Z časopisu Obrana národa 5/2004

Než studenti došli na Národní

aneb 4 malé výlety do české historie

František Rozhoň

Samet 1989 nás prý navrátil tam, kam patříme. Do západního společenství, mezi opravdové demokracie. V Muzeu III.odboje v Příbrami jsme pro Vás zdokumentovali chování opravdu demokratických Čechů: Československá obec legionářská v New Yorku, U.S.A., oznámila, že na prvním zasedání vnitřního výboru Vlády Československé Republiky v exilu, konaném v Sydney, se jeho členové rozhodli ukončit provizorní období a prohlásit utvoření legitimní vlády Československé Republiky v Exilu. Představitelé Prozatímní Čs. Vlády v Exilu stávají se dnem 23.dubna 1988 plnoprávnými zástupci a orgány Vlády Československé Republiky v Exilu. Vláda vydala prohlášení, ve kterém mj. uvádí:

V roce 1948 z popudu Dr. Zenkla byla z býv. funkcionářů "Národní Fronty" vytvořena takzvaná exilová RSČ (Rada svobodného Československa) vesměs z představitelů signatářů "Košického programu"… Ten po stránce osobní svobody si nijak nezadal s praxí nacistického Gestapa a nakonec přivedl národ do plného područí komunistické tyranie. Tato jmenovaná exilová organizace RSČ, pobírající pro jednotlivce 300 dolarů od soukromých dárců v USA, za celou dobu nedokázala a neměla ani nejmenší zájem o existenci a osud ujařmeného národa. K překvapení exilové veřejnosti, prohlásila se tato organizace oficiálně pro spolupráci s reformními komunisty, čímž dokázali jen potvrdit, že jejich činnost v letech 45-48 se shoduje s tím, co o této "Národní Frontě"  ve svých pamětech napsal býv. ministr strany Nár. socialistické, Dr. Hubert Ripka, že se tato činnost rovná ZRADĚ!! Svým prohlášením se takzvaná RSČ připravuje k nové a další zradě! Kdo jednou zradil, neváhá zradit podruhé!!

Ve dnech 16.-19. srpna 1988 zasedal v Paříži Československý vojenský soud, který byl veden se souhlasem Mezinárodního soudu v Haagu. Tento vojenský soud odsoudil čs. komunistickou vládu k trestu smrti za velezradu. Tento trest se v plném rozsahu vztahuje na osobu Dr. Gustava Husáka a Vasila Biľaka. Pražská vláda byla o tomto informována a požádána, aby vyslala své obhájce, což tato odmítla. Mezi pozorovateli byli generální tajemníci komunistických stran Francie, Itálie a Švédska.

Podle vládního rozhodnutí ze dne 8. listopadu 1988, v den nešťastné porážky českého vojska na Bílé Hoře, byla na podkladě § 1 zákona na ochranu republiky rozpuštěna Komunistická strana v ČSR a postavena mimo zákon. Stejné rozhodnutí se vztahuje na takzvané lidové-rudé milice a komunisty ovládané rudé odbory-ROH.

Pravda zvítězí.

A já dodávám, že to dá ještě fušku, protože se o ní nemluví. Zato se mluví o tom, jakým hrdinou byl François Maurice Marie Mitterrand. Z politických pohádek každý ví, že prý byl velkým politickým odpůrcem komunistického režimu v Československu. To měl prokázat tím, že návštěvu komunistů u moci podmínil setkáním s „reformními komunisty“ z Charty 77. Skutečnost je trochu jiná. Mitterrand byl do r. 1968 předsedou Federace demokratické a socialistické levice. Když jako kandidát „spojené levice“ zvítězil v prezidentských volbách 1981, první fáze jeho vlády byla ve znamení spolupráce s komunisty a vedla k porážce socialistů ve volbách….

Jak vypadala česká společnost před Sametem 1989? Vládnoucí nekomunisté nás přesvědčují, že jsme v tom jeli všichni a že si tedy nemáme „hrát na oběti a pachatele“. Naproti tomu Valter Komárek, který byl plných 44 let členem Strany, a navíc ještě poradcem proslulého Che Guevary, řekl v MF Dnes, že v r. 1989 posílal do Moskvy hlášení, že v Československu stojí proti stům tisíců stranických funkcionářů 15 milionů občanů. Zde musím potvrdit slova komunisty. Stranického funkcionáře jsem lépe znal pouze jednoho. Do strany jej zlákala žena, že pouze jako člen Strany dokáže něco změnit. Jako člen Strany pak kritizoval s námi, nahoru však musel hlásit, že souhlasíme - takový byl stav společnosti…

Jako bonus nám V. Komárek tamtéž dodal informaci po léta „disidenty“ s opovržením odmítanou: „Na konci října (myšleno r. 1989 – pozn. ON) jsem byl v Moskvě přijat na ÚV KSSS, kde jsme debatovali o přechodu moci v Československu. Upozorňovali mě, že budou pokusy o stanné právo, o vojenský zásah, že ale oni udělají všechno proto, aby to tu proběhlo poklidně. Věděli jsme, že se už něco stane, i když bylo možné, že se to přesune do prvních dnů prosince 1989. Ale to výročí 17. listopadu bylo magické a bylo zjevné, že to vyvolá mnohem větší protesty než obvykle. Ne že bychom to jako prognostici předpověděli na hodinu, ale věděli jsme, že dohoda mezi Bushem a Gorbačovem je přijata a že se ten problém musí u nás dořešit." Když lidé vycházeli na náměstí, znalí soudruzi už připravovali privatizace.

Jak to vypadalo, než 17.11.1989 došli studenti do uzavřeného prostoru na třídě se symbolickým jménem Národní, zveřejnil také v MF Dnes John Bok. Zopakuji to už kvůli studentům současným. Ti letos zdůraznili, že půjdou velmi pietně přímo ve stopách toho studentského průvodu před 15ti lety… vynechali však výstup na Vyšehrad a připomínku masakru před ministerstvem spravedlnosti. Zde ve Vyšehradské ulici byly nastoupeny pořádkové složky Veřejné bezpečnosti. Nešlo o nezkušené mladíky, ale o staré pány s dlouhými obušky. Když průvod sešel serpentinami z Vyšehradu, po svém mu zabránili v cestě na Karlovo a Václavské náměstí.. Nemlátili tu studenty, ale aktivisty HOSu - Hnutí občanské solidarity. Osmnáctiletá kráska Olga Čechurová byla povalena na zem a bylo do ní kopáno. Když jí Bok se Zelenkou zvedli na nohy a šoupli do davu, byli mláceni sami. J. Bok sám skončil zkrvavený až do 21. 11. 1989 na Ruzyni. V noci tam začali přivážet vyděšené a zmlácené studenty z Národní. Teprve ti byli připuštěni do oficiální historie.

ROF

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa