárnou

Tolik se lekám...

Zlý sen

Nad hrobem zrazeného vojáka

Dopis, který censor nezachytil

Bomba

Morituri te salutant!

Strach

Zdravice pro Járu Kohouta

Nejmenším v Chathamu

Na věky?

Statečným ženám

Vzpomínám na únor

Dali nám možnost

Sluha

Soudruhům fašistům!

Křik

III. díl:

Slyšíte?

Mír za každou cenu!

Kdybys tak mohl Adolfe

Tání

Obchodníkům na Wall Streetu

Ejhle, soužití!

Presidentu Spojených států

Faraón, slon a mezek

Zase jeden

Nic nového

Vzlykot strýčka Sama

Státníci v Helsinkách

Ejhle, vladař

Není nad čistý vzduch

Realita

Stalinova meditace

Snad by to šlo...

Popěvek o smutné pravdě

Předvolební z USA

Vzlykot Amíků

Raduj se Ivane!

Neviděli jste Bormana?

Co přinese zítřek?

Probuď se, Ameriko!

Nechcete dítě z Vietnamu?

Kosmonauti

Civilizace

Stále dokola

Na nůž, ó bratři!

Jen k ostnatým drátům

Do noci bez hvězd

Po návratu

Básník na poušti

Cena míru

Mé srdce

Jen třicet minut

Hlídači slov

Na pomník zrádci

Zrádcům

V boji je naděje (Předmluva)

Nezáleží na tom, čím člověk je, kolik má diplomů, titulů u svého jména. Dnes je rozhodující na či straně je! Člověk stojící v táboře komunistické reakce, hájící zájmy sovětských kolonialistů a imperialistů, člověk usilující o zničeni křesťanské civilizace, o likvidaci lidských práv a svobod, takový "člověk" sám sebe zatratil a nemá právo nazývat se člověkem! Občan stojící v táboře lhostejných je také k ničemu. Doba je příliš vážná na to, abychom se ptali čím člověk je. Dnes se musíme ptát, co chce obětovat ze svého pohodlí k obraně svobody.

Rudý fašismus se dožil vysokého věku a vítězně táhne světem - díky západnímu kapitálu. Otroci v sovětských koloniích vědí, že komunistická zrůdná ideologie by pošla hladem u kolchozní mísy, kdyby neměla svého živitele na Wall Streetu. Dnes vedou světovou válku páté kolony a Západ ustupuje především proto, že nemá svých pátých kolon na Východě! Je to nerovný boj. Západní demokracie otevřely "dveře detente", dveře slušnosti, přátelství a obchodu, jimiž prochází kremelský ideologický jed, zákeřnost, lež a teror! Přesto jsem optimista. Věřím, že Západ má svou hranici, na které zastaví svůj ústup.

A na tuto chvíli musíme být připraveni. Každý exil a za všech dob, byl v boji dříve než jeho ochránci. Je-li dnes Československý exil roztříštěný na skupiny, výbory a rady, pak především proto, že nemá bojový program, který by byl důstojný politické emigrace. S otrokáři a nepřáteli svobody politická emigrace nejedná - ale bojuje všemi prostředky. Jen v průběhu boje, je-li pro bojovníky svobody úspěšný, se uvolňuje místo u jednacího stolu! Dějiny každého národa tvoří jen činy statečných - nikdy ne lhostejných a slabochů. Bez aktivního boje zůstaneme i nadále jen fackovacími panáky na kolbišti světa. I v době nám nepřejících dnů, chovám pevnou víru, že přijde Čas, v němž požár revoluce zachvátí Východní Evropu a spálí trůny těch, kteří se odvážili ve dvacátém století degradovat Evropany na otroky! V boji je naděje. Pro něj jsem psal své verše na buben revoluce.

Jára Meců

A až nás zahrabou

A až nás zahrabou

a balvan navalí

i z pod něj ještě ozývat se bude;

To chce klid!

Nezbude po nás nic

Jen z dobrých jídel

vylezou ven červi

jediní naši potomci.

A budou se hemžit

od radosti, že žijí!!

Až nás zahrabou

ani kopřiva nevyroste

u toho balvanu

neboť kopřiva pálí

a my nedokázali ani to!

Nebude pomníku

a na něm naše tvář

neboť jsme žili bez tváře!

Skrčencům

Plivl ti do tváře holomek v rubášce?
Zachovej rozvahu a ohni hřbet!
Dali ti přičichnout k sovětské nahajce?
Zachovej rozvahu a ohni hřbet!

Že děti ve školách krmí lží vražednou?
Zachovej rozvahu a ohni hřbet!
Máš smyčku s Asie u hrdla staženou?
Zachovej rozvahu a ohni hřbet!

Ze slovo vzali ti, právo na myšlení?
Zachovej rozvahu a ohni hřbet!
Že v hadrech otroka čekáš na pohřbení?
Zachovej rozvahu a ohni hřbet!

Že vlast ti zprznili, vše co jsi miloval?
Zachovej rozvahu a ohni hřbet!
Že musíš velebit sovětský samopal?
Zachovej rozvahu a ohni hřbet!

Že nejsi zhola nic, jen Kašpar na drátku?
Zachovej rozvahu a ohni hřbet!
Nechť mají potomci po tobě památku:
Rezavé okovy, ohnutý hřbet!

Leták

Někdo se našel a vylepil leták.
V jeho záhlaví stálo:
"PRYČ S TYRANY!"

Dále již nikdo z kolemjdoucích nečetl,
neboť ku čtení letáku bylo zapotřebí odvahy.

Proto se u něho nikdo nezastavil!

Chodili kolem něho bez risika
a leták se zardíval studem
z jejich hlasů:

"Nějaký provokatér!"
"Idiot!"
"Magor!"
"Pojď, nevšímej si toho!"
"Blbé kecy!"

Hodně toho slyšel
leták na rohu ulice
než ho přišel strhnout policajt:

"Reakce ještě žije!" řekl
a to bylo vše.

Na druhý den
lidé opět procházeli kolem nároží,
nerušeni křikem letáku,
proto se bavili
o svých ženách,
milenkách,
o kopané, sportu,
počasí
a o posledním usnesení rodné strany...

Ulice dále žila
svým normálním otrockým
životem....

Po invasi

Jen tiše, tiše ať je nerušíme,
jen tiše, tiše, vždyť tak blízko jsou,
berou nám všecko - dělejme že spíme,
když šlapou po nás, že to necítíme,
jen tiše, tiše, vždyť tak blízko jsou!

Jen tiše, tiše, neriskujme v ničem!
Jen tiše, tiše, vždyť tak blízko jsou!
Když kopou do nás, buďme pro ně míčem,
náš domov zamkli žalářnickým klíčem,
jen tiše, tiše, vždyť tak blízko jsou!

Jen tiše, tiše, ať se nehněvají!
Jen tiše, tiše, vždyť tak blízko jsou!
Nechť se tu u nás jako doma mají,
nechť za živa nás dále pohřbívají,
jen tiše, tiše, vždyť tak blízko jsou.

Jen tiše, tiše, nechť se usmívají,
jen tiše, tiše, když tak blízko jsou,
buďme jen stádem v marxistické stáji,
s kterým, když syt je, lehkou práci mají,
jen tiše, tiše, vždyť tak blízko jsou!

Ani kapky vody!

Ani kapky vody!
od úst k ústům znělo,
v jednotě je síla;
město burácelo.

Ani kapky vody!
Hrdě držme hlavy!
Božích bojovníků
chorál pěly davy.

Dál stojíme pevně,
pět roků je v tahu,
ani kapku vody
nepodáme vrahu.

Ani kapku vody!
I dneska to platí,
pijte proto víno,
okupanti zlatí!

Pijte jenom víno,
rudé jak krev naše,
my jsme hrdý národ,
všechno je tu vaše!

Zdravice Švejkovi

Soudruhu Švejku, hochu zlatý,
Strana ti tiskne pravici,
jsi pro nás všechny Velký svatý,
jen ty jsi zkrotil ulici.

Když v těžké době v lidu vřelo,
a každý málem chtěl nás bít,
ty pošoupl si čepku v čelo
a zvolal: "Lidé, to chce klid!"

A jak pod proutek čaroděje
padly na národ mrákoty...
Jó, dnes se nám to, chlapče, směje,
tenkrát jsme práh" kalhoty!

S heslem tvým jdem do dalších věků,
ty pražský kluku mazaný,
jsi pro nás skvost a proto z fleku
berem tě, Švejku, do strany!

Býval jsi pucflek, pohleď,
dneska tu velíš jako generál,
když švejkovatí duše česká:
Ku předu, levá, jde se dál!

Běž mezi lid a nedbej na nic,
stranický odznak měj však skryt,
dostaneš chlast i chleba krajíc,
jen dále hlásej: "To chce klid!"

Ať žije král Klacek!

Třeseme se strachem
modráme od facek
a křičíme s davem:
ať žije král Klacek!

Za to, že nám nechal
domeček a plácek
každý křičet spěchá:
Ať žije král Klacek!

Ponechal nám právo
nacpati si nácek
proto řveme: Bravó,
ať žije král Klacek!

Dovolí nám dýchat
co víc ještě chceme?
Ať žije král Klacek
od vděčnosti řveme!

Odboj v mezích zákona!

Odboj v mezích zákona!
Dočkal jsi se Hašku!
Všechno dneska mění se
v Kocourkov a frašku!

Za facky se děkuje,
za rány, bič líže,
ze strachu se fízluje
a hlídají mříže!

V tisku, milý ochmelko
pravda dnes už není
a kdo mezi řádky čte
ten jde do vězení!

Policajti lidoví
a lidové soudy
provází nás životem
pod hřbitovní hroudy.

Muži, drbny z pavlače
neznají už pušky,
věří, že jim svobodu
vybojují tužky!

Chlapi dávno zmizeli
v lemu ženských sukní,
vzbuď se Hašku na chvilku
a pak smíchy pukni!

(Odboj v mezích zákona - míněno komunistického zákona - zákona zločinců.)

Nevolnická

Slyším-li slovo revoluce
nad hlavu v prosbě zvedám ruce
to slovo Pane vyžeň z Čech
v okovech dál nás žíti nech!

Slyším-li v dáli výstřel z pušky
z čela mi tečou potu stružky
a pouhé slůvko sabotáž
mně nutí píti na kuráž!

Vidím-li žalář, černé mříže,
kalhoty spustím trochu níže
roztřesen jdu ze záchodku
s nervama hned na marodku!

Spatřím-li pendrek, lidé zlatí
vlas se mi ježí a dech krátí
před policajty z daleka
já tvrdnu jako hašlerka!

Nemám rád řeči o svobodě
být loyální je dnes v módě
s koulí na nohou jdu do truhly
za živa strachem dávno ztuhlý!

Vyznání znormalisovaného člověka

Je pro co žít, ó věřte mi,
já nerad mluvím planě,
miluji život, neboť mám
rád držky na smetaně.

Když si dám zelí s knedlíkem,
vepřovou kýtu k tomu,
pak v blaženosti nejvyšší,
uléhám v stínu stromu.

Poslouchám trylky ve větvích,
na západ slunka zírám,
a vždy po chutné večeři
hojný pot s čela stírám.

K večeři když mám lívance,
či vdolky s povidlama,
nic nezlobí mne na světě,
jsem spokojenost sama.

Já svobodně si přestavím
ten nábytek svůj v bytě
a na fotbale vyrvu se,
nadšeně, znamenitě.

Já mohu jíti do práce,
do divadla i kina,
a zvláště jdu na Marvana,
s nímž je ta pravá psina.

Mohu se ženit, rozvádět,
ba mohu ještě více,
mohu být vzorným poddaným
v té dnešní republice.

Mohu být vzorem otrokům,
vždyť přešťasten jsem v kleci,
zvláště když sním o snídani,
s kávou a šunkou s vejci.

Zprávy z Husákova

Partajníci v Praze se usnesli, že rozpustí Svaz spisovatelů, neboť komunisté mají právo na všechno, tedy i právo rozhodovat o všem, i o tom, kdo bude spisovatelem nebo básníkem. Husák a jeho poradci si vybrali spisovatele jiné, pisálky oddané Straně a okupantům. A tomu se říká pokrok v Husákově.

Každý kdo má rád legraci,
bez níž život je nahý,
měl by číst zprávy partajní
ze stověžaté Prahy.

Když rodná Strana s Husákem
vypráví fóry skvělé,
od smíchu slzím, věřte mi,
a skáču převesele.

Kolik jen vtipů, moudrosti
se skrývá v každém slově,
pryč jsou ty doby starosti
jež měli v Kocourkově.

Jak známo v Čechách nebylo
těch pravých mužů péra,
jež přiměla by k tvoření
dnes - po-invasní éra.

Historik, básník, prozaik,
ti všichni mění práci,
vždyť tři léta po invasi
mluví o okupaci.

K čemu jsou v zemi básníci,
když neposlouchaj Stranu,
nepíší ódy na Moskvu,
západu nedaj ránu?

S nimi si hravě poradí
dnes v Praze partajníci,
rozpustí svazy umělců
z leva i po pravici.

Husák již dávno vybral si
pisálky podle chuti,
jež v jednom šiku se stranou
celý svět balamutí.

Pryč je již doba starostí,
jež měli v Kocourkově,
dnes strana vládne vesele
v moderním Husákově.

Každý kdo má rád legraci,
bez níž je život nahý,
měl by číst zprávy partajní
ze stověžaté Prahy!

Dnes v Beskydech

Dnes v Beskydech už dravců není,
jen rys tam zmírá pomalu,
však lidští dravci zuby cení
a ničí život goralů.

Ne markýz Gero, Nathan Löw
leč cizích šelem srdce ztvrdlá,
slezskému lidu tráví krev
a vijí provaz kolem hrdla.

Zas kraj se chvěje od blesků,
zas havíř mlčky uhlí kopá,
a koncentráky na Slezsku
už pochovaly nejednoho chlopa.

Dnes nové panstvo - horší všech,
je nad Tvým Lidem, Bezruči,
bere mu víru, hroudu, dech,
k smrti ho uštve za povzdech
a jeho děti - líbat knutu učí!

Nás čtyřicet

Na zasedání ÚV KSČ přečetl Vasil Biľak dopis a jména čtyřiceti soudruhů, kteří údajné žádali v srpnu 1968 Sověty o pomoc:

Dnes hlásíme se k slovu hrdě,
proč měli by nás neslyšet?
My invasi jsme přivolali,
my všichni, rovných čtyřicet.

My jediní jsme stáli pevně,
když všichni kolem zklamali,
a lid když volal po svobodě,
my po invasi volali.

Když lid se těšil, volal Sláva!
nám též se chtělo zakřičet:
Co blázníte, vždyť my jsme proti,
a je nás rovných čtyřicet!

Když národ vítal "pražské jaro",
a věřil, že je konec lžím,
my věřili jsme tobě, Moskvo,
a těšili se na - podzim.

Když lidé pěli o svobodě,
a lidská práva chtěli zpět,
my o pomoc do Kremlu psali,
my všichni - rovných čtyřicet.

Zas na kolena všichni kolem,
my svoje křesla chceme zpět,
a nejen křesla, moc a slávu,
i karabáčů čtyřicet!

Že soudruh Husák stačí na to,
a tuhý režim zavádí?
Nás čtyřicet si ještě lépe
teď s poddanými poradí.

Snad měl bych dodat: Doba těžká
zas dolehla na naši zem,
a někdo dnes vám za to tleská,
však nebude vám závidět
až jednou národ soudit bude
VŠECH VELEZRADCŮ ČTYŘICET!

Do kroku pokroku v ČSSR

Žít v zemi ve vývoji
to přec už za to stojí,
už nežijeme v křoví,
jsme lidé pokrokoví.

Každý den značí pokrok,
byť třeba jenom o krok,
dřív běhali jsme klusem,
dnes jedem autobusem.

Dřív číhali jsme nazí
na divočáka v mlází,
dnes prasátko či býka,
koupíme u řezníka.

Pokrok, toť řeka dravá,
dá nám i lidská práva,
svobodně budem mluvit,
a nebudou nás hubit.

STO LET čas dlouhý není,
pak právo na myšlení
bude mít, kdo se bojí
žít s námi ve vývoji.

Za DVĚ STĚ LET pak jistě,
budem na jiném místě,
vývojem dojdem k zisku,
snad ke svobodě tisku.

Pokrok nám splní přání,
svobodné cestování,
za TŘI STA ROKŮ všude,
se volně běhat bude.

Když nebudeme v hrobě,
budem žít v slavné době,
dát komukoliv radu
a volit svoji vládu.

Proč smát se máme lidem,
kteří tu chodí s klidem
a s hrdostí vám poví:
Jsme lidé pokrokoví?!

Proč smát se máme tomu
kdo chtěl by zpátky domů,
a v konfidentů síti
čekat na lepší žití?!

Běž domů Ivane!

Běž domů Ivane
Zde už tě není třeba
Kdo by se bouřil? Vidíš sám
je piva dost i chleba!

Kdo by se bouřil? Vidíš sám
nátury máme koňské
pivo má opět pravý říz
smrad - sýry olomoucké!

V té zemi, jak víš Ivane
zas všichni šlapou v řadě
a poslouchají na slovo
 loutky na pražském Hradě!

Běž domů Ivane
zde už tě není třeba
Budem ti mlčky sloužit dál
vždyť pivo je i chleba!

Pan Václav Vozábek

Pan Václav Vozábek?
Kdo by ho neměl rád,
ptejte se na něho,
každý ho bude znát.

Rád luští křížovky
a chodí do parku,
doma na pavlači
má párek kanárků.

On nemá nepřátel,
vždycky žil bez chyby,
když vtáhli Němci k nám,
on - chodil na ryby.

Když rudí národu
chystali oprátku,
pan Václav Vozábek
ryl svoji zahrádku.

Ryl svoji zahrádku,
hvízdal si při práci,
když Čechy rudý kat
stínal na Pankráci.

Když v "jaru" český lid
klad režim na máry,
seděl na pavlači
a - krmil kanáry.

Národ chtěl svobodu,
život bez oprátek,
on na své zahrádce
pěstoval salátek.

Když hordy nepřátel
vtrhly do ulice,
on o svých kanárech
mluvil u sklenice.

Pan Václav Vozábek?
Toť občan bez chyby...
Ptáte se, kde je dnes?
Asi šel - na hřiby!

Říkanka o malém českém písaři

Malý český písař
opět odvolává
za každý šleh bičem
pánu volá sláva.

Malý český písař
blahem kňučí z kouta
že mu rodná Strana
opět dala pouta.

Malý český písař
opět panáčkuje
a za zlatku pána
hbitě obskakuje.

Malý český písař
opět líže paty
z vděčnosti že není
někde u lopaty.

Malý český písař
s duší trpaslíčka
na řemínku Strany
hraje si na psíčka!

Tak nějak jsme si zvykli...

Tak nějak jsme si zvykli
u jiných hledat vinu,
a ptát se rozhořčeně,
proč svět se nemá k činu.

Tak nějak jsme si zvykli
sedět u pivní pípy,
a do uší si šeptat
na režim nové vtipy.

Tak nějak jsme si zvykli
v otrockém rovnošatu,
a vzdychat při vzpomínce
na Masaryka - tátu.

Hovořit při slavnostech
o slavné minulosti,
že nedá se nic dělat
naříkat v přítomnosti.

Tak nějak jsme si zvykli,
že drancují nám zemi,
a že jsme malí, slabí,
nejslabší mezi všemi.

Tak nějak jsme si zvykli
čekat od jiných spásu,
a sami nedat v sázku,
ani štěk psího hlasu.

Tak nějak jsme si zvykli,
nic s námi už snad nehne,
v pitvorné roli Švejka
jsme mírní jak to jehně.

Snad budou bít se za nás
afričtí Zulukafři,
a až nás osvobodí,
budem jim říkat: bratři!

Odvážlivci

V nebezpečném žití
rek za rekem šlape
a riskuje mříže
když mu z toho kape.

Venca staví chatu
dřevo krade v lese
když mu z toho kape
strach s ním nezatřese.

Číšník břichopásek
rek tichý jak pěna
s hostů zlatky škube
dcerušce do věna.

Jezeďáci chrabří
jako bukanýři
za hluboké noci
též za lupem míří.

Také cestář Plíšek
zkouší sílu v paži
štěrk podél cest krade
a k domečku sváží.

Železničář Pilka
rychlý jako pony
zas na černém trhu
prodává své bony.

V nebezpečném žití
rek za rekem šlape
a riskuje mříže
když mu z toho kape.

Ptejte se těch reků
které doba plodí
kolik z odvahy své
v boj za volnost hodí.

Odpoví vám výsměch
pohled očí plachý:
Z boje za svobodu
nikdo nemá prachy!

Pár rýmů o dvou psech

Věnováno komunistické pohraniční stráži

Jsem vlčák - strážce hranice
můj pán je taky psisko
Každý z nás má svůj obojek
když lezem za křovisko.

Ve dne i v noci ve větru
špicujem svoje slechy,
jsme věrná psiska z hranice
jsme cvičeni na Čechy!

Krmí nás dobře, všechna čest
vždy máme plnou misku,
zvětříme stopu člověčí
v bahně i v oranisku.

Člověka štveme s rozkoší
jako zvěř pustým krajem
já poznačím ho zubama
a můj pán samopalem.

Když běžíme pro odměnu
- žrádlo a pohlazení
můj pán, to psisko dvounohé
dostane povýšení.

* * *

Jak trpká slova píše
čas o lidech z psího rodu
nešťastná země,
kdepak máš
potomky hrdých Chodů?

Tradice

Za hrst rýže
dudky líže
jenom žádný strach.
Dojde rýže?
Bude lízat
za čočku a hrách.

Není rýže
dudky líže
za čočku a hrách.
Dojde čočka?
Žádné strachy
zbude ještě hrách.

Za hrst hrachu
dudky líže
jenom žádný strach
Až dojde hrách
bude lízat
a polykat prach!

Tvrdolíni

Mračí se partaj na exil,
a sčítá jeho viny,
však s potěšením sleduje
uprchlé Tvrdolíny.

Tvrdolín pravý, tam či tam,
popije klidně kávu,
majíc svůj mozek obalen
pečlivě v Rudém Právu!!

Tvrdolín pravdu nehledá,
vím všechno, hrdě říká,
a cituje vám Lenina
s čilostí bolševika.

On nepřemýšlí o ničem,
co strana nepovolí,
je uvařený na tvrdo
a myšlení ho bolí.

Tvrdolín nečte noviny zde,
ve svobodném světě,
našel by, totiž, omyl svůj
v každičké jejich větě.

V Čechách mu po čtvrt století
soudruzi mozek myli,
a tak ho vskutku na tvrdo,
jak vejce uvařili.

Bože, dost dal jsi národu
moudrých a velkých synů,
osviť i hlavy narudlé,
všech zdejších Tvrdolínů!

Říkali o nich

Kléma je opilec a Toník harmonikář
říkali o nich ti co měli křesla
Kléma je opilec a Toník harmonikář
ti nikdy z rukou nevezmou nám vesla.

Kléma je opilec a Toník harmonikář
Že slouží Moskvě? Nám to neublíží
My máme svatý odkaz Masaryka
a nebudeme žít za rudou mříží.

Kléma je opilec a Toník harmonikář
Mávli jen rukou když chystali zradu
Nechte je v klidu shromažďovat zbraně
jsme demokraté, volali k nám z Hradu.

Kléma je opilec a Toník harmonikář
říkali o nich a žili pro slávu.
A Kléma opilec i Toník harmonikář
je pak na pospas předhodili davu!

Pozor na gratulanty

Ve Škodových závodech byl zatčen a na šest měsíců odsouzen dělník, za to, že nabádal jiné zaměstnance k posílání gratulaci k Dubčekovým padesátým narozeninám.

Opět jsou v Praze na výši
soudruzi estebáci
Zlotřilce dali za mříže
co poslal gratulaci.

Dlouho se skrýval, ničema,
soudruhům dalo práci
strhnout mu masku, vrazit ho
za katr na Pankráci.

I když je život normální
každý se chová tiše
je třeba hlídat reakci
když gratulace píše.

Došlo i na ně

V ČSSR byla zvýšena o 100 procent daň ze psů (1973).

Že pes je přítel člověka
je známá pravda odvěká
a proto v Praze straníci
jdou dnes i po vás ratlíci!

Tak jako kdysi v pravěku
je strach i bolest v člověku
a Strana nechce, aby dnes
po boku stál mu - věrný pes.

Náhubky vaše, čtyřnozí
dnes musí nosit dvounozí
na Ivany - když loupí kdes
nesmí už vrčet ani pes.

Za to, že jste se nebáli
a z řetězu se trhali
pošle vás všechny na věčnost
STB - rudá skutečnost.

Co kdyby v Čechách poddaní
vzali váš příklad do dlaní
řetězy strhli, vzali bič
a partajníky hnali pryč???

Veršovánka školní

Strana učí učitele
a učitel děti
proto české školství spěje
od deseti k pěti.

Z každé třídy učitelův
závazek je slyšet:
Odnaučím svoje žáky
samostatně myslet!

Prokáže-li žáček pilný
že má k tomu vlohy
ve tvém lůně rodná Strano
najde svoje Bohy!

Naučíme svoje žáky
lézti po kolenou
učenlivým dáme
možnost lézt za kariérou.

Kdo dokáže i po břichu
prodrati se vzhůru
diplomy ho opentlíme
hned na další túru!

* * *

Bača někde pod horami ‚myslí že mu straší
ještě nikdy tolik ovcí
neměl na salaši!

Turisté z Česka

Pobřeží Jadranu;
koukám do dáli,
všude jen turisté
z Česka se válí.

Zde leží ředitel
karvínských dolů,
a fízl Cucátko
sedí u molu.

Velitel STB
z Plzně je tady,
slídí po děvčatech
které maj vnady.

Předseda JZD
z Volar tu pěje,
tajemník z Přerova
v písku se hřeje.

Esenbák Vobousek
škeble tu loví,
předseda R.O.H.
v stanu si hoví.

Důstojník od štábu
v moři se koupe,
redaktor Ruďasa
v slunci se loupe.

Též šéf od milice,
chlapík jak kláda,
tam zas dva censoři
mastí si záda.

Básníci režimu,
písaři z Hradu,
do vlnek Jadranu
noří svou bradu.

Kolik jen Čecháčků
vzdychá tu slastí,
že weekend dostali
ZA ZRADU VLASTI!

Špatná chvíle

Do sklenky hledím zarputile,
zas přišla na mne špatná chvíle,
zas čítám roky, měsíce,
a nepočítám sklenice.

Zas vidím roky promarněné,
v nich známé tváře ustrašené,
nesvornost, která ubíjí...
Zas se dnes řádně opiji!

Myšlenky k vlasti mé se vrací,
jak z cizích krajů tažní ptáci,
zatím, co barman naleje mi,
procházím mlčky rodnou zemí:

Zřím ztichlá města, rodnou vísku,
z naděje popel na ohnisku,
i lidskou duši, jak se skrývá,
když nad krajem se připozdívá.

Jdu slepou nocí, bez úsvitu,
potkávám lidi mrtvých citů,
neslyším řeči u bar-stolu,
jdu kol kamenů z lidských bolů.

Lhostejné tváře, kroky hlídek,
vyhaslé oči jasnovidek,
zapadlé hroby proroků,
karabáč - symbol pokroku...

Záludnost, zrada, blízkost smrti,
kol toho všeho musím jíti,
když z pod pěnivé čepice,
šklebí se na mne - opice.

Do sklenky hledím zarputile,
zas přišla na mne špatná chvíle,
zas čítám roky, měsíce,
a nepočítám sklenice.

Čítám ty roky promarnělé,
v nich známé tváře ustrašené,
nesvornost, která ubíjí. . .
Zase se dneska opiji!

Jsem pro!

Být neutrálem, jaká krása!
nad myšlenkou tou mnohý jásá,
já přidávám se, volám: Sláva!
budeme opět mít svá práva!

Chceme být zítra neutrální!
Volám do jícnů rudých hlavní,
za bukem čekám, štěstím zalit,
že dráty z hranic budou balit!

Husák je dnes už dobračisko,
sám sebe hodí na smetisko,
rozpustí partaj, pohřbí režim...
Vy smějete se? Já v to věřím!

Co bylo, bylo, řeknem sobě,
začneme život v jiné době,
a k těm co z nás i kůži drali,
budeme zítra - neutráli.

Pár podpisů jen stačí k tomu
a okupanti půjdou domů,
stačí jen říci slůvko: Tři!
a Rusy nikdo nespatří.

Každý se nad tím v Kremlu souží,
a po svobodě naší touží,
Brežněv chce nám ji dáti zítra,
Kosygin hned dnes - hlava chytrá.

Sváří se o tom, vodku pijí,
jak zbaviti se kolonií,
s radostí přijmou naše přání,
že chceme býti neutrální.

Moskva už nechce vládnout světu,
vše pustí k vodě v cuku - letu...
Chci tomu věřit, chci být snílek,
k Helsinkám zírám z dětských plínek.

Amnestijní

Vracím se zpátky, nechci trpět,
žít dál bez českých lívanců,
nemohu žít bez našich vdolků
a bez soudružských kopanců.

Já chci žít tak, jak strana káže,
jinak žít stejně neumím,
proč noviny číst v cizí řeči,
Rudému Právu rozumím.

Táta mi říkal od kolébky:
Drž hubu a měj stejný krok!
Já neposlechl - odpusť Strano,
dnes uznávám že byl jsem cvok.

Mám knedlíky rád s povidlama,
i králíka na smetaně,
to vše jsem moh mít
kdybych tenkrát
si našel místo ve Straně.

Dnes obchody jsou plné zboží,
i nitě už jsou k dostání,
lid baví se a děti množí,
plénky už nikdo neshání.

Vracím se! Chci mít buchty s mákem,
dvanáctku dát si u Fleků,
a spokojené dožít, říhat
ve stínu vašich pendreků.

Nuž balte kufry uběhlíci,
kdož stejné máte vyznání,
namísto boje s otrokáři,
služte si až do skonání.

My jednou za to Straně rodné
dáme i metál na klopu,
že odhalila obětavě
zbabělce v našem zákopu!

Kde zvítězila komuna

Kde zvítězila komuna,
kde rodná vládne strana,
tam svobodě a pokroku
již odzvonila hrana.

Kde mají Únor Vítězný,
a vládu lidu ryzí,
tam lidská práva k smíchu jsou
a lidskost - pojem cizí!

Kde vládne vláda dělníků,
jenž k smíchu je i k zlosti,
tam za mřížemi dělníkům
soudružsky lámou kosti!

Tam lidská duše od vrahů
je k smrti ubodaná,
tam musí otrok - chce-li žít,
křičet: Ať žije strana!

Kde zvítězila komuna,
tam nerodí se štěstí,
tam národ, denně bičován,
těžký kříž musí nésti!

Vánoční pozdravy

Dopisy z daleka,
vánoční pohlednice,
listonoš promrzlý
podává do světnice.

Táta dá kalíšek:
Na další cestu, hochu!
Maminka utírá
si ruce do fěrtochu.

Ba, co dím: stařičké,
v té jizbě plné jasu,
vypadá na třicet,
nebýt těch bílých vlasů.

U Štědré večeře
my vzpomenem si na ni,
jak hladí u stolu
ten pohled a to psaní.

Na stoly vánoční,
na prázdné židle naše,
kde za nás maminky
šeptají otčenáše.

Vzpomenem na mámu,
jak s tátou v záři svíček,
prosí za návrat náš
tam doma - u jesliček.

Kde pozdrav vánoční
jak ten paprsek zlatý
zahřívá srdce dvě
za ostnatými dráty...

Daj-li medajli?

Daj-li medajli - nedaj-li?
zpívá si dneska jeden pán,
jak před lety náš velký komik,
a zpěvák, Vlasta Burián.

Daj-li, medajli nedaj-li
lokaji v Praze u žlabu,
a když i dají, bude-li to,
ZA ZÁSLUHY A VÝSTAVBU?

Jen žádné strachy Waldheime,
tobě ji dají určitě,
vždyť dlouhý čas jen pro tu slávu
Moskva i Praha cvičí tě!

Vždyť zásluhy máš o výstavbu
žaláře malých národů!
Byl jsi a budeš rudým sluhou
v OSN - boudě podvodů!

(Kurt Waldheim, rakouský politik, v letech 1971-1981 generální tajemník OSN)

Ó, liberále!

Pojď na mou hruď, ó liberále,
do přátelského objetí,
Společně spolu půjdem dále,
minulost vytřem z paměti.

Co na tom, že jsi komunista,
dál vzýváš Marxe, Lenina,
když ztratils funkce, teplá místa,
v exilu jsi dnes hrdina!

Co na tom, že jsi tleskal s chutí
když národ hnali do věznic...
Byl to tvůj omyl - to je lidské,
dnes proti tomu nemám nic.

Já zapomenu, drahý bratře,
žes čtvrt století zrazoval,
čas milosrdný všecko zastře
a řeknem, že jsi Švejkoval.

Proč nejít k cíli opět ve dvou,
za jeden provaz táhnout zas,
proč myslet na to že nám jednou
na tom provaze zlámou vaz?

Vraťte se zpátky!

Vraťte se zpátky, pomýlení!
Volají z Prahy do světa,
Vše k lepšímu se u nás mění
a lid už opět nereptá.

Vraťte se zpátky! Strana čeká,
by objala ty tisíce,
je za mřížemi postel měkká
pro ty, kdož přešli hranice.

Opět je u nás pravá Haway
a nikomu nic neschází,
a jen když kdosi řekne: "Davaj!"
poznáte odkud pochází.

Halí se Petřín do šeříku,
lidem se žije překrásně,
obchody plné sovětčíků,
kteří k nám přišli "dočasně".

Budete opět mít svou práci,
jen nebojte se přijeti,
i dozorce vás na Pankráci
v přátelském sevře objeti!

Komunista

Je to tvor bystrý a vždy pružný,
někdy je slabý, jindy mužný,
někdy jak lev řve ve zlosti,
jindy jak myš je v tichosti.

Tu skočí v levo, tu zas v pravo,
potravou je mu Rudé Právo,
při partajnické muzice
je mrštný jako opice.

Trojité salto zdolá hravě,
kontrasty míchá ve své hlavě,
on vskutku lip než před léty
dnes umí dělat přemety.

Slánského líbal na obraze
než vytáhli ho na provaze,
a když kat řekl: Hotovo!
Gottwaldu věřil na slovo.

Stalina ctil on v pevné víře
než dočetl se, že byl zvíře,
pár let pak věřil v Chruščeva,
než vsadil vše na Brežněva.

On dlouhá léta žití svého
hltal jen moudrost Novotného,
když řekli o něm, že je nula,
zas nová víra se v něm hnula.

Dubček byl pro něj průkopníkem,
pokud byl v straně tajemníkem,
když z něho pouhý Dubček zbyl,
Husáku tleská ze všech sil.

Prověrky mnohé musel zdolat,
by věděl komu slávu volat,
před kým má klečet, koho bít,
a koho třeba utopit.

Tož dík mu za to, že nás baví,
a že se nikdy neunaví,
když v partajnickém cirkusu
metá kozelce v poklusu!

Idyla lhostejných

Už je to dobré, hlavy vzhůru,
nic neschází nám, všechno je,
slunce nám svítí, lesy voní,
není proč troubit do boje!

Potůček bublá, mouchy bzučí,
kukačka láká milence,
lidé se válí spokojeně
u řeky v plavkách na dece.

Kdo bojoval by? Za co? Pro co?
občan si říká při sklence,
život je krásný, Gott nám zpívá
a básník čichá k pomněnce.

Družstevník dýmku protahuje
a hafan leží před vraty,
Ivan a Sáša pod lípami,
laškují večer s děvčaty...

Vzpomínky mládí

Kdysi mi říkal Melimonka,
estebák z černé Ostravy:
Za tvoje řeči měl bys dostat,
ty zmetku, kulí do hlavy!

Však byl to dobrák, to mi věřte,
nevytáh na mne pistoli,
stačí prý, říkal procítěně,
fackami když mne osolí.

V Kartouzích jednou za mřížemi,
estebák jménem Protiva,
mi za pár veršů nepartajních,
chtěl stáhnout kůži za živa.

Však byl to dobrák, to mi věřte,
k sadismu neměl povahu,
dal mi jen měsíc hladomorny,
těm ostatním pro výstrahu.

Věznice chebská - pár let tomu -
při útěku mne chytili,
a dozorci i s náčelníkem
ve sklepení mne škrtili.

Nebyli vrazi - proto žiji,
snad měli srdce ochránců,
na místo smrti obdržel jsem
pár milosrdných kopanců.

Já z koncentráku na Ležnici
posílal černé holuby,
a soudruzi mi chtěli za to
obrátit střeva na ruby.

Nebyl jsem párán - dále dýchám -
a posílám jim zdravici,
vždyť místo muk jsem vyfasoval
jen čtyři týdny v temnici.

A Leopoldov? Škoda řečí...
Toť další z mládí vzpomínka,
ze světa mříží o něm píše
se v knize Míly Komínka.

Na vše máš právo, občane!

Máš právo chodit na pivo,
stát fronty před obchody,
máš právo stranu velebit
i za hlt čisté vody.

Máš právo jezdit tramvají,
na bicyklu i vlakem,
máš právo jísti cokoliv,
a koukat na svět zrakem.

Máš právo dýchat vzduch i prach,
v neděli běhat v lese,
veškerá práva, občane,
ti partaj k nohám snese.

Můžeš si nohy umývat
ve škopku nebo vaně,
máš právo mastí natírat
své mozolnaté dlaně.

Na vše máš právo, občane,
i když to říkám stroze,
na kuří oka, na průjmy,
na revmatismus v noze.

Máš právo Rusům zatleskat,
Gottwaldu rozžat svíce,
svobodu žádat den co den
pro lidi - v Americe!

Na hromadě

Tož zas je máme v plném lesku,
na Hradě v rudé posadě,
když ruce dají do potlesku,
lid řekne: Jsou na hromadě!

Po čistkách pěkně pročištěni,
sešli se zbylí straníci,
by vzdali slávu rodné Straně
a ruským tankům v ulici.

Též nový program sešít musí,
což úloha je k zoufání,
co rodná Strana při tom zkusí,
když nitě nejsou k dostání.

A nejen nitě, ideály,
co ještě měli v partaji,
se po invasi rozsypaly
a na sjezdu je nemají.

Jen Kolder zůstal - pilíř strany,
co přečkal všechny štvanice,
dík tomu že byl namazaný
a páchnul jako štěnice.

Husák i Štrougal snahou hoří,
do Moskvy píší zdravice,
pro delegáty ze zámoří
otevřou nové pivnice.

A na jeviště rozklížené
přitáhli staré kulisy -
i stará hesla oprášené
do divadélka dali si.

Zas opona se rozevírá,
zas známé tváře skýtá čas,
sovětský bodák podepírá
každého, by měl silný hlas.

Co nového nám mohou říci?
Naivní kladu otázku...
Když mluví loutky, štěkaj psíci
na Brežněvovském provázku!

Husákův vzkaz "moudrým"

Souhlasím s vámi, uběhlíci,
já též jsem pro klid na ulici,
když kadíme vám na hlavu,
vždy zachovejte rozvahu!

Jen žádné pumy, atentáty,
rozum váš velí: Lízat paty!
a Strana s každým počítá,
kdo hodí flintu do žita!

Jen žádné stávky, demonstrace,
režimu svědčí vaše práce,
ten, kdo má rozum zašeptá:
Moudrým je ten, kdo nereptá!

Nechť vidí svět jak nám to klape,
jak v průvodech zas kdekdo šlape,
že před námi bez odporu
vše stojí opět v pozoru!

Příkladem buďte pro potomky,
a pijte pivo, jezte vdolky
za rozum - z něhož moudrost kane,
SKRYJTE SVÉ SPODKY UMAZANÉ!

Stokrát se vracím

Stokrát se vracím tam k nám domů,
tou cestou skrytou v paměti,
ptáci mi pějí s větví stromů
a v duši úsměv přiletí.

Courám se rosou časně zrána,
na Radhošť kráčím zvesela,
jak cizí poutník z dálných krajů
klekám u dveří kostela.

Též na Ondřejník, Lysou Horu,
i do Štramberka zajdu si,
tou cestou, po níž nikdo z lidí
jít se mnou bát se nemusí.

Jdu přes dědinu... Hleďte, páni,
na dosah ruky máte mne,
jste bezmocní až k popukání,
já vyrostl jsem ze země.

A otec s matkou na lavičce
před rodným domkem sedí zas,
slunkem je líbám ve vteřince
a vánkem hladím jejich vlas.

Však slunko pálí nějak více,
očím to, věru, nesvědčí,
někdo by myslel, že jsem plakal
a chlap ten přece nebrečí.

Tak raděj jdu dál, do Jičína,
přes pole, šlapu v hroudách hlíny
však zas se vrátím, třeba zítra,
do předrahé mé domoviny.

Stokrát se vracím, vy to víte,
sluhové katům oddaní,
jdu cestou, kterou nestřežíte,
a na níž lidi nestřílíte,
vyhlížet ráno - svítání!

Normalisace

Ten kdo si hvízdá na procházce
sovětský šlágr do kroku,
ten nemusí se báti fízla,
který mu kráčí po boku.

Kdo dokáže stát trpělivě
po dva dny frontu na plínky,
ten neoctne se na Pankráci -
je občanem bez úchylky.

Kdo v ruďásku čte každou stránku
a mezi řádky neslídí,
ten šťastně žije, ví jak na to,
co nemá vidět - nevidí.

Kdo umí mávat praporečkem
a volat slávu SSSR
ten necítí přes kůži hroší
sovětský bodák u žeber.

Kdo zapomněl na "pražské jaro",
manifest slov dva tisíce,
ten nepocítí na svém hřbetu
pendreky rudé milice.

Kdo pracuje jak Strana káže,
na každou schůzi uhání,
gumovou páteř k zemi kloní,
je občan prostě - normální.

Je opět klid a pořádeček,
vskutku jak v klícce, ne-li líp,
jen heslo známé již před léty:
Na věčné časy se sověty!
tam lidé berou jako vtip!

Je první máj...

Je první máj, je svátek práce,
a tak do pražské ulice,
se opět hrnou policajti
a ozbrojená milice.

Dnes zvlášť to bude velkolepé,
- jen přijďte v pravou hodinu -
v průvodu fízli nésti budou
několik tisíc Leninů.

Též generální prokurátor
a všichni soudci s kuráží
se v průvodu a plné slávě
pražskému lidu ukáží.

I dozorci se v hojném počtu
v ten svátek práce dostaví,
a těm, kdož ještě neseděli,
se v průvodu pak představí.

I Brežněv bude nesen v davu,
na převelikém plakátu,
by shlédl okem majitele,
svou matičku stověžatú.

A přijdou všechny domovnice,
co uši maj vždy na stěně
a budou mávat praporečky
a slávu volat nadšeně.

A aby lidu nechybělo
a nezkazili legraci,
tak navíc půjdou do průvodu
v civilu ruští vojáci!

Je první máj, nechť každý jásá,
juká a metá kozelce,
my pozor dáme na každého,
i na nejmenší kojence.

Vydáno jest již nařízení,
jež každý měl by studovat,
by věděl koho v prvním máji
má proklet, koho schvalovat.

Je první máj - je svátek práce,
tož do průvodu, vážení,
sám Husák dnes vám mávat bude,
však pro jistotu - v brnění!

Tříditel lidu

Moskevský budík v tichu tiká,
a popohání kádrovníka,
který po vzoru sudiček
určuje život lidiček.

Do škatulek je strká s chutí,
a lupou zkoumá každé hnutí,
a když je třeba oprava,
šoupne je z leva do prava.

Jiné zas, když je obleva,
posune z prava do leva,
a když jej někdo zarmoutí,
rychle mu krkem zakroutí.

On v kádrovnickém zátiší,
občany mnohé utiší,
hodí jim štempl na zadek,
by v šupleti měl pořádek.

Do šachty pošle profesora,
dle oběžníku někde s hora,
a student končí studie,
když pra-praděd měl akcie.

V poslední době zrak svůj cvičí
na příbuzenstvo v zahraničí,
a kdo je má, ten celkem snadně,
v šupleti jeho zmizí na dně.

Kádrovník třídí, budík tiká,
a já myslím na "kapralčíka"
který též lidi třídil tiše,
když stal se vůdcem Třetí říše!

Silvestr v Husákově

Ať žije Strana! Husák volá
na Silvestra o půlnoci,
Kéž umlčíme hlasy z dola,
s bratrskou ruskou pomocí!

A stařec v roli presidenta,
na hrudi čistí metály,
a líbá v noci novoroční
vášnivě rudé maršály.

Policajt líbá policajta,
a do ucha mu ševelí:
"My dva dnes máme cenu zlata,
bez nás by partaj neměli."

Též před Václavem veselo je,
kde Husákovi lokaji
i na Silvestra v plné zbroji,
zda neožije, čekají.

A fízlové dva převeselí
když láhev vína dopili,
aby zaplatit nemuseli,
číšníka raděj zbalili.

V hlubokých lesích loupežníci
zpívají v ruském jazyce,
chlastají vodku, slivovici
a zabíjejí štěnice.

Ve staré Praze "U Kalicha,"
Pražáci sedí u mázů,
když šeptají si anegdoty
Švejk usmívá se s obrazu.

Muzikanti

Jsme čisti jako lilie,
ó, rodná země - máti,
nás neobviňuj z ničeho,
my nic, my muzikanti.

Jsme čistí jako holátka,
jdem v řadě jako husy,
kdo znásilňují, plení tě,
jsou tam ti - z rudé Rusi!

My všichni rodu věrni jsme,
a Vltavou jsme křtěni,
ne mezi námi Jidášů
a žádných zrádců není.

Jsme malí, slabí, pouhé nic,
ve světě vichru třtiny,
nám není třeba modlit se:
Odpusť nám naše viny!

Nás neodsuzuj, otčino,
za všech dob budem svatí,
a v cizích službách volat v dál:
MY NIC, MY MUZIKANTI!

Naši vojáčci

Ivani u nás se zas baví
a denně mají legraci,
když ve štrůdlu jdou po ulici,
jak loutky naši vojáci.

Politruk v předu povel dává
a velí: "Zpívat, vojáci!"
A městem zazní do pochodu:
"Jsme české země ochránci!"

Ivan se šklebí spokojeně,
z machorky pouští obláčky,
vždyť v celém světě neuvidí
na drátkách také vojáčky.

I Žižka rudne na Vítkově,
když vojáčci si zapějí;
hledí na pochod ubožáků
a palcát svírá pevněji.

Palacký smutně hlavou kývá
a marně čeká na činy,
od národa jemuž kdes v Moskvě
Asiat píše dějiny!

Na mostě svatí naklání se,
k vojákům letí ozvěna:
"Braň svoji zem! Jsi jejím synem!
Přičiň se! Bůh ti požehná!"

Neruda bílou bradu čechrá
a opakuje potichu
už po sté báseň osudovou,
nazvanou: "V zemi kalichu!"

I básník lásky na Petříně
hledí na lesklé bodáky,
a šeptá verše o armádě,
která už nemá - vojáky!

A vojáčci jdou, chrabře pějí
na rozkaz píseň vojáckou...
Ivan ve smíchu zuby cení,
a orloj bije dvanáctou!

Z Kremlu

Objal se Husák s Brežněvem,
soudružsky při pohárku,
když strážce dumky líbezné
jim hrál na balalajku.

Tož ještě sklenku, Gustáve,
zvlaž hrdlo dobrým mokem,
vždyť opět máme klidu víc
než měli jsme před rokem.

Jak jen to děláš, přiznej se,
že všechny krotíš hravě,
že nemáš v zemi rebelů
a vládneš v plné slávě?

Nuž přiznám se ti! Gustáv děl
do zvědavého ticha,
abych měl v České zemi klid,
nacpal jsem Čechům břicha.

A tak se znovu objali
u kremelského džbánku,
a strážce dumky líbezné
jim hrál na balalajku.

Český Parnas

Osedlal jsem si Pegasa,
tak asi měsíc tomu,
a hnal ho cvalem přes moře,
mrknout se opět domů.

A můj oř se mnou pádil v dál,
přes vesnice a města,
až donesl mne na Parnas,
právě když bila šestá.

Tady jsem nechtěl, koníku,
říkám se zlobou v oku,
však když už jsem v tom kurníku,
napíši o tom sloku.

Čeští básníci seděli
tam všichni v jedné řadě,
a inspiraci čerpali
z veliké rudé kádě.

Jeden o včelkách ódy psal,
druhý o písku v řece,
jiný o nožkách lásky své,
o sladké Majdalénce.

Jeden psal spisek jakýsi
z leninské revoluce,
jiný o starém Rakousku,
v němž neměl na onuce.

Šedivý kmet dal do péra
zas pokrokové théma,
o šťastném zítřku pro děti,
jak učil "velký Kléma."

A český Parnas psal a psal
o pohodě a klidu,
však po svědomí národa
zas nikde ani vidu.

Všem strachy zuby jektaly
na tom sovětském dvoře,
a já dal oři ostruhy
a hnal ho zpět za moře!

Spisovatel

Když svět se bije za své ideály
Já spisovatel, péra dobře znalý
u džbánku vína hledám inspiraci
kde není slz a kde se nekrvácí.

Svůj život pestrý jako mozaika
do svých knih vkládám - v baru světlo bliká
myšlenky hoří, pero líčí hbitě
jak sladkou Evu objímal jsem v žitě.

Barové šero - pro mé péro míza
v paměti bleskne mladá, kyprá Líza
dvě kapitolky nestačí mi na to
popsat to tělo dražší mi nad zlato.

A což pak půvab té španělky hravé?
Což její nožky, její rtíky dravé??
Tož ještě o ní dvě tři kapitoly
a bude kniha, trhák, zlaté doly!

Když svět se bije za své ideály
já, spisovatel, péra dobře znalý
u džbánku vína hledám inspiraci
kde není slz a kde se nekrvácí!

Kdo je to?
(Hádanka k pláči)

Ani ryba ani rak
ani flintu ani prak
nevezme on na ně.
Když mu dají náhubek
trochu sádla na pupek
k potlesku má dlaně.

Mlčky dělá pucfleka
před svým pánem pokleká
jen pro zlatku vzplane
Svobody mu netřeba
když mu dají na chleba
a na housky slané.

Modlitbička

Pro zbraň jednu ruku nám
přidej Pane Bože
V těch dvou jak víš držíme
jen vidličky a nože.

Jedno hrdlo navíc dej
vyslyš naše vzlyky
to co máme škrtí hlas
je jen na knedlíky.

Také třetí prosbička
není Pane lichá:
Vyměň naše mozečky
myslí jen na břicha.

Popěvek

Popěvek z pivních kvasnic
se nese od Domažlic
tam kde se pivo vaří
tam že se dobře daří.

Tam na Tachovsku v Plané
jsou džbánky malované
z nich musíme za živa
vychlastat mnoho piva.

I když nám zmlkly dudy
dál válíme své sudy
my vytvořili v chlastu
v Evropě první kastu.

Že z našich pivních tradic
je naši vlasti na nic?
My neslevíme v ničem
i když nás řežou bičem.

PĚJEM NAD PIVNÍM SUDEM
ŽE BYLI JSME A BUDEM!

Dopisy ze záhrobí pro Gustava Husáka

Podvod a lež můj obor byl
jak Gustave víš jistě
Podle mých představ, řekl bych
děláš svou práci čistě.

Já podváděl jsem mužíky
co negramotní byli
kdo četl, psal a prokouk mne,
s tím jsme si poradili.

Můj obdiv máš. Já řeknu ti
bych nedokázal dneska
národu, světu znovu lhát
a věřit, že to není znát
a partaj, že to přečká.

Tvůj soudruh Lenin.

Víš jak jsem na tom
škoda slov
Mne zapřela i dcera,
Jen ty jsi světlým paprskem
do záhrobního šera.

I když jsi loutka, nevadí
knutu měj vždy tu pravou
Jen pozor dej by neprohnal
ti národ kulku hlavou.

Tvůj soudruh Stalin

Děláš to dobře soudruhu.
(A věř ve slovo znalce)
Jsi šéfem Strany, jak já kdysi
Máš doktorát, i já měl kdysi
Terorem vládneš, já též kdysi
A nad tvou hlavou smyčka visí
i nad mou byla, jak víš, kdysi
Proto ti držím palce
Aby ses také jak já kdysi
neoctnul na oprátce.

Tvůj soudruh Slánský

Zdá se, že velmi prospěl ti
ten kriminál a cela
Jaké dnes štěstí pro Stranu
že nezničil tě zcela.

Víc žalářů a fízlů měj
by v Moskvě byli klidní
A pro jistotu sovětským
lékařům vždy se vyhni!

Tvůj soudruh Gottwald

Já byl také doktor
partajník jak řepa
pošel jsem jak krysa,
dole v troskách sklepa.

Já byl také doktor
lhal jak Baron Prášil
já též kriminálem
jsem poddané strašil!

Proto ti dnes fandím
chrabrý komunisto
a budu ti držet
v pekle teplé místo!

Tvůj kamarád Goebels

Jsi-li ty doktor
pak já nejsem Marx
Vždyť v teroru jak vidím
máš jen prax.

Však věř mi soudruhu,
to nezazlívám tobě
proto já nemrskám
se každodenně v hrobě!

Zač vytahal bych
za uši tě s chuti
co v titul tvůj
mě pochybovat nutí.

Je to jak žhavě
hájíš moje dílo
Jenž ve světě
se dávno vypařilo.

Pár hlupáků a bodáků
ti zbylo, doktore!

Tvůj bývalý soudruh Marx

Pětiletka

Zas pětiletku vytýčili,
zas všeho bude nadbytek,
obchody budou plné zboží,
i píce dost pro dobytek.

Budou i nitě, podvlékačky,
nebudou fronty na plínky,
v nichž stály léta pracující
a uběhané maminky.

ó, pětiletka! Ta nás spasí,
je z brusu nová - víte to?
Je třeba makat ještě více
a budou plavky na léto.

I auta budou lidu k mání,
zrušíme vlaky, tramwaye,
i dálnice si postavíme
ze slibů rudé partaje.

Tož do práce jak mravenečci,
Strana nám cestu ukáže,
Co nedokázal Stalin, Chruščev,
prý Husák - Štrougal dokáže!

Ať žije strana plánovači
a pětiletky bez konce!
Je třeba ještě v zemi najít
kdo bude makat - pitomce!

Pisálkům v rudé ohradě

Dost máme v zemi pisálků,
které na Hradě hostí,
zatím co dole pod hradem
se český národ postí.

Zatím co dole v podhradí
strach lidu hrdla váže,
pisálci píší beze slov,
vše, co jim partaj káže.

Když v podhradí zní řetězy
a běhaj fízli čile,
laureát hostem na Hradě,
s omastkem vonným na bradě
si šeptá: Šťastná chvíle!

Když mluví rudý politruk,
pisálků stádo tleská,
a píše - svorně na povel:
Je radost žíti dneska!

Na théma píše partajní:
Z pohádky do pohádky.
Lid jejich díla ukládá
do koše na odpadky.

A návrh vskutku lidový
na mysl všem se deře:
POSTAVIT V PRAZE SOUSOŠÍ
PISÁLKŮM BEZ PÁTEŘE!

Víra z časů dětství

Petice píšem, memoranda
žádosti, vzdechy, prosbičky
a žalujem jak kluci malí
kterým na dvorku z důlku vzali
rošťáci všechny kuličky!

Máme jen víru z časů dětství
z dob báboviček na písku
že vyhraje ten, který brečí
na omluvu má tisíc řečí
a všechnu chytrost v malíčku!

Ejhle, volby!

Zas nařídili veselí,
a lidu dali hlasy,
dnes poznáš, světe, kdo chce žít,
s Moskvou na věčné časy!

Občan se může radovat,
když dají mu po hlase,
aby před světem potvrdil,
že pouze nás chce zase.

Dnes opět musí voliči
dát hlasy rodné Straně,
Strana má zbraně, milici,
volič má prázdné dlaně.

V den voleb hrají kapely,
i fízli budou křepčit,
a batolata nevinná
sovětské tanky věnčit.

V den voleb hrají muziky,
Gott bude zpívat k tomu,
přiběhl, chudák z ciziny
svobodně volit domů.

I šikmoocí vojáčci
až kdesi z Mongolie,
budou při volbách vyhrávat
moskevské rhapsodie.

Dělníci s chutí vykročí
zas plnit další plány,
ochotně budou pracovat
dál na sovětské pány.

Že občan nemá žádných práv?
To lež je, věru stará,
vždyť dnes, v den voleb právo má,
hráti si na Kašpara.

Taškařice

Ej, silvestrovská taškařice,
ej, silvestrovské veselí!
Zpíváme opět: "Pec nám spadla!"
a "Šla Nanynka do zelí!!"

Zas zpíváme si: "Hopsa, hejsa!"
a nos smáčíme v korbeli,
dnes máme na to povolení,
že mužem býti veselí.

Dnes máme na to povolení,
můžeme jukat, vejskati,
vždyť celý rok jsme byli hodní,
chodili tiše - hrbatí.

Ej, radovánky před půlnocí,
při vás se každý roztočí,
a do nového roku opět
s ohnutou šíjí vykročí.

Ej, silvestrovská taškařice,
pějme a buďme veselí,
nechť slyší svět, že "Pec nám spadla!"
a "Nanynka šla do zelí!"

Nic nevadí nám, jsme jak z bláta,
jak kdo chce, tak nás uplácá,
někdy na Švejka, pro potěchu,
a jindy zas na paňáca!

Půlnoc již bije! Vzhůru číše,
Nechť žije další Nový rok,
partaj už velí: "Levá, pravá...!
zavřete ústa, držte krok!"

Ó, rodná Strano

Ó, rodná Strano jak jsi plodná
co zrodila jsi toho už!
Fantasty, zrádce pomatence
hromady katů na vlastence
Ó, rodná Strano, neroď už!

Ô, rodná Strano jak jsi plodná
co zrodila jsi toho už!
Ani se tomu věřit nechce
každý tvůj plod je od šílence -
Ô, rodná Strano, neroď už!

K májovému průvodu

Kolikrát ještě poženou nás bičem
Náš úsměv koupí za pár šestáků
kolikrát ještě na ně s praporečky
budeme mávat cestou ke špalku?

V pitvorném šklebu bratrovrahu tleskat
kolikrát ještě budem před světem??
Kolikrát ještě budem trpaslíky
než železným je smetem koštětem??

Kolikrát ještě půjdem takhle Prahou
vzdát otrokářům hold svůj ubohý??
Ó proč nám Máji naši hanbu sypeš
namísto květů opět pod nohy!

Šťastný poddaný

Zas jeden den jsem přežil šťastně
Svítilo slunce, bylo krásně
a není o tom pochyby
že přečkal jsem ho bez chyby.

Zvedl jsem normu v horlivosti
mistr mne plácal od radosti
a u soudruha ředitele
pobyl jsem dneska trochu déle.

Usmál se na mne fízl Pala
před nimž se třepe celá hala
všechny jsem zdravil - na nic neptal
a celý den jsem jenom šeptal.

Kluka jsem zapsal k Pionýru
i v hospodě měl dobrou míru -
když rozebírám dnešek celý
jsem spokojen - byl pro mne skvělý!

V posteli teplé, pěkně v suchu
dál probírám den plný vzruchu
blaženě vrním, šťastně breptám
dvacku jsem vrazil na Vietnam!

Ať si o mne kdo co chce říká
já jsem pro život bez risika
polaskám ženu vždy po práci
a šťastný jsem i v okupaci!

Moskevské večery

Jdu městem věží staletých
večera vůní zmámen
srdce mi tluče v údivu
nohy mi tuhnou v kámen.

Co velkých mužů, slavných jmen
za srdce vás tu lapí
které kdys světu přinesli
v zobáku moudří čápi.

Zde vidím sochu Engelse
tam portrét Timošenka
veselý smích mi v uších zní
ze sadů Jeremenka.

A na Marxově náměstí
kde k lásce vše se budí
kozáček tiskne děvčátko
toužebně ke své hrudi.

Jdu Puškinovou alejí
ulicí Mičurina
a pivečkem se osvěžím
na třídě Gagarina.

Když v trolejbuse zadumán
do dlaní nořím bradu
průvodce volá: Konečná
je dneska v Leningradu.

Pro změnu jedu tramwají
a co čert nechce zase
přehlíd jsem třídu Gorkého
a byl na Míru Trase.

Kdys o tom městu básník
psal že chutná jak hlt vína.
Nevím, já vodku chlastal jsem
v ulici Kosygina.

A do mých kroků opilých
se pionýři smáli
když motal jsem se za vlakem
který si pískal v dáli.

Na Wilsonově nádraží
k okénku kloním hlavu:
Odjíždím z Moskvy soudruhu
chci lístek na Šumavu!

Roku 1977

Nevěřím, že jsi Nový Rok
Vím, že jsi zas ten starý
který pro můj lid za dráty
má oprátku a máry.

Nevěřím, že jsi Nový Rok
to jenom šat máš nový
a z šestky sedmu udělals
abys byl pokrokový.

Nevěřím, že jsi Nový Rok
poznám tě podle biče
zas neseš cukr na dlani
a žalářníka klíče.

Nevěřím, že jsi Nový Rok
Na tebe nepřipiju
Však na tvou smrt a tomu věř
se jednou na mol zpiju!

U sklenky s čertem

Včera si ke mně přised čert
Jen tak, na pár slov říkal,
Pil však za deset rohatých
po každé sklence vzdychal.

Copak tě trápí čertisko,
že piješ jako duha
v trápení hochu, škytl jsem,
máš u stolu dnes druha.

Kdekdo se čertu upíše
jen když mu z toho kape
proto tu sedím v putyce
mám důvod k pití, chlape!

Čert rozplakal se nad číší
Já proto piji pane,
neb vím že v pekle za pár let
žádný čert nezůstane!

Ve víně pravda, říkám si
když víno proudem teklo
dneska se chystá pro lidi
na zemi-pravé peklo!

Tož ještě sklenku, rohatý
jsem flamendr a basta!
Kolik jich bylo? Nevím sám s
čertem se prostě chlastá!

Modlitba novoroční

Pomoz nám Bože od těch darů
co naskládal nám rok na káru
abychom všichni v zimě v létě
zas žili jak na Božím světě.

Odval od Čechů pivní sudy
které jim plní režim rudý
přiveď nás všechny zas do šiku
pod prapor Božích bojovníků.

A hlavně Švejky, Švejky pane
vyžeň ze země bičované
dej syny Jí se srdcem reků,
pomoc Jí Pane - od pucfleků.

Zvedají na kříž Tvůj lid Pane
vidíš ty oči vyplakané?
Spálili chrám - Tvá slova živá
Buď s námi Pane, už se stmívá!

----

II. díl:

Fašistům s rudou hvězdou

Oni nemohou se zříci fašismu
mají ho v krvi, vyrůstali z něho
Marxova knížka z doby fiakrů
toť jejich bible věku dvacátého!

Oni nemohou se zříci fašismu
Jsou pro svobodu, vládu jedné strany
kdo jinak smýšlí, ten je zpátečník
a po leninsku k smrti bičovaný!

Oni nemohou se zříci fašismu
vždyť říkají mu pokrok, spása lidstva,
a tleskají mu přes půl století
za všechny vraždy, podvody a svinstva!

Oni nemohou se zříci fašismu
zříci se tmy, smýt s očí barvu rudou
já přesvědčen jsem, že i pod drnem
dál fanatiky z dob fiakrů budou.

My nebo oni - otázka ta stojí
s fašisty jednat - smrti rovná se
NADĚJE NAŠE - ZRODÍ SE JEN V BOJI
KDO ČECHEM ZŮSTAL – BRZY POZNÁ SE!

Chceme mít klid!

Do drátů sevřeli zemi,
ideál na kříž je vbit,
otroků ohnuté hřbety
šeptají: Chceme mít klid!

Z Asie hordy nám vládnou,
k vlasti v nás ubili cit,
smekáme před tváří zrádnou,
vzlykajíc: Chceme mít klid!

Jazyk nám zůstal jen k žvastu,
bratr je mučen a bit,
my však se oddali chlastu,
škytajíc: Chceme mít klid!

Vzali nám právo i víru,
jen pouta můžeme mít,
chceme však žít s nimi v míru,
šeptajíc: Chceme mít klid!

Žijeme životem červů,
nejhůře snad ze všech dob,
chráníce klid jejich nervů
kopem si svůj vlastní hrob.

Na hrobě bude pak nápis,
na věky v balvanu vryt:
ZDE KDYSI ZAHYNUL NÁROD,
PROTO, ŽE ZACHOVAL KLID!

*

Hledejme odvahu v sobě,
sroťme se pod rudým mrakem,
a budem i v dnešní době,
každý z nás - Davidem s prakem!

Nuž vzpomeňme!

Nuž vzpomeňme na Lipany,
vzpomeňme Bílou horu,
a mějme vůli k jednotě,
a mějme vůli k vzdoru!

A vzpomeňme zas na chorál,
na sílu u Táboru,
a postavme se bez bázně,
zas pevně ku praporu!

A vzpomeňme si na ten čas,
který jsme proplakali,
a mrtvému z Lán u rakve,
svou věrnost slibovali!

Padlým u Zborova

Zas krev a slzy - hořko je mi,
i květiny dnes krvácí,
tam u mohyly v cizí zemi,
kde padli naši vojáci.

V kamení vryta mrtvých jména,
nad nimi vichr burácí,
"Vaše vlast opět porobena,
a vy jste mrtvi, vojáci!"

Jen zrádců smích zní ztichlým krajem,
když pravdu na lež obrací,
na Švejky dnes si mnozí hrajem
a vy jste mrtvi, vojáci!

Ohnuté hřbety, život sluhů,
odvaha z žil se vytrácí,
v nezní již zpěvy z českých luhů,
a vy jste mrtvi, vojáci!

Zas třeba zbraň vzít na tyrana,
zas jsou tu noví křižáci,
zas rodná zem je křižovaná
a vy jste mrtvi, vojáci!

Statečných mužů je nám třeba,
bez odvahy jsme ztraceni....
A statečnost má Vaše jména,
tam u Zborova v kameni!

Neví se, kdo nás osvobodí

Neví se, kdo nás osvobodí,
kdo rukavici za nás hodí,
kdo za nás dá se do boje,
abychom žili ve stoje.

Neví se, kdo nás osvobodí,
kdo rukavici za nás hodí,
po světě koukám, těkám všude
a dumám nad tím, kdo to bude.

Že by snad Tito na Brioni,
přicválal k nám na bílém koni?
pak by to byla čertovská
divná svoboda Titovská.

Myšlenky mé dál běží v klusu,
snad Peking by nás zbavil Rusů,
však bojím se že Mao svatý,
nasadil by nám čínské chvaty.

Washington měl by síly dosti
rozdrtit vrahům v Kremlu kosti,
však tam dnes vládnou bysnysmeni
a ti jsou s Moskvou spokojeni.

Neví se, kdo nás osvobodí,
kdo rukavici za nás hodí,
zda Francouzi či Arabové,
zda křováci či tlučhubové.

My sami nejsme schopni činu,
čekáme jen při chutném vínu...
Rozpoutat sami děje slavné,
to nikomu z nás nenapadne!

KDYSI JSME MĚLI JENOM CEPY,
VEDL NÁS VŮDCE POLOSLEPÝ
A VYHRÁLI JSME KAŽDOU BITKU,
BEZ TLUČHUBŮ A TRASOŘITK
Ů!

Nesmrtelnému!

Zírám-li do tváří
vybledlých od strachu,
myslím na Tvoji smrt,
náš Jene Palachu!

Slyším-li statečné
zas řeči u piva,
hledím do plamenů,
v nichž hořels za živa !

Když ústa zbabělých
svá pouta velebí,
vidím Tvou statečnost,
jíž je nám potřebí!

Zřím oči lhostejné,
i ústa mlčící,
a vidím zástupy
jít za tvou rakvicí.

Když zrádci v triumfu
se knutou ohání,
zas slyším z plamenů
Tvůj hlas, Tvé volání!

Ne, Ty jsi nezemřel,
smrt dala život Ti,
dál stojíš v plamenech
sám proti podlosti!

Ne, Ty jsi nezemřel,
náš Jene Palachu,
pro národ srdce tvé
dál bije k poplachu!

Statečných bojí se
sebránka lotrova,
proto tě hlídali
fízli u hřbitova.

Strachem se zachvívá
dušička zrádcova,
proto Tě stěhoval
z Prahy do Duchcova!

Přijde čas odplaty,
a účtů pro vrahy,
z vyhnanství vrátíš se
k nám nazpět do Prahy!

Dost ústupků už bylo, bratři!

Dost ústupků už bylo, bratři!
Krev za krev oko za oko!
Nechť zbabělec si v koutku vzdychá
a šeptá: Zní to divoko!

Dost ústupků už bylo, bratři!
Nechť kdekoliv jsme ve světě
půjdem si pro to co nám patří
Tož připravte se k odvetě!

Vzali nám vše a pro smích světa
z nás nadělali panáky a naše bitva
potřebuje ne šašky - ale vojáky!
Smrt nepřátelům naši země!

Krev za krev, oko za oko!
Jen zbabělec dnes v koutku vzdychá
a šeptá: Zní to divoko!

Mrtvým beze jména

Tam za tím drátem v bodláčí,
leží má země zhanobená,
za drátem u nějž vyhasly
životy štvanců beze jména.

Tam za tou věží vraždící
najdete srdce prostřelená,
tam jarní květy vonící
rostou z těch srdcí beze jména.

A kousek dál, tam u lomu,
dnes cvrčků hraje noční směna,
k věčnému spánku někomu
kdo zahynul tam beze jména.

A tam kde chodí laně pít,
je vrba v smutku nakloněná,
že zemřel pod ní, kdo chtěl žít,
neznámý štvanec beze jména.

Tam u těch drátů v bodláčí,
kde svobody se pozná cena,
dnes opět vrazi pytlačí
a střílí lidi beze jména.

Až padnou věže vraždící,
ožije země porobená,
pak vyznačovat hranici
budou ti mrtví beze jména!

Zas

Zas o nás hrají poker,
zas jsme jen kibici,
zas dělají z nás šašky,
ze země střelnici.

Zas jak po Bílé hoře,
jsme v světě ztraceni,
od mocných Fariseů
čekáme spasení.

Zas nesvornost nás drtí
jak v bitvě u Lipan,
a uskok, zrada číhá
zas na nás ze všech stran.

Zas máme mučedníky
a cizí žoldnéře,
zas strach nás nutí mlčet
a křivit páteře.

Zas v cizích službách Češi
utrácí svoji krev,
vlastenci v ohni hoří
zas v zemi plné plev.

A temno obestřelo
zas naše domovy,
zas máme hořkost v srdci
na rukou okovy.

Za svoji rozvahu

Všude jsme po světě
za svoji rozvahu,
za svoji rozvahu
přišli jsme o domov
a jiní o hlavu.

Cizí jsme, neznámí,
jiní jsou na tahu,
vzali nám svobodu,
nechali rozvahu.

Vždyť ta jim nevadí,
mají svou taktiku,
a ta nás vyhladí
s rozvahou, bez křiku.

Všude jsme po světě
za svoji rozvahu,
za svoji rozvahu
někomu k smíchu jsme,
jiným pro výstrahu:
PŘEBĚDA NÁRODU,
ZTRATÍ-LI ODVAHU!

Zachvatčiky!

Tak rád bych svázal do uzlíčku,
ta slova psaná azbukou,
bych památku měl na holčičku,
s mašlí ve vlasech vetknutou.

Na první slovo, které psala
v protestu ve svém životě,
na srdíčko jež vlasti dala
a nechala tam, na plotě.

Když vojáky zřím s jejich bídou
a důstojníky s metály,
zas vidím ji, jak píše křídou
a na nožkách má sandály.

Zas vidím ji stát za večera
na rohu staré uličky
i kluky, kteří ještě včera
na dvorku hráli kuličky.

A v tancích vidím sovětčíky...
Ti přijeli k nám zabíjet!
Na plotě slovo - zachvatčiky ...
Pravdu již nelze rozstřílet.

Holčičko s mašlí, na viděnou,
ještě tě potkám v životě,
ČEŠKA - je přece tvoje jméno,
vizitka z křídy na plotě.

Dnes chtěl jsem říci jen to málo,
v té smutné žití zahradě,
o děvčátku, co s křídou stálo
proti té cizí armádě!

Co se to s námi stalo???

Co se to s námi stalo??
Kdo vyměnil nám krev?
A nadělal z nás hroudy
Jen ze sádla a střev?

Co se to s námi stalo
že žijem bez zloby
a jako šperk na rukou
nosíme okovy??

Co se to s námi stalo,
že s tváří u země
ke svému pánu s bičem
vzhlížíme prosebně??

Co se to s námi stalo
že nechceme už nic
a při lží každodenní
nezrudne naše líc??

Co se to s námi stalo?
Proboha řekněte
že i svým vlastním dětem
oprátku pletete??!

Vojákům pražské posádky

Vojáci pražské posádky
k čemu pak máte zbraně?
Koho to vlastně hlídáte
s puškou tak odhodlaně?

Hlídáte zločin, lež a zradu?
Střežíte ticho v ulici??
Jidáše skryté v Pražském Hradu?
Svůj vlastní národ trpící??

Ty kteří vlast vám znásilňují?
Ty kteří slouží cizáku
Ty kteří s vrahy koketují,
za štítem z vašich bodáků??

Hlídáte matku, otce svého
Hlídáte bratra v okovech??
Cizího kata krvavého
zdravíte při svých pochodech?

Vojáci pražské posádky
což nesvědí vás dlaně?
Koho to vlastně hlídáte
s puškou tak odhodlaně?

Básníkům

Dnes není doba psát o konvalinkách
o kráse růží v zahradě
Kdo hledal by dnes inspiraci v kvítkách
a mlčel k násilí a ke zradě?

Když lidskou bídou otrokář se sytí
a svět se dívá na to lhostejně
tak básník píše - ne o vůni kvítí
leč o očích, jež hledí prosebně!

Dnes musí básník svoje srdce rozdat
i odvahu dát těm co chvějí se
Dnes musí básník veršem do tmy volat
by lidé s lidmi opět sešli se.

Být prorokem a světlem příštích časů
Být ochráncem a nedbat smíchu, zloby,
Stát jako muž a neselhati v hlasu
BÝT BÁSNÍKEM SVÉ DNEŠNÍ KRUTÉ DOBY!

Snad mnohé bych vám odpustil

Snad mnohé bych vám odpustil
a zasul do paměti -
však jedno nikdy - soudruzi,
že matkám rvete děti!

Snad mnohé bych vám odpustil,
přemnohé Černé pátky,
však jedno nikdy - soudruzi,
tu prázdnou náruč matky!

Snad mnohé bych vám odpustil,
vždyť život je tak krátký,
však jedno nikdy - soudruzi,
plivnutí ve tvář matky!

Snad mnohé bych vám odpustil,
i lidské by to bylo,
však prozraďte mi - soudruzi,
co ve vás lidské zbylo?

I vaše dětí - přijde čas -
sečtou ty vaše viny,
a nehodí vám na rakev
ani tu hrstku hlíny!

I vaše děti - soudruzi,
se stydět budou za to,
že nechaly se obelhat
a říkaly vám Táto!

Lokajové stárnou

Lokaji stárnou - dosluhují,
na tom se už nic nezmění,
i když dnes ještě pikle kují,
jsou přec v posledním tažení.

Ať v Praze nebo Budapešti,
ve Varšavě či Berlíně,
útěchu hledaj ve svém stáří
jen v Brežněvově doktríně.

Nuž, lokajové, je mi líto,
lid na doktríny nevěří,
vždyť už i vládcům v Kremlu dneska
se rodí - děti s páteří!

Tolik se lekám...

Tolik se lekám dlaní v klíně,
tolik se lekám planých řečí,
i statečných při dobrém víně,
i očí, které věčně brečí!

Tolik se lekám lhostejnosti,
jenž matkou zrady často bývá,
i mládí, které v přítomnosti
si bezstarostně opět zpívá.

Tolik se lekám strachu v očích,
jimž tyran vládne od věků,
a modlím se by Bůh dal sílu
a nedal padnout - v člověku!

Zlý sen

V té zemi dobře vládne se,
nikdo nám nezkřiví vlasu,
stateční dávno již vymřeli,
patřili do starých časů.

V té zemi dobře vládne se,
přijď se jen podívat, Sášo,
muži jsou pokorní beránci,
a ženy? - no, charašó!

V té zemi dobře vládne se,
nemáme neklidné noci,
v kavárnách hrají nám do ouška,
v úctě před sovětskou mocí.

Žijem si tady jak v pohádce,
kdekdo zas před námi smeká,
jistě i tobě se zalíbí ta
česká povaha měkká.

A kdyby přece jen najevo
někdo dal nesouhlas s námi,
my za to trestat ho nebudem
Češi jej potrestaj sami.

Zůstanem zde asi na věky,
nikomu nechce se zpátky,
své zbraně pošleme za Ural,
(na Švejky netřeba tanky!)

Ve spánku dopis ten četl jsem,
napsal ho okupant rudý... řekněte,
skutečnost jiná jest,
ten Rus psal domů snad bludy?

Nad hrobem zrazeného vojáka

Svou pušku vzal a šel
na pole bitevní,
kde hrstka věrných ještě bránila se.

Ostatní za ním z krytů dívali se.

Držíme ti palce! volali někteří
a jiní za ním zašeptali: Blázen!

Pak rozdali si karty - mariáš
a poslouchali náladovou hudbu.

Ten na bojišti pad se svými druhy,
neslyšel pleskot karet
ani lhostejné hlasy těch,
kteří jeho smrtí
byli pasováni na otroky.

Když jeho srdce nesli na bodáku,
ti z krytů vyšli s květinami,
aby jimi ozdobili -
přilby vítězů...

Dopis, který censor nezachytil

Co nového je u nás v Praze?
O něco tužší dresura,
lid poslouchá Hlas Ameriky,
by zvěděl zprávy z republiky
jež nepovolí censura.

Co nového je v rodné Straně?
Kdo nahlížel by do chléva?
Kde boxují se opět s chutí,
hlava - nehlava, do zblbnutí
pod patronací Brežněva.

Jen starý "kašpar" dnes nás baví
v tom presidentském úřadě,
kde jako junák poskakuje,
kozelce metá, panáčkuje
před okupanty na Hradě.

Fízlové opět vyšli z krytů
a běhají jak ohaři,
lapají slůvka, povzdech, klení,
spějí-li vůbec, známo není,
ti blatfusáci - chachaři.

A holohlavý Lenin kouká
na to vše nějak bez víry,
věšet ho všude - prý se sluší,
já spatřil jsem ho - na mou duši
i na záchodě u díry....

Pro dnešek končím, příště opět
napíši něco ke čtení...
Kdyby mně chytli nečekaně,
pak nezlobte se proto na mně,
pošlu vám moták z vězení!

Bomba

Komunistická televise v Československu přinesla zprávu o výbuchu bomby na "ministerstvu spravedlnosti" v Bratislavě.
Vybuchla bomba, soudruzi,
a není poslední,
ještě jich bouchne přemnoho,
než-li se rozední!

V budově bouchla vznešené,
kdo jim tam mohl dát?
Kdo spravedlnost vaši
chce bombou rozmetat?

Dal jim tam blázen, říkáte?
Není to po prvé,
kdy nám do bláznů spíláte!,
Vy, celí od krve!

Už od invase hlásáte:
Všichni jsou normální!
vyjma vlastenců - soudruzi -
s tou bombou na dlani.

Kážete už přes třicet let:
otroku mlč a kleč!
Snad na vás platí, soudruzi
už jenom tato řeč!

Morituri te salutant!

"Morituri te salutant! - Na smrt jdoucí tě pozdravují! - Poslední pozdrav, který vpisovali češti a slovenšti vlastenci na provazárně na Pankráci na celách smrti - před odchodem na komunistické popraviště.

Odešli!
Poslední pozdrav na ledové zdi
a pak už - nic.
Jen kroky otylých dozorců
a umíráček klíčů.
MORITURI TE SALUTANT!
bratře, který přijdeš po nás!
A pak už nic
Jen slunce nad hlavou
rozjásaných bláznů
oslavujících svůj zánik!
Jen rudé prapory šťastných úderníků,
pracujících pro cizího,
dobrácky se usmívajícího kata.
Na troskách lidských ideálů
nadšenci budují koridor
z ostnatých drátů,
jímž masy pracujících
pochodují vítězně k propasti zítřka.
Pochodují uvědoměle,
bez pozdravu
na pankrácké ledové zdi...

Strach

Bere nám sílu,
svazuje nám ruce,
dělá z nás loutky,
hadry na onuce.

Do žil nám vlévá
místo krve břečku,
mění nás v páru,
v obyčejnou tečku.

Nechal nám ústa,
uzamčená kázní,
nechal nám ruce,
roztřesené bázní.

Nechal nám život
na úrovni myší,
dušičku malou
ukrytou ve skrýši.

Nechal nám uši
na povely strohé,
a charaktery,
věru přeubohé....

Zdravice pro Járu Kohouta

Byli jsme kluci. Holé brady.
Gottwald nám z Hradu dával rady
Ivanům volal živijó
nám zůstalo jen rádio.

Byli jsme kluci. Holé brady
a vyrůstali v čase zrady
když lotři stáli u kvéru
my ladili tě v éteru.

Na jejich zradu, podvod, triky
my měli tvoje kykyryký
když škrtili tě na vlně
Tvůj šprým zněl v Praze při víně!

Byli jsme kluci - dávno tomu
však pohlédni dnes Járo domů
zas jsou tam kluci, holé brady
a s písní Tvou jdou časem zrady.

Nejmenším v Chathamu

Hej, malý šohajku,
jakpak se jmenuješ?
Tak málo roků máš
a přece tancuješ.

S pérkem za klobúčkem
v živůtku s třásněmi,
roztáčíš panenku
zdobenou pentlemi.

Na vlnách muziky
točí se panenka,
lehká jak obláček,
čistá jak sněženka.

Až jednou, šohajku,
čas lepší nastane,
budou vám sólo hrát
tam u nás, na Hané.

Kéž Bůh vás v životě
svou láskou obdaří!
Tleskám vám do tance
se slzou na tváři.

Vím, že jste získali
srdce všech poutníků,
z pouti je nesete
schované v perníku...

Na věky?

Což budem na věky
mlčet jak mumie,
a sloužit barbarům
z daleké Asie?

Což budem slabochy
jenž život proklečí,
a pro svou svobodu
nesáhnem po meči?

Což budem takto žít
všem k smíchu na věky,
bez špetky odvahy
hráti si na Švejky?

Což budem na věky
žít jako skrčenci,
krčit se pod bičem
i plazit se ve kleci?

Učit se azbuku,
smekat před pochopy
a dělat poskoky
ve středu Evropy?

Což budem na věky
v úloze lokaje,
hrbit se u dveří
zločinné partaje?

Statečným ženám

V r. 1973 v Milánu podnikly italské ženy pumový atentát na sekretariát komunistické strany. Několik žen bylo zatčeno. Svůj čin, jak prohlásily podnikly na protest proti porušováni lidských práv v SSSR.

Kdysi prý ve světě
žili i chlapi
proč už je nenosí
v zobáku čápi?

Z mužů dnes vidíme
jen pouhé smetí
které zde zůstalo
k množení dětí.

Pro ženy statečné
kytici růži
za to, že stojí tam
kde dříve muži.

Pro ženy statečné
zrazené všemi
rvoucí se o život
na této zemi.

Vzpomínám na únor

Vzpomínám na Únor,
když vidím svoji vlast
obtočenou dráty,

Vzpomínám na Únor,
když vidím ruce
sedřeného táty,

Vzpomínám na Únor,
když čítám mrtvé
od popravčích špalků,

Vzpomínám na Únor
když vidím pod křížem
svůj národ, svoji matku,

Vzpomínám na Únor,
když vidím pole
bez žitných klasů,

Vzpomínám na Únor
kolik proň bylo hlasů!

Vzpomínám na Únor,
v němž pravých mužů
bylo strašně málo,

Vzpomínám na Únor,
kdy o svobodu
národa se hrálo,

Vzpomínám na Únor,
kdy rudý žoldák
chechtal se nám z tanku,

Vzpomínám na Únor,
když vidím plakat
Palachovu matku.

Vzpomínám na Únor,
na náměstí, a sníh.

Vzpomínám na Únor
na nenávist,
i smích,

Vzpomínám na Únor,
když vidím lágry,
žaláře a bídu,

Vzpomínám na Únor,
na zločin
na mém lidu.

Dali nám možnost

Dali nám možnost poznat hrůzu,
dali nám možnost poznat strach,
dali nám možnost slyšet lůzu,
zřít vlastní život na márách.

Dali nám možnost navléci se
do uniformy lokaje,
a celý život klaněti se
nadlidem z rudé partaje.

Dali nám možnost bourat kříže,
a katům stavět pomníky,
i mezi bratry klásti mříže,
ctít knutu, stranu, četníky.

Dali nám možnost jíti zpátky,
přes staletí do pravěku,
a dokázali za čas krátký
probudit zvíře v člověku.

Dali nám možnost poznat uskok,
oděný v třpytném hávu slov,
dali nám možnost poznat pokrok,
jenž národ vede na hřbitov.

Zvedají pěstě proti světu a řvou,
co ještě dokáží...
Když nemyslíme na odvetu,
zůstaňme aspoň na stráži!

Sluha

Honza byl sluha - dobráček,
měl přemnoho již pánů,
ač sloužil věrně, oddaně,
nejednu slízl ránu.

Čistíval pánům holínky,
nosíval na stůl mísy,
s koštětem běhal po domě,
ve stokách hubil krysy.

Nosíval livrej fešáckou
a na ní zlaté prýmky,
klaněl se pánům uctivě,
když zapaloval dýmky.

Potomku svému přikázal:
Jen na pána se dívej,
čí chleba, milý synku jíš,
toho písničku zpívej!

Pán dobrý byl a popřál mu,
aby měl dětí více,
tak se rod sluhův rozmnožil
po celé republice!

Soudruhům fašistům!

Za to, že jste mi vzali
vše co jsem míval rád,
za to, že v srdci pálí
mne do dnes ten váš drát,
za to, že jste mi vzali
právo na myšlenku,
strach do krve mi hnali
ve stínů pendreků,
za to, že směl jsem tleskat
jen lží a podvodu
a protesty své napsat
jen na zeď záchodu,
za to, že bourali jste
pomníky hrdinů
a ideály čisté
ředili na špínu,
za to, že zprznili jste
mou vlast i dějiny
a ke špalku jste hnali
z legií hrdiny,
mrzáky z druhé války
dali jste za mříže
a čekali kdo prvý
z nich misku vylíže,
za to, že rolníkovi
jste vzali jeho chléb
a když svou roli bránil
mu rozpoltili leb,
za to, že otrokům dnes
říkáte občané
a nad bolesti lidskou
vám slza neskane,
za to, že dělníkovi
jste ústa zacpali
vzali mu jeho práva
a mozol nechali,
za to, že za modlitby
šeptané v kostele
má po vás jizvy křesťan
v duši i na těle,
za to, že sloužili jste
vždy ďáblu za zlatku
můj národ na kříž dali
vlastencům oprátku,
po vaší smrti volat
vždy budu katanél
Dokud mi jiskra v oku
tep v srdci zůstane!

Křik

Viděl jsem otroky zpívat
tančili v ulicích měst
v tvář pánů psovsky se dívat
s úsměvem okovy nést!

Viděl jsem galeje hrůzy
do kroků práskal jen bič
nebyl čas myslet na múzy
něco mne nutilo: Křič!

Křičel jsem s ústy od krve
která mi prchala z žil
nebyl čas na verše snivé
tam kde kat ruce si myl.

Viděl jsem lhostejné oči
s osudem smířený dav
strach který za krk vám skočí
u špalku hromady hlav!

Viděl jsem zemi za dráty
pýchu jež předchází pád
mozoly mámy i táty
jediný života plat!

Viděl jsem hřbitovy živých
kde vládlo ticho a chlad
tisíce páteří křivých...
já viděl Člověka pád!

Viděl jsem město sta věží
na Hradě kralovat lež
čas který s Vltavou běží
šeptal mi do ucha: Běž!

Šel jsem, co zbylo mi jiné?
Můj křik se proměnil v nic
Snad jednou potomstvo jiné
bude mi rozumět víc!

III. díl:

Slyšíte?

Ku projevu ruského spisovatele Alexandra Solženicyna, připraveného ale neproneseného - k příležitosti převzetí Nobelovy ceny za literaturu v roce 1970.

Ze sovětského Ruska křičí Rus!
Ústa má plná krve
a oči plné hrůz,
a není to poprvé,
byť na hrdle má nůž,
co do světa svědomí
křičí Rus!

Za miliony svých ubitých bratří,
za miliony, které narodí se,
za lidská srdce, která vrahům patří,
za miliony zmrzačených duší:
VZBUĎTE SE, LIDÉ! NAD VÁMI ZAS TMÍ SE!
Však lhostejný svět ucpává si uši!

Ze sovětského Ruska křičí Rus!
Ústa má plná krve
a oči plné hrůz
a není to poprvé,
byť na hrdle má nůž,
co od kremelských hradeb
křičí RUS!

Mír za každou cenu!

Mír za každou cenu!
(Jak je nám to známé)
pak byl Londýn v troskách
a my jizvy máme.

Mír za každou cenu!
křičí byznysmani
pro svobodu jiných
nehnem prstem ani!

Opět jeden národ
zvedají na kříži
chamberleini křičí
nám to neublíží!

Kšeftaři se smějí
znají tyhle tahy,
mír za každou cenu
to je byznys s vrahy!

Kdybys tak mohl Adolfe

Kdybys tak mohl na chvilku
mrknout se na svět vůdče
zas viděl bys jak národy
a Židy kdekdo tluče!

Jak by ti srdce plesalo
fousek se ježil blahem
nad tím jak lidstvo zvyklo si
zdvořile jednat s vrahem!

Masové hroby, agrese
to dnes už zločin není
kdo kroutí krkem svobodě
se v mírotvorce mění!

Tvůj Goebels též by radost měl
lež už se stala pravdou
státnická moudrost zve se to
co dříve bylo zradou!

Svět by ti celý k nohám pad
jak hruška už je zralý
Dnes by jsi poznal Adolfe
že byl jsi lupič malý!

Tání

Praskají ledy rozporů,
nastává doba tání,
kdejaký státník nadšeně
dal se do cestování!

Přátelské stisky, úsměvy,
společné hodování,
lidstvo si šeptá v naději:
Nastává doba tání!

Když na recepcích z plných mís
to mírem zavonělo,
na miliony otroků
se rázem zapomnělo.

Kdo vzpomněl by v té pohádce,
v níž každý žije v klamu,
na genocidu v Koreji,
v Tibetu, Vietnamu?

Když tají ledy rozporů,
mírová éra vzkvétá,
neslyšet prosby mučených
z té rudé části světa.

Zas zvoní číše k dohodě,
ach, slavné okamžiky,
kdo chtěl by při nich vzpomínat
na bolševické triky?

Praskají ledy rozporů,
nastává doba tání,
a v zájmu míru cestují
zas světem Chamberleini!

Obchodníkům na Wall Streetu

Dejte jim do chřtánu
co se jim zlíbí.
Postavte továrny
které jim chybí!

Dejte jim obilí
když režim chřadne
nasyťte armádu
sic hlady padne!

I provaz dejte jim
z konopy pevné
pro hrdlo otroka
který se zvedne!

Též dary pošlete
a vzácná vína
mrtvým ze žalářů
stačí jen hlína!

Až půjde ke špalku
i vaše hlava
rudému teroru volejte: Sláva!

Ejhle, soužití!

V rámci komunisticko-demokratického soužití byl v Norimberku stržen pomník Berlínské zdi. Komunisté na oplátku, zeď v Berlině zdokonalili a ozdobili minovým polem. Jak vidno, soužití podle Leninova receptu se daří.

Žijem ve světě radosti
ve vzduchu mír se chvěje
i blázni křepčí, výskají
v Kremlu se Brežněv směje!

Státníci hážou podpisy
pro blaho všeho lidstva -
po věky věků v míru jen
se budou páchat svinstva.

A že to myslí upřímně
jedna i druhá strana
Berlínská zeď už nebude
ve světě vzpomínána.

Jen co Brandt vypil přátelsky
svou první vodky sklenku
rozhodl, že zeď Berlínská
se zbourá - v Norimberku.

K čemu dvě zdi? No řekněte
k soužití jedna stačí.
Podél ní Brandt a bolševik
k dohodám dalším kráčí!

Vždyť dnes ta zídka v Berlíně
je přece zcela jiná:
Dnes u ní Němce nestřílí
každého trhá mina!

Presidentu Spojených států

S našimi hrobaři pijete na zdraví
chutná Vám, pane presidente?
Ten kdo Vám nalévá, zítra nás popraví
chutná Vám, pane presidente?
Kolik jich pobili za éry Stalina?
chutná Vám, pane presidente?
A kolik tisíc jich leží u Katyna?
chutná Vám, pane presidente?
Korea, Vietnam, Polsko a Maďarsko
chutná Vám, pane presidente?
Toť jejich vítězství a Vaše fiasko
Na zdraví, pane presidente!

Faraón, slon a mezek

K příjezdu L. Brežněva do Washingtonu -1973.

Někdo vše sází na mezka
a někdo zas na slona.
Já na nikoho - oba jdou
dnes vítat faraóna!

Vše připraveno - oba dva
přátelské ladí tóny
a kšeftaři na Wall Streetu
chystají milióny!

A kdyby snad ten faraón
měl pro ně jenom facky,
tak pro potěchu ukáží
mu cirkus watergatský!

Lekám se když ten trojlístek
dnes o míru nám hude
že za pár let z té trojice
jen faraón nám zbude!

Někdo vše sází na mezka
a někdo zas na slona
Já na nikoho, oba dva
DRŽÍ FARAÓNA!

Zase jeden

V r. 1973 argentinská vláda vydala rakouským úřadům nacistického zločince Josefa Schwarzenbergra. Za druhé světové války byl velitelem koncentračních táborů v Polsku a je zodpovědný za smrt několika tisíců vězňů.

Chytili dědka v Argentíně
a dumají o jeho vině
Prý v nacistickém kdysi saku
mordoval lidi v koncentráku.

Mučil je, hubil seč měl síly
příkazy na to shora byly
když byla válka, svět se bil
on také z lidské krve žil.

A demokraté? Humanisté?
Dnes mají kšefty s vrahy jisté
A když jim lidskost spáti nedá
tak odskáče to - starý děda!

Dnes je to jiné - války není
DNES BUDEM V MÍRU VYHLAZENI
Zas vrazi z lidské krve žijí
a s demokraty na to pijí!

Nic nového

K válce na Středním Východě - 1967

Nic nového pod sluncem není
řekl by zas Ben Akiba
tak jako kdysi řinčí zbraně
a otrok záda ohýbá.

Státníci míru kteří včera
v objetí byli veselém
dnes upírají zrak do pouště
v níž bil se Monty s Rommelem.

Státníci míru? Nemylte se
když státnicky se zatváří
dle jejich činu, každý pozná
že jsou to jenom kšeftaři.

Na udržení rovnováhy
k Egyptu plují konvoje
kšeftaři zisky počítají
na lidech zkouší náboje.

Zas slétají se supi pouště
a lidské maso trhají
Tož ještě více zbraní, kupci!
Supi na mrtvé čekají!

Vzlykot strýčka Sama

Jak u oltáře zbožná žena
strýček Sam klekl na kolena.
On silák svalnatý od stejků
prosí u nohou starých šejků.

Což proto páni mám třít bídu
že zastal jsem se malých Židů?
Což jsme jen pro vás malé blešky
a za trest máme chodit pěšky?

Větrné mlýny, kola, píky
udiví jednou historiky
když nezměknete od mých vzlyků
zas budem jezdit v dostavníku.

Tak strýček Sam jak slabá žena
klek v zajmu míru na kolena
a za šejky, kde stráž se střídá
zní vítězný smích Leonida.
Snad malá rada neuškodí

a strýček Sam ji nezahodí:
Nechť pošle k čertu mazanému
Henryho šejkům do harému.

Státníci v Helsinkách

Státníci pádí do Helsinek,
je ohrožená Evropa,
neví se, kdo ji ohrožuje,
zda smrště nebo potopa!

Neví se kdo je katem lidí,
kdo k zemi tiskne národy,
neví se kdo je nepřítelem,
lidského štěstí, svobody!

Neví se kdo je katem lidí,
Maďary potřel krvavě,
Poláky drtil ve Štětíně,
v Poznani tloukl po hlavě!

Neví se nic o temné noci
v níž Prahu na kříž přibili
neví se čí to byly tanky,
co lidská práva drtily!

Kdo staví zdi, u hranic dráty,
kdo z galejníků stavěl trůn,
kdo volá: Mír! a plodí války,
s kulturou, kterou šířil Hun!

Neví se kdo má kolonie...
Svět slepý je, bez paměti,
k Helsinkám marně pne své uši,
chtíc o NĚM něco slyšeti

Ejhle, vladař

Nuž leťme aspoň na chvíli
byť duše nechtěla
do země třtiny cukrové
a vládce Fidéla!

Vladař jenž nosí pistoli
a denně hrozí světu
se právě pustil do boje
s Ježíšem z Nazaretu.

V té sladké zemi kastanět
utlouká lidské city
nebudou smět křtít děti své
půvabné seňority.

A v rytmu rumby ohnivé
na prahu svého pádu
pějí a tančí pohané
co ctí dnes jako bradu.

Bojí se tyran v Havaně
a sahá po olově
na toho který zrodil
se ve městě Davidově.

Že narodil se Kristus Pán
to mění ho na běsa
bezmocný vztek jim lomcuje
a krutost Herodesa.

A já chtěl říci jen pár slov
Ukázat lidské hoře.
Vládce, jenž patři žralokům
do Karibského moře.

Já chtěl jsem, jen tak na chvilku
upnout váš zrak v ta místa:
Na malý ostrov plný krás
kde vládne KOMUNISTA!

Není nad čistý vzduch

Jaké to zprávy radostné
se nesou k mému sluchu:
Lidumil Brežněv podepsal
smlouvu o čistém vzduchu.

Jak se nám bude dýchat jen,
hřmí světem jako bouře,
až nám jej Kreml očistí
od smrdutého kouře!

Sovětské tanky dostanou
chrániče na výfuky,
a Atlantický paktík zas
kopí a ostré luky.

V Maďarsku, Polsku, Česku též,
kdo soldáty pak potká,
uvidí filtr na hubách,
by nepáchla z nich - vodka.

A Vietkongu armáda
i na masové hroby
nasype prášek vonící
a půjde s duchem doby.

I v rudé Rusi občané
už vědí oč tu běží,
aby i s koulí na nohou,
dýchali doušek svěží.

A já se courám New Yorkem,
odháním s nosu muchu,
a těším se až zalapám
po Brežněvovském vzduchu!

Realita

Skupina Němců se šesti dětmi uprchla podzemním tunelem do Z. Berlina.

Přátelské smlouvy na papíru,
však Němec k Němci hrabe díru,
stejně dnes jako před rokem,
láteří nad tím pokrokem.

Zatím co úsměv, podpis milý,
na další lejstra dává Willy,
sám musí, chudák, Bůh to ví,
si hrabat díru k bratrovi.

Když Východ - Západ smlouvy píší,
jdou Němci k Němcům jako myši,
jsme ve dvacátém století,
ty díry jsou i pro děti!

Děti i kmeti - všechno hrabe
od tebe dál, ty rudý drábe,
dnes už jen "chytrý" Willy Brandt,
zůstal tvůj věrný kamarád!

Stalinova meditace

V Kremlinské zdi zakopaný
fousatý Josef brouká si:
I beze mne, jak zdá se, Strana
svět celý šoupne do basy.

Jdou na to chytře, hoši zlatí,
úskokem víc se získává,
za úsměvy a sliby dneska
i Nixon v Kremlu přespává.

Jdou na to chytře brežněvovci,
proč neskrýt na čas oprátku,
dnes buržujům je třeba dáti
i suvenýr na památku!

Nechť sladce spí i v Americe
a věří v naše kecálky,
než po leninsku stisknou zbraně,
co střílí hezky do dálky.

Brežněv se směje, skvělý chlapec,
já, Stalin, jsem s ním spokojen,
senátor mnohý ve Washingtonu
tím úsměvem je opojen.

Že s nimi smlouvy podpisujem?
Toť v šalebné hře potřeba,
my vyrábíme na ně zbraně,
oni nám mouku na chleba.

Nixon spí v Kremlu a já ve zdi,
a přece radost ve mně tkví,
půl světa máme pod svou botou,
to už je hezké vítězství!

Snad by to šlo...

Poslat dnes všechny křiklouny
z té levé oposice
do Moskvy nebo Pekingu...
Zde trhají si plíce!

Tam v širé Rusi zajisté
by odpočali sobě,
žili by jako myšičky,
jak živí-mrtví v hrobě.

Tam šli by svorně v průvodu
a bez jediné výtky,
volali slávu vladařům
a házeli jim kytky.

A kdyby přece někdo z nich
zavolal jinak, krátce,
pak léčil by se v blázinci,
či v lágru na Kamčatce.

Kdo chtěl by jíti do stávky,
zaplatil by to draze,
a kdo by pumu vyrobil,
skončil by na provaze.

Ať vláda sníží zbrojení!
zde bez obav řvou všude,
až zakřičí to u Kremlu,
poznáme co z nich zbude!

Když k pochodu na Washington
tak velkou kuráž mají,
nechť v širé stepi na Moskvu
týž pochod přichystají!

Ať zkusí kde je svoboda,
a kde jsou lidská práva,
kde censura je - otroctví,
kdo lidi obelhává.

Já přál bych všem těm křiklounům,
jimž život se zde hnusí,
aby si kufry sbalili
a zbytek žití strávili
tam, na sovětské Rusi!

Popěvek o smutné pravdě

Ádu v pekle čerti škvaří
a na zemi Brežněv září.
Půl světa má na provázku
a za mořem velkou lásku.

Kdysi mocná Amerika
tloukla Ádu, nebožtíka
k tomu co má kolonie
dneska láskou téměř hyne.

Chce ho věčně líbat v míru
tančí s ním i ve vesmíru
ztratila svou čest i vzdor
když se usmál diktátor!

Adolf Hitler v pekle žasne
šeptá: Dnes bych to měl krásné
dnes by si mne Amerika
vzala též za milovníka!

Předvolební z USA

Mizejí v dáli čtyři léta
a zas volíme presidenta
Volič už klesá k zemi znaven
v uších mu hučí: NIXON - GOVERN

Nikdo už nemá klidné noci
v tom ruchu nespí ani cvoci
každý z nich čeká napjatě
kdo z těch dvou sevře opratě.

Je rozhodnutí to už blízko
v zoufalství kňučí někde psisko
neb i to zvíře dneska cítí
že všech podfuků jsme už syti.

Nixon jen Kremlu věří svatě
McGovern rudým dá i gatě
nuž vyberte si voliči
- oba jsou pro smír s lupiči.

Nixon dá Moskvě Vietnamce
i malý Tajvan k nohám dravce
McGovern zase dává sliby
že bude dělat větší chyby.

Před námi zítřek temný leží
dnešek na poplach bije z věží
neony září-duše loví
McGovernu a Nixonovi.

Je rozhodnutí to už blízko
v zoufalství kňučí někde psisko
neb i to zvíře dneska cítí
že Chamberleinů jsme už syti!

Až přejdou volby-skončí lomoz
dál budem šeptat: Bůh nám pomoz
nechť odkryje nám opona
McGoverna či Nixona!

Vzlykot Amíků

Vzdech milionů letí z péra:
Ó Bože zbav nás Kissingera
Ó Bože zbav nás kupčíků
než stáhnou kůži s Amíků.

Drahota stoupá dolar klesá
smích kupců bije o nebesa
den co den jdem na mizinu
nemáme ani benzinu.

Též ideály, lidská práva
dnes kupec drze zahrabává
Když opustíš nás, potom jistě
z USA bude pohřebiště.

Bičem nás ženou do propasti
a sami sobě kapsu mastí
už uzavřeli dohodu
a pijí s vrahy národů.

Žili jsme tady jako v ráji
Dnes o nás kupci v kostky hrají
Pšenici Kremlu prodali
nám prázdné sýpky nechali.

Vzlyk Amíků se řine z péra
O Bože, zbav nás Kissingera
než pro nás všechny doplete
s Brežněvem smyčku DETENTE!

Raduj se Ivane!

Tisková agentura TASS oznámila, že některé druhy potravin v SSSR jsou na příděl. Patři mezi ně brambory, máslo a maso. 1973.

Raduj se Ivane
zas lepší doba je
Jídlo je na příděl
zas máš blíž do ráje!

Svítilo sluníčko
déšť padal z oblohy
proto jsou bez masa
zas tvoje pirohy.

Kravičky pohubly
mráz pálil maličko
proto zas na lístky
dostáváš máslíčko.

Vítr táh po Rusi
studil pod rubáškou
proto pro brambory
musíš jít s bumážkou.

Zapal si samovar
koupený za Cara
popíjej čajíček
přikusuj suchara.

Hlavně, že vodka je
(hrst rublů za flašku)
a že dost místa máš
pro díry v opasku!

I spisy Marxovy
všude jsou k dostání
a na tvé mozoly
je lacné mazání!

Dál studuj Lenina
v pokoře u misky
z kremelské hostiny
dostaneš ohryzky.

Kdyby jsi reptat chtěl
zatoužil po knutě
Strana tě přeškolí
V LÁGRECH NA VORKUTĚ!

Neviděli jste Bormana?

Kdejaká lebka zkoumá se,
kost pohozená měří,
žije-li Borman? Nežije?
Mráz běhá po páteři.

Najděte aspoň kůstku z něho,
lid trpí v strašném napětí
a zprávy plné nejistoty
den co den světem proletí.

Hltám ty řádky plné děsu,
živ jsem jen z prášků, pilulek,
Borman je théma aktuelní
v zimě či v době okurek.

Ten viděl v džungli běhat kmeta,
onen zas uzřel ženštinu
která se muži podobala
a tajila svou němčinu.

Zde reportáž čtu, psanou v křoví
že našli pahýl jakýsi,
a z Bolivie agent hlásí:
Žije a píše dopisy!

Aj, hle, zde opět zpráva jiná,
hrůza mým nitrem zatřese,
prý ukrývá se v Argentině
a ďábelsky všem směje se.

Je přestrojený za fakira,
je mnichem někde v Tibetu,
zpráva za zprávou, každá jiná
a já běžím do klosetu.

A zatím v Moskvě spokojeně
(a to už není k zasmání)
životy lidské denně ničí
ti praví - rudí Bormani!

Co přinese zítřek?

Co přinese nám zítřek asi?
Sám pro sebe zas povídám si,
ptám se i děda Vševěda,
proč západ krmí medvěda.

Přemýšlí děda, čechrá vlasy,
vždy někdo něco vymamlasí,
Hitlera také krmili,
dřív než mu Raichstag rozbili.

S obilím k Moskvě plují lodi,
někdo zas lidi za nos vodí,
na žoku peněz vzdychá slastí
za obilí si kasu mastí.

S obilím k Moskvě konvoj pluje,
pro vojsko, které zašlapuje
s krvavou hvězdou na klopě,
mnohé národy v Evropě.

Pro koho budou zítra asi
farmáři sklízet žitné klasy?
Snad pro Maovu armádu,
by neválčila o hladu.

Otázka první druhou tlačí,
kam slepé lidstvo opět kráčí,
co přinese nám kšeftů éra?
Skočím se zeptat Kissingera!

Probuď se, Ameriko!

Ničí tvůj Kapitol,
pálí tvou zástavu,
plijí ti do tváře,
chystají popravu!

Probuď se, Ameriko!

Zas jdou do útoku,
o míru hlaholí,
mají však ve znaku,
bombu a pistoli.
Probuď se, Ameriko!

Nejeden Jidáš dnes
za groše z Asie,
s úsměvem přítele
jedu ti nalije.
Probuď se, Ameriko.

Nejeden farizej
mluví dnes o právu
pohřbít tvou svobodu,
spálit tvou ústavu.
Probuď se, Ameriko!

Braň svoji budoucnost,
ochraňuj dějiny,
nechceš-li dožít se
poslední hodiny.
Probuď se, Ameriko!

Buď dále nadějí
a baštou svobody,
pro všechny v okovech
trpící národy!
Probuď se, Ameriko!

Nechcete dítě z Vietnamu?

Nechcete dítě z Vietnamu?
Ztratilo otce, vlast a mámu
kupte mu bonbón, medvídka
za mrtvou mámu, tatínka!

Hráli jste golf, když s jeho táty
za to, že bránil vlast před katy
šat strhli rudí raubíři
když mučili ho na kříži!

Měli jste weekend přebohatý
když jeho mámu vlekli z chaty
a když jí v křoví plenili
vy jste to vínem zapili!

Jak těžký balvan slovo zrada
na věčnou hanbu na vás padá
utřete slzy na líci
jsou jenom z falše - Amíci!

Kosmonauti

Úžasem lidem dech se krátí,
na let se cvičí kosmonauti,
jak bratr s bratrem v objetí
Amíci s Rusy poletí!

Moskva už cvičí svého muže,
moloděc strany - všechno zmůže,
dřív než na cestu vyrazí,
rozvědka dá mu rozkazy.

Snad na východě někde v lágru
ten let i vězni oslaví,
a politruci o pár méně
jich ten den v drátech popraví.

A v koloniích rudé Rusi
otrokům možná dovolí,
dívat se vzhůru v modro nebes,
kde Amík s Rusem hlaholí.

Až budou spolu jodlovati
a světu zpívat častušku,
s pozdravem jistě vzpomenou si
i na Brežněva - baťušku.

Úžasem lidstvu dech se krátí,
tvář zakryjí si v nebi svatí,
až s vrahy v družném obětí
Amíci k hvězdám poletí.

Civilizace

Řežou nám hrdla na ulici,
v bytech nás střílí pistolníci,
a naše děti miloučké,
vyrábí bomby hezoučké.

Arab už také není líný,
v letadlech klade třeskaviny,
a v Irsku "křesťan“ křesťana
odstřelí jako havrana.

Atlet když jede do Mnichova,
prožívá muka Tantalova,
dříve než tretry nazuje,
o holý život bojuje.

Studenti žijí jen pro psiny,
k legraci shání pochutiny,
kupují drogy v ulici,
i ve študácké lavici.

Přepady, vraždy, znásilnění,
to dnes už ani trestné není,
u soudu sedí dobráci,
zločince pouští na kauci.

Když lidem planou vlčí oči,
a lidojedi světem točí,
svět do džungle se navrací -
noviny mají senzaci!

Stále dokola

A zas tu máme sensaci,
zas je tu nová psina,
pod slavnou Chartou lidských práv,
schne podpis: Rudá Čína.

Je známo, že v té budově,
skáčou jak Kreml píská,
teď do tance je přinutí
i flétna rudočínská.

Pak půjde všechno k lepšímu,
to dnes i děti vědí,
vždyť o lidskosti učit svět
budou i lidojedi.

Co je, co není agrese,
co je. co není právo,
o tom nás svými citáty
poučí velký Mao.

A také Brežněv do Charty
poučku novou přidá
o bratrství a svobodě,
co otroctví je, bída.

Jistě v tom spolku veselém
se změní mnohem více,
a kdo nepůjde s pokrokem,
vyletí do ulice.

Už vyhodili jeden stát
a vyhodí i druhý,
by za rok mohl spolek ten
být pouze pro soudruhy.

A strýček Sam? Ten dobráček
jej netřeba se báti.
i jeho jednou vykopnem,
však zatím ať vše platí.

Na nůž, ó bratři!

Jak je to dávno
bojiště jsou tichá
z třeskotu biče
u srdce nás píchá
a hořký krajíc
ze sovětských stepí
žvýkáme v poutech
ohluchlí a slepí!

Dnes navzájem si podrážíme nohy
ohýbat hřbety
na to máme vlohy
dělati fízly, policajty tupé
a čistit botu
která po nás dupe!

Na nůž, ó bratři!
Už to pravda není!
Dnes sami sebe
tlučem ve vězení
trávíme děti
bolševickým jedem
nic jiného
už dneska nedovedem!

Na nůž, ó bratři!
Nikdo nezavolá
Země bez mužů
pustá je a holá
každý kdo přijde
bez bojů jí získá
s otroky kteří skáčí
jak pán píská!

Na nůž ó bratři
Běda kdo to zvolá…
OTROCI SAMI VPLETOU HO DO KOLA!!!

Jen k ostnatým drátům

Hipíci světa křepčí o sto šest,
státníci jezdí klaněti se katům,
ve světě není sluchu pro bolest,
křičím svůj protest jen k ostnatým drátům.

Kamenná srdce skrytá ve fracích,
a z lidské krve rudá obloha,
můj výkřik zmizel někde ve mracích,
snad padl k nohám zapřeného Boha.

Kupčíci staří celá staletí,
v bohatých ziscích hrabají se z nudy,
na misku hážou zlaté prokletí
a do odpadků lidské osudy.

Z výkladních skříní sex svá sperma plije,
a nazí lidé šílí na pláži,
ve stokách potratů budoucí lidstvo hnije,
démon se šklebí v lidské vizáži.

Umírá víra, přátelství i láska,
divoký skřek zní z pravěku,
pro radost ďábla, šílence i šaška,
ožilo zvíře v člověku!

Do noci bez hvězd

My v divné době jsme se narodili,
ba, co dím: divné, v strašlivé,
v níž lidský zločin na čest povýšili
a lásce dali vlasy šedivé.

Ta doba háže s člověkem jak s míčem,
v ní vše je k nohám ďábla hozeno,
a ničí rozum, duši šlehá bičem
a bere víru v lidské plemeno.

I lidská srdce mění ve kamení,
v ní Herodes jak smrtka zas se zubí,
ba chechtá se a doby té si cení,
v níž matky děti pod svým srdcem hubí.

Tak nízko jsme v tom semeništi sporů,
že budoucnost chcem postavit si z pýchy,
však neuzříme cíl svůj na obzoru,
když nepřiznáme dříve svoje hříchy.

Tak hluboko jsme v bahně lidské zloby,
že neslyšíme hlas kostelních zvonů,
jsme slepé děti náměsíční doby
a chceme výš než kdysi v Babylonu.

Do noci bez hvězd jsme se narodili
a cesta k světlu zdá se daleká,
za hříchy naše, v nichž jsme dopustili,
by znovu vbili na kříž člověka...

Po návratu

(Pro "amnestijní navrátilce" vybudovala rodná Strana u České Lípy tábor, v němž "čisti" nejen jejich kapsy, ale i mozky)
Od České Lípy nesou se k nám vzlyky,
to "rodná Strana" čistí uprchlíky.
Pro ty, kdož chtěli spatřit rodnou hroudu,
u České Lípy postavili boudu.

Když vběhli do ní navrátilci v klusu,
začla je čistit podle svého vkusu.
Nejdříve kapsy prohrabala hbitě,
na spodním prádle spočítala nitě.

Ten který chtěl jít domů na lívance,
vyprázdní v boudě kufry své a rance.
Všechno co měli vymetla jim Strana
a k mámě stále cesta zarubaná!

Každému z nich se navíc krystýr dává,
by z něho vyšla i - západní strava.
U České Lípy v boudě plné vzlyků,
Strana teď čistí mozky uprchlíků

* • *

Jde "amnestie" - je už pozdě vzlykat,
KDO SKOČIL NA ŠPEK, MUSÍ ZA TO PYKAT!

Básník na poušti

Žil jeden básník na poušti.
Psal verše do notýsku
veršem chtěl vzkřísit člověka
který byl zaklet v písku.

Pod žhavým nebem muž ten psal
každý den hledal rýmy
písek mu šlehal do očí
a dělal si z něj šprýmy.

Psal verše v bouři divoké
jež písek v duny kupí
když chřadnul v slunce úpalu
kroužili nad ním supi.

Nikdo mu vody nepodal
ba ani ruku k stisku
jen smrtka verše četla si
které psal do notýsku.

Když zemřel v bouři divoké
jež písek v duny kupí
nad jeho hrobem sešli se
jen kojoti a supi.

Snad to byl blázen, v poušti žil
psal verše do notýsku
veršem chtěl vzkřísit člověka
který byl zaklet v písku!

Cena míru

Kdo v boji za mír ztratil víru
toho nechť vzpruží cena míru
kterou - jak lidstvu oznámili
Henrymu právě udělili.

Ve světě mocně duní děla
válečná vřava trhá těla
našeho reka věnčí nová
mírová cena Nobelova.

Po míru nikde ani vidu
Arabi řežou hlavy Židů
a navíc - což je k nevíře
krouží nad námi talíře.

V Rusku i v Číně řinčí zbraně
maršály začly svědět dlaně
ve vzduchu opět cítit síru
kdo válku chce - řeční o míru.

Co ještě zbývá k tomu říci?
Když Kissinger nad šachovnicí
partičku další hraje s vrahem?
Jen - Bůh nám pomoz - je před tahem!

Mé srdce

Mé srdce v trní najdete
v kamenech podél cest
i v hnízdech tažných ptáků.
Mé srdce v drátech najdete
kde umírala čest
i v poli rudých máků.

Mé srdce v světě najdete
je v kapsách tuláků
kteří na zázrak sází.
Mé srdce v slzách najdete
i v černém oblaku
když na zem blesk svůj hází!

Jen třicet minut
Manželům Evelyn a Zdeňku Pražákovým řídícím České rozhlasové vystláni v Clevelandu.

Jen třicet minut trvá vysílání.
Je těžké dát je veršem do pera --
Vždyť je v nich domov, písničky mé mámy
i melodie Karla Hašlera.

Jen třicet minut trvá vysílání
není v něm místa pro falešný hlas
kdo svou vlast bránil v Praze pod Hradčany
i ve světě ji hájí v každý čas!

Kéž by z nás každý dal svých třicet minut
ze života dne k vlasti obraně!
Pak nebylo by českých uprchlíků
a v české zemi bitvy prohrané!

Hlídači slov
Opět se v ČSSR denně censurují dopisy, opět se pečlivě hlídají nejen lidé, ale i řádky, opět se vrátili do starých křesel - z nichž byli za JARA 1968 vypuzeni - hlídači slov.

Přetěžký úkol mají tito hoši,
kteří se nesmí zastydět:
mít oči rysa, kůži hroší,
lži sloužit, pravdu nevidět.

Vykostit větu jako řezník vepře,
zašlápnout slůvko jako motýla,
tam přidat soli, onde opět pepře...
toť úloha je vskutku nemilá.

V dopisech hlídat milence i starce,
a v každém řádku hledat tajné skrýše,
odhalit toho, který žije v dálce,
když o slunci nad Washingtonem píše.

Když dopis říká, že je v Praze bláto,
však, že se jistě opět vyčasí,
dá bystrý censor hodně černě na to,
neb ví, co skryto je v tom "počasí".

A ten kdo píše jak ho těší práce,
když vidí Rusy chodit po cestě,
pan censor ví: Toť pustá provokace,
a pisatel se octne v arestě.

Hlídači slov jak supi škubou řádky,
nedbají na to, že je století
v němž lidé hravě překonají dálky
a na měsíc si klidně vyletí.

Hlídači slov jsou červi na planetě,
z pekelných temnot na nás poslaní,
Bůh dá, že jednou vypaří se v světě,
jak noční múry v ranním svítání.

Myslím, že dnes již není třeba vysvětlovat, že KSČ je organizace zločinecká a jako taková bude jednou postavena mimo zákon. Jaký to však musí být člověk, který ještě dnes pro takovou organizaci je ochoten obětovat svůj život.

Našla se lidská atrapa, která byla pilotem a nosila jméno Jan Mičica, Byl postřelen a podlehl svému zranění. Tento výtečník se snažil zabránit skupině českých vlastenců v cestě do svobodného světa. Jan Mičica dokázal svou smrti, že stál věrně na straně režimu který popravil stovky českých a slovenských patriotů, režimu který postřílel stovky Čechoslováků u ostnatých drátů v pohraničí který má na svědomí hrůzy koncentračních táborů a statisíce rozervaných rodin, režimu který ve službách sovětského imperialismu se stal hrobařem Československé svobody a nezávislosti!

J.M.

Na pomník zrádci

Zahynul otrok. Nepláču!
ten otrok sloužil Straně
která můj národ ubíjí
a krvavé má dlaně.

On sloužil věrně Jidášům
Snad ze psího byl rodu,
Raději zemřel, než by vzal
pár Čechů na svobodu.

Za plnou mísu, dobrý plat
zrazoval vlastní plémě
Pro toho chlapa nepláču
NEPATŘIL DO MÉ ZEMĚ!

Zrádcům

Do morku kostí strachem chvějete se,
v té malé zemi v srdci Evropy,
vy víte, že my nikdy nevzdáme se,
my přežijem váš řád i pochopy.

Nejeden cizák chtěl nás pochovati,
a přivlastnit si požehnanou zem,
co zbylo z nich, je zbytečné se ptáti,
co zbude z vás, to též je známo všem.

Čas letí kvapem! Věčně lhát se nedá,
padly již modly, jimž jste věřili,
zůstal vám bodák, uniforma šedá
a hrůza z mrtvých, jež jste ubili.

Stojíte v zmatku pod svou fanglí rudou,
úsvit se blíží a s ním svoboda,
živí i mrtví pak vás soudit budou
u soudu zítřka, soudu národa!

----------------------------------

Jestliže se budeme bát, pak si nesmíme naříkat, že nám někdo nedovoluje volné dýchat - pak jsme si tím sami vinni! Přihrbíme-li se ještě více a budeme-li dále čekat, pak naši přátelé biologové přispějí k tomu, jak číst naše myšlenky a ovlivňovat naše geny. Jestliže se i potom budeme bát, pak jsme beznadějně ztraceni a zasluhujeme si tohoto Puškinova opovržení: "Nač je stádům darů svobody? Jejich dědictvím z rodu na rod je jen jařmo a bič."

A. Solženicyn

zpět na hlavní stranu