Z časopisu Obrana národa 3/2004

Lidská práva

František Rozhoň

Časy Francouzské revoluce

Ludvík XV. kdysi vzkázal svému lidu na pařížském parlamentním zasedání la Flagellation: „Veškerý veřejný řád vychází ze mne. Jsem jeho nejvyšším strážcem. Můj lid se mnou tvoří nerozlučný celek a práva a zájmy národa, byť se je někdo snaží oddělit…, jsou nezbytně spjaty s mými a leží pouze v mých rukou." Ač vládl „z boží vůle a milosti“, rostla mu v Paříži opozice v podobě „veřejného mínění“. Klasická definice z Encyklopedie, že „mínění je protikladem vědění“, přestávala platit. I král musel kupovat literáty, aby ve svých pamfletech a hanopisech hájili královy zájmy. Král a obhájci vžitých privilegií nakonec ve válce slov podlehli. Ludvík XVI. musel „shromáždit lidi různého původu“, aby jim sdělil, jak hodlá ulehčit lidu, jemuž přímé daně braly polovinu příjmů, jak uspořádat finance a napravit další zlořády. Ludvík XVI. věřil, že pouze stanovil procedurální postup, ve skutečnosti roku 1789 odstartoval Revoluci.

Revoluce oznámila, že smetla ancien régime (starý režim), a že minulost byla dobou temného barbarství. 14.7.1789 byla dobyta Bastila, považovaná za symbol útlaku, protože o ní kolovaly strašné zvěsti. Francie dodnes slaví její dobytí jako den sváteční, i když bylo osvobozeno jen 7 (slovy sedm) vězňů: 4 padělatelé, 2 šílenci, 1 hrabě zavřený z podnětu příbuzných.

4.8.1789 byla zrušena vžitá privilegia a feudální povinností. A pod dojmem americké Deklarace práv z roku 1776, jejíž obdivovatelé byli ve Francii zváni „Vlastenci", byla 26.8.1789 odhlasována DEKLARACE PRÁV LIDSKÝCH A OBČANSKÝCH. Deklarace se stala preambulí nové Ústavy, francouzský národ se (5.8.1791) slavnostně pro budoucnost vzdal jakékoli dobyvačné války (králi bylo odebráno právo vyhlašovat válku) a (30.9.1791) Konstituanta (ústavodárné shromáždění) ukončila svoji činnost v přesvědčení, že Revoluce skončila. Z dějepisu víme, že všechna ta krásná slova byla jen Prologem a skutečně revoluční události se dávaly do pohybu.

Doma - v roce I dle revolučního kalendáře - byla (1793) přijata ústava zaručující lidu právo a povinnost  povstat proti vládě, která by zrazovala jeho zájmy či zneužívala své moci. Když však odpor proti zneužití moci (nuceným odvodům) přerostl (nejprve ve Vendée) v povstání, byli povstalci stříleni po tisících (včetně žen a dětí, ženy by porodily další děti a děti by mohly vyrůst v kontrarevolucionáře) a hromadně topeni (nazí, aby se zbytečně neutracovalo šatstvo). Pod vedením Výboru pro obecné blaho byl vydán (17.9.1793) dekret umožňující pozatýkání všech „podezřelých“, kteří  neměli úřední osvědčení občanské zachovalosti, a gilotina v Paříži pracovala nepřetržitě až valící se krev ucpávala kanalizaci. Znalost lidských práv nezabránila všeobecných bědám. Člověk přestal být poddaným pána a stal se občanem který musí mít svého politika, a když politik řekl, že vlast je v nebezpečí, šla práva stranou. Politicky nespolehlivý občan se stal nebezpečnějším než je obyčejný zločinec, protože by možná mohl škodit nejen jednotlivci, ale celé občanské společnosti.

Co znamená Volnost, rovnost a bratrství poznaly i sousední národy, protože zástupci francouzského lidu usoudili, že bude vhodné vnést (přeci jen válkou) zmatek do řad evropských tyranů a pomoci národům bojujícím za svobodu. A tak třeba osvobozování italského lidu od rakouské a domácí feudální poroby provázelo vypalování měst a drancování území, z „osvobozených uzemí“ proudily do Francie potraviny, suroviny, vzácné sochy, obrazy, zlato i poklady chrámů a klášterů.

Až v 70.letech 19.století dosáhla Revoluce svého původního cíle, státu založeného na všeobecném hlasovacím právu. Tisíckrát jsme pak slyšeli, že demokracie je nejlepší systém, který lidstvo zná. Proto stojí za to připomenout slova Noëla O’Sullivana z jeho knihy „Fašismus“: Nový demokratický dogmatismus nepřispěl ani ke svobodě, ani k mezinárodní harmonii. Nebyl toho schopen, protože slovo „demokracie“ již neoznačovalo specifickou formu řízení, ale jen neurčitý sen o tom, jak by se politika mohla stát nástrojem realizace základní vysněné představy nového aktivistického stylu, mezi nějž patří i fašismus.

Časy lidskoprávního průmyslu

10.12.1948 přijalo Valné shromážděni OSN další Deklaraci lidských práv. Zástupci občanů světa už neuložili každému veřejnému úředníkovi, aby skládal ze své činnosti společnosti účty. Ani nedali občanům právo dobrovolně schvalovat a určovat délku trvání daní. A že právě toho by bylo třeba! Typický stát 19. století vybíral na daních průměrně kolem 10% HDP a rozpočty bývaly vyrovnané. Po 1.světové válce se z „desátku“ stala čtvrtina (r.1920 vybírala Francie 27,6%, Británie 26,2% a Německo 25% HDP); a po 2.světové válce bezmála polovina.

Zástupci občanů znovu slavnostně vyhlásili, že všichni lidé jsou si rovni mj. bez ohledu na sociální původ, a události se daly do pohybu. Za zvuku krásných slov o ještě lepší demokracii lidové jen u nás vyrostly koncentráky v Horním Slavkově, Jáchymově a Příbrami (Bytíz), desítky věznic a táborů nucených prací od Chebu po Sobrance se naplnily lidmi, kteří mohli škodit celé společnosti svým třídním původem. Dokonce i nové popravčí zařízení spatřilo světlo světa. Václav Švéda a Zbyněk Janata z odbojové skupiny bratří Mašínů, chycení na útěku v bývalé NDR, byli popraveni na Pankráci nově zkonstruovaným  popravčím zařízením – hlava jim byla utržena a ukroucena!

Čas běžel, smluv o lidských právech přibývalo a pod nimi podpisů zástupců zemí diskriminujících občany bez patřičné stranické knížky. Při dvoustém výročí francouzské revoluce opět zněla Evropou slova o smeteném starém režimu. Naše nová Listina základních práv a svobod však dále degradovala demokracii založenou na smlouvě mezi voličem a politikem slibujícím plnit předložený volební program - nikdo (ani politik) nemůže být zbaven svobody za „pouhou neschopnost dostát smluvnímu závazku“ (čl.8). Slovo chlapa (člověka) už neznamená nic. Jak vypadá zaručené právo na veřejný proces (čl.38) vidíme na případu V.Hučína, slova o nutnosti utajovat řízení zní dokonce už i od Evropského soudu pro lidská práva! Pod heslem o rovnosti občanů bez ohledu na národní původ jsou při „nápravě některých křivd“ páchány křivdy nové: Čechům které bolševický režim zbavil majetku i občanství se nevrací nic, pokud si neupraví vztahy k ČR (nezískají občanství), židovský majetek se „vrací“ bez jakýchkoli obdobných podmínek. Atd., atd. Policista, který kdysi prošetřoval mou stížnost na hrubé porušení lidských práv, musel přiznat, že jde o hrubé porušení Lidských práv mnohých, ale trestné není.

Už 215 let jsou lidská práva základními kameny společnosti, ale lehce vyvratitelnými frázemi politiků francouzských o ohrožení Vlasti, bolševických o ohrožení  proletariátu, a dnešních o ohrožení terorismem. Evropský socialista Enrique Barón Crespo nás 215 let poté ujistil, že „jednotná Evropa“ bude „na demokratických základech, se sdílenými hodnotami, aspirujícími na ideály svobody, rovnosti, bratrství“, slibech Francouzské revoluce. „Jednotná Evropa“ začala slovy R.Schumana, v nichž se slova „demokracie“ a „svoboda“ nevyskytují, pokračovala zřízením Komisařů oprávněných trestat, a už jsou vyvraceny základní kameny - poslanci schválili „evropský zatykač“ i když ví že je protiústavní (občan nemůže být nucen k opuštění vlasti). Jednotná Evropa to prý chce, pravili suverénní poslanci jako její poddaní. Nevymahatelná Lidská práva mohou k opakování běd té staré revoluce.

ROF

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa