Obrana národa 3/srpen 2004, rubrika knihy

Otázky filosofické, národní a sociální v politice, univ. prof. František Mareš

vydavatelství: NEKLAN, rok vydání: 1997

Ladislav Svoboda

motto 1: “Pravda není to co je, ale to, co býti má.”

motto 2: “Pokolení převychovaná realismem neuznají pravdy povznešené nad skutečnostmi; zvláště ne pravdy národního idealismu. Ale prapor této pravdy nutno držeti vzhůru pro pokolení mladá.”

Jsem rád, že se v recenzi nad zajímavou knihou, která se mě dostala do ruky, setkáváme jako s autorem právě s profesorem Františkem Marešem. Není to tak docela náhodou, protože již delší dobu se chystám úvahu o tomto neprávem opomíjeném autorovi napsat.

Ještě než se zaměřím na samotnou knihu, dovolte mi napsat něco i o autorovi. Je to proto, že stran profesora Františka Mareše panuje jakési informační embargo. Čím tedy vlastně byl tento autor významný?

Jak to ve správných recenzích bývá, narodil se 20.10.1857, zemřel 6.2.1942. Patří mezi průkopníky české fyziologie a jeho hlavní čtyřdílné dílo Fyziologie se stalo na dlouhá léta klasickým lékařským dílem. Profesor František Mareš ovšem nebyl jen lékař, či profesor. Byl také rektorem Karlovy university, senátorem Národního shromáždění Československé republiky, vědcem, filosofem a v neposlední řadě českým vlastencem, který se za své češství nestyděl. Skutečně, je spodivem, co vše lze v jednom životě stihnout.

Jelikož nejsem na lékařskou problematiku odborník, tak Marešovi úspěchy na poli lékařství ponechám, pro něj jistě nezaslouženě, stranou. Chtěl bych se zaměřit na dvě události z jeho života, které jej ale, dá se říci, vcelku věrně vystihují.

První fragment z jeho života se nazývá, vzletně, ale ono to tak konec konců bylo i ve skutečnosti, “Boj o insignie”. Oč se vlastně jednalo? Pokud se to vezme popořádku, tak 21.11.1934 vydal ministr školství a národní osvěty dr. Jan Krčmář, profesor právnické fakulty v Praze, výnos o předání univerzitních insignií a jiných památných věcí, které měla dosud německá univerzita, Karlově univerzitě. Měl tak být uveden v život zákon z 19.2.1920 č. 135 “O poměru pražských univerzit”, označovaný také, což je pro nás zvláště důležité, jako “lex Mareš”. Proč? Jeho autorem byl totiž, námi zmiňovaný univ. prof. František Mareš, tehdejší rektor Karlovy univerzity. Pro připomenutí, zmiňovaný zákon č. 135 z roku 1920 určoval za pokračovatelku Karlova vysokého učení českou Karlovu univerzitu, čímž byl změněn zákon o rozdělení univerzity z roku 1882. Budova Karolina, archiv a insignie Karlovy univerzity měly být předány do vlastnictví a opatrování Univerzitě Karlově. Už tímto, by profesor Mareš pro povznesení sebevědomí svého národa udělal dost, nemyslíte? Jen na okraj, samotné provedení zákona se neobešlo ze strany německých studentů bez problémů. Na tom by asi nebylo také nic neobvyklého, ale co je již zajímavější, tak byla reakce levice obecně, nejen politiků, ale i spisovatelské a kulturní obce. Ti se totiž postavili na stranu německých studentů...

Teď se pouštím do druhého fragmentu, který ještě stále ale není oproštěn od emocí. Na druhé straně, je zajímavé, ze které strany politického spektra emoce hlavně, z přesvědčení, přicházejí. Ano, jak již asi tušíte, to téma se jmenuje - Vlajka. Rozebírat, kým a čím Vlajka byla dopodrobna, je nad rámec této statě. Možná tedy jen stručně, čím ji její ideový zakladatel, profesor František Mareš chtěl mít. V původním prohlášení se můžeme dočíst: “Přicházíme jednotit, nikoli zeslabovat a tříštit! Chceme býti svými, půjdeme cestou hrdé národní, konstruktivní tradice všech dob, která národ spojovala a sílila kulturně i politicky, neboť věříme, přes všechny myšlenkové proudy a these poslední doby, že každý zdravý národ má právo na život, že nesmí být smeten internacionální utopií. Neboť jedině národ jest plodnou složkou všelidského světového pokroku.”  Pro představu asi stačí, myslím, že teď je více než nasnadě, komu ta internacionální utopie ležela a leží v žaludku. Vlajka jako taková se mimo jiné vymezovala i proti takzvanému “realismu”, možno doplnit masarykovskému, tento spor jde cítit i z úvodního druhého Marešova citátu.

Rozporů mezi idejemi profesora Mareše a profesora Masaryka najdeme více. Pro mnohé z vás, je také známý spor mezi Masarykem a Marešem (samozřejmě nejen mezi nimi) ohledně pravosti “Rukopisů”. Spor, který ještě dodnes zcela nevyhasl. Jen pro formu, Mareš obhajoval pravost Rukopisů.

Jestliže se vrátíme zpět k Vlajce, je samozřejmě nutné říci, že i ta se vyvíjela a to ne podle představ profesora Mareše. Za druhé republiky se Vlajky zmocnili Rys-Rozsévač, Thun-Hohenstein s dalšími a dá se říci, že převzali nacistický program. Situace se vymkla profesoru Marešovi ve Vlajce z rukou. Už v dubnu 1939 se stává předsedou Rys-Rozsévač. Poté, co vykrystalizoval spor mezi Vlajkou a Národním souručenstvím a Vlajka oficiálně 31.8.1939 vystoupila z Národního souručenství se ozval ideový zakladatel Vlajky profesor František Mareš. Veřejně prohlásil, že toto hnutí nemá nic společného s jeho původní Vlajkou.

Z dalších politických aktivit můžeme zmínit také ještě i to, že profesor František Mareš byl 25. dubna 1935, kdy se konala ustavující schůze předsednictva Národního sjednocení, zvolen jeho místopředsedou, Karel Kramář byl zvolen předsedou, dalšími místopředsedy byli zvoleni dr. František Hodáč a poslanec Jiří Stříbrný. Tolik snad jen velmi zkratkovitě a stručně k samotnému životu profesora Mareše. Je nutno si uvědomit, že názory, které předkládá svým čtenářům ve své knize jsou s tímto životem plně v souladu.

Sama kniha je reprintem z roku 1923, což ale vůbec nevadí. Původně vyšla “PÉČÍ ČESKOSLOVENSKÉ NÁRODNÍ DEMOKRACIE V PLZNI”. Obsahově i tematicky je rozdělena, jak lze tušit ze samotného názvu, do třech oddílů. Prvním je otázka filosofická, druhým otázka národní a třetím otázka sociální.

Z celé Marešovy práce a konec konců i filosofického směřování vyplývá, že materialistické výklady života považuje nejen za nedostatečné, ale přímo zhoubné pro další vývoj člověka, potažmo národa. Do budoucna se stává velkým odpůrcem materialismu a tomuto svému zaměření nechává zaznít i ve svých pracích. Ve třicátých letech minulého století, kdy v Československu mělo materialistické (téměř marxistické) učení zelenou se pustil s plnou vervou do sporu s Leninovým dialektickým materialismem, který byl, jen pro zajímavost, šířen dokonce i Učitelskými novinami.

Jak jsem již uvedl, v prvním oddíle se zabývá otázkami filosofickými. Jak je vidět, kniha je skutečně určena všem, protože začíná takříkajíc od Adama. Profesor Mareš pokládá v první kapitole klasickou otázku “Co je pravda” a zde můžeme odpovědět citátem z počátku článku : “Pravda není to co je, ale to, co býti má.”. Jak je vidět zde je, dá se říci zcela, ve shodě s filosofií Kantovou. Otázky, které trápili Kanta, trápí i Mareše a na podobné otázky nalézají velmi podobné odpovědi. A proto se dá říci, že tak jako Kant může být označen za “Kritika čistého rozumu”, tak Mareš může být označen za “Kritika čistého materialismu”. Také doba, ve které žili si je v lecčems podobná. Kant žil a studoval v době, kterou lze bez nadsázky označit za dobu dogmatického racionalismu a Marešovu dobu za dobu realismu s prvky nastupujícího dialektického materialismu.

Druhý oddíl se zabývá národem a otázkami kolem něj. Postoj a vztah profesora Mareše asi nejvíce vystihuje jeden z nadpisů jeho statě : “Vlastenectví je povinnost”. Zajímavou odpověď dává Mareš na otázku po vzniku národa. “Lid nepracuje na žádném společném velkém díle, necítí se tvůrcem. Jakmile však zplodí syny silného sebevědomí mravní osoby a tito jeho synové sjednotí mysli lidu, zrodí se z lidu národ.” Myslím, že je to vcelku výstižné. Velkou část druhého oddílu věnuje autor otázce spolužití národů v Československém státě. Pochopitelně se zvláště zaobírá vztahy Němců k nám a naopak. Zde si dovolím ocitovat slova týkající se šovinismu a Karlovy univerzity, o které jsem mluvil o několik odstavců výše. “Šovinism byl spatřován v úsilí, aby univerzita Karlova byla vrácena českému národu. Toto úsilí, podrobivši se kompromismu, skončilo vypracováním návrhu na příslušný zákon. Zdá se, že návrh nebude proveden, že pražská univerzita zůstane v rukou německých; Neboť třeba se varovati šovinismu, aby se Němci neurazili. Neboť Němci v Československé republice nejsou šovinisty a každý cizí šovinism je uráží. Napomínání, abychom se varovali šovinismu, obrátí milí Němci hned tak, že šovinism český zuří.” Zdá se, že doba se zase tak moc nezměnila.

Poslední, třetí oddíl se zabývá otázkami sociálními. Na úvodě se zabývá situací v průmyslu a vztahem k dělníkům. Od toho je již jen kousek k otázkám souvisejícím s marxismem a třídním bojem. Tady říká : “Proto žádná bratrská láska, žádná spravedlnost, žádná humanita, nýbrž boj o třídy nemajetných proletářů proti kapitalistům, boj, k němuž třeba rozněcovati třídní nenávist. Má-li se proletariát osvobodit, nesmí vůči kapitalistům vzývati lásku, spravedlnost, humanitu, nýbrž postaviti se silou.” Budoucnost tato slova potvrdila v plné míře, doufejme jen, že se nepotvrdí za čas opět. V kapitole nazvané “Práce a dílo” a zabývá dokonce i otázkami, které se dnes široce diskutují a to ohledně využití sluneční, větrné a vodní energie. Pokud se ještě jednou vrátím k Marešově charakteristice marxismu, nezbývá , než souhlasit : “Marxism je plán na boření, nikoli na budování, což odpovídá jeho vědeckému principu, totiž materialismu, že život je produkt mrtvých, nerostných sil. Proto lide český, nedej se svésti hlasy neupřímných, skrytých nepřátel svých!”

Co říci v pár slovech na závěr? Stojí tato kniha za přečtení a má co říci dnes, po 81 letech od původního vydání? Všichni, kdo jste četli Marešova slova o marxismu mě jistě dáte za pravdu v tom, že za přečtení stojí! Pravda, styl je místy pro nás hůře čitelný, z některých otázek je cítit mírná osobní zášť vůči Masarykovi, taky autorův postoj třeba vůči darwinismu (ve filosofickém oddíle) je dnes už v některých aspektech překonán. Ovšem věřte mi, to jsou jen drobné vady na kráse.

Ladislav Svoboda

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa