Obrana národa 4/2004, rubrika Historie

Výlety do české historie (VII.)

Ladislav Svoboda

Když Obrana národa, tak také seriál mapující české dějiny aneb “Výlety do české historie” již posedmé. V šestém díle jsme skončili popisem syna Břetislava I., Spytihněva II., který se nám představil jako panovník krutý a nelítostný. Tyto vlastnosti uplatňoval nejen proti poddaným, ale i proti vlastní rodině, možná, že zvláště proti ní. Jak lze poznat z vlády tohoto panovníka, za šest let se toho dá stihnout vskutku hodně. Ale dost již Spytihněva, podívejme se teď, kdo následuje po něm!

Po ne příliš jasné smrti Spytihněva II., se ujímá moci jeho mladší bratr Vratislav. Ano, je to ten Vratislav, který se před bratrem zachraňuje útěkem do Uher. Ještě stojí za připomenutí, že Spytihněv si jako rukojmí vzal Vratislavovu manželku. Na nátlak Církve ji za čas propouští a ta na cestě za svým manželem umírá. Dá se říci, že příjemné vzpomínky Vratislav na svého bratra Spytihněva jistě nemá. Vratislav se ujímá trůnu v roce 1061 a panuje až do roku 1092. V těchto bouřlivých dobách jistě pozoruhodný výkon. Nesporným kladem doby panování Vratislava je i konsolidace země a jisté mezinárodní upevnění její prestiže. Za to je po zásluze odměněn královskou korunou jako vůbec první Přemyslovec. Ale to trochu předbíháme...

Ještě za života Spytihněva se Vratislav vrací zpět do země a přivádí si z Uher také svou druhou manželku, uherskou princeznu jménem Adléta. Na manželky má ale smůlu, protože Adléta v roce 1062 umírá. Svůj nástup na trůn Vratislav zahájil tím, že se pokusil naplnit otcův odkaz uspořádáním a rozdělením moci mezi bratry. V tuto chvíli se Vám může zdát tento popis zdlouhavý, až nudný, ale pro budoucí vývoj má svůj nesporný význam. Tedy - Konrád dostal Brněnsko, Ottovi přenechal “své” Olomoucko a Jaromír se měl dle přání otce věnovat kněžské dráze. Ovšem právě u Jaromíra došlo k problému. Tomu se kněžská dráha evidentně nezamlouvala, a tak byl ke kněžství donucen. Vysvěcen byl proti své vůli, ale toto poslání nepřijal a za čas uprchl do Polska. Zvláštní to celé je hlavně proto, že z něho v budoucnu bude pražský biskup!

Vratislav si dle všeho byl budoucích problémů s Jaromírem velmi dobře vědom a aby alespoň trochu tyto problémy omezil, rozhodl se, že rozdělí pražskou diecézi na dvě části. V roce 1063, ještě před Jaromírovým návratem, vzniklo se souhlasem biskupa Šebíře druhé biskupství s kapitulou (1) v Olomouci. Biskupem se stává břevnovský mnich Jan. Po smrti pražského biskupa Šebíře v roce 1067 se uprazdňuje biskupský stolec a Jaromír se vrací z Polska. Ujímá se biskupského úřadu a cítí se okraden existencí olomouckého biskupství. Žádá svého bratra Vratislava, aby olomouckou kapitulu zrušil. Spor nabýval na intenzitě a vygradoval tehdy, když třicetiletý biskup Jaromír fyzicky napadl a zbil stařičkého olomouckého biskupa Jana. Ten povahy mírné a laskavé byl tak pobouřen, že se chtěl úřadu okamžitě vzdát. Toto ale nemohl dovolit panovník - Vratislav, protože se vlastně jednalo hlavně o útok na jeho osobu. Spor se dostal až do Říma před papežskou stolici. Spor se táhl několik let, mezi Prahou a Římem putovaly delegace a stížnosti všeho druhu. Právě v této době se také v Praze asi poprvé objevil papežský legát. Celý spor nebral konce, a tak znechucený Vratislav se rozhodl, že unikne alespoň tak, že si zbuduje náhradní rezidenci na opačném břehu Vltavy, na Vyšehradě (2). Celý spor se vlastně vyřešil až smrtí pražského biskupa Jaromíra v roce 1090. K celému sporu mně dovolte ještě jednu malou poznámku. Jestli si vzpomínáte, tak jsme si minule řekli, že kronikář Kosmas psal vcelku uznale a kladně o Spytihněvovi II., což se zase naopak nedá říci o Vratislavovi. Vratislava líčil zdrženlivě, spíše neutrálně, zato biskupu Jaromírovi jednoznačně stranil. Zde je nutno si uvědomit, že Kosmas byl kanovníkem hradní kapituly a jeho představeným tedy byl - biskup Jaromír!

V souvislosti s církevními záležitostmi je ještě nutno zdůraznit vcelku sympatickou věc: že totiž Vratislav okamžitě po nástupu na trůn povolal zpět do Čech slovanské mnichy, kterým vlastně celou dobu svého panování projevoval svou přízeň. Pokusil se taky vymoci na papežské stolici oficiálního povolení staroslověnské liturgie, ovšem bezúspěšně. Také v souvislosti se slovanskými mnichy si můžeme vysvětlit ne příliš kladný postoj kronikáře Kosmy vůči Vratislavovi. Kosma totiž představoval staroslověnskou liturgii v Církvi jako cosi kacířského.

Doba Vratislava byla dobou vrcholného souboje dvou mocí, moci světské a moci církevní. Papež Řehoř VII. je typickým představitelem požadavku církevní svrchovanosti a nadvlády nad celým světem. Z počátku se celý spor jevil v rovině personální. Kdo koho může jmenovat či uvádět na trůn, nebo s čím požehnáním. Jablkem sváru byl tzv. boj o investituru. Což v podstatě představuje symbolický akt s udělením odznaku hodnosti. Již v roce 1059 vydal papež Mikuláš II. dekret, ve kterém stanovoval, že volbu papežů mohou provádět pouze kardinálové, nikoli světští panovníci. Dalším nařízením bylo, že jmenovat biskupy může opět jen Řím, nikoli panovník. V podstatě jasným důsledkem těchto kroků musel být spor mezi Římem a především římsko - německým císařstvím. Pomalu se tedy prokousáváme nutným úvodem k tomu, jak se Vratislav dostal ke královské koruně. Nuž ještě stále nepředbíhejme. Evropa se rozdělila na dva tábory. Tábor papeže představovalo například Polsko a Uhry, Čechy byly na straně německého císaře Jindřicha IV. Nutno ovšem říci, že Vratislav projevil oddanost vskutku nevídanou té doby. Na straně Jindřicha IV. zůstal za všech okolností, ať již císař vítězil či prohrával, nebo projevoval či neprojevoval Vratislavovi přízeň. Když v Sasku vypuklo proti Jindřichovi povstání, Vratislav pomohl. Když papež uvalil na Jindřicha klatbu a zprostil poddané poslušnosti, Vratislav pomohl. Na vojenskou výpravu Jindřichovi poskytl dokonce 4000 hřiven stříbra a 300 bojovníků, ze kterých se zpět do Čech vrátilo jen devět!

Je proto asi jen logické, co následovalo. V roce 1085 na dvorském sjezdu v Mohuči Jindřich IV. udělil Vratislavu II. královskou hodnost. Spolu s tím jej zprostil povinnosti platit poplatky. Namísto toho byla stanovena povinnost nová, spíše čestná. Jednalo se o to, že český panovník musel obesílat na císařskou korunovační jízdu do Říma ozbrojený doprovod. Ovšem vraťme se zpět ke korunovaci. Slavnostní korunovace se v Čechách uskutečnila vůbec poprvé 15. června 1085 na Pražském hradě. Na hlavu knížete Vratislava II. vsadil arcibiskup trevírský Egilbert zlatou čelenku a učinil z něj krále Vratislava I.

Král Vratislav I. vládl ještě sedm let do roku 1092 (na honu se smrtelně zranil při pádu z koně). Když 14. ledna zemřel, žil z pětice bratrů již jen Konrád Brněnský, který se také po právu ujal trůnu. Než však mohl cokoli významnějšího učinit, umírá za tři čtvrtě roku také. Tak tedy zemřeli všichni synové Břetislavovi. Na trůn se tak dostává další generace - potomci prvního českého krále – Vratislava I.

Na (opět) knížecí trůn usedá čtrnáctý Přemyslovec - Břetislav II. (1092 - 1100). Je to již muž v plném rozkvětu, schopnostmi se prý mohl vyrovnat otci. Vyrovnal se mu však skutečně?

Břetislav II. byl vlastně prvním vládcem, který dokázal skoncovat s pohanstvím na svém území. Již v roce 1093 vypověděl ze země všechny čaroděje, kouzelníky a pohanské kněze. Dal vykácet posvátné háje, zakázal pohřbívat jinde než na hřbitovech. Zvláštní je, že i po dvou stoletích působení Církve nadále zůstávaly pohanské zvyky mezi lidem oblíbenými.

Břetislav II. se dopustil osudové chyby, když porušil tzv. stařešinský princip, formulovaný už Břetislavem I. Co tedy vlastně udělal? Porušil nástupnické právo, které spočívalo v tom, že nejstarší žijící Přemyslovec měl právo usednout na trůn. Ještě za svého života chtěl pojistit nástupnictví svého bratra Bořivoje II. na úkor Oldřicha, dědice brněnského údělu. Tento jeho postoj je i vcelku logický, chtěl pojistit pražské křeslo své rodové větvi. Zmiňovanou osudovou chybou ovšem hlavně bylo, že obešel starobylé pravidlo o schvalování kandidáta českými šlechtici a předáky. Břetislav II. vcelku logicky toto pravidlo přehlédl, protože si dobře uvědomoval, že by u předních mužů země nepochodil. A v tuto chvíli se historie opakuje! Břetislav II. vypravuje velké poselstvo do Řezna za císařem Jindřichem IV. Složil mu povinný hold a požádal jej, aby udělil český stát v léno zde přítomnému bratru Bořivojovi, kterého označil za svého právoplatného nástupce. Co myslíte, že císař udělal? No, pochopitelně s radostí potvrdil. Trapnou novinkou bylo, že budoucí panovník, Bořivoj, jako první Přemyslovec dostal léno, ač v Čechách ještě nebyl přijat! Do budoucna Břetislavova přespříliš vysoká hra o nástupnictví pro bratra přivedla český stát opět do dlouhých a těžkých nesnází.

Jakmile Břetislav zajistil trůn pro svého bratra, obrátil svůj zájem na údělného knížete brněnského - Oldřicha. Oldřichovi se podaří utéci i s mladším sourozencem a uprchnou daleko do ciziny. Správou Moravy je pověřen bratr - Bořivoj II.

Z Kosmovy kroniky se dozvídáme, že Břetislav trpěl panickým strachem ze smrti a měl dojem, že se jej někdo snaží zabít. 20. prosince 1100 byl kníže při nočním návratu z lovu přepaden "Lorekem". Ten jej probodl oštěpem. Sám Lorek byl dopaden a zabit. Břetislav umírá dva dny poté - 22. prosince 1100. Když umíral, svému synovi Břetislavovi odkázal loveckou trubku a kopí - jak příznačné!

Tento díl bych ukončil Břetislavovou smrtí a snad jen poslední informace k této postavě. Pohřben je v kostele sv. Víta.

(1) Kapitula je sbor duchovních, kteří jsou shromážděni okolo katedrálního nebo kolegiátního kostela. Hlavní úlohou kapituly je sloužení slavnostních liturgických obřadů. Další povinnosti a úlohy kapituly přesně stanovuje tzv. "Kodex kanonického práva", což je vlastně takový zákoník, podle kterého funguje život v Církvi.

(2) Se stavbou Vyšehradu započal Vratislav v roce 1070, což jsou vlastně tři roky od doby, kdy nastoupil Jaromír na biskupský trůn. Stavba vyšehradské kapituly započala se souhlasem papeže a základní kámen od baziliky svatého Petra a Pavla položil sám Vratislav. Tenkrát se tomu sice ještě neříkalo položení základního kamene, ale místo toho panovník 12 x naplnil nůši kameny. Nutno říci, že výsledek byl stejný. Vratislavova podmínka, aby kapitula podléhala přímo Římu a ne pražskému biskupství, nám jasně odhaluje, oč šlo především.

Ladislav Svoboda

 zpět na hlavní stranu       na předchozí Výlet...        na další Výlet...        přehled článků z Obrany národa