Úvodník Obrany národa 2/2003, k 18.dubnu 2003

Trvalá svoboda

Vážení čtenáři,

dostáváte do rukou druhé letošní číslo Obrany národa, časopisu, který Vám chce po vzoru stejnojmenné protektorátní nekomunistické odbojové organizace přinášet informace, které by Vám neměly uniknout.

Toto číslo má uzávěrku v době, kdy mnohá slova, nejen demokracie a svoboda, dostávají prapodivný obsah. V rámci operace „Trvalá svoboda“ začala horká válka, kterou čelní představitelé českého nekomunistického exilu nazývají „První globalistická“ (Dr.Bohumil Kobliha) či jen „Třetí světová“ (Prof.dr.L.Karlík) Vědecká práce zveřejněná v časopise Current Concerns ji nazývá „Válkou zplozenou v Izraeli“. Obětí studené části té války jsou i občané euroatlantického společenství. Hluboce věřící ministr spravedlnosti dlouho nejdemokratičtější země světa, Spojených států amerických, prosadil zákon, podle kterého můžete být bez uvedení důvodů zatčeni a zadržováni po neomezeně dlouhou donu, po níž nemáte právo vynutit si spojení s advokátem; stačí, abyste byli podezřelí z terorismu či napomáhání témuž.

Horkou válku Evropská unie jako celek nepodpořila, ale jinak se vydává stejnou cestou. V „Chartě základních práv“ EU, článku 52 totiž stojí, že základní práva (jako svoboda názoru) mohou být zrušena, je-li  to „nutné“, a odpovídá-li  to „stanoveným cílům“ EU.  EU se dále chystá zlegalizovat i to, co zatím prováděli pacholci J.V.Stalina, tedy únosy občanů dalších států. Ministři spravedlnosti EU totiž v červnu 2002 nenápadně podepsali „rámcové rozhodnutí o uplatňování evropských zatykačů“. Evropským zákonem o extradici, tedy vydávání občanů druhým zemím, se to stane až někdy koncem roku 2003 nebo začátkem roku 2004, tedy právě včas na to, aby se podle toho mohlo u nás zatýkat v okamžiku vstupu ČR do EU.

Marně byste v zákoně hledali všechny přesné definice (zlo)činů, za něž Vás cizí policie může přijet do ČR zatknout a v želízkách odvézt k potrestání i do země, v níž jste nikdy nebyli a nemohli tam nic spáchat, aniž by si k tomu potřebovala vyžádat povolení českých soudních či policejních orgánů. Podle pozoruhodně demokratického článku 2.3 tohoto zákona mohou ministři spravedlnosti EU za zády svých volených parlamentů kdykoli k seznamu extradovatelných trestných činů přidávat další kategorie. Občané Evropské unie tedy do roka ztratí přehled i představu, zač mohou či nemohou být zčista jasna zatýkáni a vězněni. Kde že jsou ty nedávné měsíce, v nichž ještě platilo, že v demokratické společnosti musely být všechny zákony předvídatelné.

Snad Vás v této době uspokojí alespoň Obrana národa. Bude-li se Vám líbit, dejte ji přečíst i dalším. Pokud ne, napište to nám.

redakce

Trvalá svoboda

Operace „Trvalá svoboda“ přináší mnoha lidem překvapení. Plánovačům války, kteří dali dohromady vojska Ameriky, Anglie i Austrálie (Owrellovy Oceánie), vyrostla nečekaná opozice v podobě osy Paříž – Berlín – Moskva a snad i Peking (že by Eurasie?), odplata fundamentalistů se dá ještě očekávat. Vojákům, kteří rukovali bránit svoji vlast a přitom si odskočili udělat dobrý skutek zbavit Iráčany diktátora (ještě 11.3. je ujišťoval náměstek min.obrany Paul Wolfowitz, že Iráčané se cítí jako Francouzi r.1945 a čekají na ně jako na osvoboditele), a náhle zjistili, že jsou agresory, které zabíjejí i jejich vlastní chytré zbraně.

Překvapila i prosté Čechy. Zjistili jsme, že pevné bezpečnostní zakotvení v NATO může opět zklamat (velvyslanec USA ujistil spojence Nory, že jim mohou odepřít bezpečnostní pomoc, pokud nepodpoří útok na Irák). Masivní zákonem zakázaná válečná propaganda nám znovu potvrdila, že u nás zákony (jako v Orwellově Oceánii) neplatí.

Bomby na nás zatím nepadají, zatím jsme obětí jen informační války. Pokud však chceme, aby trvalá svoboda zůstala i našemu národu, měli bychom si rychle zopakovat, proč právě v době, kdy George Orwell začal psát román Nineteen Eighty-Four (1984), proslulou vizi budoucího totalitního světa ovládajícího člověka i jeho myšlení, jalo se tolik Čechů a Slováků nadšeně podobný totalitní svět budovat. Jak pravil už Byron – nejlepším prorokem budoucnosti je minulost.

Pod Stalinovými pacholky k lepším zítřkům!

Před 55 lety zahynul oblíbený ministr Jan Masaryk. Byl asi zavražděn, i když na rozdíl od Saddámova Iráku se tak nestalo přímo na vládním zasedání. Při tomto výročí je pravidelně opakován Masarykův výrok „do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek“. Ten veřejně zazněl v červenci 1947, jenže měl zaznít mnohem dříve. Smlouva o výstavbě dálnice, která Čechoslovákům zúžila manévrovací prostor a dovedla je k (jak bylo zdůrazňováno) nejdokonalejší demokracii socialistické, byla uzavřena nejpozději na sklonku roku 1943. Tehdy přes varování řady dalších našich exilových politiků i samotných Britů (i Churchilla) odjela z Londýna do Moskvy delegace vedená E.Benešem do Moskvy jednat s rudými ďábly, ještě před pár lety spojenci nacistů.

Ze smlouvy, kterou podepsal E.Beneš se Stalinem, je jasné, že ani Mnichov Beneše nepoučil. Malé Československo, neschopné vítězné války, opět nemělo usilovat o takový stupeň vlastní obranyschopnosti, aby válka byla pro „vítězného“ útočníka neúnosně nákladná (jak doporučoval Tyrš a praktikuje Švýcarsko), ale opět se pokusí zajistit svoji samostatnost patronátem mocného souseda. Beneš, který prohrál s K.Henleinem (zaštítěným Hitlerem), se v Moskvě (pod laskavým dohledem vóždě naródov Stálina) upsal k politické partii s K.Gottwaldem, Stalinovým pacholkem, který první republiku vydával za fašistickou diktaturu, které je třeba zakroutit krkem.

První výsledky této partie zaprotokoloval Košický vládní program. Za vzor demokracie vyhlásil Sovětský svaz, a zamlčel, že ten náš nový vzor je i zemí gulagů, nuceného stěhování národů a organizovaných hladomorů. „Sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje“ skončilo vyřazením značné části domácího odboje z podílu na moci. Hledání údajných kolaborantů vyústilo v zákaz předválečných pravicových stran; a když po volbách r.1946 poslankyně H.Koželuhová-Procházková chtěla z povolených stran vytvořit „pravý blok“ jako protiváhu komunistickému pojetí NF, nechal ji Mons.Šrámek zbavit mandátu.

Jak se klame národ? Terorem!

Ve svobodných volbách (s omezenou možností výběru) v květnu 1946 byla lidu nabídnuta jako alternativa komunistů sociální demokracie, ovládaná Zd.Fierlingerem, kdysi důstojníkem Legií v Rusku a Francii; zamlčeno však bylo, že Fierlinger je už dávno tajným Gottwaldovým souputníkem.

Dělníci byli komunisty klamáni teorií o třídním boji (díky němuž se oni stanou pány), zemědělci ujišťováním, že u nás kolchozy nebudou, a živnostníci sliby jistot pro jejich podnikání. Zbraní komunistů proti všem se stala inteligence. Při všeobecném povědomí, že literáti vždy bývali duchovními vůdci národa, od r.1945 zkorumpovaní čeští spisovatelé a básníci, Drdové i Nezvalové, ochotně sloužili komunistickým cílům i jako sekční šéfové a tak zvyšovali mravní zmatek v národě. Básník František Halas k tomu napsal, že „jako na celém světě i zde bylo celkem samozřejmé, že intelektuálové nejen sympatizovali s politickou levicí, ale také víc nebo méně se snažili v její prospěch zasáhnout. Většina se pak ztotožňovala s nejradikálnějším směrem, tedy s komunisty, neb je aspoň respektovala…“

Komunističtí agitátoři chodili ve městech a obcích dům od domu jako nezvaní podomní obchodníci a přesvědčovali občany o správnosti komunistické politiky, případně i výhodách a blahu, které je čekají, stanou-li se sami členy komunistické strany.

Poslanec F.Klátil 13.1.1948 ve Svobodném slovu napsal: „ač jsme pozornými čtenáři novin, nezjistili jsme, že by jeden jediný novinář odmítl tuto teroristickou, v civilizovaném světě neslýchanou akci. Je to akce, která by dobře dělala čest policejnímu státu a v něm vládnoucí koketerii. To žádali a vynucovali nacisté… Vládnoucí strana si docela dovoleně a bez ostychu provádí kontrolu člověkova názoru a smýšlení… je to protizákonné a nemorální tažení proti svobodě člověkově…“ O pár dní poději teror ještě vzrostl – k agitaci zkomunizovaného rozhlasu se přidali zfanatizovaní železničáři, když vyhazovali z vlaků rozvážený nezfanatizovaný tisk, protože prý byl „reakční“.

Západní Evropa se takovému terorismu ubránila - přijala (americkou) tezi o tom, že pouze informovaný občan může vládnout a rozhodovat o svém životě a své zemi, a k tomu je zapotřebí svobodná konkurence názorů a informací. ČSR tuto tezi nepřijala a tak statisíce občanů (i pro nedostatek informacích nutných ke správnému rozhodnutí) podpořily kolem 25.února 1948 komunistický způsob vlády. Odměnou jim byl hned 25.2.1948 večerní průvod Lidových milicí, ztráta vlasti (v zemi vládli sovětští poradci) a pak desítky let v režimu v mnohém podobném tomu z Orwellova románu 1984.

Teroristé, pokud se sami nezničili ve vnitrostranickém boji, nebyli nikdy potrestáni. A co víc: Stalinovi pacholci, kteří vstupovali na politické kolbiště pod Gottwaldovou standartou – Dubčekové, Šabatové, Mlynářové, Hájkové - se u nás s Chartou 77 vrátili k moci. vybrali pro nás i originální program: země v srdci Evropy musí vstoupit do Evropy. A my neprotestovali. V podmínkách soudobé globalizace není státu dobře samotnému, a nás tehdy fascinovaly plány spolupráce nezávislých států, které se dokázaly domluvit na společném financování základního výzkumu, z jehož výsledků by pak těžili všichni zúčastnění. Navíc nás polistopadoví politici ujišťovali, že noví přátelé ze západní Evropy nám pomohou rychleji pozvednout naši životní úroveň, a zároveň budou zárukou, že nebudou vládnout politici byť jen podezřelí ze zneužití vládní moci.

Znovu vstříc lepším zítřkům

I dnes jsme hnáni dálnicí ke světlým zítřkům v Evropské unii. Vládní sociální demokracie však přiznala, že existují jakési smlouvy z minula - již v roce 1996 se prý česká vláda zavázala, že bude připravena akceptovat acpuis communautaire a úroveň spolupráce členských států ve všech oblastech a na všech úrovních, na kterých bude EU stát v době vstupu ČR. I když dnes je jasné, že rovnocennými partnery nejsme a tak brzy nebudeme, už tehdy česká vláda jménem nás všech slíbila tuto „spolupráci“ vnímat jako spolupráci rovných partnerů.

Vládní program se snižuje k propagandistickým hloupostem, které jsme považovali za vymýcené:

Jednostranná propaganda je již dlouhá léta zaměřena na mládež, která své názory teprve utváří. Má dcera, studentka Karlovy univerzity, mi již před pár lety řekla: „My se učíme jen klady EU. Občané si zápory najdou sami“. Vyvrcholením cizího boje za „naše štěstí“ má být reklamní bilboardová smršť, jakou tato země ještě nezažila. EU se stává důstojným nástupcem pracích prášků, o jejichž kvalitě se nediskutuje, ale jen přesvědčuje – i provládní server Euroskop „upravil" svou webovou prezentaci tak, že na ní zrušil diskusní fórum. V intenzitě reklamní kampaně EU prací prášky prokazatelně dohnala a předehnala.

I s reakcí zase zatočíme !

V roli „reakce“ po osvobození z nacismu do bolševismu se nyní ocitají odpůrci současného vstupu do EU. Zatímco propagátoři „vstupu do EU právě teď“ mají od úřadů na propagaci 200+něco milionů Kč, odpůrci ani haléř. Nemají nárok ani na správné pojmenování. Jsou nazýváni EUROSKEPTIKY, i když žádají spolupráci širší než jen v rámci EU (EU ji nabízí jako Evropský hospodářský prostor), či relikty tradičního českého izolacionalismu (i když ten „izolacionismus“ zplodil od dob Jiřího z Poděbrad již několik dobře formulovaných návrhů na evropskou spolupráci).

A jelikož operace Trvalá svoboda je už od svého početí v útocích na Jugoslávii spjata s drogovou scénou (i v Afghánistánu po pádu Talibánu prudce vzrostla produkce drog), najdeme příslušníky drogové scény i mezi bojovníky za naše EUštěstí. Příkladem budiž útok propagátora marihuany J.X.Doležala v LN 19.2.2003: „pro tak malou, chudou a línou zemi, jakou je Česko vidím jako jedinou šanci její co nejhlubší začlenění do vojenských a ekonomických struktur euroatlantického civilizačního okruhu, který pro mne představují NATO a EU.“… Jelikož další argumenty neměl, obul se do svých protivníků: „…vím, že jde o hnutí, které žádný program nemá. Nevím však: jde těm klukům jen o prachy z našich daní, nebo se prostě řada českých "euroskeptiků" oprávněně bojí, že na antisemity a rasisty, jako jsou oni, není ve vyspělé Evropě nikdo zvědav?"

Není právě tohle akce, která by dělala čest policejnímu státu, jakou žádali nacisté a komunisté, ovládání člověkova názoru a smýšlení, dosud protizákonné a nemorální tažení proti svobodě člověkově? Není nejvyšší čas přijmout (americkou) tezi o tom, že pouze informovaný občan může vládnout a rozhodovat o svém životě a své zemi, a k tomu je zapotřebí svobodná konkurence názorů a informací?

Policejní stát

V úvodníku jsme připomněli, že dnešní EUropa dává, tak jako kdysi Hitler a bolševici, slovu demokracie nový, dosud netušený obsah. Občan nebude tušit, za co může být zatčen a trestán. Jak hlásí z EUropského Londýna zpravodaj Euroskeptika pan Kuras, mezi (zlo)činy, na něž se bude vztahovat neostalinský „eurozatykač“, bude závadné smýšlení u nás známé pod jmény „rasismus“ a „xenofobie“. EU však má jiný pohled na rasismus, než 186 zemí světa, které prohlásily za nejrasističtější stát světa Izrael. EU na to jde po svém a tak již loni pan Kuras přiblížil českým čtenářům na základě skutečného příběhu, jak bude nová EUropa vypadat.

V jednom severoanglickém městě policisté zatkli občana, který pokojně postával na náměstí s cedulí FREE BRITAIN. Zatkli ho v domnění, že už platí evropský zákon o xenofobii, podle něhož by se FREE BRITAIN dalo vykládat jako protizákonná výzva k oproštění Británie od cizáků. Propustili ho druhý den, když zjistili, že Evropská komise tento zákon teprve chystá. V EUropě už se ho brzy dočkají. Zločinem bude pouhé vyjádření názoru podezřelého jako „xenofobní“. EU se tak stane totalitní společností.

Jakpak bude u nás doma, až tento zákon bude u nás platit? Benešovy dekrety coby xenofobní zaniknou automaticky, aniž by o nich někdo hlasoval, diskutoval či nějakých Čechů se ptal. A nejspíše podle tohoto zákona budou pachateli zločinu xenofobie všichni čeští občané s výjimkou několika desítek politologů, novinářů a jiných mimozemšťanů v oblasti lidských práv.

Chcete se probudit v takové Evropě? Vláda Vás očekává: Řekněte ANO. Nezapomeňte však na poučení minulosti: i mlčení bývá souhlas.

ROF, začátek dubna 2003

 zpět na hlavní stranu                                                přehled článků z Obrany národa