Obrana národa 3/srpen 2004, úvaha

Kategorické imperativy versus realita?

Josef Klas

Každá alespoň trochu fungující společnost se ve vztahu k dosažení obecně akceptovaných cílů musí opírat o relativně pevně stanovené postuláty a zásady, společnost bez zásad anebo opírající se o zásady nahodilé a nekoncepční obecně tenduje ke svérázným výkladům spravedlnosti, jež mohou být veřejnosti podsouvány jako obecné blaho sui generis bez ohledu na to, kdo jimi bude v konečném důsledku pozitivně či negativně zasažen. Léta formování společností naší civilizace snad dala odpověď na otázku, které zásady jsou z dlouhodobého pohledu životaschopné na rozdíl od těch dočasných, během času a rozvojem vědy, techniky a kritického myšlení již překonaných. Kvas společenských změn pokročil zejména ve 2.polovině 20.století, na z dřívějšího pohledu úchylky či odchylky od norem začalo být zejména díky nátlaku levicových kruhů pohlíženo notně přívětivěji, ba co více, stávají se samy normami, ať již výhradními nebo alternativními. „To je přece dneska normální, doba už je jiná“, můžeme občas slýchávat, do mysli se mi rázem vkrádají pochybnosti: jsem to já, kdo je sto let za opicemi, nebo naopak mezilidské vztahy jeví značnou dávku pokřivení?

Jak jsem již ostatně několikrát dříve psal, chybou by bylo označit každý hodnotový posun za pokrok v pohledu evolučním, tedy obecně příznivě přijímaný.  Věda a technika samy o sobě daly světu odpověď na všemožné rébusy, již není třeba spoléhat na vyšší moc či magii v případě různých chorob a poruch, jako naprosto absurdní se nám v dnešním světle jeví například iracionalita různých čarodějnických procesů ze středověku. S každým novým objevem víme více, než jsme mohli vědět dříve, vedlejším účinkem toho všeho však můžeme nazvat negativní dopady na mezilidské vztahy a společenské dovednosti. Vezměme si například mobilní telefony, z momentálního pohledu podmíněného aktuálním stavem vývoje a subjektivních potřeb z něj vyplývajících neodmyslitelná praktická pomůcka našich životů, bez jich bychom byli rázem poloviční. Zrychlila se komunikace, což může determinovat zvyšování prosperity vedoucí k blahobytu, na druhé straně se komunikace zjednodušuje až směrem ke schematizaci, snižuje se kultura projevu a jazyka, věčný shon se rovněž projevuje na zvýšené nervozitě jedinců. Důraz na jednoduchost a život „právě teď“ nenapomáhá snaze o tvorbu hodnot s dlouhodobým dosahem. Masivní technizace společnosti ovlivňuje i praktické dovednosti obyvatel, normou je čím dál tím brilantnější ovládání technických výdobytků, činnosti dříve zvládané „jen tak“ již bez těchto obezliček zvládá méně lidí, ad absurdum dovedeno, za chvíli přestaneme umět psát a počítat (sebekriticky přiznávám, jakékoliv složitější výpočty jsou pro mě bez kalkulačky problémem), vše za nás vyřeší technika. Ne nadarmo se říká, že pokrok vzešel z lenosti, jen aby jeho nezamýšleným důsledkem nebyla ještě větší lenost a pasivita.

Zkoumat důsledky a dopady technických výdobytků na mysl člověka a vzájemnou komunikaci není jistě nezajímavé, dopracovali bychom se zřejmě zajímavých závěrů, na misce vah by zápolily klady a zápory, toto zkoumání by však dozajista zůstalo pouze akademickým, těžko si reálně představit situaci, kdy dobrovolně zabrzdíme technický rozvoj, protože s ním prostě nedovedeme koexistovat. Přiznali bychom si tímto svou slabost a pomíjivost, stali bychom se pouhými objekty okolního dění, jimž se z rukou vymkl perpetuum mobile, jakýmisi karikaturami sebe samých, nezbývá tedy než zatnout zuby a nenechat svou mysl převálcovat supermodernostmi téměř na hranici vnímání. Ne vše je k životu praktické, a hlavně my sami bychom měli určovat, co se nám ve skutečnosti hodí. Nesmyslnost a nereálnost násilného zabrždění přirozeného vývoje kráčejícího mílovým tempem kupředu ovšem rozhodně neznamená rezignaci na určité neměnné hodnoty, pokrok nikdy nesmí být ospravedlněním morálního rozvratu. Ten nám totiž v dnešních dnech nabízí mnohem více možností než jsme ochotni a vůbec schopni tolerovat. Ovce Dolly je již sice pár měsíců vzhůru bradou, jelikož vědci opomněli vychytat jisté mouchy, když „pozapomněli“ na odlišný biologický věk embrya, klonovaný člověk prý ale už spatřil světlo světa. Naštěstí opravdu jen prý, zatím opravdu nevěřím na (s ohledem na dosavadní stav vědy)  nadpřirozené schopnosti členů různých sekt, důvodně pochybuji, že by jejich členové byli o několik pro lidstvo důležitých (anebo zkázonosných) krůčků napřed. Avšak co není, může být, a to klidně zanedlouho, byť sekty, troufám si tvrdit, nebudou hrát ve vývoji sebemenší roli. Těch stejně již koneckonců nebude třeba, neboť jim doposud vyhrazený styl uvažování se stane obecně akceptovatelnou normou. Horkou novinkou posledních dnů je možnost vytvořit mládě myši ze dvou samičích buněk, až to bude možné u člověka, dozajista se najdou příznivci aplikace těchto metod, vždyť věda je velká věc, stop zpátečnictví a bigótnosti. Najednou se všude vůkol vyrojí zastánci a zastánkyně svobodné volby ženy: pokud bude možno, v ničem nespoléhat na laický živel mužů a cele se svěřit do rukou vědců/vědkyň, militantní feminismus (jehož praktickou realizací je podle některých feministických aktivistických autorek lesbismus) by tak dosáhl svého vytouženého cíle. Co také s muži, když už ani k tomu plození dětí nejsou nezbytní. Silně mi to připomíná jeden poměrně letitý polský film, který se „konečným vítězstvím“ ženského živlu zabývá.

Zde se setkáváme s klíčovým střetem: vývoj, jehož vektor míří neustále vpřed, je odosobněný a ryze pragmatický, na druhém pólu stojí morálka a přirozenost, nezbytné ochránkyně společnosti. Zatímco možné pozastavení vývoje je nemilé, suspenzace přirozenosti je fatální, duchovní a ideové vyprázdnění společnosti neomluvitelné. Pro tyto a obdobné případy si prostě společenství (lidstvo, stát, národ) bude muset vyhradit pevné, ale přitom dostatečně citlivě vedené hranice, za které bude vstup zakázán. Nebudou tu na pořadu dne otázky „jak“, „kdy“, „kde“, ale „zdali“ a v jaké míře. Jednání určitou míru přesahující a tímto narušující integritu společenských vztahů bude v celospolečenské klatbě, jelikož duch tohoto celku bude jednotný a své zásady bude mít pevně zakódované. Na podporu poněkud vágnějších zásad  bude nezbytné užívat dílčích postulátů přebíjejících ostatní zájmy, jež by se s nimi dostaly do střetu. Immanuel Kant dal podobným postulátům název „kategorické imperativy“, které zde můžeme přeneseně vnímat jako konstantní hranice odolávající proudu pokřiveností a chránící harmonii a přirozenost. Neměly by být proráženy dílčími generačními odlišnostmi a pokroucenými pohledy doby.

Dodržování imperativů je nesnadné, stejně jako rozpoznání, co imperativem je a co naopak jako takový nemůže sloužit,  protože už dávno ztratil své postavení a jeho rigidní dodržování by zavánělo absurdností. Jako příklad takové hodnoty nám může sloužit „péče o zdraví“ v podání exministryně Součkové nebo některých zemí v případě kouření. Tento imperativ postrádá ucelenost a je běžně porušován, působí proto pouze jako obecný apel, kdyby totiž ochrana zdraví jako taková byla kategorickým imperativem, bylo brána za nepřestupitelnou normu a bylo by zakázáno vše, co se s ní dostane do rozporu. Cholesterol, alkohol, cigarety…Netvrdím, že by tyto neřesti měly být nějakým způsobem propagovány, jsou již však natolik zakořeněny, že s jejich existencí již nikdo nehne, pouze případně omezí. Každá jednou legalizovaná neřest se stává legální navždy. Imperativem by ale měly být další konkrétní kroky, například nepustit za dveře dovolenosti drogy. Zde se právě můžeme setkat s oněmi hranicemi a zároveň rozporem s realitou, na rozdíl od teoretického konceptu jsou drogy hojně užívány. Nekategorický a ryze pragmatický postoj by vyjadřoval téměř výhradně ekonomickou stránku věci: drogy nevymýtíme, tak alespoň na nich něco trhneme. Než podporovat zločince, raději se jimi sami stát. Kategorický postoj mravní se naopak snaží přebít pouhou pragmatickou ekonomičnost poukazuje na vyšší kvalitativnost těchto hodnot dávaje jim přednost před jednostrannou a chladnou úvahou. Zapomíná se totiž obvykle na její dvojsečnost, zkažená a rozložená společnost neplodí hodnoty, ani ty ekonomického rázu.

Stejným imperativem z konzervativního úhlu pohledu (mám zato, že každá ideologická škola pohlíží na imperativy poněkud odlišně) je zákaz potratů v dnešním smyslu slova a nekodifikování registrovaného partnerství. V případě potratů nemají být zvažovány vedlejší okolnosti, které pak mají sloužit jako inspirace „svobodného rozhodnutí ženy“, ale pouze příčina a závažný následek, kdy vysoký celospolečenský zájem zabraňuje případnému individualistickému nezodpovědnému rozhodnutí. Stejně tak i v případě homosexuálů se miska vah, na níž jsou zájmy váženy, pohne směrem k celku, jinde zase jako nejvyšší dílčí hodnota vyvěrá konkrétní svoboda jednotlivce, například svoboda projevu (byť s četnými výjimkami: pomluva, válečný stav, utajovaná informace, obchodní tajemství..)

Střet kategorického imperativu s poněkud odlišnou realitou můžeme sledovat i při současné polemice o prostituci. Chladná úvaha anebo morálka? Kdo z koho? Zde jsem i já na vážkách, veřejná mravnost ve své ucelené podobě je vzhledem ke své obsáhlosti a obecnosti jako imperativ trvale neudržitelná, proto musí být zřejmě rozdrobena  na řadu drobných principů, pokud chceme na problematiku nazírat alespoň trochu koncepčně. Může být prostitutka stejnou živnostnicí jako kadeřnice nebo kosmetička a ještě navíc si dávat tyto služby do nákladů pro účely daně z příjmů? Bude ekonomika jediným kritériem? Jak akceptujeme to, že tyto „živnostnice“ budou legálně vydělávat více než živnostnice jiné? Jak správně glosoval jeden z publicistů: budou zájemkyně o toto povolání chodit do učení?

Podle posledních zpráv tyto ženštiny nemají na svou činnost dostávat živnostenské listy, každopádně ale budou řazeny mezi podnikatelky. Pokud by tedy úvaha zákonodárce směřovala k nereálnosti imperativu komplexního zákazu prostituce, a stát by se tímto stal podle zákona monopolním pasákem, bylo aby záhodno, aby tato snaha byla vyvážena  restriktivnějšími opatřeními, v opačném případě by stát byl pouze jedním ze soutěžitelů a s ostatními bordely by se pral o kšeft. Oč by pak byla jeho činnost bohulibější než činnost jiných konkurentů? V tom, že by prostředky z této činnosti získané byly přerozděleny zase ve prospěch jiných parazitů? Ve srovnání s drogami pro korekci imperativů hovoří pouze obecně větší fyzická nebezpečnost drog.

Na závěr můžeme polemicky pouvažovat, zdali stát nějaké imperativy vůbec potřebuje a má vůbec být alespoň deklarativně nositelem hodnot. Liberálové jako tu nejvyšší a prakticky jedinou se znamením nedotknutelnosti vidí svobodu individua. Pokud se tedy masa individuí rozhodne nosné principy ignorovat, je to prý jejich svatá volba. Stát ale, jako v ideálním případě nositel vůle uvědomělého národa by měl respektovat určitý historický a časoprostorový rámec, v němž je zasazen, a pomocí všech těch obecných i konkrétnějších hodnot, principů, imperativů se bránit cynickým znevažovačům schopným odsoudit na smetiště dějin cokoliv, co se po staletí ukázalo jako fungující a životaschopné, bez ohledu na milovníky absurdit.

Josef Klas, Brno

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa