Obrana národa 5/prosinec 2003

Výlety do české historie (III.)

Ladislav Svoboda

Po čase se opět setkáváme na stránkách Obrany národa nad událostmi a osobami české historie, v pořadí již potřetí. Jak jsem v závěru minulého dílu napsal, dnes se dostáváme k postavám, které jsou většině z nás vcelku známé. Ano, tušíte správně, jedná se o svatého Václava a jeho bratra Boleslava.

Napsat o svatém Václavu něco nového, co by nebylo dostatečně známo, se mě asi ne zcela povede. Vždyť o této postavě českých dějin byly napsány stohy knih a článků. Pokud se jednalo o knihy a články nezaujaté, vše je v pořádku, žel mnohdy je sv. Václav brán jako jakési rukojmí pro “vyšší” zájmy pisatelovy, ať již politické nebo společenské.

S pokrokem historické vědy dnes asi již nikdo nepochybuje o historičnosti tohoto přemyslovského panovníka. Pochyby o jeho existenci se nám svého času snažili vnutit marxističtí historikové. Jako u mnoha jiných postav z této doby, nelze někdy vycházet z jiných pramenů, než církevních. U svatého Václava, ale i u jeho babičky, svaté Ludmily, je to vcelku pochopitelné, protože oba dva nesou označení “Martyr”, což představuje Kristova svědka, který za víru položil život. Oba dva, tj. jak  Václav, tak i Ludmila byli prvními českými svatými. Mimo církevní literaturu existuje záznam od jistého saského kronikáře, mnicha Widukinda. V jeho kronice je uváděn tolik diskutovaný údaj o poplatku Jindřichu I. Ptáčníkovi.

Ale zkusme to vzít od počátku. Umírá kníže Vratislav a ještě nedospělý Václav žije mezi dvěma světy. Světem babičky a světem matky. Babička - kněžna svatá Ludmila je zapálená pro “věc křesťanství” a podle toho také žije svůj život. Pomáhá chudým,  nemocným a sirotkům. Matka - knížecí vdova Drahomíra ovšem žije ve světě pohanství. Mezi oběma ženami dochází k rozepři (prý vinou Drahomíry), jak to tak bývá ohledně politického vlivu. Drahomíra se obává, že ji Ludmila chce připravit o moc, bohatství, ale také o “duši” jejího syna. Syna Václava vychovává sv. Ludmila a vychovává jej dle svého přesvědčení v duchu křesťanském. Konflikt s Drahomírou se  přiostřuje, a tak kněžna Ludmila ustupuje a dobrovolně odchází z Prahy na Tetín. Spor tím ovšemže vyřešen ale není. Drahomíra sáhne k prostředku, který v politice zase až tak neobvyklým není. Posílá na Tetín své dva služebníky - Tunnu a Gommona, aby to s “neposlušnou tchýní” vyřešili jednou provždy. A tak svatá Ludmila končí svůj život uškrcena rukou těchto dvou vykonavatelů msty. Roku 921 se odebírá do křesťanského nebe. Legenda vypráví, že před svou smrtí Ludmila prosila, zda by nemohla ze světa odejít mečem, což jak známo, ji umožněno nebylo.

Z Václava se již stal mladý muž, ujal se vlády nad knížectvím, ale rozpory se svou matkou přetrvávají. Poněkud nekřesťansky ji vyhání z Prahy na Budeč. Avšak zanedlouho dojde mezi nimi ke smíru.

Václav se ukazuje jako zdatný panovník, Čechy pod jeho vládou jen vzkvétají. Možná je to způsobeno i odváděným poplatkem Jindřichu I. Ptáčníkovi. Poplatek prý činil 120 volů a 500 hřiven stříbra. Tato politická koncepce “klidu zbraní za každou cenu” nenechává klidnou jak matku, tak ani bratra Boleslava, pána na Staré Boleslavi. Příběh začíná nabírat na obrátkách, když Václav do Staré Boleslavi odjíždí. Podle jedněch snad na křtiny synovce Strachkvase, podle druhých na posvícení. V neděli 27. září 929 (935) zasednou Václav a Boleslav naposledy k jednomu stolu. Prý potřikrát atentátníci nenaleznou ke svému činu odhodlání! Až další den, 28. září, když Václav vchází do kostela, je vražda spáchána. Václava napadne jeho bratr Boleslav, Václav však útok odrazil a srazil Boleslava k zemi. Asi proto, že nechtěl na svých rukou mít bratrovu krev, nechal jej na živu. V tu chvíli již přispěchali na pomoc Hněvsa, Tita, Čista a Tuža. Na zemi po jejich zásahu umírá v tratolišti krve Václav - panovník a rodí se nový, tentokrát svatý Václav - světec. Který z nich má pro nás větší význam?

Jistě jste si všimli, že datum 935 uvádím v závorce. Není totiž jisté, zda Václav umírá skutečně v roce 929 či až 935. Pokud by to bylo v roce 929, těžko by obhájci bratrovraždy jako hlavní důvod uváděli poplatek, který by vlastně Václav ani nestačil zaplatit. Pravděpodobnějším se tedy zdá rok 935, také protože Václavův spojenec Jindřich I. Ptáčník byl postižen mrtvicí a v příštím roce - 936 umírá. Jak to tak bývá, tak lidé (zde mám na mysli i politiky), kteří páchají takovéto činy, jsou vesměs bázliví slaboši, proto možná Boleslav vyčkal, až jej nestihne spojencova pomsta.

Není bez zajímavosti, že i Boleslav byl křesťan, takže jen pohnutky náboženské za touto vraždou asi nebudou. Na druhé straně zase takové “vyřizování účtů” mezi Přemyslovci nic nového nebylo. Vzájemně se věznili, mučili, kastrovali své soky, vylupovali oči. Přitom všem zůstávali navenek věrnými věřícími. Takže za Václavovou vraždou spíše než náboženská pohnutka, byla nepřekonatelná chuť vládnout.

V předminulém odstavci jsem se ptal: “Který z nich má pro nás větší význam?” Václav - panovník, nebo svatý Václav - světec? O tom, že svatováclavská legenda sehrála v našich dějinách veskrze pozitivní roli asi není sporu. Národ, když byl v úzkých, k Václavovi s modlitbou na rtech utíkal; dokázal stmelit a spojit mnohé generace a jejich tradice. Povedlo se mu zkonkretizovat národ a probudit pocit sounáležitosti. Toto všechno má svůj ohromný, nezastupitelný význam. Byl také mnohdy dáván za vzor v době husitství pro svou pokoru a o mnoho století později pro svou, nazvěme to pro zjednodušení “podřízenost” německému sousedu. Byl toto ale skutečně svatý Václav, nebo jen “zbožná” představa demagogů různého ražení?

V období komunistické hrůzovlády se zase jaksi nehodilo, aby patronem české země byl feudální panovník, a ještě k tomu křesťan. K tomuto účelu se spíše hodil Hus nebo Žižka. I tak národ na svého patrona a přímluvce nezapomněl a vždy v těžkých chvílích se k němu uchyloval. Doufejme, že tomu tak i zůstane. Vždyť “vzorů” a “příkladů”, je v dnešní době tolik!

V letech 1971 -1973 probíhal průzkum areálu katedrály svatého Víta a expertize byly podrobeny i Václavovy ostatky. Z nich můžeme usuzovat jak asi tento Přemyslovec vypadal. Byl štíhlý, na svou dobu vysoký člověk (180cm), měl světlé vlasy a dokonce modré oči. Jeho zuby byly bez kazu, chyběla jen jedna stolička. Fyzicky byl zdatný, svalnatý a zemřel mladý. Lebka vykazovala rys, který se přičítá vyššímu věku - lebeční švy byly srostlé. Zjistilo se ale, že tento rys byl dědičný. I jeho otec Vratislav, měl podobně srostlé švy (zemřel asi čtyřicetiletý). Dá se tedy říci, že se jedná o společný rys Přemyslovců.

Zbývá se ještě na okamžik zastavit u Václavova poplatku. Jak to s ním vlastně bylo? Co je historická pravda a co fikce? Kolik měl poplatek čítat, jsem již uvedl - 120 volů a 500 hřiven stříbra. Zajímavé je, že tento poplatek vlastně není historicky doložen. V kronice mnicha Widukinda, o které jsem se zmiňoval na počátku, je tato zmínka : “Král tudíž učinil Čechy poplatnými a vrátil se do Saska.” To je vše! Dá se říci, že volové a stříbro je spekulace až kronikáře Kosmy. Pozor! Tato kronika je ale ovšem až z roku 1040. Aby to navíc nebylo tak jednoduché, tak Kosma připomíná “starý závazek Čechů ještě z doby Pipina Krátkého”, kdy prý naši předci “poplatek míru” platívali. Otec národa - František Palacký pak Kosmův údaj zařadil i k osobě svatého Václava. Paradoxní tedy je, že poplatek vyměřil vlastně až František Palacký!

Dostáváme se opět k Václavovu bratru Boleslavovi “Ukrutnému”. Usedá na přemyslovský trůn jako jediný mužský představitel rodu (kde je asi konec Zbraslavu, synu Václava?). Je pátým mezi Přemyslovci a je také bezesporu tvrdý muž, který si cestu k moci proklestil mečem. Nevíme, kdy se narodil, ani zda byl skutečně mladší než Václav. Dokonce ani nevíme, kdy přesně zemřel, snad 15. července 967 (972). To znamená, že Boleslav (I.) Ukrutný panoval úctyhodných 37 let. Byl prvním Přemyslovcem, který se oženil s německou (!) šlechtičnou Biagotou. Měl s ní čtyři děti, přičemž syn Boleslav se stal jeho nástupcem.

Okamžitě po nástupu k moci v roce 935 Boleslav naprosto změnil politiku státu. To, co Václav budoval, tzn. přátelství vůči sousedovi, Boleslav zpřetrhal. Ocitl se v konfliktu s nástupcem Jindřicha, vládcem Otou I. Konflikt přerostl ve válku. Válčit spolu dokázali plných čtrnáct let. Okolo roku 950 se válečné štěstí přiklonilo na stranu Oty I., který byl také mimochodem prvním německým císařem. Boleslav byl donucen k vyjednávání. Vydal se prý do tábora Oty, kde si oba panovníci před vojsky podali ruce. Čím si Boleslav dokázal mír vykoupit, zda také nějakým poplatkem, není jisté, ale vcelku pravděpodobné a i logické. Z bývalých nepřátel se stali spojenci, kteří spolu bok po boku bojovali i v bitvách. Jedna z nejvýznamnějších se uskutečnila v roce 955 na řece Lechu, což je bavorský přítok Dunaje. Zde byly rozdrceny kočovné maďarské kmeny, které přepadávaly okolní země. Po porážce Maďaři přesídlili do uherské kotliny, kde začali žít zemědělským způsobem života. Padesát let nato se zrodil samostatný maďarský stát, které vládla dynastie Arpádovců.

V době panování Boleslava I. došlo k utužení přátelství mezi Čechy a Polskem, neboť dcera Boleslava, Doubravka si vzala za muže Mečislava I., nejstaršího známého vládce rodícího se Polska. Další Boleslavovou aktivitou bylo prostřednictvím další dcery Mlady jednání v Římě, které mělo docílit zřízení církevní samostatné provincie. Vzniku pražského biskupství se už ale nedočkal. V roce 972 (pravděpodobně) zemřel a vláda přešla na jeho syna Boleslava II. - Pobožného. V rámci historické objektivity, ale musím podotknout, že vláda Boleslava I. byla vcelku úspěšná. Povedlo se mu konsolidovat knížecí moc a také utužit věhlas Českého knížectví, což jistě není málo. Hodnotit, který z bratrů, zda Václav, nebo Boleslav byl úspěšnější, dost dobře nejde, jednoduše také proto, že nevíme, jaký další vývoj by za vlády Václava následoval.

Možná, že i Vám připadá podivné, že na jedné straně otec - Ukrutný a na druhé syn - Pobožný. Za tento svým způsobem paradox vděčíme opět kronikáři Kosmovi. Nechme zaznít ale přímo Kosmova slova : “Zatracený bezbožník zasel sémě Kristovo. Hle vinný hrozen vzešel na ostružině, vykvetla růže z trní!” Jistě výmluvná a přesvědčivá slova. V dalším díle si ale ukážeme, že na těchto slovech a zvláště na označení “Pobožný” něco nesedí a přinejmenším pokulhává.

 Ladislav Svoboda

 zpět na hlavní stranu        na předchozí Výlet...        na další Výlet...        přehled článků z Obrany národa