Ze vzpomínek politických vězňů

22. února 1948 jsem hlasoval proti

Ze vzpomínek Rudolfa Svačiny

Rudolf Svačina se narodil 24. 2. 1900 v Kolovči na Domažlicku. Stal se učitelem, zakladatelem dudácké muziky, nakladatelem a vydavatelem - vydával mj. časopis Mladé snahy, v předvečer nacistické okupace vyšly jeho knihy o T. G. Masarykovi a dr. Edvardu Benešovi. Není tedy divu, že za protektorátu poznal vyšetřovací metody klatovského gestapa a koncentrační tábor Terezín. Zde kradl "ve velkém" chleba a rozdával ho potřebným, přestože za krádež i jediné porce byl trest smrti.

Po válce se angažoval v národně socialistické straně. V únoru 1948, kdy se jednalo o to, zda Sbor národní bezpečnosti bude bezpečnostní složkou národní nebo ve službách strany pana ministra Noska (KSČ), hlasoval 22.2. na sjezdu závodních proti předložené rezoluci. Jak to tehdy bylo, vzpomínal i po 17. 11. 1989:

Naše učitelská závodní organizace v Domažlicích měla na tuto konferenci vyslat jednoho delegáta. Byl jsem zvolen já jako předseda závodní rady SZŠO. V rezoluci, která byla výborem jednomyslně schválena pro tuto schůzi, se uvádělo, že souhlasíme s návrhem vlády ČSR na úpravu platů veřejných zaměstnanců. „Nesouhlasíme ale," pravilo se v naší rezoluci, „aby ÚRO prestižně trvala na svém prvním návrhu úpravy platů veřejných zaměstnanců." Věc tedy na pohled nevinná - byla však politicky zneužita KSČ k útoku proti demokratickému zřízení u nás. V pozadí celé této akce stál sovětský vyslanec u nás Zorin.

Za stanovisko naší závodní organizace se postavil už před námi krajský výbor SZŠO v Klatovech a v Plzni. Naše učitelská závodní rada svolala těsně před mým odjezdem do Prahy schůzi a jednomyslným hlasováním mi uložila hlasovat proti rezoluci ÚRO. Konference závodních rad se zúčastnilo asi osm tisíc delegátů. Její průběh byl docela jiný, než jak bylo později v tisku uváděno. Atmosféra v sále byla otřesná. Hlavní referenti byli Gottwald a Zápotocký. Z jejich úst se hned na počátku ozvala výhružná slova proti Hradu. Viděl jsem také, jak jeden z řečníků byl stažen z pódia i s mikrofonem. Jeden z delegátů hned na počátku jednání navrhl, aby bylo hlasováno o každém bodu rezoluce zvlášť. Zápotocký však rezolutně prohlásil, že hlasovat se bude o celé rezoluci najednou! Už z jeho nespravedlivého rozhodnutí bylo zřejmé, jaký bude další průběh konference: ne svobodné rozhodování, ale teror. Nejprve hlasovalo předsednictvo, které sedělo na stupňovité tribuně. Pro rezoluci ÚRO hlasovala obrovská většina členů, proti se odvážilo zvednout ruku jen několik delegátů. A v té chvíli proměnil se sál ne v jednací síň, ale v putyku. Skupina lidí zvlášť k tomu školená a určená začala přímo řvát: „Ven s nimi! Zrádci! Vyhoďte je..." Tento nepopsatelný řev zastrašil delegáty. Vzniklo nebezpečí, že dojde k násilnostem. To vše ovlivnilo hlasování pléna. Na otázku Zápotockého, kdo je pro rezoluci ÚRO, zvedl se opět les rukou, ale jistě dva tisíce delegátů nehlasovalo. Byli to hlavně železničáři. Dobře jsem viděl, že na otázku: Kdo je proti? zvedlo ruku asi 30 lidí. Byl jsem mezi nimi i já. Zápotocký kategoricky prohlásil: asi deset! A tak se v novinách druhý den tvrdilo, 7194 delegátů hlasovalo pro rezoluci a jen 10 delegátů proti. Na ty delegáty z předsednictva, kteří hlasovali proti, už se zapomnělo. Bylo rozhodnuto o osudu naší vlasti na řadu let. Mluvil jsem pak s řadou delegátů, hlavně železničářů, byli oprávněně rozhořčeni nad průběhem schůze, v níž se rozhodovalo pod nátlakem. Zle vše odsuzovali.

Hned po schůzi závodních rad jsem šel na sekretariát Strany nár. socialistické. Byl jsem však velmi překvapen, když jsem viděl budovu sekretariátu obklíčenou vojáky se strojními puškami a vstup do budovy byl zakázán. Tak zahájila KSČ „obrodný proces" u nás: terorem zatýkáním a popravami.

Přijel jsem domů, byl jsem zatčen na rozkaz nezákonného okresního akčního výboru v Domažlicích, v němž rozhodující slovo měli tři funkcionáři odbočky politických vězňů v Domažlicích. Jeden z nich byl už před únorem 1948 vyloučen z odbočky SOPV v Domažlicích pro své hrubé chování vůči spoluvězňům polské národnosti. Po únoru 1948 se stal jednatelem OAV a pak na návrh KSČ předsedou odbočky SOPV. Bylo to něco neuvěřitelného!

Rudolf Svačina po návratu byl zbaven místa ředitele školy v Domažlicích a přeložen na jiný okres jako učitel. Byl mu odebrán telefon, byl vyloučen ze všech organizací, i ze Svazu osvobozených politických vězňů - prožil 42 let nesmírného ponížení. Stihl ještě nadšeně přivítat události po 17. listopadu 1989, za smutné však považoval, že ti, kteří se dopouštěli tolika křivd, zůstali většinou na svých místech.

Ze vzpomínek bývalého politického vězně,
pramen archiv Muzea III. odboje

 zpět na hlavní stranu              zpět na archiv aktualit