Obrana národa, 5/prosinec 2003, rozhovor

Rozhovor se Zdenou Mašínovou

25.října věnovaly Lidové noviny stránku zvanou „události, fakta, analýzy“ Vašim bratrům. Titulek stránky zněl: „Před padesáti lety se bratři Mašínové prostříleli na Západ“. Co Vy na to?

No, ten titulek Lidových novin je stejně věrohodný jako oficiální zpráva otištěná před padesáti lety novinami „Lausitzer Rundschau“. Pět mladých Čechů, mezi nimi bratři Mašínové, přešlo přes hranice v noci z 3. na 4.října 1953. 16.října (po zatčení Zbyňka Janaty) hlásila východoněmecká policie do Prahy, že mají tři pistole a chtějí se jen dostat do Západního Berlína. Přesto 20.října 1953 vyšla v zmíněných novinách zpráva, že z příkazu zahraničních a západoberlínských špionážních centrál byli 10. října 1953 propašováni na území Německé demokratické republiky ozbrojeni fašističtí teroristé, jejichž cílem bylo organizovat na území republiky sabotážní akce a vraždy.

Oni opravdu měli jen 3 pistole. Z. Janata šel do akce neozbrojen a Milan Paumer svou pistoli ztratil. Další zbraně nechali zakonzervovány doma k použití po návratu. Pokud jde o mrtvé při honu na ně, polovinu z nich mají na svědomí svou nešikovností sami východoněmečtí ozbrojenci.

Pokud se s třemi pistolkami bez týlového zabezpečení měli prostřílet přes pět tisíc policistů, zčásti těžce vyzbrojených, jak to podal východoněmecký policejní inspektor Mittmann, či podle jiných zdrojů přes 25 000 východoněmeckých policistů a vojáků Rudé armády, je to výkon hodný Guinessovy knihy rekordů.

Vaši bratři utíkali z ČSR, aby se vrátili a se zbraní v ruce pomáhali porazit komunismus. Váš otec ale poznal komunismus zblízka již v Legiích, a asi proto krátce před zatčením gestapem odmítl záchranu v podobě odjezdu do Moskvy. Neměli Vaši bratři ty nejlepší předpoklady odhalit včas co demokratičtí komunisté chystají a odjet včas přes otevřenou hranici před Únorem 1948?

Otec byl vojákem armády demokratického státu, armády nepolitické. Politická školení nepořádal ani doma, natož dětem, které před jeho odchodem do ilegality nedosáhly ani 10ti let. Ty věděly něco o komunismu z knih o legionářích, ale to už bylo jaksi vzdálené. Ctirad sice sloužil několik měsíců v 1.čs. praporu Jiřího z Poděbrad (Josefa vzhledem k věku nepřijali) a na Liberecku zajišťoval ochranu hranic, majetku a strážní službu, jinak však žili ještě jako děti v republice, která jim roku 1946, jak se ukázalo, právem, udělila medaili za chrabrost. A na malém městě se těžko odhadovalo, co se chystá. I naše matka vstoupila na výzvu KSČ do té jejich strany a za politické vězně se stala členkou Akčního výboru Národní Fronty v Poděbradech. Šlo na první pohled o spravedlivou věc. Ze strany vystoupila – a následně byla vyloučena i z toho Akčního výboru – po odsouzení gen. Píky počátkem r.1949. Jak jsme mohli být my, její děti, prozíravější?

„Češi čin Mašínových odsuzují“, uvádí ještě větším písmem Lidové noviny. Autorem je Jaroslav Sauer. Odvolává se na průzkum agentury STEM exklusivně pro Českou televizi. Třetina dotazovaných případ neznala a těm tazatelé jim okolnosti připomněli. Podle zveřejněných výsledků 55% dotázaných odpověděla kladně na otázku, zda jsou Vaši bratři vrazi, 30% kladně na otázku, zda jsou hrdinové. Proč případ Vašich bratrů ještě dnes tak rozděluje českou společnost?

V roce 1990 vydalo Nezávislé tiskové středisko, pozdější Respekt, v nákladu 40-50 tisíc výtisku knihu Oty Rambouska Jenom ne strach. Ota Rambousek byl emigrant, který tady v roce 1968 zakládal KAN, potom musel utéct a v USA se seznámil s mými bratry a dávali dohromady tuto knihu. Díky ní vešlo do povědomí naší společnosti, která tu žila ve dvou totalitách, nacistické i komunistické, něco o jednom z mála odbojů z padesátých letech, který prováděli mj. moji bratři. Je to tam vše velice dobře popsané, má to však jeden háček. Moji bratři a pan Rambousek nežili ve společnosti, která byla v posledních dvaceti letech naprosto ztotalizovaná, a tak neměli představu, jak to zapůsobí. Je tam popisováno vše kolem jejich činnosti, ale není tam motiv. To si všichni uvědomili až poté, co to vyšlo a začaly o tom diskuse v televizi i celé veřejnosti. Protože se nepopisuje hlavní motiv událostí, mohli si Grebeníčci a ostatní dovolit vykřikovat, že šlo o zločin a že jsou to zločinci. Ve společnosti se po dvou totalitách s krátkou mezerou mezi r. 45-48 vůbec nevytvořilo demokratické myšlení. Proto bylo a bohužel stále je možno uvažovat tímto způsobem.

Dá se tedy alespoň velmi stručně říci k motivům?

Zkusím to jen rámcově naznačit. Po válce se našla zpráva o posledním otcově dopise matce a nám - na rozloučenou. Začátkem r.1948 se šlo na Pankrác a ve veřejích otcovy cely se našel smotek tohoto dopisu z r.1942 na klozetovém papíře. Jeho stěžejní myšlenka byla, že my, jako jeho potomci, se nesmíme stát otroky žádného totalitního režimu a žádného násilí. Bratři chodili do Skautu i Sokola, organizací, které vychovávaly k otevřenosti a statečnosti. Mnoho skautů i sokolů bylo pronásledováno za činnosti bránící demokracii i za cenu vlastního života. Takže i oni, ač dlouho apolitičtí, když začali pozorovat a seznamovat se  vším, co se děje v této republice, jak je rozkládána armáda, policie, justice; tři pilíře, na kterých jedině může stát společnost, která chce být demokratická, otevřená a svobodná, nemohli udělat nic jiného. Věděli jsme záhy o zatčení a věznění otcových přátel z ruských legií i čs. armády, m.j. generálů Píky, Přikryla, Studlera (otcem určeného našeho poručníka), o zatčení matčiny přítelkyně od společného věznění gestapem, dr. Milady Horákové i její popravě! To asi byl začátek vážného odboje. Posledním impulsem k odchodu byly Ctiradovy zkušenosti z intenzivní „převýchovy" v komunistických táborech, především v Jáchymově. Ty motivy činu už nechybí v knize Jana Němečka Mašínové (Zpráva o dvou generacích).

Byla skupina Vašich bratrů jediná, která použila v odboji proti komunismu zbraně?

Ale kdež. Stačí si v teď zmíněné knize přečíst slova prof. Václava Černého o případu JUDr. Jaroslava Borkovce a jeho skupiny: „...Válku strávil v nacistickém koncentráku, ve chvíli své akce byl už zase pomocným dělníkem. Tato akce byla reálná a byla vůbec nejodhodlaněji a nejradikálněji pojatým výkonem branné demokratické rezistence. Udála se ve spojení s poúnorovou emigrací... Borkovec měl zbraně, vozidla, odhodlané lidi, měl promyšlený akční plán: zahájit v daný den teroristický nástup proti určeným místům; obsadit klíčové punkty, zmocnit se klíčových osob, až po místní bezpečnostní referenty směrem dolů; vyhlásit stanné právo, rozpustit Národní shromáždění, všechny národní výbory, rozehnat Sbor národní bezpečnosti i všechny závodní milice; zrušit prozatím svobodu shromažďovací a tiskovou; povolat národ k svobodnému vyjádření vůle volbami. Akce byla zahájena zkušebním přepadením litoměřické věznice dne 12. května 1949 družinou Vratislava Polesného a Josefa Charváta, vyzbrojenou střelnými zbraněmi, ekrazitem, pancéřovými pěstmi, nájezdovými minami; skončilo obětmi, nikoliv však dobytím věznice." Pokus o státní převrat, o který se tato skupina pokusila o několik dní později, 16. května 1949, však již narazil na protiopatření Státní bezpečnosti, která náhodným zatčením na tuto organizaci narazila. Neúspěšný přepad generálního štábu skončil zatýkáním, když řada členů skupiny padla do rukou StB již před akcí“ Jen na okraj: celkově bylo zatčeno na 166 lidí, J. Borkovec a pět jeho druhů bylo odsouzeno k trestu smrti, dalších deset k doživotnímu vězení.

Na závěr do třetice k Lidovým novinám: Pod značkou „mez“ útočí v rozhovoru na Milana Paumera: „Zůstali za vámi mrtví…“, „…na vaší cestě zůstali mrtví. Netížilo Vás svědomí?“ Co si myslíte o takovýchto otázkách nebo co byste vzkázala těm, kteří je kladou?

Takový dotaz je poplatný přežívání bolševického uvažování: Za uplynulých 14 let jsem nepostřehla, že by „svědomí tížilo“ provinilé komunisty a jejich kolaboranty za ony stovky umučených, popravených, postřílených a tisíce zničených rodin. A ti, v policejních uniformách, sloužící represivnímu režimu, museli přece počítat i s rizikem, že se jim někdo postaví se zbraní v ruce. Bohužel, také někdy z neinformovanosti se většina společnosti nezmohla na jakýkoli odpor.

Rozhovor připravili František Rozhoň a Marek Skřipský

 zpět na hlavní stranu                                                přehled článků z Obrany národa