Dokumenty doby www.svedomi.cz:

Pohled ThDr. Antonína Huvara na poválečné dění a jeho příčiny

Antonín Huvar, kněz a skaut, se stal po únoru 1948 jedním z prvních „muklů“ , mužů určených k likvidaci. Toto téma na besedách probral mnohokrát. Zde je v podobě otištěné v Huvarově knize Střepy, ISBN 0-921863-26-8, str. 231-238:

Vážení spolubratři, přátelé!

Mám-li dnes předstoupit před vás s tím, že budu vyprávět o záležitostech, které otřásly naší vlastí a celou Evropou v létech 1948 a dále, pak bych vás prosil o možnost uvést nejdříve některé maličkosti ze svého života osobního. Považuji to za velmi důležité proto, aby se naše stanoviska sblížila a my si mohli porozumět.

Dovoluji si poznamenat, že považuji léta válečná za zcela přelomová a že i po psychologické stránce je velmi málo věcí, záležitostí a jejich řešení obdobných jako před válkou. Druhá světová válka znamenala pro všechny z našeho prostoru zcela nové problémy, bylo to období tvrdé, plné nejistoty a co je zvláště důležité poznamenat k našemu tématu, období, které nalomilo povahy a vedlo lidi k onomu povrchnímu chápání všeho, co nás obklopovalo. Maturoval jsem v Ostravě právě ve dnech velkých poprav za Heydricha, mohl jsem studovat ve Vidnavě a končit pak v Olomouci. Stálá nejistota se odrážela na všech. Najednou se objevilo mnoho udavačů, přirostli závistníci, lidé se dělili na věrné, spolupracovníky a ty, kdo za všech okolností museli trpět.

O koncentrácích se vědělo, nemluvilo, o pomoci těm, kdo byli sužováni okupanty se jenom šeptalo. Všechno bylo proto nebezpečné, že mezi námi bylo mnoho těch, kdo i z této doby chtěli těžit.

Vyrostla velká řada zbohatlíků a spekulantů, kteří vítali válku jako zdroj netušených příjmů. Tyto věci nemůžeme pominout chceme-li pochopit, odkud se vzaly tyto vlastnosti později, které nám dodnes dělají nedobrou reklamu v celém světě. Jejich kořeny tkví v minulosti. Ve čtyřicátých létech začíná onen strach, který nás provází stále, a zdá se, že je velmi málo pravděpodobné, že by byl konec všemu, co nás zneklidnilo v dřívějších desetiletích.

Hledáme-li kořeny zklamání i zla, pak pamatujme na to, že jejich projevy není možné odstranit jenom povelem nebo rychlou reakcí na vnější události tak, jak bychom to chtěli mít všechno vyřešeno pouhou sametovou revolucí. Je to v nás, je to v nás velmi hluboko a je to již naší vlastností, že musíme se vším počítat jako se svou druhou přirozeností.

Dávali jsme si otázku, odkud se vzali všichni ti, kdo se objevili po roce 1948 jako trýznitelé? Byli již mezi námi nebo jsou odněkud odjinud, že jsme s nimi nepočítali?

Po válce se schylovalo k oněm událostem, které znamenaly pro celý národ konec všech nadějí na demokratický vývoj. Kdo sledoval události kolem dění v parlamentě jasně již poznával, že změna ve vedení je jenom otázkou času. Navenek se dělalo všechno, jakoby se nic nedělo, jenže vzrůstal tlak na všechny a všechno, co se jenom jaksi jevilo ne pro východní. Bylo nám jasné, že připraveni na vládu nebyli nikdo jiný a nikdo více, než ti, kdo přímou spoluprací se Sověty měli již mocenské trumfy ve svých dlaních. Změna vlády byla jenom záminkou, jenom pevným datem, ve kterém se zhroutilo všechno to, co jsme vkládali do nadějí na matně formovaný demokratický vývoj.

Sledovali jsme všechno o to pozorněji, protože první tlaky, které bylo možno pozorovat, se vyvíjely na všechny, kdo jakýmkoliv způsobem ovlivňovali mládež. Bylo ji jasně vysloveno, že staré se musí zničit, ale nikdo nemá právo se přibližovat k mládeži, která jediná zaručí, že vývoj, který zastupuje nová garda bude již na zcela jiném základě. Ten nesmí být buržoasní, nesmí mít nic společného s církevnictvím a razilo se heslo : "Mládež nová, mládež Gottwaldova."

Proto jsem se dostal hned do konfliktu s velkými pány, protože onen ruch, který jsme dovedli rozvířit ve Vizovicích, byl něčím, co všechny naplňovalo neklidem.

Byly to kursy pro děti, zvláště pro synky, stálé hemžení kolem kostela i kolem všeho, co bylo blízké našim výchovným metodám. Protože jsem byl zemským instruktorem pro lesní školy skautské, měli jsme již napsáno, že musíme zmizet a to co nejdříve.

První veřejné vystoupení jsem měl před konšely hned v květnu 1948. Tam se nepodařilo přesvědčit většinu, že je pro národ škodlivá naše působnost, tak jsme pokračovali ve všech možných skupinách a kroužcích dále. Zatím v létě se začínalo zatýkat ve velkém. Šlo o to, odejít za hranice nebo zůstat. Když již byli naši nejbližší spolupracovníci zatčeni, byla možná jenom jedna odpověď - zůstat s těmi, kdo již trpí. Vizovice patřily do sféry Uherského Hradiště, proslaveného svou horlivostí i krutostí, která fungovala okamžitě, zatímco se soudruzi jinde ještě rozhlíželi, jak by to vlastně měli dělat. Alibismus je v nás, proto i tam byli všude lidé, kteří od začátku hráli na více stran. Šlo to rychleji, než si někdo dovedl srovnat. Zatčení odsouzení po všem tom, co se dělo ve věznicích, a pak ona dlouhá doba nejintenzívnějšího školení těmi, kdo někdy sotva dovedli číst a psát, ale svedli zdravit tak, jak bylo předepsáno.

Nejdříve to byl Zlín, ještě starý lapák se vším, co sahalo do starého Rakouska, pak Uherské Hradiště, kde i vám známí Grebeníčkové a jiní zpracovávali lidské kůže. Hradiště mělo hned od začátku nejhorší pověst. Tam jsem byl ve vyšetřovačce, na samotkách, některé výhody jsme ještě měli a tak nás vodili jako pejsky přes Hradiště do vyšetřovny, která byla kus ve městě. Pospíchali pánové, protože bylo potřebí činnosti, aby mohli být povyšováni. Naše skupina byla třetí největší v roce 1948, soudil nás stejný soudce jako převora Zemka v Brně. Tam se prověřilo, že i na věřícím Slovácku dovedou být nelidsky tvrdí.

Pak následovaly Bory. Nejdříve samotky, pak společné ubikace. Začaly se plnit prostory tohoto obrovitého kriminálu. Jak to bylo milé, když mne na Borech vítali mukli a jeden se ke mně hlásil a praví: "Vítej, jsem ze stejné branže." Pravím mu: "Ty jsi též páter?" a on na to: "Ne, já jsem kasař Karlík, vy nám to shromaždujete a my vám to bereme. Patříme k sobě." Byl jsem rád tomuto přátelství, protože bylo nutno se k někomu přichýlit a pokud to jenom bylo možné, kasaři byli vždy lidmi, kteří za všech okolností hleděli pomáhat, kdo jenom potřeboval. V Hradišti jsem vypřemýšlel, že bych si mohl dostudovat mezinárodní právo. Jenže jediný odborník bývalý ministerský předseda Dr. Krejčí již seděl na Borech tři léta. Jeden Zdrávas každý den navíc. A nikdo by to neuvěřil, chtěl jsem být s ním, proto síla modlitby tomu napomohla a já se dostal hned po odvšivení a jiných kosmetických úpravách ke Krejčímu, který pookřál jenom tím faktem, že má posluchače. Tomu jsem věnoval několik psychologických studií, protože zde se prokázalo, jak velice dovede ovlivnit člověka jako celek jenom pouhé vědomí potřebnosti. To byla jedna milost Boží. Já i převor Zemek, se kterým jsme se tam dostali, jsme pilně naslouchali profesorovi, který byl jediný znalec tohoto oboru u nás.

Tam jsem viděl hned jasně, že ne trest, ale škola a to nejvyšší, do které Pán Bůh vybral ty, kdo měli ještě chuť do života. Byla to milost, mně bylo 26 a z největšího fofru jsem měl čas na úvahy. Složení bylo různorodé, od sprostých zlodějů, přes univerzitní profesory, vládní činitele, a co považuji za největší dar, mohl jsem být delší dobu s generálními štáby a jako nejmladší na tomto oddělení a jediný kněz jsem mohl naplno využívat to, co jsem svěcením přijal. Bylo by to mnoho detailů, kdyby se mělo všechno zachytit, co patří do této doby. Velmi brzy a to ještě před vánocemi 1948 jsem se dostal na doly v Libkovicích a Jiřetíně. První setkání s raněnými i mrtvými, první kontakty v lapáku s civilem. Ať byly tyto šachty jakkoliv tvrdé, bylo možno navázat na venek, přes civily, se kterými jsme pracovali.

Tam se poprvé v tomto hrubém prostředí prověřilo, co všechno dovede dát náboženství v době, kdy všechno zklame. Kdybych mohl rozprostřít všechno, jak se dalo působit na ty, kdo byli odhozeni národem, byla by bilance tak nádherná, že by bylo škoda tento úsek života vynechat. Síla společné modlitby na ubikacích v Libkovicích, kde jsme si tykali s tisíci štěnicemi, kde jsme chodili odraní a špinaví a unavení do kraválu, který ti, kdo v nic nevěřili, dovedli mistrně provozovat. My jsme se sjednotili při růženci, několika verších z Jisker sv. Ignáce, které se nám podařilo přetáhnout, a po rozjímání, které jsem jako jediný kněz mohl k těmto synkům držet, spokojeni a silní šli všichni za tím, co bylo povinností nám určenou. Byly to chvíle těžké, zvláště když se někdo z bratří vrátil z šachty s těžkým zraněním.

Tam se mi podařilo navázat spojení na naši nunciaturu a tak nejčerstvější zprávy, které hned na druhý den vysílal Vatikánský rozhlas, pocházely z této redakce. Kdo dovede pochopit velikost tehdejšího svatého Otce. Měl jsem v zimě ještě zvláštní návštěvu. Poslal mně velký růženec s ostatky a požehnání pro všechny, kdo s námi sdíleli stejný úděl. Na tom místě jenom tuto krátkou zmínku.

Na každé šachtě jsme připravovali útěky. Chvála Bohu, na Mostecku nám nic nikdy nevyšlo. Bylo o život vždy všechno, co s tím souviselo. Z těchto šachet na samotky na Bory a pak do izolace, kde jsem prožil to nejkrásnější soužití s našimi nejvyššími důstojníky. Měl jsem možnost hovořit i s velitelem hradní stráže, informoval o podrobnostech únorového puče z pohledu prezidenta Beneše, na pobavení jsme věděli všechny groteskní situace o všech nových činovnících a co bylo pro mne to největší, měl jsem posluchače, kteří pokud jsme byli pohromadě, vždy s takovou pozorností poslouchali  těch několik slovíček z této bible, kterou chovám jako relikvii z těchto těžkých dob. To je též ono písmo, které měl v rukou krátce před popravou velký generál Píka. Z pohledu těch, kdo tvořili naše okolí, se jeví tato doba pro mne osobně jako to největší možné období života. Jenom těch mrtvých kdyby nebylo, bylo by to jenom cestou a nikoliv hrobem. Moc se jich nevrátilo. Kdo se zajímal o to, že bylo uvězněno na 270 tisíc našich, že bylo popraveno téměř 400 těch, kdo se znelíbili, že bylo tam a na všech místech potupy ubito na 15 tisíc nadějných občanů.

Proto se nesmí zapomenout, že toto mrhání silami se národu musí vymstít. Tyto nikdo nenahradí, ti nejsou a nemohou nic přinést pro jednotlivce ani pro celý národ. Pro ty, kdo přežili, je to vysoká škola, ale k tomu je potřebí prostor, ve kterém by se dalo o těchto zkušenostech hovořit a hledat společně řešení, aby se nemuselo opakovat nic z toho, co potkalo národ.

Byly to cesty i nauky samých podvodů a co je nejhoršího, že se dějiny národa zkreslují dále. Buď se o těchto věcech nemluví nebo o nich hovoří s despektem ti, kdo jsou spjati s minulými krutostmi. Jak je to s historii ve školách? Kdo ji přednáší a co se vynechává ?

Jsem jediný poslední svědek závěrečných hodin života největšího z našich generálů - generála Píky. Bez mého svědectví je svědectví o jeho závěru života neúplné a musím zdůraznit, že končil jako hluboce věřící člověk, jenom s tou bolestí: "Proč mi bere život národ, kterému jsem obětoval i klid vlastní rodiny?"

Po životě na izolaci horší podmínky na samotkách. Těch jsem si užil a k tomu ještě korekcí, ve sklepích Borských se vším, co nám strana a vláda k tomu nabízela. Kdo dovede pochopit život v podzemí, bez světla, bez možných vycházek, bez práva na lékaře, na raport? Jenom jedno právo využívali páni vychovatelé, že nás mlátil každý, kdo měl ruce a kdo chtěl prokázat lásku k milovanému režimu.

Kdybych sám nevěděl, kolik člověk snese, díval bych se i na tento projev přátelství jako tolik jiných občanů. Nemuseli tam být! Nemusela být revoluce! O ní vím více než obvykle, protože jsem mohl být s generálem Toussaintem, s plukovníkem Kadainkou a s ostatními z obou stran, kdo vědí nejvíce. Ve světle těchto zkušeností se jeví všechno jinak.

Po Borském téměř čtyřletém pobytu uranové doly s mezihrou na Mírově. Pro mne to byla pěkná doba. Když jsem tam přišel, již se nebilo, rok před tím se tam ještě týralo všemi možnými způsoby. Převor Hartl tam zemřel hlady. Byl jsem košíkářem, měli jsme možnost být s větším kolektivem pohromadě.

Jistě bude každého zajímat i náš vztah kněží k sobě navzájem. Byla to většinou ucelená parta, jako by to byla jenom doba obrody pro katolíky, jiných vyznání téměř nebylo, nedá se tedy mluvit o ekumenismu z této doby. Na srovnání, na Mírově nás bylo 640 kněží najednou a z toho jenom jeden pravoslavný, jeden český bratr. Škoda. Podle reklamy by to mělo vypadat nějak jinak.

Na uranových dolech, kde nás byla celá osádka 440 bylo nás kněží 86. Život v podzemí by byla studie na mnoho hodin, protože měla všechno specificky tvárněné pro katakomby. Pro mne to byla doba aktivity, protože bylo pro koho žít a usilovat o poznání náboženství. Tenkráte jsme žili oním nadšením, které pomáhalo, že jsme v každém viděli možného křesťana.

Po všem, co je v šachtách těžké, po smrtelných úrazech i po řadě úrazů jiných jsem byl zase poslán na samotku do Kartouz. Po létech tvrdé šachetní nebezpečné dřiny byly pro mne odpočinkem nutným před odchodem domů.

Jenže naše akce nekončily návratem domů. Nebylo nikoho, kdo by o nás stál, kdo by chtěl mukla a k tomu politického do svého podniku. Já jsem nastoupil podle slibu, který jsem dal na samotkách, do rybnikářství, abych tak vyslovil svou vděčnost za to, že právě ryby to byly, které mne v živých snech upozorňovaly na všechny změny.

To, co jsme považovali za skutečnou zkázu, se projevuje v mravním ohledu zvláště na poslední generaci. Nikdo nás nemůže vinil z této skluzové činnosti, byla nám vzata možnost ovlivňovat výchovou a osvětou celá desetiletí vývoj mladého člověka.

Nyní vidíme, že to jsou jenom zbytečky, které setrvávají na pevných mravních zásadách.

Škoda, že se dvě generace nemohou naučit podle žádného receptu osobní aktivitě, radosti z dobrého díla, a tím, že se zkazí obrazotvornost vším, co se nabízí, již nikdy nikdo z nich nebude moci čistí uvažovat.

Zde nezáleží na tom, kolik chci být moderní, ale jak mohu zůstat nedotčen těmi zlozvyky, které kolem nás hubí tolik dobrých lidí.

Je třeba vyrovnat minulost. Ale to mohou jenom ti, kdo zůstali nedotčeni ničemnostmi minulého období. Velká naděje, zda budou schopny naše rodiny stávající nebo ty, které se tvoří, vychovat silnou statečnou a čistou generaci, které bude posvátné jenom to, co se dá jako čisté předávat dále. Není čas na úvahy tam, kde člověk končí. Křivdy minulých dob a nespravedlnosti nejsou vyrovnány. Za krutosti se nikdo nedovedl řádně omluvit a splatit dluhy je možno jenom tam, kde člověk žije. Ani život národa není věčný.

Na www.svedomi vloženo 1.10.2009

Z projevu ThDr. Antonína Huvara při pietním aktu na hřbitově v Praze - Ďáblicích 26.6.2005 text zde...

Z projevu ThDr. Antonína Huvara při pietním aktu na hřbitově v Praze - Ďáblicích 26.6.2003 text zde...

 zpět na hlavní stranu                                         zpět na Dokumenty doby