Obrana národa 4/září 2003 - rubrika Ze světa

Okradená Afrika

Milan Špinka

Mezi hyperkorektními levicovými intelektuály západní Evropy se v posledních letech objevila pozoruhodná móda. Po dlouhých létech obdivu vůči vzhlíženým komunistickým vůdcům, jako byli čínský Mao nebo kambodžský Pol Pot se svými Rudými Khmery, se rozhodli zasadit světové kultuře nový úder. Mao dal zbourat starověké zdi Zakázaného města a ničil systematicky pagody; Pol Pot dával přednost účelnějšímu přebudovávání památek světového významu na vojenské základny. Tito muži, idoly bouřících se studentů z roku 1968, ničitelé starého a budovatelé nového, dnes ztratili svou přitažlivost. Čas pokročil, z evropských komunistů se stali „noví socialisté“, ale potřeba označovat to, co je ve světové kultuře tradiční a dobré, za zlé, rasistické, sexistické a homofobní, ta všem těm postmodernistům, multikulturalistům či feministkám zůstala.

Bylo třeba nalézt nové způsoby, jak oslabit především evropskou kulturu, jež je v jejich očích nositelkou toho nejhoršího, co jen na světě je. Nelze jí však upřít kvalitu a vadí také vliv, jenž nesen evropskými vystěhovalci zasáhl další kontinenty a formoval státy, jež na nich postupně vznikaly. Ve snaze o diskreditaci evropské kultury se hodí i ty nejšílenější teorie, jež mají dokázat její nepůvodnost. Posledním hitem se stalo tvrzení, že to nejlepší, co v ní lze nalézt, bylo ukradeno Africe a Afričanům. Aby bylo možné vysvětlit, proč potom není Afrika na stejné kulturní a civilizační úrovni jako Evropa, je jedním dechem dodáváno, že je to důsledek kolonizace, která Afriku uvrhla do nekončícího kolotoče násilí.

To je opravdu podivný názor, uvědomíme-li si, že většina afrických států je už dobrých čtyřicet let svobodná a že jim nikdo nebrání v rozvoji, naopak, nikdo už asi ani nespočítá všechny možné akce, jež byly na pomoc Africe zbytkem světa podniknuty. Ostatně nemohu si vzpomenout ani na jedinou evropskou zemi, jež by se ve 20. století ještě čtyřicet let po odchodu okupační správy svíjela v agonii nekonečných občanských válek. Názor, že to vše způsobili Evropané, lze přitom velice snadno vyvrátit jednoduchými odkazy na události v afrických zemích, jež nikdy kolonizovány nebyly. Typickým příkladem je Libérie.

Chronická občanská válka v této zemi už přinesla řadu jen sotva uvěřitelných ukrutností, jež však nebyly pro její účastníky ničím, co by je mělo udivovat a překvapovat. Legendární se stala historka, kdy jeden z vůdců znepřátelených frakcí Prince Johnson vysvětloval novinářům, jak to bylo se smrtí bývalého prezidenta Samuela Doea. Nejprve je přesvědčoval, že bývalý prezident podlehl zraněním utrpěným během zatýkání, ale když na něj nepřestávali dotírat, otrávilo ho to a prohlásil: „Uřízl jsem mu uši a donutil ho sníst je.“ Načež pustil novinářům video, na němž Doe sedí na zemi s krvácejícími ranami na nohou a spoutanýma rukama a jeden z Johnsonových mužů mu odřezává uši. Naštěstí novináři už neviděli, jak Doe polyká své uši předtím, než definitivně vykrvácí. Stejně brutální jsou i ostatní africké konflikty, jsou ale velice snadno přehlédnutelné, o podrobnostech víme jen málo, na obrazovkách se objevují minimálně a zpolitizované humanitární organizace, tak dobře známé i z našeho prostředí, se budou sotva angažovat kdesi, kam za nimi nepřijede domácí televize.

A tyto země, jež jejich vlastní civilizační úroveň uvrhla do nekonečného kolotoče vleklých válek a násilí a způsobila mimo jiné pandemii korupce a AIDS, jsou prý původním zdrojem evropské kultury! Důkazy pro tato tvrzení jsou o to podivnější, že je přednášejí profesoři univerzit. Nedávno se nestačila britská veřejnost dost divit nad tím, že prý angličtina byla importována z Afriky, nyní zase britský profesor Martin Bernal tvrdí, že starověcí Řekové byli černoši a že Aristoteles ukradl své nejlepší myšlenky z velké knihovny v Alexandrii. Nijak mu přitom zjevně nevadí, že tato knihovna byla založena dlouho po Aristotelově smrti. Obecné vědomosti studentů jsou čím dál slabší, takže je dnes už možné vylézt i s takovým tvrzením a sázet na to, že nikomu nedojde jeho nesmyslnost.

Takové řeči lze doposud vyvrátit vcelku snadno, závažnější jsou sofistikovanější tvrzení, v nichž jsou pseudovědeckým způsobem vyvracena obecně přijímaná fakta. Je samozřejmě pravda, že Afričané evropskou kulturu ovlivnili, problém je ale v tom, že mluví-li levicoví intelektuálové o Afričanech, mají na mysli africké černochy. Afričtí muslimové se od 8. století účastnili arabského pronikání do Španělska a jejich dynastie, Almoravidovci, v něm dokonce v 11.-12. století vládla, jenomže zde nešlo o žádné subsaharské kmeny, ale o marocké Berbery, kteří jsou samozřejmě indoevropského původu a do Afriky přišli před tisíci let z Evropy nebo Blízkého Východu. Přes tyto zcela jasné skutečnosti se objevují tvrzení, že Almoravidovci pocházeli původně odkudsi ze Senegalu v západní Africe, tisíce kilometrů od Španělska, a že jejich vliv postupoval z jihu na sever. Ve skutečnosti se šířil ze severní Afriky na evropský kontinent a současně i směrem k africkému jihu, protože si tato dynastie vytkla za cíl evangelizovat subsaharské kmeny a přivést je k islámu, což se jí také alespoň částečně podařilo.

Lze pochopit a souhlasit, když se někdo pokouší upozornit na vliv, jaký měla Afrika na vývoj evropské kultury. Ta ostatně byla ovlivňována z různých směrů, to je historický fakt, stejně jako je fakt, že šlo o ovlivňování obousměrné. Nikdo ale nemůže s jasným rozumem tvrdit, že Evropa ukradla Africe ty nejlepší kulturní hodnoty. Pro normálně uvažující lidi je navíc jen těžko pochopitelné, proč by mělo tolik záležet na tom, jakou měli nositelé nejvyšší africké kultury barvu pleti. Kartágo leželo v Africe, egyptští faraóni vládli na africkém území, část vzdělaných islámských nájezdníků z přelomu 1. a 2. tisíciletí také přišla z Afriky. Někdo byl africký Indoevropan, někdo africký Semita. Jejich vliv byl nesporný, přesto se na něj levičáci kupodivu neodvolávají a na maličkých hřištích s velkým humbukem rozehrávají své vlastní vysněné verze kulturních dějin. Snaha neprávem vyzdvihnout černé Afričany na samý vrchol kulturních dějin zavání už z dálky politickou hyperkorektností, snahou o další trestání bílého muže, zradou vlastní kultury a etnicity ve jménu budování multikulturní společnosti. Až jednou zahájí svou činnost Mezinárodní trestní tribunál pro kulturní zločiny, bude muset konat své procesy na stadionu Maracaná, aby se tam všichni obvinění vešli.

Milan Špinka působí v Národní myšlence   

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa