Z časopisu Obrana národa 4/2005

Přímá demokracie pro Českou republiku

Úvodní poznámky dr. Jiřího Poláka

Žijeme v období přechodu mezi zastupitelskou „demokracií“ a skutečnou demokracií. Představa, že demokracie znamená vládu několika stran na základě svobodných a tajných voleb, je nesprávná a logicky neudržitelná. Tento systém je ovšem nesrovnatelně lepší než totalitní vláda jediné strany nebo jiné formy diktatury. Na pozadí historických zkušeností Čechů, kteří žili po desetiletí pod vládou KSČ a někteří ještě i pod vládou nacistického Německa, se ovšem nynější systém snadno může jevit jako jediná, demokratická alternativa. Avšak vláda stran je založena na konfliktech různých kategorií občanů, kategorií, které představují různé společenské zájmy. Jde tedy o soutěžení, jehož cílem je získat co nejvíce skupinových výhod, a to i na úkor jiných skupin a celé společnosti. Vláda je vykonávána lidmi, kteří předstírají, že hájí zájmy té které skupiny. Ve skutečnosti šplhají ke korytům po zádech voličů. Voliči mají jen velmi omezenou možnost výběru. Musí hlasovat o komplexních programech, pro jejichž některé součásti by nehlasovali, kdyby k nim mohli zaujímat stanovisko jednotlivě. Mandát zástupců je pak do značné míry zneužíván. Výsledná politika neodpovídá skutečným zájmům občanů. Během období od jedněch voleb ke druhým nemají občané (pokud si nevymohou právo na I&R) možnost zasahovat do rozhodovacího procesu, i když dojde ke změně politiky, pro kterou hlasovali.

Vedoucí představitelé politických stran se přeměňují v „novou třídu˝, v politickou aristokracii, založenou na osobních vztazích mezi jejími členy spíše než na volebních procesech. Pokud se tato aristokracie cítí nucena dát určité právo na spolurozhodování občanům ve formě referenda, omezuje toto právo příliš vysokými prahy do té míry, že je v praxi většinou nepoužitelné…

Vezmeme-li v úvahu všechny tyto aspekty tzv. zastupitelské „demokracie“, nemůžeme než připustit, že ve skutečnosti o žádnou demokracii nejde. Je to oligarchický systém, kde zákonodárná i výkonná moc je soustředěna v rukou vedení politických stran, nad to ovlivňovaných různými lobby (mamutí podniky, odborové organizace aj.). Mezi politickými stranami existuje soutěžení za účelem vítězství ve volbách. Málokdo však chápe, že mezi nimi existuje i tichá spolupráce. Všichni politici, kteří mají tomuto systému co děkovat za své vysoké postavení a materiální výhody, mají samozřejmě také zájem na jeho zachování. Za tím účelem musí zachovávat iluzi, že občané mají možnost svobodné volby. Proto musí existovat víc než jedna strana - alespoň dvě - které se střídají u moci, aniž se mění samotný systém. Klasickým příkladem tohoto společenství zájmů je v české politice pověstná opoziční smlouva - byla karikaturou celé podstaty zastupitelské „demokracie“.

Je třeba zdůraznit, že to, co se odehrává v české politice, není žádnou výjimkou. Zastupitelská „demokracie“ zabředává do prohlubující se krize všude na světě, což připouštějí i velká media, prozatím však aniž by chápala, nebo se odvažovala přiznat, že krize nemůže být překonána záplatováním a drátenickými metodami, nýbrž že musí jít o radikální změnu celého systému…

Některé anomálie nynějšího systému

Moc je soustředěna v rukou aparátů největších stran, které prosazují (nebo to předstírají) zájmy určitých kategorií občanů. Jimi vytvořená vláda naopak spravuje celou společnost. Např.: Při nedávných volbách v ČR dostala sociální demokracie 30 procent, ale účast ve volbách byla jen 58 %. Ve skutečnosti reprezentuje tedy ČSSD hypoteticky asi 17 % občanů. Spolu s Čtyřkoalicí asi 20 %, tedy asi pětinu obyvatelstva. Přesto si počíná jakoby měla mandát obrovsky zadlužit každého občana, ať pro ni hlasoval nebo ne. Obrovský státní dluh může mít velmi negativní důsledky v budoucnu, a to pro peněženku jednoho každého Čecha (kromě těch nejbohatších). V tomto systému jsme proti této zvůli bezmocní. Ve skutečné demokracii by byla otázka státního dluhu předložena nejdříve občanským komisím k posouzení, pak by o tom možná bylo uspořádáno referendum a teprve pak by eventuálně dostala vláda mandát k zadlužování.

Nebo: Vláda kupuje ze Švédska vojenské letadlo Jas. Přitom v Evropě nehrozí žádná válka, ani teď ani v budoucnu. Koupě takového letadla je vyhazování peněz. Ve Švédsku někteří lidé odmítají platit daně na vývoj a produkci Jasu. Ve skutečné demokracii by byl takový projekt předložen občanským komisím, které by dostaly veškeré relevantní informace od odborníků, jak techniků, tak i politologů, ekonomů a jiných. Teprve kdyby tyto komise, ev. následné referendum, řekly ano, směla by vláda zadat tuto objednávku.

Vojenská politika vůbec, a zejména americká, je tou nejstrašnější anomálií. V oblasti mezinárodní a zbrojní politiky nejsou USA žádná demokracie. Voliči - zpracovaní komerční propagandou, špatně informovaní a starající se skoro výlučně o vlastní životní úroveň - pracovní příležitosti, daně, mnohdy i ovlivnění imagem politiků a různými typy morálních a náboženských představ, rasismem apod. - hlasují pro politiky, kteří si pak na základě takových naprosto nekvalifikovaných hlasů počínají svévolně a násilně vůči ostatním - slabším - národům.

Celý svět se zhrozil atentátu na USA 11. září 2001. Samozřejmě to byl ohavný a neomluvitelný čin, při němž zahynulo asi 3.000 Američanů. Následné bombardování Afganistanu zabilo nějakých 5.000 Afgánců - chudáků, kteří neměli s teroristickým útokem nic společného. Přitom je Al-Káida i Taliban, včetně bin Ladina, produkt americké politiky z doby boje proti sovětům. Existují teorie, podle kterých americká vláda předem věděla o útoku na New York a Washington, ale neudělala nic, poněvadž Bush a spol. má akcie ve zbrojním a naftovém průmyslu. Zbrojní akcie vyletěly po teroristickém útoku o 30 %, zatímco burzy se celkově prudce propadly. Po pádu Sovětského svazu potřebuje USA nového nepřítele. Tuto roli teď začal hrát světový terorismus. Existují i náznaky toho, že CIA měla ještě krátce před 9-11 roky styky s bin Ladinem a že se možná úmyslně vyhýbá tomu, aby jej dopadla. Globální boj proti terorismu je ve skutečnosti hra pro galerie, jejímž účelem je vynutit na daňových poplatnících zvýšené prostředky na nesmyslné zbrojení a potlačovat občanské svobody v zájmu mocichtivých a zkorumpovaných elit. (Viz časopis Global Outlook)

Ve skutečné demokracii nesmí být mezinárodní a vojenská politika ponechána v rukou vlády a parlamentu (tj. v podstatě v rukou zkorumpovaných politiků a vojensko-průmyslového komplexu). V této oblasti musejí mít rozhodující vliv občanské komise. Dokud nebude přijat tento princip, bude se zvyšovat hrozba mezinárodního terorismu - zbraně chudých proti vysávání jejich zemí, násilnostem a aroganci ze strany korporativně-politického establishmentu, hlavně amerického. Oběťmi terorismu se stávají nevinní lidé, kteří nemají s počínáním politických a plutokratických elit svých zemí nic společného.

Avšak - jsou tito lidé opravdu zcela nevinní a bezbranní? Nikoli. Mají možnost aktivně usilovat o změnu svých politických systémů a politiky vedené jejich jménem jejich nejvyššími představiteli. Je stále zřejmější – a poukazuje na to rostoucí počet vysoce kvalifikovaných analytiků – že nezmění-li se nynější zločinná politika státního terorismu - hlavně v Izraeli, ale i jinde - nezmění-li se plundrování zemí třetího světa a pokračující znečišťování naší planety, řítí se naše civilizace do záhuby. Této hrozbě lze čelit jen aktivním odporem širokých vrstev informovaných občanů. Zůstanou-li pasivní, soustředěné jen na dílčí problémy svého nejbližšího okolí, zůstane-li boj za skutečnou demokracii omezen na malé skupiny angažovaných intelektuálů, pak nám patrně není pomoci.

Co tedy dělat ?

… Jsem přesvědčen, že občané ČR a všech ostatních evropských zemí by se měli inspirovat způsobem, jakým vznikla demokracie v Americe ke konci osmnáctého století: Sešlo se několik poctivých a kvalifikovaných občanů, kteří sami sepsali a přijali ústavu jménem lidu. Právě to bychom měli udělat my. Několik kvalifikovaných a čestných občanů by mohlo - a mělo - napsat novou, občanskou ústavu, předložit ji k veřejné diskusi a sbírat podpisy na její podporu. Bude to samozřejmě projekt na mnoho let. Ale až tuto ústavu podpoří více než polovina občanů, vstoupí v platnost a zruší starou ústavu i veškeré zákonodárství, které občanské ústavě odporuje. Občanská ústava by měla být založena na těchto principech:

Oddělení zákonodárné a výkonné moci. V nynějších systémech jsou obě tyto moci sloučeny v rukou vedení politických stran, což je přímo výsměchem demokracii.

Výkonná moc: Přímá volba hlavy státu - osoby bez stranické příslušnosti. Hlava státu jmenuje vládu. Členové vlády nesmějí být současně stranickými funkcionáři.

Do parlamentu a senátu (jakož i všech jiných zastupitelských sborů na všech úrovních) mohou kandidovat politické strany, občanská hnutí i jednotliví občané, a to za stejných podmínek. (Rozdíl mezi politickou stranou a občanským hnutím: Strana předkládá občanům komplexní programy a usiluje o moc. Hnutí prosazuje jednu konkrétní otázku nebo určitý politický systém jako takový a neusiluje o moc.)

V ústavě musí být zakotveno právo na iniciativu a referendum a to bez prohibitivních prahů (asi tak jako ve Švýcarsku). Občané musejí mít rovněž právo vyžádat si před referendem posouzení příslušného problému občanskými komisemi. Za tím účelem musí být zřízen Úřad pro referendum a občanské komise, nezávislý na vládě, ale dotovaný ze státních prostředků. Důležité otázky týkající se vojenské, mezinárodní a ekologické politiky musejí být podle ústavy vždy předkládány před implementací občanským komisím k posouzení. To se týká zejména udržování ozbrojených sil, jejich nasazení ve válečných operacích, nákupu a prodeje zbraní, styků s jinými státy, uzavírání mezinárodních dohod, provádění hrubých zásahů do přírodního prostředí atd.

Výběr do občanských komisí se provádí losováním mezi všemi kvalifikovanými občany bez rozdílu co do vzdělání, společenského postavení náboženské nebo stranické příslušnosti. Každý občan může být vylosován do občanské komise jen jednou v životě. Jak uvedeno výše, soudobé parlamenty nefungují jako reprezentanti občanů. Hlasování je výsledkem čachrů v poslaneckých klubech, direktiv stranických vedení, nátlaku lobbistů atd. Zapojení občanských komisí do zákonodárného procesu je dnes jediným způsobem, jak přetvořit tuto zkorumpovanou mocenskou strukturu a nastolit skutečnou demokracii.

Ústava musí zaručovat odvolatelnost každého reprezentanta i během mandátního období, bude-li to odhlasováno většinou voličů v příslušném volebním obvodu. Platy hlavy státu, členů vlády i členů zastupitelských sborů budou určovány občanskými komisemi. Je nepřípustné, aby si mocenské elity samy určovaly vlastní platy. Politické strany smějí být financovány jen z členských příspěvků a darů jednotlivých osob. Nesmějí přijímat sponzorské dary od podniků ani organizací.

V oblasti státní správy i v jednání zastupitelských sborů musí existovat dokonalá transparence. Kterýkoli dokument musí být na požádání předložen k nahlédnutí kterémukoli občanu.

Je možné a snad i pravděpodobné, že návrh této ústavy bude kritizován, ale ještě spíše záměrně ignorován „odborníky“ (politology, sociology, právníky). To nás nesmí zmást. Všichni tito lidé jsou placeni establishmentem, a proto - až na vzácné výjimky - musíme očekávat, že budou hájit zájmy svých chlebodárců místo zájmů nás občanů.

Mějme před očima slavnou husitskou tradici. V období 1419-1432 otřásla husitská vojska, vedená silou svého přesvědčení, oligarchickými strukturami celé Evropy. Rozpoutáme-li jako první země v Evropě úspěšnou kampaň za občanskou ústavu, otřeseme oligarchickými strukturami celého světa.

(text redakčně krácen)

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa