Z časopisu Obrana národa 3/2005

Podstata demokracie

Marie Řehořková

Obecné pojmy si každý vykládá individuálně, podle své duševní úrovně, které dosáhl na základě výchovy a životní zkušenosti. Platí to i pro demokracii. Jde také o obecný pojem, mající svůj původ v  antickém Řecku. Městské státy řecké byly spravovány přímou demokracií na shromážděních všech občanů.. Proslulosti mezi těmito městskými státy dosáhly Athény a jejich demokracie čili lidovláda.

V Athénách byl do 5. stol. př.Kr. občanem jen ten, kdo v Athénách vlastnil půdu, pozemek. Vlastnictví půdy vázalo člověka k místu, kde žil. Perikles, za jehož působení v letech 444 až 429 př.Kr. došlo k velikému rozkvětu města, se zasloužil i o změnu v udílení občanství a z něho plynoucích práv a povinností. Od doby Perikleovy byl athénským občanem ten, kdo se v Athénách narodil z rodilých Athéňanů. Právo rodu tedy nahradilo právo majetkové, pozemkové. Z athénského občanství byli vyloučeni otroci, propuštěnci a cizinci jako osoby nedůvěryhodné, o něž nebylo možno opírat prospěch athénské obce, polis.

Antické Řecko znalo jen přímou demokracii, bez zastupitelského systému moci. Přímá demokracie je ovšem možná při omezeném počtu občanů. Při velkém počtu občanů možná není. A je to už ve starověku zastupitelský systém moci, který demokracii znekvalitňuje. Připomeňme si názor H.G. Wellse, jež se vztahuje k římskému občanství: „Spolu s růstem římského občanství /od roku 89 př.Kr./ se kradla do politického života nepředvídaná slabost a lidové shromáždění na Forum romanum se stávalo čím dál tím více shromaždištěm politických šmoků a městské luzy a čím dál tím méně zástupcem obyčejných, řádných občanů" /Dějiny světa, str. 325/.

Americká demokracie pak po celé své trvání prokazuje velmi nízkou kvalitu právě tohoto zastupitelského systému moci. Už spolutvůrce l.federální ústavy Spojených států amerických, Alexandr Hamilton /1757-1804/ řekl to, co má platnost setrvalou, a proto stojí za citaci: „Lid si nepřeje obvykle nic jiného, než dosažení blaha, ale při jeho hledání se často mýlí. A lze se jen divit, že se nemýlí častěji, protože je neustále pronásledován úskoky parasitů, obklopen léčkami, které mu neustále strojí tolik lidí chamtivých a bez prostředků, dennodenně úmyslně klamán těmi, kdo mají jeho důvěru, aniž si ji zasluhují, nebo kdo se snaží si ji spíše získat, než aby se jí stali hodni". Na svou otevřenost doplatil. Byl zavražděn.

Vezmeme-li v úvahu skepsi Hamiltonovu i stav v dnešních parlamentech, dospíváme k názoru, že slabiny demokracie tkví především v zastupitelském systému moci a jsou trvalé. Padesát let po Hamiltonově výroku definoval demokracii Abraham Lincoln /1809-1865/ jako vládu lidu, lidem a pro lid, aniž jakkoliv vymezil občanství. To je také rozdíl mezi starověkou a současnou demokracií. Je nutno připomenout, že ani přímá demokracie s vymezeným občanstvím nebyla chápána jako ideální společenské zřízení. Platon ji klade za jedinovládu, ale před oligarchii.

Rozšířené, moderní pojetí občanství přináší s sebou veliké problémy co do kvality rozhodování. Rovnost v rozhodování se potýká s nerovností mezi lidmi. Je životem prověřeno, že vysokých mravních kvalit, a z nich především zodpovědnosti, dosahuje poměrně málo lidí. Důležitým předpokladem zodpovědnosti je schopnost ovládat se. Schopnost ovládat se není jen záležitostí volní, ale i rozumovou a citovou. Tento osobnostní faktor je pak ještě ovlivňován mírou správných informací, tedy faktorem vnějším. Toto vše hraje roli v politické, sociální i hospodářské demokracii čili lidovládě.

Vstoupili jsme do minulosti pouze proto, abychom si ujasnili hloubku a spletitost současné vlády lidu, lidem a pro lid. Minulostí není pro nás ovšem jen to, co se odehrálo v dávné minulosti, ale i to, co se odehrálo poměrně nedávno, po 1.světové válce /1914-1918/. Tyto události měly výrazný podíl na utváření názoru na demokracii u našich dvou prvních presidentů, T.G. Masaryka a Edvarda Beneše. Je nutno konstatovat, že tyto dvě osobnosti se navzájem doplňovaly, ve svých politických cílech byly shodné, nikoliv protikladné. Masarykova životní zkušenost byla doplňována životním elánem o 34 let mladšího Beneše. Přibližme si pojetí demokracie dr.Edvarda Beneše, vzdělaného v sociologii a mezinárodním právu.

Podle Beneše je demokracie systém etický, zavrhující boj jako základní a jediný princip sociálního vývoje. Benešův postoj k demokracii krystalizoval na pozadí takových jevů, jakým byl sociálfašismus a marxistický komunismus. Podle Beneše má marxistický komunismus některé společné rysy s fašismem, jiné s demokracii. Demokracie nepopírá - dle Beneše - že ve společenském vývoji hraje činitel boje značnou roli, ale trvá na tom, že vedle tohoto činitele je tu další, rovnocenný činitel: spolupráce, diskuse, dohoda, sociální sympatie, přitažlivost. Vývoj a společenské dění musí počítat s oběma činiteli, musí provádět syntézu. boje a spolupráce. Společenské střety nelze řešit jen bojem, ale také rozumovými prostředky.

V demokracii není primární a podstatné pro další vývoj násilí, nýbrž morální síla, která při ideovém a zájmovém konfliktu musí být užit na prvním místě a má vždy mít přednost před násilným postupem. Beneš zdůrazňuje v této souvislosti dalšího činitele, a to je náboženství, náboženské pojetí života. Opomíjet tohoto činitele je sociologicky, tj. vědecky, chybné. "Demokracie jako systém politický a myšlenkový systém duchovní svobody a tolerance nemůže být protináboženská" /Demokracie dnes a zítra, str. 150/. V tomto směru se demokracie principiálně rozchází s marxistickým komunismem, který je důsledně ateistický.

Fašismus, nacionálsocialismus i marxistický komunismus jsou ve své podstatě režimy protiindividualistické. Jedinec v nich podléhá kolektivitě: straně, třídě, společnosti, národu, státu, rase. Na tyto kolektivity se pohlíží jako na základní a svrchovaný prvek sociálního soužití. Ve své činnosti, ve svém vývoji a žití je jedinec závislý na kolektivitě. Ona je prvotní, jedinec druhotný. Totální manipulace s jedincem vyžaduje přizpůsobivost jedince, a proto tuto přizpůsobivost vyzvedává a hodnotí jako nejvyšší kvalitu člověka.

Demokracie je individualistická. Vychází z vědomí jednotlivce a považuje ho za prvotní a základní článek. Kolektivita je složena z jedinců, logicky je tedy druhotná. Problém priority se odráží ve svobodě jedince. V autoritativních režimech je individualita omezena kolektivitou, v demokracii ne. V demokracii je rozhodující pro svobodu jedince jeho kvalita. Útok na kvalitu jedince je útokem na jeho svobodu. /Aktualizujme. Útok na kvalitu jedince je zcela zřetelný ve všech státech, které podléhaly marxistickému komunismu. Po jeho odbourání se na tomto útoku podílí vedle médií především rafinovaná manipulace s měnou, plodící nezaměstnanost/.

Zkoumáme-li dějiny lidstva, narážíme na nepřetržité doteky jedince a kolektivity. Člověk byl a je tvor společenský, žije s druhými a uprostřed nich. Bez druhých mohou žít jen svatí a blázni, říká Romain Rolland, známý francouzský intelektuál. V násilném podřízení jedince kolektivitě se ztotožňuje marxistický komunismus s fašismem a sociálnacionalismem. Od obojího se liší důsledným ateizmem a odkulturněným internacionalismem.

Pojem komunismus je historicky starší než marxismus a také je obsahově širší. Zahrnuje komponenty, vztahující se ke společenskosti člověka, bere v úvahu socializující funkci každého společenství. Kde jinde by se člověk měl učit vzorům chování, ne-li mezi lidmi ? Anomálie ve vývoji jedince z nedostatečného kontaktu s druhými jsou známé a nelze je nebrat v úvahu. Význam společenství pro kvalitu jedince je velký. Je uznáván již ve starověku takovými mysliteli jako byl Platon a Aristoteles. Zdůrazňují jej i klasikové pedagogiky J.A.Komenský a J.H.Pestalozzi. Není tedy divu, že se k němu hlásí i Ludwig Feuerbach /1804 - 1872/,. předchůdce Karla Marxe /1818 - 1883/. Feuerbach mluví o člověku jako o tvoru společenském čili komunistickém. Komunistický má u Feuerbacha týž význam jako společenský.

Marxovo učení svou třídní nenávistí a třídním bojem doslova otrávilo společenskost člověka. Toho si byl vědom už koncem 19. stol. T.G. Masaryk. „Dvou nepřátelských tříd není a není toho boje, který Marx vyžaduje" oponuje Masaryk v Otázce sociální. I velmi opatrný kritik Marxe, Raymond Aron doznává, že pokud občané nevěří v existenci tříd, třídy neexistují, neboť jsou určovány uvědoměním si protikladného postavení skupin ve společnosti.

Edvard Beneš si byl vědom při promýšlení demokracie této paralely jedince a společnosti. Říká, že z hlediska etického nelze tuto paralelu řešit jinak než přiznat jedinci hodnotu základní, od níž se odvíjí hodnota celku. Hodnota celku je pak zřejmá z toho, do jaké míry zachovává svobodu pro zdravý vývoj jedince. Nikoli tedy svobodu ledasjakou, např. k sebeničení či dokonce ke zločinu. Beneš také ví, že jedinec je omezován svým egoismem. Proto musí mít společnost, v níž jedinec žije, dostačující míru vlivu, aby proti vrozenému egoismu jedince udržovala spořádanost celku a spravedlnost dle zákona. Zákon by neměl podléhat ideologii a mocenské elitě, míní Beneš.

Z nevyváženosti vztahu. jedince a společnosti rostou dvě velká protichůdná nebezpečí. Lze je přirovnat v přírodě k povodni a ničivému suchu. Při první krajnosti, při totalitě moci, je stupeň individuální svobody velmi nízký. Tak bývalo za starověkých tyranií, tak je v posledních stoletích za totality strany, třídy, státu. Jestliže naopak je stupeň individuální svobody velký, upadá společnost do chaosu.V obou případech jde o velké neštěstí pro současníky. Problém lidské svobody nelze řešit ani totalitou, ani chaosem.

Z tohoto pohledu přistupovali naši první dva presidenti k demokracii, jako k jedinému řešení moci v současném státě. Beneš říká v roce 1939: „Celý historický vývoj lidstva je gigantickým, hrdinným bojem za uskutečňování neustále vyšší a spravedlivější, sociálně a mravně pokročilejší a svobodnější lidské osobnosti, která by však současně svou vysokou mravní úrovní měla činiti zadost svým povinnostem ke státní autoritě, ke společnosti jako celku" /cit. dílo, str. 196/. Neříká nic nového. 2 400 let před ním toto vyslovil ve svých Zákonech Platon.

Po druhé světové válce však bere cesta k mravně pokročilejší a svobodnější lidské osobnosti za své. Válkou vyčerpané lidstvo hledá sice lepší variantu pro svůj život, než je stranická demokracie, nachází však pouze lstivé učení o tom, jako dosíci ráje násilím. Třídním bojem a diktaturou proletariátu. Svět byl sice rozdělen na dvě části, ale v obou probíhá týž proces odduchovnění, zmaterializování jedince a společnosti. Stranická demokracie se tak stává mostem mezi monarchiemi a celosvětovým státem odduchovněných a odnárodněných individuí.

Světová finanční oligarchie manipuluje dnes lstivě i takovou duchovní velmocí, jako je katolická církev. Katolické chrámy se mění v divadelní sály, média rozsévají místo lásky a porozumění nenávist. Postupně se naplňuje vize Alexise de Tocquevilla z 19. stol., podle níž budoucí totalitní moc, vzešlá ze stranických demokracií, bude vládnout zcela znehodnocenému jedinci. Jedinci bez vlastního rozumu, bez vlastní vůle, jedinci pudovém, neschopném lásky a soucitu.

Nenávistí otrávená společenskost, se mění v antispolečenskost, v krutý individualismus, který vede pouze k „osamělému davu.“ Světový superstát potřebuje vnějškově řízeného člověka. Člověka bez duchovního rozměru. Ani tato via mala, cesta zla, nás však nezbavuje vědomí, že jsme byli stvořeni k pravému opaku. K dobru, lásce a ušlechtilosti. Je to staré vědomí lidského rodu, jednotného, v úděsné rozmanitosti individualit všech ras a národů. Už přece Sokrates učil, že dobro lze poznat a úkolem člověka je konat to poznané dobro. Kristova oběť není marná. Svítí na cestu Lásce, která je jediná schopna učinit naši krásnou planetu bezpečnou pro každého, kdo se zrodil člověkem.

Marie Řehořková

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa