Obrana národa 3 / červen 2003, rubrika historie

Výlety do české historie (I)

Ladislav Svoboda

V minulém čísle Obrany národa jsme se rozloučili s Moderním otroctvím. Nyní Vás chci přivítat nad prvním dílem seriálu nového, který jsem vzletně nazval „Výlety do české historie“. Myslím, že je velmi málo témat tak drahých Čechu, jako jsou témata pojící se k naší národní historii. Ne nadarmo, vždy když český národ procházel těžkými zkouškami, utíkal se ke své slavné minulosti a ke svým velikánům. Tam lze nalézt povzbuzení pro naše současné potíže a zoufání.

Po staletí naši otcové zápasili o své a následně naše bytí, myslím, že je naivní si myslet, že dnes to bude jiné. V lecčems se dnešní doba podobá době Národního obrození. Ne nadarmo právě ve slavné české historii národní buditelé hledali svůj vzor a posilu. Jen vědomí, že jsme součástí stejného kmene, stejné rodiny národní, která je poutána od staletí nejen jazykem a půdou, ale také dějinami, vpravdě poutem společných osudů, nás může bezpečně vést po naší cestě. Posilou nám může být, že každá generace sice za změněných okolností, ale v jádru přesto podobných, řeší tytéž problémy. Otevřenou otázkou zůstává, jak obstojíme my.

Jistě i v dnešní době je plně na místě ptát se po smyslu českých dějin. Není to otázka, na kterou je lehké odpovědět, ale za pokus to určitě stojí.

Tento seriál nemá a nesmí být pouze výčet „suchých“ historických dat, mnohdy se bude jednat o komentáře, či názory, se kterými pochopitelně nemusíte vždy souhlasit. Která témata mohou být sporná, to jistě již z mých článků víte sami. Pokud by Vás některé mé postoje vyprovokovali k hlubšímu zamyšlení či studiu té které etapy českých dějin, pak tato práce má smysl. Rád bych také znal Vaše názory, eventuálně i náměty na události či postavy, kterých by se tento seriál měl týkat. Případnou korespondenci je možno adresovat do redakce Obrany národa, nebo na e-mail : lad.svoboda@post.cz

Na úvod nám nejlépe poslouží jako motto prosba ke svatému Václavovi : „Nedej zahynouti nám ni budoucím.“

„Výlet“ bych započal asi tam, kde je to logické – příchodem Slovanů do tohoto prostoru. Ten, kdo očekává, že o příchodu existují písemné doklady, bude asi zklamán. Můžeme se spoléhat pouze na archeologii. Předpokládá se, že první Slované na toto území přišli v rozmezí let 400 – 500 n.l. Zajímavé je, že na rozdíl od kmenů keltských nebo germánských v tomto prostoru už natrvalo zůstali. Myslím, že i tato skutečnost něco vypovídá o naší národní povaze, nebo chcete – li identitě.

První písemné doklady o Slovanech na tomto území nalezneme „až“ v druhé polovině sedmého století v tzv. kronice Fredegartově. Přesný název kroniky je Historia Francorum. Opět, kdo čeká, že burgundský mnich Fredegart popsal o „nás“ stohy papíru, bude zklamán. Kronika se dělí na šest knih, podle etap, které popisuje. Poslední knihu napsal dle všeho již jiný autor. V Ottově slovníku naučném jsem se dočetl, že kronika vyšla „naposledy“ v roce 1888.

Ale zpět k samotnému textu. Na pár řádcích, nebo přesněji odstavcích se dočteme o prvním pokusu, který vedl k vytvoření jakési nadkmenové organizace, nadneseně řečeno, státu. Poutavé je líčení, o kočovných asijských kmenech, které pořádali nájezdy na Evropu. Je pochopitelné, že ani Slované těmto nájezdům neunikli. Nájezdníci (Avaři) zotročují muže a dělají z nich vojáky. Jak se říká, z cizího krev neteče, proto tyto vojáky staví do první řady. Podle písemných dokladů prý Avaři dokázali takto postavit až 100 000 mužů. Tato již na svou dobu velmi početná armáda útočila kupříkladu i na bohatou a vyspělou Byzanc.

V kronice se také dočteme, že když se Avaři vraceli na okupované Slovanské území, považovali za samozřejmé, že měli přístup ke slovanským ženám. Takto zplozené děti ovšem nebyli ochotni uznat za své potomky. I to asi vedlo k tomu, že druhá generace těchto mužů se proti otcům - okupantům vzbouřila. K nepokojům došlo okolo roku 620 a v rozmezí let 623 – 624 přichází ke Slovanům nám dobře známý francký kupec Sámo. Jak to bylo v této divoké a bouřlivé době zvykem, Sámo jako úspěšný a bohatý obchodník nepřišel sám, ale s velkou a dobře vyzbrojenou družinou.

Otevřená vzpoura proti Avarům, tentokrát za podpory Sáma propuká v roce 626, což bylo mimochodem velmi dobře načasováno. Proč? Avaři totiž v této době dostali na frak u Konstantinopole. Fredegar nám zanechal informaci, že Sámo si počíná v bojích tak statečně, že jej lid zvolil za svého vůdce – „krále“. Máme informaci, že „vládl“ až do roku 659, tedy pro to období úctyhodných 35 let.

Protiavarské povstání dopadlo dobře a zanedlouho se objevil nový nepřítel. Paradoxní je, že to je francký král – Dagobert. Proč ke sporu došlo, to se můžeme jen domýšlet. Bylo to snad kvůli tomu, že došlo k příkoří na franckých kupcích, kteří procházeli touto krajinou, jak říká Fredegar? Nebo to bylo proto, že nová Sámova říše byla příliš nebezpečná do budoucna? Těžko říci, možná, že od každého trochu. Tak dochází v roce 631 k památné bitvě u Wogastisburgu. Jedná se o neznámé místo u stejnojmenné pevnosti. Bitva trvala tři dny a skončila – vítězstvím Slovanů. Úspěch byl dle všeho tak grandiosní, že Slované vpád oplatili a vtrhli do Durynska (nejednou). Sámo umírá asi v roce 659, čímž také dochází k rozpadu říše. To je také na dlouhou dobu konec informací, které jsme se mohli dozvědět z kronik. V kronice Ludvíka zbožného, syna Karla Velikého se dozvídáme, že mezi zeměmi, které si Karel podrobil jsou také Čechy. V roce 822 se koná ve Frankfurtu nad Mohanem velké shromáždění zástupců jednotlivých zemí francké říše a mezi nimi jsou i Čechové a Moravané. Jméno Moravanů se tímto objevuje poprvé v historických pramenech.

Pomalu se dostáváme k další etapě našich „výletů“, tj. období Velké Moravy. Opět prameny, které o Velké Moravě hovoří pochází především z francké říše, což je v podstatě nepřátelské území. Zde si neodpustím jednu zajímavost. Všichni si asi pamatujeme ze školních lavic pověst o Svatoplukových prutech. Pověst to není ani moravská ani česká, ale nachází se v díle byzantského císaře Konstantina Porfyrogeneta. Zajímavé je, že to byl právě on, který poprvé použil označení Velká Morava. Pár slov ještě k pověsti. Tři pruty – tři synové Svatoplukovi. Mezi historické paradoxy jistě patří, že syny měl dva, anebo ne? Faktem je, že tato rekvizita – tři pruty se vyskytuje i v jiných končinách, třeba v antických bájích.

Dějiny Velké Moravy jdou popsat jako stránka, které chybí začátek a konec. Proč? Jaký byl vývoj před nástupem Mojmírovců nevíme. Víme o roce 833, kdy dochází k vojenskému konfliktu s nitranským knížetem Pribinou. Nevíme ovšem nic o době 175 let před touto událostí, i když někteří historikové tvrdí, že Velká Morava byla přímou nástupkyní Sámovy říše. Asi moc velká krása na to, aby to byla pravda, i když kdo ví? Pro nedostatek místa zde není prostor se rozsáhleji zmínit o křesťanství na Velké Moravě před příchodem byzantských misionářů. Minulé století v oblasti archeologie přineslo pozoruhodné nálezy v této oblasti. Z jistotou víme, že již před rokem 800 začaly vznikat zděné církevní, ale nejen, stavby. Vraťme se ale zpět k roku 833. Má se za to, že tímto rokem (dobytím nitranského knížectví) skončil sjednocovací proces moravských kmenů.

Mojmír I. – Rostislav – Svatopluk – Mojmír II. Tito čtyři panovníci vstoupili do počátků naší národní historie jako představitelé první známé dynastie. Dovolte, abych se alespoň pár slovy o každém zmínil.

U Mojmíra I. jsme si již řekli o jeho vojenském kontaktu s nitranským knížetem Pribinou. Zde jsou dvě věci pozoruhodné. První je, že Pribina hledá útočiště v Bavorech a druhá, že se jedná o útok křesťanského knížete vůči pohanskému. Možná, že i toto je důvod, proč francká říše vojensky do konfliktu nezasáhla. Myslím ale, že oba dva body mají velký význam. Pribina, který z počátku křesťanství odmítal se obrátil a stal se velmi zbožným člověkem – víra či politický kalkul? Nebyl by jistě první a v historii ani poslední. Chování Mojmíra I. vůči francké říši se poté dá charakterizovat slovy, že se choval tak, aby nedráždil. Uznával formální svrchovanost Ludvíka Němce a také plnil povinnost poplatků. Říká se, že tato povinnost platila ještě dlouho před Mojmírem I. Z tohoto pohledu vypadá již zcela jinak poplatek, který odváděl svatý Václav, ale o tom až mnohem později. V roce 846 vojensky vstoupil francký král na Velkou Moravu a za panovníka zde dosadil Mojmírova synovce Rostislava... Zda to bylo za života či po smrti Mojmíra I. nevíme.

Rostislav se projevil jako schopný panovník, který dokázal, že Velká Morava doznala plné svrchovanosti. Jeho vláda je ovšem vyplněna mnoha boji a vojenskými konflikty, dokonce i se silnou franckou říší. Konec konců, s kým jiným, že? Byl to on, kdo vyhnal bavorské a francké duchovenstvo a byl to právě on, kdo pozval z Byzance věrozvěsty Konstantina a Metoděje. Dá se říci, že politického cíle, těsného spojení s Byzancí, proti východofrancké a bulharské koalici, nedosáhl díky zradě svého synovce Svatopluka. Při společné schůzce Rostislavově a Svatoplukově došlo k tomu, že Svatopluk svého strýce zajal a vydal do rukou soka – tedy Ludvíka Němce. V procesu byl Rostislav odsouzen ke smrti, což bylo zmírněno na oslepení a uvržení do žaláře, ze kterého už nevyšel!

Za zásluhy se Svatopluk dostal na panovnické křeslo, psát, že jako vazal Ludvíka Němce, je asi zbytečné. Za čas se potvrzuje, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, sám je obviněn ze zrady, zbaven vlády a uvězněn. Po čase se dostává ven jako velitel trestné výpravy, která měla zlomit odpor Slovanů proti cizí vládě, využívá příležitosti a přebíhá „ke svým“. Pod jeho velením armádě Franků uštědřil zdrcující porážku.

Jeho nástupcem je Mojmír II., za kterého zhasíná jasná hvězda Velké Moravy. Jeho panování jsou plná vnitřních a vnějších bojů. Zuří spor mezi panovníkem a mladším bratrem Svatoplukem. Za vlády Mojmíra II. odpadají od říše česká knížata, a také Panonie a další oblasti. Do takto oslabené říše vpadají maďarské kočovné kmeny a nad Velkou Moravou se pomalu zavírá voda (907).

Je smutné, že věrozvěstové Konstantin a Metoděj byli vlastně využiti (zneužiti?) pro politicko – mocenské cíle. Z tohoto pohledu vyhnání bavorsko – franckého duchovenstva a vyhnání Metodějových žáků pouze kopíruje politickou situaci, což dostává církev a šíření křesťanství do značně složitého světla.

Touto krátkou poznámkou týkající se sv. Cyrila a Metoděje bych tento první díl chtěl zakončit. V příští díle si povíme o nich něco bližšího a dostaneme se k Přemyslovcům.

Ladislav Svoboda

 zpět na hlavní stranu            na další Výlet do české historie v ON             přehled článků z Obrany národa