Obrana národa 5/prosinec 2003

Antipalach

František Rozhoň

O knize Miroslava Mareše Pravicový extremismus a radikalismus v ČR

Nakladatelství Barrister & Principal a Centrum strategických studií, vydáno v r.2003, 656 stran, cena brožovaného výtisku 650 Kč.

Autor JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D.je absolventem právnické a filozofické fakulty (obor politologie) Masarykovy univerzity v Brně a odborným asistentem na Fakultě sociálních studií tamtéž, a soudním znalcem v oboru kriminalistika se specializací společenská závadnost textů s zástupné symboly. Sám svou práci charakterizuje jako jeden z prvních pokusů o vědecké zpracování dané problematiky.

Extremismus definuje jako postoj mimo rámec ústavního demokratického systému. Abych to pochopil, hledal jsem v knize definici ústavního demokratického systému. Na str. 26 je německá definice demokratického řádu, v níž prvním principem jsou lidská práva. Pojem demokracie je podstatně starší než lidská práva, proto definice připomíná tu sovětskou, v níž základním principem demokracie je vztah k dělnické třídě. Následující česká definice od Jana Filipa (na téže straně) zase připomíná France Kafku - prvním principem demokratického řádu je demokracie, na str. 27 však autor přiznává, že jedním z principů demokracie je i právo na odpor.

Radikalismus Mareš definuje jako postoj v rámci demokratického právního řádu, přičemž někteří autoři použitím tohoto termínu chtějí naznačit, že je „na hraně“. Je tedy postojem autora že ve své práci podobně jako propagandisté smíchal subjekty působící v rámci demokratického systému i mimo něj pod společný a nevysvětlený pojem ultrapravice. Leckdy ani není zřejmé, kam subjekt řadí.

Mareš sice připouští, že existuje extremismus/radikalismus náboženský, ekologický atd., při vysvětlování se omezuje na extremismy „levicové“ a „pravicové. V čase, kdy tradiční pojmy levice a pravice ztrácí smysl, Marešovo pojetí pravice musím hledat v historickém exkursu. V souladu s politickou objednávkou dnešní doby Mareš považuje za zárodky pravicového extremismu na českém území antisemitské proudy – tehdy vlastní široké části českého politického spektra – a jako prvního „představitele“ uvádí Jana Nerudu a jeho práci „Pro strach židovský“ (str.111). V čase 1.republiky nachází Mareš extremisty v řadách zakládajících státotvorných struktur později mimo mainstream (kdo nejde s námi, je extremista?) a připomíná, že měli jen okrajový význam pro svoji roztříštěnost a neochotu se sjednocovat.

V poválečném období Mareš připouští cílenou diskreditaci demokratů označením za fašisty mj. jen proto, že otevírali tehdy tabuizovaná témata, např. odsun Němců. I nástup „nové formy pravicového extremismu“, kdy mládež v podstatě demokratická provokuje neoblíbený (tehdy komunistický) režim hesly nebo kresbami nacistických symbolů – podstatou tohoto „neonacismu“ je recese (str.163). Dle své teze „antisemita=pravicový extremista“ Mareš objevuje projevy „pravicového extremismu“ i v řádění komunistického režimu – zpochybňování zásluh Židů v odboji, zpochybňování počtu židovských obětí, antisemitismus v politických procesech kdy byl zdůrazňován židovský původ obětí, zvláště když někteří židé poválečnou atmosféru nevydrželi a spáchali sebevraždu. (str.167)

I v nejnovějším období nachází „radikálně pravicový“ projev „hlavně v protiizraelských a protiromských článcích  - „Např.v článku Františka Rozhoně "Musí se lidé bát nacionalismu?" se píše: "Současně "demokracie" nacionalismu nahrává. Dovoluje za účelem dalšího pokusu o povznesení cikánského etnika (předchozí byl v padesátých letech) ponižovat 94,8 % obyvatel naší vlasti, Čechy, Moravany, Slezany - k cikánům se úředník musí chovat vstřícně a slušně, k nám jen může". Obrana národa, 2002, č. 1, s. 9“ (str. 395). Marešovy vědecké postoje mi proto připomínají novou variantu povinné a vědecky odůvodněné lásky k SSSR.

Podstatnou částí Marešovy práce jsou materiály o subjektech „ultrapravicového spektra“. Jen v popisu mé činnosti jsem našel tolik různě závažných chyb, že jejich soupis by vydal na další článek podobného rozsahu. Někdy je to úsměvné – to když mi v Praze zaslechnutá poznámka že „Slezsko nemá historii“ přiměla k zařazení kulturně-historického miniseriálu o Slezsku, zachtělo se Marešovi z toho vyvodit a hned publikovat tvrzení o podpoře slezského regionalismu. Jindy výběr zveřejněných a zatajených informací naznačuje možnost úmyslné manipulace s fakty. V souvislosti s Vlasteneckou frontou mluví o jejím rasismu (objevil prý rasistický elaborát připravený Davidem Macháčkem – str. 289) a „xenofobii“ a zdůrazňuje letáky na téma „šťastných bílých rodičů“, „narodit se jako běloch – člen národa je poctou a privilegiem“, zcela však opomíjí snad nejúspěšnější leták o České romské republice“ vydávaný sdělovacími prostředky za rasistický do té doby, než musela přiznat že ironicky zesměšňuje skutečně rasistickou politiku státní, a který vyvolal i policejní akce proti členům VF (Kladno). Materiál v této „vědecké práci“ se stává sbírkou tvrzení, které kdyby měly být dále použity musí být znovu ověřeny, a z knihy činí promarněný pokus o nezávislý vědecký rozbor.

Kniha obsahuje i varující údaje o totalitních praktikách legislativy „nutné k boji proti extremismu“: legislativy proti neloajalitě mezi státními zaměstnanci, legislativy omezující tiskovou svobodu, legislativy omezující svobodu shromažďování s hlavním účelem chránit veřejný pořádek. Je důkazem toho, jak moc je společnost 14 let po sametu ztotalizovaná, protože to mnozí chápou jako normální.

Marešova kniha je, i přes zmíněné nepřesnosti, slušným zdrojem informací pro ty, kteří se chtějí blíže dozvědět podrobnosti o subjektech, které Mareš i oficiální propaganda řadí mezi „ultrapravici“, i když s tradiční pravicí nemají nic společného. Kniha vyvrací některé nepravdy šířené tzv.„monitory extremismu“, třeba v kapitolách o Vlastenecké lize, Vlasteneckém klubu a Národní myšlence. Až bude v Levných knihách, bude asi šokem pro starší spoluobčany, kteří nebyli vychováváni totalitně, zjištění, co připadá závadné soudnímu znalci v oboru kriminalistika se specializací společenská závadnost textů s zástupné symboly.

Mareše samého kniha stylizuje do role jakéhosi Antipalacha. Jan Palach burcoval lidi, aby se neskláněli před těmi, kteří jim chtějí sebrat svobodu. Mareš svou prací vyvolává dojem, že je nutné být vždy připraven k omezení osobní svobody.

František Rozhoň

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa