Dokumenty doby svedomi.cz

Budovat socialismus, potřít a rozbít reakci, isolovat ji, ukázat lidem její hnusnou tvář, to je náš přínos pro udržení míru" - to bylo jedno z hesel K. Gottwalda. Výchově potřebných kádrů sloužily i pohádky. Jedna pohádka ze Státním nakladatelstvím dětské knihy tehdy připravované knihy pohádek „O černém a bílém“ vyšla i v Pramenech k dějinám III. odboje, svazek II. - 2. 1950-1951, str. 102-111. Autorem pohádky o tom, že v době krutých politických procesů hrdina potkával po celém kraji jen radost, je
Pavel Kohout:
Pohádka o čtyřech chlapcích a soudruhu Gottwaldovi

Lehký větřík načechrával mladé pšeničné klasy a slunce je opalovalo do hněda. Na kraji lesa seděli ve stínu vysokých stromů čtyři chlapci a trápily je výčitky svědomí.

„Neměli jsme jen tak beze všeho utéct," povzdychl si jeden z nich a udělal kotrmelec. Byl nepokojný, ustavičně sebou vrtěl a chvilku klidně neposeděl.

Druhý, zamyšlený a vážný, zvedl hlavu. „Maminka bude smutná," řekl. „Kdybychom neutekli, seděli bychom věčně za kamny a nikdy by se nám nepodařilo to, co chceme!" vybafl na ně vytáhlý štíhlý kluk, aby jim vrátil odvahu. Bylo by se mu to málem povedlo, ale tu najednou promluvil čtvrtý :

„Byli bychom seděli za kamny a takhle sedíme v mechu," řekl. A je nám to houbec platné, protože jsme zase tam, kde jsme byli." Ostatní tři sklopili hlavu.Ten, který promluvil naposled, byl z nich nejstarší a nejsilnější. A kromě toho mluvil pravdu. Všichni vzdychli a zase sklesle mlčeli.

V té době chodil po kraji soudruh Gottwald. Chtěl poznat, zda se lidem dobře pracuje a šťastně žije. Na toho se usmál, tomu zase poradil, jiného se zeptal na zdraví. Pokuřoval si svou zamilovanou dýmku a pozorně se díval kolem sebe, aby mu nic neuniklo. Kudy šel tudy ho lidé radostně zdravili a ještě horlivěji se dávali do práce,aby měl radost také on. Podél jeho cesty honem honem vyrůstaly nové bílé domy, rychleji jezdily vlaky naložené nejrůznějšími dobrotami, a komíny závodů prudce zabafaly, protože se nechtěly dát zahanbit jeho dýmkou. Po celém kraji potkával jenom radost. Byl rád, ale tím pozorněji se díval, aby nepřehlédl nikoho kdo by snad měl ještě nějaké trápení. A tak také uviděl před jedním čisťounkým stavením starou maminku, která něco pletla, ale každou chvilku toho musela nechat, protože jí z očí vyhrkly slzy. Soudruh Gottwald si sedl na lavici vedle ni, jemně jí vytáhl to pletení - beztak pro slzy neviděla na dráty a ještě by si mohla ublížit - vzal její upracované ruce do svých a zeptal sejí tím klidným známým hlasem: „Pročpak se trápíte, maminko?“

„Jak bych se neměla trápit,“ řekla smutně, „když jsem zůstala docela sama“.

„Umřel vám někdo?“

„Muž mi umřel, zastřelili ho fašisté protože byl komunista.Ale to už je dávno, toho jsem už oplakala. Dneska mám jiné trápení Chlapci mi odešli. Moji čtyři synáčkové utekli z domova, ani se se mnou nerozloučili, jenom psaní mi tu nechali.“

„A nenapsali proč odcházejí?“ ptal se soudruh Gottwald dál.

„I to vím. Dokončili školu a rozhodli se, blázínkové, že půjdou k cirkusu. Jeník je takový obratný a mrštný chlapec, chvilku klidně neposedí. Ten chce být akrobatem. Jirka zase rád přemýšlel a pořád něco vynalézal, až mi šla z toho často hlava kolem. Protože má tolik chytrých nápadů, chce dělat kouzelníka. Pavlík zase nevydrží chodit pomalu, jako každý řádný člověk. Věčně by na něčem jezdil, a protože nemá na čem, tak aspoň pořád běhá. Ani se nedivím, že chce být jezdcem. No, a Petr je silný a statečný, tak si usmyslil, že bude zápasníkem. Jsou to ještě, považte si to, kluci nerozumní. Jak se kvůli nim netrápit“, plakala maminka až srdce usedalo.

Soudruh Gottwald ji pohladil ruku. „Neplačte maminko,“ řekl ji, „já vám ty vaše chlapce najdu !“

„Opravdu?“ zeptala se nedůvěřivě.

"Když jsem slíbil, tak ano!"

„Ale oni se nebudou chtít vrátit, přestože mne mají rádi. Oni se zamilovali do cirkusu.“

„Ukážu jim něco daleko lepšího než cirkus.“ usmál se soudruh Gottwald, rozloučil se s ní, musela mu slíbit, že už nebude plakat, a pak šel dál.

Šel po polích, kde se v slunci třpytilo mladé obilí. Široko daleko byl mír a všechno kvetlo. Zastrčil dýmku do kapsy, zhluboka vdechoval vonící vzduch a pobroukával si slováckou písničku. Chvílemi se zastavoval, rozemnul v dlani klas a prohlížel zlatá zrnka. Viděl, že bude dobrá úroda, a byl rád. A jak tak pomalu šel, přišel k lesu a v jeho stínu spatřil čtyři chlapce. Hned věděl, kolik uhodilo a zamířil přímo k nim.

Vstali a pozdravili, protože věděli, co se patří. Potom se sesedli a udělali mu místo, ačkoliv mechu bylo kolem plno. Chvíli mlčeli a dívali se do kraje. Potom si soudruh Gottwald vytáhl dýmku, nasypal do ní tabák, přimáčkl prstem a chtěl si zapálit. Nechtěla hořet.

„Půjčte mi to,“ řekl v tu chvíli chlapec, který dosud vážně seděl a vypadal zamyšleně. „Kdybyste mi to půjčil, já bych vám to spravil.“

Soudruh Gottwald mu dýmku půjčil a díval se, co s tím bude dělat.

Chlapec najednou ztratil svůj zamyšlený výraz. Vytrhl ze zápisníku kousek papíru a pozorně na něj vyklepal tabák. Potom utrhl několik ostřic, upletl z nich provázek, a tím dýmku několikrát protáhl. Na drsném provázku se zachytila zrníčka tabáku, která ucpávala troubel.

Chlapec potom nasypal tabák s papíru zpátky do dýmky a povídá :

„Kdybyste to teď zkusil, možná by táhla“.

Soudruh Gottwald to zkusil a opravdu : dýmka zase táhla. Poděkoval a řekl : „Ty jsi opravdu obratný chlapec. Hned bys mohl být kouzelníkem“.

„To je náhoda,“ zakoktal chlapec. „Já opravdu chci být kouzelníkem.“

„Já vím, Jiříku!“ Tu se všichni podivili.“ Jak víte, že se jmenuju Jiřík?“ ptá se Jirka.

„Já vím všechno,“ řekl soudruh Gottwald.

„To není možné,“ namítl nesměle jiný z bratrů. Byl nepokojný a věčně sebou vrtěl. Soudruh Gottwald ho samozřejmě poznal a odpověděl mu : „Kdyby to nebylo možné, nevěděl bych třeba, že ty jsi Jeník a chceš být akrobatem.“

„A jak se jmenuju na př. já?“ zeptal se nedůvěřivě třetí. Soudruh Gottwald se na něj podíval a viděl před sebou ramenatého silného chlapce. Proto ani na chviličku nezaváhal :

„Ty se jmenuješ Petr a rád by ses stal zápasníkem.“

„A co já?“ vpadl mu do řeči čtvrtý; tady už vůbec nemohlo být žádných pochyb.

„Vypadalo by, že jsi Pavel. Jenomže Pavel je ustavičně někam rozběhnutý a ty tu sedíš nějak příliš sklesle.“

Kluci na něj vyvalili oči. Otevřeli pusy a nedívali se v tu chvíli zrovna nejchytřeji. Petr se dokonce štípl do ucha. Ale protože se první ze všech vzpamatoval a zahájil zase přerušený rozhovor:

„Tak to taky víte, že chceme do cirkusu?“

„Vím.“

„ A co na to říkáte?“

„Je mi vás líto.“

Petr vypjal hruď. Také ostatní byli velice pyšní na své rozhodnutí.

„My víme, že je to těžké. Ale nebojíme se, protože něco vydržíme!“

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl na to soudruh Gottwald.

„Chtěl jsem říci, že znám daleko zajímavější zaměstnání. Kdepak cirkus!“

Bratři se zamysleli. Co by to jen mohlo být. Jeník to nevydržel. „Je přitom zapotřebí obratnosti?“

„Je to jenom pro nesmírně obratné lidi,“ prozradil mu soudruh Gottwald. Hned po Jeníkovi si smočil Petr: „A co síla? Je tam k něčemu dobrá síla?“

„Nikde nepřijde tolik vhod, jako právě při téhle práci.“

„Nemusí se přitom stát pořád na jednom místě?“ zajímal se dychtivě Pavel.

„Je to nerychlejší místo na světě.“

„A může se u toho přemýšlet“ ptal se Jiřík. „Může se hodně přemýšlet a vynalézat?“

„Přemýšlet a vynalézat se musí při každé práci,“ řekl mu soudruh Gottwald.“ „ Ale nejvíc při tom zaměstnání, které mám na mysli.“

Chvilku mlčeli. Pak se znova ozval Petr:

„Když ale každý z nás umí něco jiného. My bychom nemohli dělat jednu práci!“

„Nemluvil jsem o jednom zaměstnání, „Poznamenal soudruh Gottwald. Mluvil jsem o čtyřech docela různých.“ A zase seděli a mlčeli. Chlapci usilovně přemýšleli soudruh Gottwald kouřil dýmku a díval se do nebe. Nebe bylo jako veliká plachta s dírou kterou zářilo slunce. A ta plachta pokryla celou zem od obzoru k obzoru a byla průzračně modrá. Soudruh Gottwald vypouštěl z dýmky nasedla kolečka a myslel na lidi, kteří žijí pod tou širokou modrou plachtou. Na ty lidi, kteří už našli svoje místo a prací přetvářejí zem – a na ty človíčky, kteří to místo teprve hledají. Pak mu dýmka vyhasla a on pomalu vstal a chystal se k odchodu. Čtyři páry oči se na něj s napětím dívali. Petr to už déle nevydržel a vyhrkl:“A jsou moc krásná ta zaměstnání?“

„Jsou,“ řekl soudruh Gottwald a tvářil se jako by už chtěl odejít.“ „Ale já o nich povím jiným chlapcům, protože vy jste si už přece vybrali cirkus.“

„Vybrali,“ špitl nejistě Jeník, „ ale ať chodíme jak chodíme, žádný cirkus jsme ještě nepotkali.“

„A možná, že nás ani nebudou chtít,“ dodal k tomu tichounce Jirka. A třeba jsou ta vaše zaměstnání opravdu mnohem hezčí,“ ozval se Pavlík.

A potom se na ně za všechny nesměle zeptal Petr :

„Co kdyby jste.... nemohl by jste nám ukázat? My bychom se jen tak podívali, nic víc!“

„ Tož pojďte chlapci,“ usmál se široce soudruh Gottwald,“ Já vám je ukážu.“ A šli.

Z vonících polí vykročili na bílou silnici, která vedla podél lesa. Bylo ticho a nikde živé duše. Ale jen došly za ohyb, zazvonila jim vstříc kladiva a zahemžilo se lidmi. Stavěli tam u cesty pod lesem vysoké štíhlé domy pro dělníky, aby se jim dobře bydlelo. Chlapci se zastavili a dívali se s úžasem na to mraveniště. Se všech stran jezdily bachraté nákladné automobily a svážely písek nebo cihly. Dunivě se otáčely velké míchací bubny a chrlily bez ustání řídký beton. Mladé děvče stálo u hromady cihel.

„Hop!“ vykřiklo a už letěla červená cihla vzduchem. Na prvním poschodí stál kučeravý mládenec. Hrábl jen tak ledabyle rukou a v letu cihlu zachytil. A hop-už letěla ještě výš, na druhé poschodí, kde ji přičapl děda s faječkou. Ani tu faječku nevytáhl z úst a přece řekl „ hop!“ a hodil cihlu nad sebe.

Jeník se podíval až nahoru a slastně zatrnul. Stáli tam zedníci a stavěli z cihel zeď. Stavěli tak rychle, že se zdálo, jakoby jim rostla pod nohama. A panečku, jací to byli kabrňáci. Chodili nad tou hloubkou jako po zemi a ještě se smáli. Ti byli obratní!

Jeník si div krk nevykroutil. Soudruh Gottwald po hezké chvíli řekl:

„Tak bychom pomalu mohli jít. Máme ještě pěkný kus cesty před sebou!“

Tu Jeník zaprosil : „Já bych... já se tu třeba budu dívat. Počkám tu na vás, až se budete vracet!“

A tak se rozloučili. Tři chlapci šli dál po bílé cestě. Jak tak šli podél lesa, ozval se najednou za stromy silný rachot motorů.

„Co tam je?“ ptal se zvědavě Pavlík.

„Můžeme se podívat,“ odpověděl soudruh Gottwald a vykročil před nimi na lesní stezku. Za malou chviličku stromy prořídly a objevil se nevídaný obraz: na větrné pláni stála řada stříbrných letadel a před nimi jako řada stromků mladí chlapci v uniformách. Pavel na nich mohl nechat oči. Štíhlý důstojník dal povel.

V tom okamžiku se řada zavlnila. Chlapci se rozeběhli jako když do nich střelí a naskákali do strojů. Zahřměly motory a prudce se roztočily lopatky vrtulí. Mladé břízky na kraji lesa se zrovna prohnuly, když k nim přiletěl proud vzduchu.

Potom se první letoun rozběhl po široké pláni. Jel pořád rychleji, až se zdálo, že se vůbec nedotýká země. A on už se skutečně nedotýkal země, stoupal proti modrému nebi a na křídlech se zatřpytily sluneční paprsky. Celá pláň se rozburácela, jedno letadlo za druhým se odlepovalo od země a šplhalo do výšky. Pak byli vidět v dálce jenom tmavé tečky, které se pěkně seřadily najednou se začali zvětšovat.

Za chvíli jim stroje proletěly nad hlavou jako draví ptáci.

„To je krása,“ zašeptal Pavlík, sedl si na zem a díval se za jejich písničkou, která stoupala do oblak. A prý aby se nezdržovali, že on tu posedí a jenom aby se pak pro něj zastavili.

Zbyli dva. Soudruh Gottwald je vyvedl zase na silnici a vytáhl z kapsy svou nerozlučnou dýmku. A co tak pokuřoval, došli k velikánskému domu. který stál při silnici. Od něho na všechny strany se táhla pole zlátnoucích klasů. Na půdě byl nápis: „Výzkumná zemědělská stanice“.

Vešli dovnitř. Byl tam příjemný chládek a ticho, že by jste slyšeli špendlík upadnout. Po chodbách chodili mladí muži a mladé dívky v bílých pláštích a vypadali docela jako páni doktoři.

Vstoupili do jedné místnosti, kde spatřili stříbrovlasého člověka, který se skláněl nad mikroskopem. Jak je viděl, hned k nim přiběhl a nadšeně zavolal : „ Podařilo se to! Podařilo se nám to!“ Otevřel ruku. Na dlani ležela těžká a silná zrna.

„Panečku, to je pšenka!“ vydechl obdivně Jiřík. „Ale taková přece nikde nenaroste!“

„Nerostla, ale poroste a už roste,“ řekl s jistotou stříbrovlasý člověk.

„Zatím jenom na polích naší stanice, ale za pár let bude takováhle pšenice všude. „ Pak se zasmál.

„To už my budeme mít zase lepší a větší!“

„To je přece div divoucí,“ užasl chlapec.

„Žádný div divoucí. to je naše práce. Příroda sama člověku nic nedá, ale člověk si na ní může všechno vydobýt. Člověk může donutit pšenici, aby dala ještě větší zrna. Nebo může vypěstovat krávu, která nadojí denně třicet litrů mléka. Nebo třeba proměnit poušť v kvetoucí zahradu. To všechno člověk může, protože myslí.“ Stříbrovlasý muž byl vědec. Přitáhl Jiříka k mikroskopu a vysvětloval mu mnoho věcí.

„Je třeba umět snít,“ hovořil. „Je třeba vidět neuskutečnitelné věci a potom je uskutečnit. Všímat si zkušeností pracujících lidí a proměňovat je ve vědu, která jim potom dá víc chleba, víc masa a víc květin, která je zbaví dřiny i starostí a přinese radost!“ „Tak mluvil a Jiřík se nemohl odtrhnout od jeho úst, pořád ho přerušoval otázkami, hned chtěl vědět to, hned zase ono. A stříbrovlasý vědec hovořil stále vzrušeněji, oběma hořeli tváře a pomáhali si při řeči rukama. Soudruh Gottwald tiše kývl na Petra a vyšel s ním z místnosti. Za dveřmi řekl s úsměvem: „ Těm dvěma ještě chvíli potrvá než si to všechno povědí. A my zatím půjdeme spolu dál.“

Bílá silnice se vřízla do jiného lesa, a když jím prošli, objevila se před nimi vysoká železná věž. Nahoře ve věži bylo velikánské kolo, a od něho vedla ocelová lana někam pod zem. Když přišli blíž, ozvalo se zazvonění od věže se vyhrnuli rozesmátí mladí chlapci. Byli celí černí, jenom oči jim svítily. Každý z nich nesl v ruce kahanec. Jak šli kolem nich pozdravili: „Zdař Bůh!“

„Zdař Bůh, havíři,“ odpověděl jim na pozdrav soudruh Gottwald a požádal dva z nich, aby mu půjčili kahance. Jeden podal Petrovi a druhý si nechal sám. Potom vstoupili do věže a potom do klece, která byla zavěšena na ocelových lanech. Soudruh Gottwald škrtl sirkou a zapálil oba kahance.

Jen to udělal, ozvalo se zase to zvonění a klec se rychle začala spouštět dolů. Dobře, že zapálili kahance, protože najednou byla tma. Klec sjížděla rychleji než nejrychlejší výtah a přece trvalo dost dlouho než dojeli. Málo platné, bylo to přece jenom půl kilometru hluboko.

Potom vystoupili a šli dlouhou chodbou, ve které svítily žárovky. Podél nich táhla silná lana po kolejích dvě řady vozíků. Tam prázdné a zpátky vrchovatě naložené uhlím. Když došli až na konec hlavní chodby, potkali chlapce, který byl asi tak starý jako Petr. „Zdař Bůh!“ řekl jako starý havíř a měl na to právo. Tlačil před sebou z postranní chodby plný vozík uhlí, pak si to rozměřil a drc -už seděl vozík na hlavních kolejích, už byl připnut na lano a sám ujížděl ke kleci.

Pak šli do kopce svážnou chodbou. Petr zaslechl tlumené rachocení. Hluk pořád sílil, jak se k němu blížili. Teď se museli trochu sehnout, protože chodba se snížila. Petr si posvítil nad hlavu. Viděl nad sebou silná polena, která připomínala strop jich chaloupky.V tu chvíli se cítil jako doma a vzpomněl si taky na maminku. Ale už byli namístě a Petr viděl, odkud se ten rámus vzal.

Tam chodba končila, pracovali dva horníci. Pracovali jen tak v trenýrkách, bez košil, protože jim bylo teplo. Jeden nabíral ze země širokou lopatou uhlí a házel ho do prázdného vozíku. Druhý držel pneumatické kladivo, které bušilo do stěny. Se stěny se vylupovaly veliké kusy uhlí, a ty potom horník rozbíjel na menší kousky. Stál rozkročen a jakoby byl ze železa. Vůbec se nehýbal a nijak zvlášť nenamáhal. Držel těžké kladivo oběma rukama a ono samo vykusovalo nové a nové balvany uhlí. Bylo to úžasně krásné. Soudruh Gottwald se naklonil až k Petrovu uchu, aby ho v tom rachotu uslyšel. „Tož tohle je přece práce pro mužského! Není to lepší než zápasit?“ Petr jenom honem kývl hlavou a stál jako přimrazený. Tu si ho všiml havíř se sbíječkou. Zastavil ji a najednou bylo ticho, přehlušené jen škrábáním lopaty. Havíř se usmál, zvedl ze země kousek z toho co právě narubal a podal mu ho. „Čisté uhlí,“ řekl pyšně.

Petr se nechápavě podíval na černý úlomek ve svých rukou a potom na havířovu tvář, ze které byly vidět pod tlustou vrstvou prachu jenom veselé oči. A tu padl jeho pohled na černé stěny.Ve světle kahanců se najednou zatřpytily zrovna jako obilí na slunci, ne, víc - jako lesklá křídla letadel, ne, ještě víc - nejvíc ze všeho se zatřpytily, protože byly z čistého uhlí. Sbíječka znovu zarachotila. Rvala ze stěny čisté uhlí, které potom venku pohání mohutné lokomotivy a stejně dobře vytopí v zimě kamna, abychom si u nich mohli zahřát vymrzlé nohy. Petr se jenom nerad loučil, ale nebyl tady nic platný. Vrátili se ke kleci a vyjeli zase ven, kde svítilo slunce a voněl les. Na silnici potkali skupinu neznámých chlapců. Měli na sobě pěkné uniformy a na rameni výložky. Byli jako vojáci a přece to nebyli vojáci. Petrovi se velmi líbili. Soudruh Gottwald k nim přistoupil a podal dvěma z nich kahany. Když se vrátil, zeptal se ho Petr : „Proč jste dal ty kahany zrovna jim. Co s nimi budou dělat?“ „Budou je zase zítra potřebovat“, odpověděl mu soudruh Gottwald. „Vždyť jsme si je od nich vypůjčili.“ Petr vykulil oči.“To že jsou oni?“ Ale tamti byli celí černí?“

„Vykoupali se, teď mají volno a jdou na procházku. To jsou horničtí učňové, kteří se učí už poslední rok. Tak co Petře, půjdeme zpátky? Bratři už jistě čekají!“

Petr se na něj nesměle podíval:

„Nezlobte se na mne, „řekl potom,“ ale já bych tady taky rád zůstal.

Mně se tu moc líbí. Půjdu a stanu se taky hornickým učněm. Já bych tu opravdu moc rád zůstal,“ prosil. A zůstal.

Soudruh Gottwald se vracel po bílé silnici sám. Když přišel k velikému domu, nahlédl oknem do místnosti. Jiřík seděl za stolem v bílém plášti a s hlavou ve dlaních studoval něco v červené knize.

Nebylo třeba se ho ptát. Zřejmě se mu to zalíbilo.

Na letišti Pavlík nebyl. Ale jak tak soudruh Gottwald stál a rozhlížel se po něm, přeletělo nízko nad zemí otevřené letadlo. Za pilotovými zády se čepýřila Pavlíkova hlava. Kdepak, Pavel měl asi nejmenší chuť k cirkusu. Bílá silnice se zatočila kolem rozestavěných domů.

Už zase kousek povyrostly. Jeník stál na hromadě cihel. „Hop!“ zavolal a hodil cihlu děvčeti, které se přestěhovalo na první poschodí.

Mladé děvče hodilo cihlu kučeravému mládenci, který povýšil na druhé poschodí. Děda s faječkou stál dole vedle hromady a radil Jeníkovi, jak to nejlíp popadnout.

Když Jeník viděl soudruha Gottwalda, hodil děvčeti tu cihlu co měl právě v ruce a zamával.

„Já se učííím,“ zakřičel zpěvavým hlasem a shýbal se pro novou cihlu.“ Až to budu všechno umět, budu zedníkem! Hop!“ To hop už zase patřilo děvčeti, ke kterému letěla další cihla. Staveniště dunělo prací.

Soudruh Gottwald kývl hlavou a vykročil. Šel po kraji a kouřil dýmku. Kouřil dýmku a myslel při tom na lidi dospělé i malé kteří už našli svoje pravé místo na téhle zemi. Myslel na malé i velké lidi naší země a jeho dobré oči se usmívaly...

Přešlo mnoho dnů. Přešly týdny a měsíce.

Stará maminka našich čtyř chlapců už dávno neplakala. Neplakala, protože to jednak slíbila soudruhu Gottwaldovi, jednak už k tomu opravdu neměla žádný důvod. Sedávala před svou čisťounkou chaloupkou a pořád měla napilno, ačkoliv jí chlapci neustále psali, aby si odpočinula. Ale ona pořád něco pletla nebo šila. Pavlíkovi svetřík, aby mu nebyla nad oblaky zima, Petrovi trenýrky, aby mu nebylo pod zemí teplo, Jeníkovi zednickou zástěru a Jiříkovi bílý plášť. Musela jim to uplést a ušít, když byli takoví chlapci.

Dospělí si jí vážili a kluci z celého okolí k ní chodili, aby jim dala číst jejich dopisy. A jak je četli, rozhodovali se, že nebudou ani piráty, ani nájezdníky, ani kovboji, ani Ali-babou a čtyřiceti loupežníky a vůbec ničím takovým, nýbrž právě jenom horníky, zedníky, vědci, vojáky a ještě jinými, kteří se jim podobají, prostě samými váženými slavnými lidmi.

Když odešli, četla si maminka ty dopisy sama, pokyvovala starou hlavou že to dělají správně, a potom jim dlouze každému zvlášť odepisovala. Ale oni byli s ní i tehdy, když nepsala a nečetla dopisy.

I když tak někdy jenom seděla a vyhřívala se na sluníčku, cítila je blízko sebe. Petr se někde hluboko pod ní pral s uhlím a vždycky to nad ním lehce vyhrál, protože měl odvahu v srdci, sílu v rukou a fortel v hlavě. Jiřík se někde vedle ní učil dělat zázraky a přemýšlel, jak dát lidem ještě víc chleba, masa a květin.

Jeník někde kousek nad ní mával zednickou lžíci, stavěl si přímo pod nohama dům a zpíval si písničku, aby se tam potom dělníkům veseleji bydlelo. A Pavlík vysoko, převysoko nad ní přehlížel celou zem a hlídal své bratry, aby se jim dobře pracovalo a maminka aby mohla klidně užívat sluníčka. Tak byli pořád s ní.

A jednou přijeli doopravdy. Bylo to na prvního máje. Nejdřív přiběhli k ní domů a zahrnuli ji dárky. A nedali jinak, než že musí na tribunu a dívat se na přehlídku. Maminka se, toť se ví, bránila:

„Co já stará ženská, dejte pokoj!“

Ale potom pro ni přijel autem sám předseda národního výboru a to už se nedalo nic dělat. Přivezli ji tedy na tribunu a posadili do první řady. Náměstí bylo plné květin, hudba hrála, slunce svítilo a potom vyšel průvod.

V čele šli čtyři bratři.

Šli vedle sebe a každý se na ně se zalíbením díval. Štíhlý Pavlík byl v letecké uniformě a nesl československou vlajku, tu červeno-bílou s modrým klínem uprostřed. Po jeho boku pochodoval v hornickém stejnokroji silný Petr, měl na prsou údernický odznak a v rukou držel sovětskou vlajku, tu se srpem, kladivem a hvězdou. Vedle něho usměvavý Jeník celý v bílém, jak chodívají stavební učňové a nad ním vlála rudá vlajka odborů. Čtvrtý v řadě byl Jiří. Měl na sobě modrou svazáckou košili a také vlajka v jeho rukou byla modrá, protože to byla vlajka Československého svazu mládeže.

Tak šli vedle sebe, bratr vedle bratra, hudba jim hrála do kroku májový pochod a lidé nadšeně tleskali. Mamince se roztřásly ruce a i když si svatosvatě slíbila, že to neudělá, přece jenom ji ukápla slzička.

Tu ji kdosi lehce položil ruku kolem ramene. Ohlédla se a on to soudruh Gottwald. Kouřil dýmku a usmíval se.

„Ale že to těm chlapcům sluší,“ řekl „viďte, maminko!“

Pramen: Prameny k dějinám III. odboje svazek II. - 2. 1950-1951, str. 102-111;
archiv Muzea III.
 odboje Příbram.

 zpět na hlavní stranu             zpět na Dokumenty doby