Obrana národa 1/2004, rubrika Historie

Výlety do české historie (IV.)

Ladislav Svoboda

Vítám Vás u čtení dalšího, již čtvrtého pokračování našeho putování českou historií, jejími velikány a událostmi, které nás předcházely. Náš minulý výlet skončil u syna Boleslava I., tak řečeného Ukrutný. Pro připomenutí, jeho syn Boleslav II. dostal od kronikářů přízvisko Pobožný. Jak dalece si toto označení zasloužil a jestli nebylo spíše jen zbožným přáním popisovatelů české historie, se dnes, krom jiného, pokusím zodpovědět.

Boleslav II. byl v pořadí již šestým Přemyslovcem. Jeho vláda začala vcelku logicky smrtí otce v roce 972, nebo snad 967. Na svou dobu vládl úctyhodný počet let, až do konce milénia, do roku 999. Bývá také označován za nejvýznamnějšího a nejúspěšnějšího přemyslovského panovníka 10. století. Jeho říše dosahovala na východě až ke knížectví Kyjevské Rusi, s níž Boleslav udržoval vřelé vztahy. Dle ruských kronikářů to byly vztahy v “míru a lásce”. Nás ale více než ruské názory bude jistě zajímat, co se událo a jak se událo v našich zemích. Především se Čechy konečně dočkaly biskupství, což mělo nemalý vliv i politický. V roce 995 dochází ke sjednocení země. Je to sjednocení krvavé, draze zaplacené. Boleslav sám byl dvakrát ženatý; poprvé s anglickou princeznou, se kterou měl syna Boleslava III., řečeného Ryšavý. Podruhé se oženil s Emmou, prý princeznou francouzskou. Z tohoto manželství vzešli dva synové, Jaromír a Oldřich. Tito tři synové znamenali v budoucnu pro český stát hotovou katastrofu. Nechybělo mnoho a země padla za oběť rvačce o moc. Je zvláštní, jak se tato konstelace - pokud se objeví více možných nápadníků na trůn - u Přemyslovců pravidelně opakuje.

Za vlády Boleslava II. v Čechách vznikají první kláštery a on sám zve mnichy řehole benediktinské. Pravdou je, že co se týče zřízení pražského biskupství, tak spíše jen dokončil to, co již nestihl jeho otec Boleslav I. Zřízením biskupství se povedlo alespoň zčásti vymanit zemi z německého či jiného zahraničního vlivu. Nešlo samozřejmě o vymanění úplné, protože jsme i nadále podléhali arcibiskupství mohučskému.

Prvním pražským biskupem byl kněz Dětmar – Němec, který dlouho žil v Čechách a prý dokonce znal dobře český jazyk. Na biskupském stolci byl do roku 982, kdy umírá a na jeho místo nastupuje už Čech – Vojtěch z rodu Slavníkovců. Rodu, o němž bude ještě řeč. Měli v držení velké pozemky po celých Čechách. Nejznámější slavníkovskou postavou je zcela jistě Vojtěch. Samotná Vojtěchova postava si zaslouží, abychom se jí věnovali trochu více.

Byl to snad nejvzdělanější člověk v zemi, který pocházel ze šlechtického rodu Slavníkovců. Studoval v Magdeburgu, kde získal rozsáhlé znalosti. Byl velkým příznivcem hnutí, které se nazývalo clunyjské. Svůj název získalo podle místa původu, francouzského města Cluny, kde byl francouzský benediktinský klášter. Z tohoto kláštera se šířila myšlenka na reformy církve, mezi něž patřilo kupříkladu i vymanění církve z moci politické. Vojtěch, který těmto ideálům zcela propadl, horoval pro mocnou, nezávislou a kultivovanou organizaci křesťanů - Církev. Ve své funkci se nemínil stát pouhým kaplanem pražského knížete, ale zasadil se o dodání vážnosti a politického vlivu úřadu pražského biskupa. Je logické, že se pro tyto své snahy a ideje dostal do sporu i s Boleslavem, ale nutno dodat, nejen s ním. Tím, že byl vzdělaným a zapáleným křesťanem, chtěl provádět ve své diecézi rozsáhlé reformy. Co vše chtěl reformovat? Našlo by se toho v tehdejší společnosti jistě hodně. Lidé byli křesťany jen podle jména, bujelo mnohoženství, kněží nedodržovali celibát a církevní předpisy se obecně porušovaly.

Reformní myšlenky se nesetkaly s pozitivním ohlasem. Vojtěch zhnusen se roku 988 rozhoduje pro odchod z pražského biskupského stolce. Odchází z diecéze i ze země rozhodnut, že se bude věnovat misionářskému poslání. Odchází nejprve do Říma, kde si vyžádal od papeže povolení k opuštění úřadu. V Římě vstoupil do kláštera svatého Bonifáce a Alexia. Zde jej také zastihlo přání Čechů, aby se navrátil na biskupský stolec. Mohučský arcibiskup vymohl na papeži příkaz k návratu pro Vojtěcha, který se, i když zřejmě ne příliš rád, v roce 992 navrací do Prahy. Podmínkou jeho návratu bylo, že jeho požadavky na reformu křesťanského života budou brány vážně a že dojde ke změně. Do Čech s sebou přivádí 12 benediktinských mnichů, pro které Boleslav II. nechává na Břevnově postavit klášter.

Staré spory znovu ožívají, do změny života se nikomu moc nechce a proti biskupovi se začíná zvedat vlna nevole. V roce 994 opouští Čechy opět a historie se, zdá se,  opakuje. Opět zakročuje mohučský arcibiskup u papeže a ten na Vojtěcha apeluje k jeho návratu. Vojtěch si vyžádal, že v případě, když mu věřící sami odřeknou poslušnost, že může jít hlásat křesťanství pohanům. Rozřešení celé situace přineslo vyvraždění Slavníkovců na Libici v září 995. Tím bylo jasné, že se Vojtěch jako příslušník slavníkovského rodu do vlasti již vrátit nemůže. Vojtěch odchází do Polska k Boleslavovi Chrabrému a s jeho podporou odchází se dvěmi pomocníky, Radimem a Benediktem do Pruska mezi pohany. Již na počátku své mise je zavražděn a jeho dva pomocníci jsou po čase propuštěni do Polska. A jak vlastně Vojtěch zahynul? Byl proklán kopím a uřezána hlava. Zavražděn byl prý proto, že pohané nechtěli poslouchat jeho kázání o Bohu.

Vojtěchovo tělo polský Boleslav Chrabrý vykoupil (vyvážil zlatem) a pohřbil je v Hnězdně. Zvěst o jeho mučednické smrti se brzy rozšířila do okolí a on byl vbrzku  uctíván za svatého. O této úctě svědčí i chování císaře Otty III., který se přijel poklonit v roce 1000 k jeho hrobu. O důležitosti Vojtěchovy osoby svědčí i fakt, že nad jeho sarkofágem bylo ustanoveno polské arcibiskupství. První polský arcibiskup Radim - Gaudentij byl Vojtěchův nevlastní bratr! O životě svatého Vojtěcha se více můžeme dozvědět například i z legendy “Nascitur purpureus flos”, jež popisuje život svatého Vojtěcha, kterou napsal Bruno z Qurfurtu. Legenda byla opět česky vydána v roce 1996 při příležitosti tisícího výročí mučednické smrti svatého Vojtěcha.

Teď je asi nejvhodnější příležitost říci si podrobnosti o velkém dramatu, který se stal rodu Slavníkovců. Slavníkovci představovali jeden z nejurozenějších, nejstarších a také nejmocnějších rodů v našich končinách. Mohli se rovnat snad už jen Přemyslovcům. V roce 981, kdy umírá pokojnou smrtí kníže Slavník, otevřené nepřátelství mezi Přemyslovci a Slavníkovci dle všeho ještě nepanuje. Vyplývá to hlavně z toho, že rok poté - v roce 982 - se stává svatý Vojtěch pražským biskupem a je více než jasné, že by Boleslav II. nepřipustil, aby k tomu došlo. Kdy ale k otevřenému konfliktu dojde, to je jen otázkou času, protože při konsolidaci moci na českém území v jediný státoprávní celek si Přemyslovci nemohli dovolit mít vedle sebe takto silnou, mocnou a početnou skupinu. O tom, jak mocní Slavníkovci byli, nás může přesvědčit i to, že razili vlastní mince a měli vojsko, které dávali k dispozici i německému císaři v jeho boji proti pohanům. Kníže Slavník navíc měl velký počet dětí - šest synů, dcer těžko říci a nemanželských dětí jistě také dost. Oblibě Slavníkovců u Přemyslovců nejvíce jistě uškodilo, že na svém území přemyslovskou moc neuznávali. Úder přišel neočekávaně 28. září 995. Vzpomínáte? Ano! 28. září byl zavražděn otcem Boleslava II., Boleslavem I., svatý Václav. Je v tomto možno hledat nějakou symboliku? Mám za to, že zcela jistě. Co mohl Boleslav II. tímto datem dalším generacím vzkazovat? Třeba to, že za Václavovou vraždou stále stojí a že volbou tohoto data v podobných činech hodlá rod nadále pokračovat?

Libice je chráněna základní vojenskou osádkou, je sobota, blíží se svátek svatého Václava a nic nenasvědčuje tomu, že za dveřmi je pohroma. Útok vedli jménem Přemyslovců Vršovci; rod, který se za čas dočká podobného osudu jako Slavníkovci. Teď jsou ale ještě na výsluní politické moci. Dobývání Libice trvalo “pouze” dva dny. Obležení lidé prosili o příměří, aby mohli vykonat obřady k poctě svatého Václava a zde se poprvé od obléhatelů ozývá kruté a posměšné “Váš - li je Václav, náš zase Boleslav!”, čímž prosby odmítli. Konečně se útočníkům podařilo dobýt libické hradiště a nastává krvežíznivé vraždění a plenění. Tak se končí krutým a věrolomným způsobem život starých sousedů, vlastních příbuzných a přátel - Slavníkovců. Zničením Libice a vyvražděním jejich obyvatel vše ještě ale zdaleka nekončí. Začíná hon na další hrady a sídliště s jejich obyvateli. Libice obsazují Vršovci. Ještě dlouho bude trvat lov na příbuzné pánů z Libic a na jejich věrné.

Je docela možné, že Vršovci k vyvraždění Slavníkovců nebyli vybráni náhodou, že se za tímto skrývá i pomsta. Svatý Vojtěch totiž potrestal klatbou Vršovce za to, že porušili právo azylu, když z kostela nechali vyvléct “cizoložnici” a zabili ji.

Na celou událost je možno ale také pohlížet tak, že 28. září 995 byly Čechy politicky sjednoceny a hlavně podřízeny pod moc jednoho panovníka - Přemyslovce Boleslava II. Od této chvíle na našem území není mocí Přemyslovcům rovného. Ze Slavníkovců zbyli pouze tři: Soběslav, Vojtěch a Radim. Jak dopadl Vojtěch, víme. A co zbývající dva? Nalezli u Boleslava Chrabrého politický azyl, z jednoho je polský arcibiskup a druhý čeká na svou šanci....

Pomalu se blíží rok 1000 a s ním také konec světa, tak to alespoň viděli lidé žijící v té době. Křesťanská Evropa začíná podléhat davové psychóze a zanícených mystických kazatelů přibývá každým dnem. Evropa vykročila do druhého tisíciletí a ejhle, nic zvláštního se nestalo! Mnozí v tom spatřovali zázrak a křesťanstvu byla do žil vlita nová krev. Ještě čtyři roky po vyvraždění Slavníkovců v Čechách vládl Boleslav II. - Pobožný, který roku 999 umírá.

Novým panovníkem českého státu se stává syn Boleslava Pobožného – Boleslav III. zvaný Ryšavý. V pořadí sedmý Přemyslovec, jako politik neschopný, jako člověk zlý, surový, krutý, ctižádostivý a nepříliš prozíravý. Kombinace vlastností pro politika a stát smrtelná. Vláda mu byla výhradně mocí prestiže a vše poměřoval skrze své sobecké zájmy a svou primitivnost. Jako správný následovník Boleslava I. i II. se neštítil ničeho.

Jelikož osoba Boleslava III. díky své špatnosti a politické neprozíravosti stihla napáchat hodně škody, popis toho si nechám do dalších “Výletů”. U dalšího pokračování se s Vámi těším na shledanou.

Ladislav Svoboda

 zpět na hlavní stranu        na předchozí Výlet...        na další Výlet...        přehled článků z Obrany národa