Obrana národa 4/září 2003

Výlety do české historie (II.)

Ladislav Svoboda

V minulém čísle Obrany národa jsme se poprvé setkali nad novým seriálem, který chce postupně mapovat českou historii. Začali jsme příchodem prvních Slovanů na naše území a první díl byl zakončen zmínkou o Cyrilu a Metodějovi. V tomto druhém díle právě na Cyrila a Metoděje naváži.

Oba dva byli Řekové a také pokrevní bratři. Myslím, že jejich význam pro naši kulturu nedokážeme řádně docenit. Asi každý ví, že k nám přišli roku 863, nebo snad 864. Taky si  každý vzpomeneme, že díky nim máme 5. července státní svátek. Na docenění jejich vlivu trochu málo.

Je důležité si uvědomit, že právě Cyril a Metoděj jsou prvními postavami, o kterých jsou přece jen v historických pramenech poněkud ucelenější a přesnější informace. Je doloženo, že měli dalších pět bratrů, o kterých ale nejsou bližší informace. Ve své době oba soluňští bratři byli přece jen dost zvláštními postavami. Cyril vystudoval teologii, filosofii a literaturu. Prý už v mládí ovládal několik jazyků a ve dvaceti šesti letech se stal profesorem filosofie. Na misii k pohanským Slovanům se bratři důkladně připravili v klášteře. Zde Konstantin (Cyril) sestavil hlaholici a také přeložil první církevní texty. Tato příprava se jim za čas vyplatila. Ještě před odchodem ke Slovanům se bratřím povedlo na jejich cestě na Krymu nalézt ostatky papeže sv. Klimenta. Jejich návrat s ostatky byl ohromující. Vítal je sám císař Michal III. Část ostatků se za čas dostanou i na Moravu...

V roce 862 dorazilo do Konstantinopole poselstvo knížete Rostislava. Přivezli s sebou jakési dary, ale dle jejich slov, po spatření nádhery, která je obklopovala, se jim dary zdáli nicotné. Není se čemu divit! Město samo mělo na půl milionu obyvatel, což neměla celá Morava.

Poselstvo ujišťuje byzantského panovníka, že Rostislavův lid se zřekl pohanství, a že by Rostislav chtěl v zemi zřídit biskupství. V tuto chvíli již ze země byli vykázáni bavorští a franští kněží a mniši. Moravané jsou uvedeni do trůnního sálu. Vše co zde spatřili, předčilo všechno jejich očekávání. Vedle císařského trůnu leželi zlatí lvi, kteří dokonce hýbali ocasy a řvali, jako by zvířata byla živá. Po boku lvů další zvířata - supy. Opět ze zlata a dokáží zpívat! Asi se nelze divit, že po spatření tohoto vzhlíželi k císaři s posvátnou úctou. Pro zajímavost, sám císař od historie dostane přízvisko - opilec. Důležité je, že slibuje, že vypraví poselstvo na Moravu.

A tak započíná mise Cyrila a Metoděje. Na cestu se samozřejmě nevypravili sami, ale vzali s sebou i své učedníky. V jejich doprovodu byli obchodníci, stavitelé a samozřejmě také vojáci. Jak jsem již říkal, poselstvo s sebou přivezlo také ostatky sv. Klimenta. Sám Rostislav byl prý zklamán, že nepřijel žádný vyšší církevní hodnostář. Bratři narazili již na postavené církevní stavby, což je jistě potěšilo. Méně je již mohla potěšit uvolněná morálka se kterou se setkávali.

Kníže Rostislav neuspěl na vojenské výpravě s východofranckým Ludvíkem Němcem. Kapituloval, podrobil se a zavázal k poplatkům 1) (o těch bude ještě několikrát řeč). Pro Cyrila a Metoděje vznikl problém v tom, že po porážce se houfně začali vracet vyhnaní duchovní, které se již nikdy ze země nepovedlo dostat. Velmi brzy po jejich příchodu dochází k začátku zápasu dvou koncepcí, jedné latinské, druhé staroslověnské.

Kázání a vyučování bratří se setkalo s úspěchem, myslím, že hlavně proto, že dokázali k lidem hovořit jejich jazykem. Bohoslužby vedli staroslověnsky, v čemž latinští kněží spatřovali téměř kacířství. Co se týče knih, tak staroslověnsky měli přeložen misál, breviář a část Bible. Cyril s Metodějem si zde začali vychovávat své nástupce z řad místního obyvatelstva. Nejednalo se přitom o zanedbatelný počet. Prý jich bylo okolo dvou stovek. Po Metodějově smrti ovšem byli téměř všichni vyhnáni...

V bojích mezi dvěmi církevními koncepcemi zanedlouho zůstal Metoděj sám - Konstantin umírá. Metoděj vede “válku” sám úspěšně téměř dvacet let. Ještě oba bratři byli využiti i k politickým cílům. Sjednali spojenectví se slovanským vládcem v sousedním knížectví u Balatonu.

V roce 867 Cyril a Metoděj byli pozváni do Říma od papeže Mikuláše I. Mikuláši již nemohli staroslověnské kázání obhájit, na trůnu nalezli papeže nového, Hadriána II. Přijetí bylo velkolepé. Hadrián vyšel vstříc před brány Říma, poklonil se Klimentovým ostatkům a své hosty velkolepě přijal. Staroslověnštinu dokázali obhájit před celým papežským dvorem. Na dotvrzení toho, byli vyzváni k sloužení mše svaté ve čtyřech hlavních římských chrámech - staroslověnsky. Konstantin se už z Říma nevrátil, protože onemocněl a dva měsíce před svou smrtí vstoupil do kláštera. kde přijal řeholní jméno - Cyril. Zemřel nikoli jako stařec, jak si to mnohdy představujeme, ale jako dvaačtyřicetiletý muž. Štafeta zůstala teď již natrvalo u Metoděje.

Pobyt v Římě přinesl i další vítězství. Papež vydal bulu Gloria in excelsis Deo - Sláva Bohu na výsostech, ve které slavnostně staroslověnštinu povolil jako bohoslužebný jazyk. V roce 869 byl Metoděj vysvěcen na prvního arcibiskupa panonsko - moravské arcidiecéze.

Když se teď na chvíli odkloníme od Metoděje a podíváme se do politiky, spatříme stav více než neutěšený. Mojmírovci jsou rozhádaní, Rostislavův synovec Svatopluk svého strýce zradil a předal jej do rukou Ludvíka Němce. Rostislav je odsouzen na doživotí a oslepen. Ve vězení umírá. Svatopluk se zmocnil vlády, ale ne nadlouho. Stává se také zajatcem Franků a stojí ho hodně úsilí, aby se dokázal vrátit na knížecí křeslo.

Při těchto mocenských otřesech byl z popudu bavorského biskupa do žaláře uvržen také Metoděj. Byl odsouzen na doživotí, z vězení jej vysvobodil pouze ostrý protest papeže. Ve vězení strávil přesto tři roky. Po návratu na Moravu, kde opět vládne Svatopluk, těsně před koncem života dokončuje staroslověnský překlad Bible. Celkově se ovšem přiostřilo, Svatopluk chtěl být “in”, takže stále více dával prostoru místo staroslověnštiny, latině. Otevřeně Metoděje nesnášeli kněží latinského obřadu, zvláště jakýsi Wiching, který stanul v jejich čele. Metoděje u papeže obvinil z kacířství a z toho, že utiskuje latinské duchovní. Opět musí Metoděj do Říma obhajovat staroslověnštinu a své jednání. Před očima svého teď již úhlavního nepřítele Wichinga dosahuje opět vítězství. Papež ovšem nechtěl, aby došlo k větším rozporů, tak stvrdil arcibiskupské pravomoci Metodějovi, osvědčil jeho pravověrnost, ale také jmenoval Wichinga nitranským biskupem. Wiching podle všeho byl asi pěkný “ptáček”, protože na zpáteční cestě předběhl Metoděje, Svatoplukovi vylíčil svou upravenou verzi celého slyšení a dokonce i předal padělanou listinu papeže Jana VIII. Podle té papež Metoděje sesadil. Nepravda se brzy vyjasnila, klid ale nenastal.

Metoděj to odmítl nadále snášet a rozhodl se zbavit Wichinga jeho biskupské hodnosti do doby, než ten se mu jako arcibiskupovi podřídí. Wiching nelenil a za souhlasu Svatopluka běží se stížností do Říma. Metoděj byl v Konstantinopoli, takže nemohl své jednání v Římě obhájit, podle toho také vypadal výsledek... Hadrián III. staroslověnskou liturgii zakázal a nařídil, že pokud se moravští kněží nepodřídí, budou vykázáni ze země.

Wiching se vítězoslavně vrátil, ale Metoděje již nenalezl mezi živými. Hned poté se ujal správy církevních věcí a to s nebývalou krutostí. Nový arcibiskup, kterého jmenoval před smrtí Metoděj, jakýsi Gorazd, byl uvržen do žaláře. Většina moravských duchovních odchází ze země. Staroslověnský plamínek téměř uhasl, ale rozhořel se v Bulharsku a Rusku. Asi nelze lépe zakončit tuto stať o Cyrilu a Metodějovi jinak, než slovy české duchovní písně: Kolik to bouří nad vlastí se sneslo, o život bylo zápasit nám v boji, mohutné sídlo Svatoplukovo kleslo, Velehrad víry bez pohromy stojí. Apoštolů to dílo požehnané: Dědictví otců, zachovej nám Pane!

Jak jsme si řekli, dostáváme se pomalu k prvním Přemyslovcům, myslím, že nikoho nepřekvapí, že přeskočíme ty tzv. bájné Přemyslovce, tedy Přemysla Oráče, Nezamysla, Mnatu, Vojena, Vnislava, Křesomysla, Neklana a Hostivíta. O těchto, spíše legendárních postavách, se případní zájemci dozvědí více třeba ze Starých pověstí českých od Aloise Jiráska, či Hájkovy kroniky. Také sama postava Václava Hájka z Libočan je hodně zajímavá. Jeho život by vydal na poutavý román. My se ale zeptáme “pana Otty”, co že ve své době říkal na Hájkovu českou kroniku? “...”ovšem ozývaly se již dříve hlasy, které Hájkovy vytýkaly, že z četných pramenů, které sám v předmluvě uvádí, nečerpal tak a tolik, jak se na řádného historika slušelo, ale že vybíral jen to, co se mu líbilo, anebo že, což pamětihodného a užitečného bylo, vypouštěl a vypůjčené kroniky spálil.” ...”viní ho 2) , že pásmo lží uvedl do historie české.” Pravdou je, že za hodnověrnou tuto kroniku považovat nemůžeme. Pravdou ale také je, že v době svého vzniku a i později svůj účel splnila. Byla totiž jednou z mála knih pojednávajících o historii, která mohla po Bíle hoře být čtena. Navíc, kronika je silně vlastenecky laděna, takže národ v ní našel i posilu svého národního cítění.

Dostáváme se teď k Přemyslovcům, kteří již do historie patří. Jména Bořivoj, Spytihněv, Vratislav, Václav nám otevírají dveře k vládnoucí dynastii, která v Čechách vládne přes čtyři století. Začínáme přibližně kolem roku 900. Kníže Bořivoj, první historicky doložený panovník přemyslovských Čech. Nelze si ovšem představovat Čechy v těch rozměrech, jak je známe dnes. Zajímavý příběh se pojí k cestě Bořivoje a jeho manželky Ludmily (ano, tušíte správně, jedná se o sv. Ludmilu) na Velkou Moravu ke Svatoplukovi. Mezi oběma panovníky stojí ovšem neproniknutelná zeď, zeď náboženství. Jeden křesťan, totiž Svatopluk, druhý pohan, tedy Bořivoj. Historie, možná spíše pověst říká, že spolu nemohli usednout k jednomu stolu, takže Bořivojovi prostřeli na zemi. Metoděj udivenému knížeti vysvětluje, že křesťan nemůže s pohanem sdílet stejný stůl. Bořivoj si nechává vysvětlit základy křesťanství a přijímá se svou manželkou a doprovodem z Metodějových rukou křest.

V Čechách vyvolalo Bořivojovo obrácení nevoli. Strojmír vyvolal povstání, takže Bořivoj musel prchnout, později se mu povstání povedlo zdolat. Pověst praví, že na poděkování postavil pražský kostelík Panny Marie. Měl prý šest dětí a byl synem bájného Hostivíta. Známe dvě děti, Spytihněva a Vratislava. Oba dva se později na trůně objeví. Byl to právě Bořivoj, kdo přemístil “dvůr” z Levého Hradce do Prahy.

Další Přemyslovec, Spytihněv, starší syn Bořivojův, panoval okolo deseti let a zemřel snad čtyřicetiletý. Okolo roku 895 se dostavil spolu s dalšími českými velmoži do bavorského Řezna, kde se poddal vévodovi Arnulfovi (definitivní odtržení od Velké Moravy). Na Budči nechal postavit rotundu Petra a Pavla a také opravit kostelík Panny Marie.

Po Spytihněvově smrti převzal vládu jeho bratr Vratislav. Panoval v letech 905 - 921. Vratislav se oženil s Drahomírou, ženou z rodu slovanských Stodoranů z Polabí. Měli snad sedm dětí, důležití jsou ale dva. Václav a Boleslav. Když Vratislav zemřel, bylo mu maximálně 33 let. Vratislav se proslavil jako ochránce před nájezdy divokých Maďarů. Vratislav také začal budovat kostel sv. Jiří na pražském hradě. Nestihl jej však už dokončit. O prvních Přemyslovcích je to snad vše, alespoň to nejdůležitější. Příště se setkáme již s postavou známější, tj. svatým Václavem a jeho bratrem Boleslavem.

 Ladislav Svoboda

1)Rostislavův nástupce, Svatopluk uzavřel tzv. forchheimský mír. Pravdou je, že tímto mírem Svatopluk získal Velké Moravě téměř úplnou nezávislost. Pravdou také ale je, že se zavázal k placení pravidelného tributu - poplatku za mír. Dnes bychom asi řekli, že byl poplatkem za mír, nebo smlouvou o neútočení s doložkou. Podobné tributy platila mnohdy i silnější strana slabším soupeřům, rozhodující bylo, kdo měl větší zájem na míru.

2) myšlen je zde Palacký

 zpět na hlavní stranu        na předchozí Výlet...        na další Výlet...        přehled článků z Obrany národa