Z časopisu Obrana národa 3/2005

Nebezpečí obnovy bolševismu v Ruské federaci a jeho dopad na nás

Petr Vančura

Vystoupení Petra Vančury, ředitele ZVONU, sdružení pro svobodu a demokracii na veřejném senátním slyšení „HROZBA KOMUNISMU ?“ 31.5.2005

Děkuji za pozvání na toto významné senátní slyšení. Oceňuji hluboce, že český Senát nachází uvědomění zabývat se klíčovými otázkami bezpečnosti naší společnosti, a dává tak najevo, že přijímá zodpovědně pověření správou země udělené mu občany. Tématem, o němž jsem byl přizván promluvit je bolševismus v Rusku a jeho dopady na nás. Ačkoliv je toto téma v českých médiích spíše přehlíženo, jedná se v našem středoevropském post-komunistickém prostoru o bez pochyby největší potenciální ohrožení.

Podívejme se nejdříve, co to byl bolševismus:

1)  Co to byl bolševismus  

Především je správné, že v zadaném tématu je použit výraz „bolševismus“, a ne „komunismus“. V běžné řeči významy těchto výrazů často splývají, ale rozdíl tu je:  komunismus začínal jako utopická naděje, kdežto bolševismus byl od svého vzniku bezohledným pragmatickým nástrojem uchvácení moci, který se za idealistické představy komunismu jenom skrýval.

Bolševické křídlo ruské sociální demokracie byla Leninova menšina, která v roce 1905 prohrála na sjezdu ve Stockholmu vnitrostranické volby. V duchu ruského velikášství a tradiční ruské prolhanosti Lenin tuto svou menšinu nazval většinou, a vytvořil z ní samostatnou stranu, kterou později přejmenoval na „komunistickou“.

Leninovým cílem bylo uchvácení moci. V desetiletí před první světovou válkou vytvořil v Rusku pod bolševickou hlavičkou hierarchicky organisovanou mocenskou strukturu v podstatě zločinecké povahy, která získávala prostředky na svou činnost především loupežemi. Když Němci v roce 1917 dopravili Lenina do Ruska, opřel se o tuto hierarchickou stranickou strukturu, a celkem snadno se vypořádal s Kerenského vládou i s carem. Nastolil vládu teroru, schopnější důstojníky bílých armád nechal povraždit nájemnými vrahy, a tímto způsobem položil základy sovětského režimu.

Tento režim celosvětově poznamenal celé dvacáté století; po druhé světové válce jej Stalin rozšířil také do střední Evropy. O tomto období mluvíme jako o komunismu, ale v podstatě se jednalo o surovou bolševickou okupaci. Její důsledky a současné mutace zůstávají i dnes největším nebezpečím našeho zatím váhavého pokusu o demokracii. Je proto důležité pochopit hlavní metody bolševismu: Jsou jimi 

1)  nesmlouvavá centralisovaná hierarchická struktura moci,     

2)  odstraňování potenciálních protivníků,

3)  mediální manipulace, a

4)  klamavé domácí i mezinárodní strategie tajných služeb.

Všechny tyto základní kameny bolševismu a pozdějšího komunismu položil Lenin – hierarchickou strukturu moci vybudoval již před první světovou válkou, cílené vyvraždění nejschopnějších protivníků v občanské válce 1918-1920 je považováno za klíč k vítězství v této válce, a Leninovy taktické mediální obraty v Iskře, popsané již naším vynikajícím znalcem Ruska Janem Slavíkem v jeho knize Lenin z roku 1935, byly předzvěstí pozdějších masivních komunistických indoktrinací a manipulací veřejného mínění. Leninův podvratný tah proti ruské emigraci nazvaný TRUST, kterým zmátl celý svět a zároveň se zbavil ruského zahraničního odboje, zaměstnává západní tajné služby dodnes, protože jeho schéma v repertoáru ruských tajných služeb zůstalo natrvalo. Možná bych ovšem měl říci, že zaměstnává těch několik jedinců, kteří v těchto tajných službách ještě neupadli pod ruský vliv. 

Stalin, který se stal Leninovým nástupcem, všechny tyto Leninovy metody pouze převzal. Byl sice z Leninových pobočníků nejhloupější, na schůzích bolševického vedení prý nikdy neměl co říci a tak jenom mlčel a v ústraní kouřil fajfku, ale zato to byl vychytralý taktik. Bez velkého rozruchu prosadil do regionálních vedení strany své lidi, s jejich pomocí vyhrál vnitrostranické volby, a podle Leninova mustru potom všechny své schopnější protivníky v průběhu následujícího desetiletí nechal zavraždit:  Zinověva, Kameněva, Bucharina, a naposledy v Mexiku Trockého.

2)  Následky bolševismu

Leninův bolševismus a jeho pozdější mutace zanechaly ve všech zemích, které postihly, strašlivé stopy. Většinou se mluví hlavně o miliónech lidí povražděných a zahynuvších v Leninem založeném Gulagu. Jen na Ukrajině zahynulo při Stalinem uměle vyvolaném hladomoru na deset miliónů lidí, a celkově se počet obětí komunismu, včetně Číny, odhaduje až na sto miliónů. Nejvýznamnější a nejhroznější jsou ale důsledky komunismu na duchovních základech postižených společností, a bohužel i kulturní dopady dlouhých desetiletí komunistické tyranie.

Zdravá společnost se opírá o přirozené mravní zásady, které umožňují rozlišovat správné od nesprávného. Tyto zásady jsou hluboko uloženy ve společenských tradicích, jsou přenášeny výchovou v rodinách a ve školách, a projevují se vědomím, co se ve společenském styku sluší a patří, a co se naopak nedělá. Komunismus celý tento duchovní základ rozvrátil. Bolševické uchvácení moci bylo mravně neospravedlnitelné a udržováno muselo být násilím. A k tomu bolševici, a pod jejich tlakem i komunisti v dalších porobených zemích, přistoupili se vší asiatskou surovostí:  Zničen byl nejenom každý, kdo se opovážil povznést hlas a označit komunistickou moc za nesprávnou, ale zničena byla i sama měřítka správného počínání, přirozená mravnost. Komunistická strana byla označena za nositelku veškeré moudrosti a správným se stalo to, co řekl komunistický tajemník. Vůdčí role komunistické strany byla zakotvena v ústavách. Několik desetiletí tohoto vymývání mozků způsobilo, že společnosti zasažené komunismem ztratily vnitřní bezpečí svého původního duchovního a kulturního základu, a sám pojem „mravnost“ byl ve společenském povědomí znehodnocen natolik, že se jej dnes většina lidí ostýchá použít. Toto je nejstrašnější důsledek bolševismu:  Lidé dnes nejednají podle toho, co je správné, ale s klidem udělají cokoli, pokud jim to projde. To již není omyl, ani hřích, to je trvalá kulturní změna, která postihla celé národy, a představa, k čemu to může vést v případě Ruska, a ještě mnohem významněji v případě Číny, je hrůzná.

Je také důležité si uvědomovat, že nositeli tohoto zla je uzounká bezcharakterní vládnoucí skupina. V dobách, kdy u nás vláda komunistů začínala, a kdy já jsem byl malý kluk, byla i naprostá většina komunistů poctiví lidé, kteří komunismu věřili jako nápravě společnosti. Mou rodinu – můj otec byl advokát – odsuzovali na základě mravních měřítek, která jim byla samozřejmá a vlastní:  byli jsme pro ně nespravedliví buržousti, a dobře nám tak, když otec musel bezdůvodně do vězení. Prohnilé zlo tehdy spočívalo pouze v jednotlivcích Gottwaldova vedení a jejich ruských poradcích, kteří tu de facto vládli.

Po desetiletích této ruské vlády jsou přirozené mravní zásady samozřejmé jen pro menšinu společnosti, která si je dokázala uchovat v rodinách. Uvolnění společnosti po roce 1989 pak dokonce přineslo ještě další prudký pokles mravnosti, když byla odstraněna pouta totalitního státu. (O tom snad bude později ještě mluvit Roman Joch.)

3)  Perestrojka a transformace bolševismu

Ve druhé polovině osmdesátých let minulého století komunistické vlády ve střední Evropě padly. Nakolik to byl proces řízený z Moskvy, to bude ještě nějakou dobu předmětem bádání historiků, jisté ovšem je, že komunistické vlády nebyly poraženy statečností našich občanů, a jisté také je, že Rusové nepustili svou nadvládu jen tak, ze slabosti, jak zní převládající interpretace. Když sovětské komunistické vedení pod všestranným tlakem vlády amerického presidenta Ronalda Reagana poznalo, že direktivně řízený a plánovaný režim je vnitřně slabý a není udržitelný, vypracovalo zřejmě strategii řízené systémové přeměny, jejímž cílem měl být režim s tržním hospodářstvím, politicky ale nadále kontrolovaný vládní „věrchuškou“ komunistických elit. To byl vlastní smysl Andropovovy a Gorbačovovy „perestrojky“, nikoli přechod k demokracii, jak bývá perestrojka vykládána. Demokracie znamená službu veřejnosti, správu věcí veřejných z pověření a v zájmu občanů, a to ruským vládcům nikdy na mysl nepřišlo.

Rusko ve své moderní historii vždycky bojovalo se svou vnitřní slabostí. Carský ministr zahraničí Alexandr Gorčakov prohlásil již v polovině devatenáctého století po prohrané krymské válce: „Rusko obnoví své postavení, autoritu, vliv a úděl mezi velkými mocnostmi pouze rozvojem své vnitřní síly, jež je v současné době jediným skutečným zdrojem politické moci státu.“ Pozoruhodné je, že Gorčakova cituje ve své nedávné knize současný ruský ministr zahraničí Igor Ivanov.

Dvacet let po zahájení komunistické perestrojky jsou již vidět obrysy jejích výsledků. V Rusku i v celé jeho post-komunistické sféře vlivu vznikl po zmanipulované privatisaci „mafiánský kapitalismus“, jak jej trefně nazval president Havel, ve značné míře řízený někdejšími nomenklaturními komunistickými kádry. V Rusku je vlastnictví soustředěno do rukou takzvaných oligarchů a politickou moc uchopily komunistické tajné služby – a v post-komunistických zemích střední Evropy máme v různých podobách odvar téhož. Oligarchické podnikatelské skupiny jsou nejspíš s tajnými službami propojené, a navíc mají zřejmě blízké vazby i se skupinami organisovaného zločinu, které působí nejenom doma v Rusku, ale i mezinárodně. Brutální povahu současných ruských poměrů znamenitě popsal David Satter ve své knize Darkness at Dawn (Temno na úsvitu, 2002).

Události v celém někdejším komunistickém světě více méně sledovaly vývoj v Rusku. V zemích, které jsou zeměpisně blíže západní Evropě, jsou poměry poněkud civilisovanější, ale vývoj je tu v řadě věcí Rusku podobný. I zde všude proběhla zmanipulovaná privatisace, která vedla k rozhodujícímu hospodářskému vlivu komunistických nomenklaturních kádrů. V mnoha klíčových místech hospodářství, zejména v energetice, zbrojním průmyslu, finančních službách a médiích narážíme v celé post-komunistické oblasti na ruský vliv. Někdy vlastníci nejsou známí a nelze je zjistit – v takovém případě musíme vždy předpokládat to nejhorší, tedy že to jsou také Rusové. I politická moc se z velké části vrátila do rukou někdejších nomenklaturních kádrů, a slušní lidé, kteří se přihlásili k politické práci po pádu komunismu, byli z politiky až na výjimky vypuzeni.

Pozoruhodné je, že podobnou strategii zvolili i komunisté v Číně, pouze s tím rozdílem, že nepřipustili ruský vliv. Vzájemná inspirace mezi Čínou a Ruskem má ovšem minulost mnoha staletí, počínaje nejpozději dvěma sty let mongolské říše v Rusku od dob Džingischánových. Politický vliv Ruska lze ovšem jinak sledovat po celém světě – významné je například šíření levicové moci v Jižní Americe, ohnisko terorismu na Filipínách, a penetrován je ovšem i Západ.

4)  Klíčové rysy post-komunismu

Politický systém, který se vyvinul u nás, a obecně v dříve komunistických státech střední Evropy, není systém veřejné služby, a není to tedy v principu ani systém demokratický. Udržuje sice formální rysy demokracie, především volby, ale udržuje je nerad, v podstatě z taktických důvodů, jen proto, že si v dané situaci autoritářštější postup nemůže dovolit.

Vládnoucí politické strany jsou tu v podstatě malé uzavřené zájmové skupiny ambiciózních jedinců. Těch několik málo jejich členů, kteří cítí potřebu pracovat pro veřejnost, bývá marginalisováno. Velkou část členstva post-komunistických politických stran navíc tvoří bývalí komunisté, a často i důstojníci či agenti komunistických tajných služeb. Politický dorost většinou přejímá bezmravné počínání někdejší komunistické věrchušky, a velmi často jej ostatně tvoří jejich potomci.

Volební programy politických stran jsou sestavovány populisticky, tak aby zapůsobily na veřejnost. Nejsou sestavovány s cílem hledat cesty ke zlepšení stavu veřejné správy země, ani se snahou vyjít vstříc přáním a potřebám veřejnosti, a pokud se tyto prvky v programech objevují, pak pouze pod tlakem veřejnosti, kterou ve svobodných podmínkách nelze umlčet. Naši vládci by ji ovšem umlčeli rádi: veřejnost má podle jejich představ mlčet, protože „nemá demokratický mandát,“ jak nám opakovaně sugeruje Václav Klaus. Mezitím je občanům bráněno plnohodnotně se účastnit činnosti jak politických stran, tak i správy jejich vlastních veřejných věcí. Politický boj je více méně omezen na boj mezi různými vlivovými skupinami, o jejichž podivném financování jen občas problesknou zprávy v náznacích.

Systém spravedlnosti funguje v této situaci jenom částečně. Závažné trestné činy se zpravidla nedostanou ani k soudům – odloží je buď již policie, nebo státní zastupitelství. Nedávno jeden takový notorický policejní odkladač, policejní důstojník Jandýsek, zahynul podivnou smrtí, která byla veřejnosti předložena jako sebevražda, ale na první pohled vypadala jako vražda. Otázka, kdo jej vedl ke krytí zločinů, a proč nyní zemřel, zůstane nejspíš nezodpovězena. V podstatě tohoto stavu je zřejmá snaha nepřipustit, aby post-komunistické společnosti žily v jasně definovaném společenském řádu, který by zamezil neoprávněnému ovlivňování procesů veřejné správy. Úzké post-komunistické vládnoucí věrchušce vyhovuje chaos, a ten se jí úspěšně daří udržovat, navzdory našemu členství v NATO, a dokonce i navzdory členství v Evropské unii. Úporné snahy zabránit hlubší evropské integraci mají nepochybně za cíl především právě zachování podmínek pro udržování tohoto bezprávního chaosu. Korunu tomu u nás nasadil Václav Klaus ochromením akceschopnosti Ústavního soudu. Poslední ochranou demokracie tak u nás zůstává Senát – a i ten je pod neustálou hrozbou likvidace se strany post-komunistů. Evropská legislativa naopak prostor pro post-komunistický chaos omezuje – u Evropského soudu také ještě česká vláda nevyhrála ani jeden případ. Nejspíš proto je prohloubení evropské integrace u nás pod takovým tlakem.

Post-komunistickou strategii nepochybně doplňuje i mediální politika, především televisní. Televisi nemám, ale podle toho, co slyším, televise zásadním způsobem přispívá k dalšímu rozvratu společenských hodnot a mravnosti. Namísto aby zprostředkovávala informace a zábavu hodnotově vyváženým způsobem, a spíše pomáhala kulturní osvětě, televise i další média převážně poklesly do sféry bulváru, a šíří vulgaritu a bezohlednost. V tomto obecném marasmu jsou vloženy politické a publicistické pořady, v nichž jsou diváku představováni na jedné straně post-komunističtí mafiánští kapitalisté, a na druhé straně post-komunističtí politici jako samozřejmí a řádní účastníci společenského života.

Celý tento smutný obraz doplňuje skutečnost, že v žádné oblasti veřejné správy se nepovedlo uskutečnit pořádnou a smysluplnou reformu. Často není taková reforma ani započata, ale i tam, kde se ví, že je reforma nutná, a příslušné úřady opakovaně nějaké návrhy připraví, nakonec z Parlamentu potřebná norma nevzejde, anebo vzejde nějaký paskvil. Vzorovou ukázkou je patnáct let marných snah o zavedení úpadkového zákona, ale podobná je situace u klíčových věcí v každém resortu. Někdy nakonec je potřebná změna uzákoněna, ale státní správa ji ignoruje, jako v případě procesního osamostatnění pozemkových úřadů, jejichž činnosti je všemožně bráněno – namísto uzákoněného osamostatnění byly naopak degradovány a podřízeny dávno zbytečným zemědělským agenturám.

Shrnu-li to tedy, musíme počítat s tím, že post-komunistická věrchuška se snaží udržet moc, a používá k tomu bolševiky ověřené strategie jako jsou desinformace, penetrace, diskreditace, mediální manipulace, a chaos.

5)  Bolševické nebezpečí dneška

Dnešní bolševické nebezpečí tedy nespočívá v nějakém návratu komunistů k moci – vždyť oni u moci v podstatě zůstali! Toto nebezpečí spočívá naopak v přetrvání a posílení současného post-komunistického režimu, v nějž se bolševikům předchozí stalinský režim podařilo přetransformovat. Uchovali si přitom téměř naprostou kontrolu nad veřejnou správou:  zprivatisovali významnou část znárodněného majetku společnosti a ve veřejné správě a v politických stranách obsadili většinu významných míst. Postupně si vychovávají dorost, který není poznamenán členstvím v komunistických mocenských strukturách, ale vyznačuje se stejnou nebo dokonce ještě hlubší bezmravností. Naším současným nebezpečím je, že k tomuto v podstatě bolševickému ohrožení budeme mlčet. Přitom právě hlasité trvání na spravedlnosti, otevřenosti, informovanosti, a poctivé veřejné správě je to jediné, co nás časem může přivést ke slušnější veřejné správě. Všechna ta post-komunistická manipulace veřejného života, kterou jsem popsal, ze své podstaty probíhá pod povrchem, mimo viditelnou scénu. Zbraní poctivých lidí je vynést informace o skutečném společenském dění na povrch. Bylo by naivní si představovat, že se tito celoživotní aparátčíci a manipulátoři, případně dokonce agenti Ruska, změní a začnou se chovat poctivě. Ale kdykoli se nám občanům podaří dosáhnout zveřejnění pravdivých informací o těch všemožných ukrývaných podvodech mocných, nutíme je alespoň se stáhnout a nekorektní jednání omezit. Nezávislé občanské aktivity ozývající se v zájmu veřejnosti a hájící občanská práva a svobody přeci jenom pomalu sílí a nacházejí cesty, jak být slyšeny. Z nejvyšších míst nyní slyšíme, jak se pro to post-komunistická moc zlobí. To je dobré znamení! Je to neklamná známka, že svobodné a nezávislé občanské aktivity úspěšně omezují mocenskou libovůli.

Občanská mobilisace a prosazování informovanosti jsou v post-komunistických poměrech nejsilnějšími nástroji poctivých lidí. Rozvíjení těchto nástrojů, i ve spolupráci s mezinárodními skupinami bojujícími za prohlubování demokracie, je nejslibnější cestou ke slušnější veřejné správě, a tím snad i k porážce bolševické strategie post-komunismu.

Jednou budou muset poctiví občané projevit svou vůli také prostřednictvím poctivých politických stran, takových, které nenechají penetrovat a ochromit bolševickými agenty – tak daleko ale ještě nejsme.

Petr Vančura, ředitel ZVONU, sdružení pro svobodu a demokracii, 31.5.2005

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa