Obrana národa 3/2003, rubrika Putování po zemích českých

Českosaské Švýcarsko a svatý Vojtěch

Vy, kdož jste kdy v minulosti navštívili tuto část severních Čech (někteří autoři ji pojmenovávají i jako "Nejsevernější Čechy"), se mnou jistě budete souhlasit, že se jedná o rozmanitou a uchvacující krajinu, již lze bez nadsázky označit i jako jednu z perel na nádherném náhrdelníku přírodních krás naší vlasti. Rozlehlé lesy, pískovcové stěny, které místy tvoří souvislá skalní města (Tisá, Jetřichovicko), kaňony a pouze s vynaložením značného úsilí přístupné rokle, to vše ozdobené jak příslovečnou třešničkou na dortu roztodivnými skalními útvary (Pravčická brána, Bastei) spolu tvoří jedinečný a turisticky velmi přitažlivý krajinný celek. Přitom koncem osmnáctého století a érou romantismu přicházející rozvoj turistiky stojí i za pojmenováním celé oblasti. Roku 1776  totiž přijíždějí pomoci s rekonstrukcí drážďanské galerie dva švýcarští odborníci - malíř Adrian Zinng a rytec Anton Graff, kteří v mimopracovní době podnikali túry do okolí a při nich si zvláště zamilovali  téměř neobydlenou a stoprocentně neprobádanou oblast při česko-saské hranici. A protože se chtěli o své nadšení podělit i se svými přáteli a studenty, pozvali i je na výpravy do těchto panenských končin, přičemž žertem tvrdili, že se nemusí vracet domů, že jejich Švýcarsko je zde s nimi.Přirovnání se rychle ujalo a již v roce 1785 je tato krajina popisována jako Saské Švýcarsko, po vzniku Československé republiky pak jako Česko-saské. Právě umělcům z drážďanské galerie, kteří byli často i hosty majitele děčínského panství Františka Antonína Thuna, vděčíme nejen za první obrazové zprávy o stavu a vzhledu zdejší krajiny, ale i za to, že se skalnatá a lesnatá oblast, umožňující lidem živit se maximálně prací v kamenolomech, rybolovem, těžbou a plavením dřeva, postupně mění v kraj  hojně navštěvovaný výletníky a turismus se pro mnoho zdejších obyvatel stává hlavním zdrojem příjmů.

Zřejmě první, kdo pochopil možnosti ekonomického využití turistiky ve zdejší oblasti, byl majitel panství, do kterého spadalo prakticky celé území Českého Švýcarska Edmund Clary-Aldringen, který od osmdesátých let devatenáctého století vynakládal nemalé prostředky na zpřístupňování dosud velice špatně dostupného prostoru (prakticky jediné turisticky významné  spojení do té doby zajišťovala říční plavba). Nechal vybudovat turistické stezky a silnice, upravit výstup na Pravčickou bránu, postavit hotely a restaurace. Jeho zpřístupňovací akce vyvrcholily v letech 1890-1892, kdy byla upravena dosud neprostupná Edmundova (dnes Tichá) soutěska a postaven luxusní hotel na Mezní Louce, která se měla stát centrem celé oblasti. A jeho snahy přinesly i výsledky - v letech 1889-1892 se počet návštěvníků zčtyřnásobil a byl odhadován na 80 000 ročně.

Ovšem z této doby pochází i další, byť ve valné většině neuskutečněné, dnes téměř neznámé projekty. Jednalo se především o plány na výstavbu výtahu z Edmundovy soutěsky na Meznou a na něj navazující elektrické dráhy z Mezné na Mezní Louku, projekt úzkokolejné dráhy s benzínovým pohonem z Mezní Louky do Zadních Jetřichovic, jež měla být pokračováním na saském území připravované dráhy Bad Schandau-Kirnischtschänke (jedině část této dráhy byla i realizována) a konečně projekt úzkokolejné dráhy Česká Kamenice - Mezní louka - Hřensko - Loubí. Jak vidno, již před více jak sto lety si zdejší obyvatelé uvědomovali důležitost cestovního ruchu pro rozvoj celé oblasti.

Přirozeným centrem celé oblasti se však přes záměr Clary-Aldringenů nestala Mezní Louka, ale Hřensko. Sám název pochází ze slovanského krčmář, jež hláskovým vývojem přešlo přes "kretzmara" k názvu místa Hernskretschen (hraniční krčma), odvozeného od původní krčmy sloužící plavcům a vorařům, o níž první zprávy pocházejí z patnáctého století. Hřensko využilo totiž svého strategického umístění vstupní brány a postupně se rozrostlo v největší osídlené místo na české straně Česko-saského Švýcarska. Není pochyb o tom, že Hřensku v zisku tohoto postavení pomohlo i neuskutečnění výše popsaných projektů. Ovšem nejvýznamnějším faktorem byla dozajista jeho dopravní dostupnost umocněná ještě zřízením zde celního přechodu a stavbou silnice Děčín - státní hranice. Ovšem bouřlivý rozvoj turistiky sebou přináší i negativa, jež se začala nejzřetelněji projevovat v posledních zhruba deseti letech a jež na první pohled zaznamená každý návštěvník. Honba za ekonomickým ziskem totiž přeměnila tuto dříve malebnou rekreační obec tak jako mnohá podobná místa v republice v jedno velké vietnamské tržiště. A hlavní zákazníci ? Němci na sociální podpoře. Sem se chodí ošatit, když jim německý "ordnung" (v tomto případě záviděníhodný) vyhnal vietnamské stánkaře za hranice, sem se chodí levně najíst a napít (zakoupit i kuřivo), sem se jezdí sexuálně (rovněž pro ně i levně) vyřádit. A okolo toho všeho podvody, úplatky, pohlavní nemoci, drogy a neuvěřitelný nepořádek.

Opusťme toto neutěšené a pro Čechy často i nehostinné místo (mnozí podnikatelé o českou klientelu nestojí a tu a tam to dávají i návštěvníkům najevo) a pojďme se podívat po okolí, kde je toho k vidění skutečně mnoho. Nejznámější ze zdejších přírodních pozoruhodností  je Pravčická brána - největší skalní brána v Evropě, jejíž šířka u dna je 26,5 metru, výška otvoru 16 metrů, minimální tloušťka 3 metry a horní část oblouku je ve výši 21 metrů nad dnem. Cesta z Hřenska dá však každému výletníkovi řádně zabrat, a proto si pohodlnější turisté mohli v počátečních dobách k výstupu najmout i mezky či skupinu nosičů. Nevím, zda tak učinil i  Hans Christian Andersen, který Pravčickou bránu opakovaně navštívil v letech 1831 a 1851 a je patrně nejvýznamnější celebritou, jež na vrcholu brány stanula. Možná, že se zde i občerstvil ve výčepu, který zde stál již od roku 1826 a byl v roce 1881 nahrazen hotelem s příznačným názvem  Sokolí hnízdo.

Další známou turistickou atrakcí oblasti jsou soutěsky - Tichá (dříve Edmundova) a Divoká, jež jsou spolu s Pravčickou bránou cílem mnoha školních i rodinných výletů nejen od nás či z Německa, ale z celého světa. První nápad na splutí do té doby neprostupných kaňonů se nezrodil nikde jinde než v hospodě ("U Zeleného stromu" ve Hřensku), kde se v roce 1877 pět odvážlivců vsadilo, že proplují  na třech vorech soutěskami, kterým si tehdy lidé zvykli říkat konec světa. A opravdu se jim jejich šílený nápad povedlo uskutečnit ! Čtyři metry dlouhá plavidla je bez úhony dopravila od Dolského Mlýna až do Hřenska. A základ převoznického řemesla na Kamenici byl položen. Kníže Clary-Aldringen pak povolal italské odborníky a po dobu devíti let cca 200 dělníků soutěsky upravovalo do zhruba dnešní podoby. Byly vystříleny tunely, zasazeny lávky nad vodou a postaveny mostky. Provoz byl pak po postavení jezu slavnostně zahájen 4.5. 1890 a trvá dodnes.

Po pádu komunismu se postupně daří zastavovat i chátrání mnoha objektů, jež byly pro potřeby turistů v oblasti postaveny. Nutno přiznat, že vedle bezohledných "zlatokopů" podnikají v nově zřízeném národním parku i mnozí slušní podnikatelé, kteří do obnovy historických nemovitostí investují nemalé prostředky, o čemž svědčí opravené fasády a mnohé rekonstruované hotely a chalupy. I mnozí chalupáři přispěli nemalou měrou k tomu, že na mnohé obce je radost pohledět a s ruinami a nepořádkem se v Česko-saském Švýcarsku dneška setkáváme na rozdíl od obcí osídlených trvale zřídka. Loňské povodně a uzavřená silnice a přechod na německé straně(je to pro německé podnikatele výhodné, němečtí turisté nemohou auty na českou stranu a ubytovávají a stravují se v německých rekreačních centrech) byly sice těžkou ranou pro místní podnikatele, ale doufejme že nastoupený trend bude pokračovat.

Neodmyslitelnou součástí regionu je řeka Labe. Právě plavci postavili na soutoku Labe s Kamenicí pár chýší na místě, kde dnes stojí obec Hřensko a lodní doprava spojená se sítí překladišť zboží byla jedním z nezanedbatelných zdrojů příjmů pro obyvatelstvo.

Dnešní Labe se však po regulacích onomu tehdejšímu podobá pramálo, takto kupříkladu popsal své zážitky český jezuitský vzdělanec a spisovatel Bohuslav Balbín :"....nezkrocená řeka se valí úzkým, skalnatým údolím, celé koryto se otřásá zpěněnými vlnami a nad tím úděsně vyčnívají skály. Když jsem se tamtudy plavil, myslel jsem, že to bude má smrt. Kdykoli si vzpomenu, jaké nebezpečí jsem překonal, je mi jako bych se znovu narodil..". A úsměv není na místě. Tehdejší plavbu zde silně ohrožovaly žulové prahy. Plavci na to zareagovali tím, že na skalní výběžek v nejnebezpečnějším úseku osadili roku 1756 sochu svatého Vojtěcha. Mučedník a bývalý pražský biskup zde měl co by patron plavců sloužit jako strážce jejich osudů a jeho vyznavači mu patřičně projevovali svou úctu. Všichni cestující na lodích a vorech zdravili svatého Vojtěch smeknutím čapky (říkalo se, že :....kdo tu nesmekne čepici, ten nepropluje s lodicí...) a házením mincí do řeky. Místní farníci pak pořádali každoročně k soše procesí, spojená s pobožností. Na oplátku za nebeskou péči drželi lodníci patronát nad stavem sochy, projevující se zejména opravami nátěru. A nebylo to vždy tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Komunističtí funkcionáři takovéto tradice neradi viděli a plavec mohl být za „uctívání božstev“ i potrestán. Vždyť i na lodích po jistou dobu působili politruci. Přesto vytrvali a dnešní stav sochy svědčí o tom, že by plavcům božstvo mělo být nakloněno.

Miroslav Červenka

 zpět na hlavní stranu              přehled článků z Obrany národa