Z časopisu Obrana národa 5/2005

O zásadní shodě Října a Sametu

František Rozhoň

Když jsem byl ještě dítě školou povinné, samet byl pro mě jen hladkou lesklou látkou s krátkým hustým vlasem; a snad i symbolem buržoazní rozmařilosti, neb mně známí pracující se jím nechlubili. Zato Velký Říjen měl nádech humoru – Říjen byl tím, co se stalo a slaví v listopadu. To jsem ještě netušil, že jsem obětí „politické korektnosti“ padesátých a šedesátých let, strachu rodičů mluvit otevřeněji o stavu společnosti z (pochopitelných) obav že kdybych to prokecl ve škole, zavřou je; žili jsme přece v lidové lidovládě, nejvyšší formě demokracie. To jsem ještě netušil, že okolo Října je toho o hodně víc, co se mělo stát a přeci se nestalo; i proto jsem si zvykl říkat, že zásadní rozdíl mezi nacismem a bolševismem je v tom, že nacismus dělal to co hlásal (rasismus), bolševismus nedělal co hlásal.

Nekonalo se dokonce ani to miliónkrát promítané či jinak umělecky ztvárněné dobývání Zimního paláce. Prozatímní vláda byla poražena už pár dní před Dnem revoluce, když se armáda rozhodla nepřijímat její rozkazy. Teprve pak ráno vyplul křižník Aurora, dopoledne Lenin sepsal provolání Občanům Ruska, a k večeru se příslušníci Rudých gard začali trousit do Zimního paláce, jeho obránci (vchodem pro služebnictvo) ven. „Němci z Petrohradu“, jak bolševiky nazval velitel severní fronty Čcheremikov,  definitivně  zvítězili  v okamžiku  odchodu zástupců menševiků a pravých eserů ze zasedání sjedu sovětů 1). Tím skončila naděje, že neschopnou carskou vládu nahradí vláda schopná, neb zvítězila všehoschopná Rada lidových komisařů (Sovnarkom) složená (pouze) z bolševiků. Začala snad největší přerozdělovací akce v dějinách lidstva - na venkově přerozdělila půdu a počítala s tím, že rolníci z vděku budou odevzdávat úrodu a najezení dělníci odevzdávat své výrobky. Akci lze popsat i slovy, která dnes užívá Jacques Chirac pro své vize Evropy zítřka: Síla a solidarita: Silou hodlala strana vnutit zemi a pak světu solidaritu, o které snil již Platon a funguje, leč na základě dobrovolnosti a v malých komunitách. Perpetum mobile se nerozjelo, vidina „každému podle jeho potřeb“ se proměnila v trvalé shánění nedostatkových potřeb, „solidarita“ v přesvědčení „kdo nekrade okrádá rodinu“. Poslední termín k naplnění vize komunistické společnosti stanovil diktátor Nikita Sergejevič Chruščov na osmdesátá léta minulého století a neuspěl. Bolševické zneužití myšlenky o spravedlivé společnosti přineslo tolik lidského neštěstí, že těžko pro tu míru hledám slovo.

Bolševismus uspěl se zmatením jazyků, jedni volají po (původním) komunismu jako alternativě tunelářského kapitalismu, druzí volají po zákazu (bolševického) komunismu protože jej chápou jako způsob vlády. Pro odstrašující příklady jak se vládnout nemá, nemusí nikdo chodit do dob stalinských (jak je podsouváno), stačí hodnotit život a dílo Michaila Sergejeviče Gorbačova, oslavovaného snad všemožnými institucemi Mezinárodního demokratického společenství. Gorbačov jen završil program změn, které po Stalinově smrti inicioval Lavrentij Pavlovič Berija, ale kvůli vlastní popravě (23.12.1953) jej nestačil realizovat (tzv. mírové soužití, nová hospodářská politika, propouštění vězňů a rehabilitace). Dodnes zbytečně umírají lidé kvůli metodám vnitřní politiky nositele Nobelovy ceny míru (z r.1990) – vzpomeňte na Černobyl: Když došlo k havárii Černobylu, profesor Něstěrenko, expert pověřený i přísně tajným vývojem mobilních atomových elektráren pro válečné účely, oslovoval „nejvyšší představitele“ vč. Gorbačova, žádal o evakuaci lidí z okruhu 100 km kolem Černobylu a o vydání jodových přípravků na ochranu štítné žlázy. Sovětské vedení místo toho nařídilo havárii utajit, nebyl aplikován jodový preparát připravený v Minsku k nadávkování do pitné vody, stranické vedení v Pripjati vyhnalo děti na dohled od hořícího reaktoru na branné cvičení bez ochranných pomůcek připravených pro případ radioaktivního nebezpečí, prof.Něstěrenko byl vyhozen z Akademie. I Big Gorby raději nechal zemřít nevinné, než by uznal že se někde stala chyba. Přes jednoznačnou podporu G.Bushe a M.Thatcherové je Big Gorby dodnes terčem posměchu prostých Američanů, kteří si r.1988 uvědomili, jak je obelhává z televizních obrazovek výkladem že bolševici svrhli cara, přestože car abdikoval už v březnu 1917. Bolševici jej „jen“ nechali zavraždit i s jeho dětmi. Na humanitu nevzpomněl a neprotestoval tehdy ani Lev Bronštejn (známější jako Lev Davidovič Trockij), který začal volat po humanitě světa, až když Stalin nechal zavraždit jeho vlastní děti.

La racaille

Není originální, že považuji Samet za logické pokračování bolševismu ve stylu „abychom získali příslušný respekt a nadvládu, je třeba přitaženou uzdu občas povolit, aby se dala daleko pevněji přitáhnout“. Za inspirátora Sametu, společenského dění za Big Gorbyho,  lze označit i tohoto Bronštejna – Trockého. On byl v organizační otázce autorem kritických pamfletů proti V.I.Leninovi, a Chartisté také požadovali jen mírný pokrok v mezích bolševických zvyků. Bronštejn – Trockij se nakonec spojil s Leninem a vedl Velkou říjnovou… A i u nás došlo k podobnému spojení předznamenanému jednomyslnou volbou V.Havla za prezidenta bolševickým parlamentem.

I hlavní hybatel Sametu, Petr Uhl, který si tehdy „výjimečně zapomněl“ ověřit pravdivost zprávy o zabití L.Zifčáka coby „studenta M.Šmída“, byl obdivovatelem „Lva Davidoviče“. Podle vzpomínek J.Patočky dalo dost práce přesvědčit jej, aby začal volat po humanitě světa.

Protože text tehdejšího smíru nebyl dodnes zveřejněn, často charakterizuji tehdejší dění citací z jízdy Šimka a Grossmanna tramvají: „Mělo by se střídat,… prohlásil malý dědeček a rozhlédl se po lidech, kteří seděli. „Samozřejmě, střídat!“ ozvalo se ze všech stran a stojící se vrhli na sedící. A tak se Berijou iniciované „mírové soužití“ v Evropě znovu rozjelo pod idejemi Síly a solidarity, a oč méně se nyní klade důraz na solidaritu (nakradené majetky zlodějům ponechat!), tím více se ohání lidskými právy. Mylnými informacemi odůvodňujeme vývoz pojetí demokracie dnes prohlašované za nejlepší, a čím více se vzdalujeme od Listopadu, tím zřejmější je pád nadějí, že neschopnou bolševickou vládu vystřídala vláda schopná.

Potvrzují to i výsledky Petra Uhla po přechodu z opozice k moci. Slovy si získal u části mládeže označení humanista, činy však dokázal, že i v našich městech začali lidé žít i v polorozpadlých domech v okolí plném odpadků. V Ostravě je takových lokalit šest a vyjádřit se k nim musel i náměstek ostravského primátora Zbyněk Pražák (KDU-ČSL). „Nechci říci, že se tam lidem žije dobře, ale většině to prostředí vyhovuje“, mlžil Pražák v článku „Ostrava má své peklo – romská gheta“ a dodal tu už před Listopadem vysmívanou výmluvu je málo lidí, je málo peněz. Pod záštitou dobře placené péče Petra Uhla jako vládního zmocněnce, šéfa zodpovědné komise či rady, poprvé v dějinách české společnosti vyrostla generace, která nikdy nepoznala jak rodiče chodí do práce. I úsloví bez práce nejsou koláče pro ní má jinou podobu. „Některé děti jsou vychovávány tak, že podvod, lež a krádež jsou pozitivní hodnoty. Pokud s tím každý večer malý Rom usíná, nemůžeme po něm chtít, aby považoval za negativní hodnotu, když někomu sáhne do kapsy.“, komentuje to náměstek Pražák, a dodává „změnit to je práce s příštími třemi generacemi těchto lidí“.

Šestnáctý rok stále více slovy vyzdvihujeme „lovce nacistů“ jako Simona Wiesenthala, ale stále tvrději odmítáme jím doporučovaný lék „nelze nechat v klidu ty, kteří nenechali v klidu milióny nevinných lidí“. V českém, havlo-šimko-grosmanovském pojetí je tomu naopak. Vladimír Hučín zrovna včera prováděl známé v budově Krajského soudu Ostrava a k mnoha jménům na dveřích dodával příběhy, jak se dotyčný za bolševika podílel na perzekuci a soudil trestné činy „hlavy 1“ (tehdy „protistátní“). Někdejší předseda fakultní organizace KSČ Jan Snášel v duchu zásadní shody dneška s Říjnem stále honí po soudech tři studenty architektury za to že ho v lednu 1990 označili za kariéristu a demagoga poplatného režimu, který své postavení zneužíval proti lidem na fakultě. Podobně evangelický farář Michal Šimek se má rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze září 2005 omluvit Miroslavu Holzbauerovi, vedoucímu krajskému tajemníkovi KSČ na Jihlavsku v padesátých letech, protože se prý „nepodařilo potvrdit“ Šimkovy názory, že se krajský šéf Strany podílel na přípravě vraždy tří funkcionářů v Babicích na Třebíčsku r.1951 a při schůzkách s představiteli SNB, StB a armády přispěl v zinscenovaných procesech k odsouzení a popravě 12osob a uvěznění dalších.

Zatímco v sousedním Polsku se chystají vyhodit od Policie poslední zbytky důstojníků tamní StB, disident našeho typu František Bublan v roli ministra vnitra ve shodě s Říjnem stále trvá na tom, že zveřejněni mohou být jen méně významní „spolupracovníci“. Důstojníci StB, kteří nenechali v klidu milióny nevinných, by byli dle Bublana zkráceni na svých právech, kdyby byly jejich jména a svazky zveřejněny. A pokud ještě nejsou u české policie, mohlo by to ohrozit jejich možný nástup, protože Bublan považuje za možné právě od nich učit se, učit se, učit se…

„Mírové soužití“ v Evropě (vhodně usměrňovaná integrace Evropy) se zadrhlo na severu i východě (Polsko, Ukrajina, společný jmenovatel korupce); ve Francii i Holandsku odmítnutí EU-ústavy v referendech zvýraznilo spor mezi lidmi a euronadlidmi, dědici Října. V okamžiku, kdy píši svůj článek, se nejvýrazněji projevuje ve Francii, kde je prezidentem již zmíněný Jacques Chirac (zvolen za pravici, s pověstí „chová se jako nejhorší maoista“), ministrem vnitra Nicolas Sarkozy, prý patřící k nejpopulárnějším politikům země a vážný uchazeč o křeslo prezidenta. Tam nejprve vláda bez připomínek schválila „zpřísnění protiteroristického zákona a preventivních opatření“; pokud svobodného Evropana dneška ve shodě s Říjnem kdosi vlivný označí za podezřelého, může mu být okamžitě „zmrazen majetek“. Sice jen „na půl roku“, ale opakovaně, takže stačí ukázat prstem a vzdor lidským právům může být kdekdo z hodiny na hodinu bez práv i prostředků. Ministr vnitra Nicolas Sarkozy odmítl jako neplodnou polemiku s hlasy z veřejnosti, že zákon může ohrozit občanské svobody. „Můj úkol je ochrana Francouzů,“ řekl Sarkozy jako současný nadčlověk. Doslova o pár hodin později začali mít problémy na pařížských předměstích i jeho tvrdě vycvičení a velmi obávaní ranaři a Sarkozy dokázal, že styl Lenina a Hitlera není nepřekonatelný. Nechal se slyšet, že „strůjci nepokojů“ jsou „la racaille“, tedy odsouzeníhodná lůza, chamraď, pakáž. Nepokoje se značně rozšířily, český veřejnoprávní rozhlas ve shodě s Říjnem začal vysílat informace o podpoře policii ze strany francouzských pracujících…

Duch Října nezapomněl podpořit u nás Petr Uhl. Asi už zapomněl, že kdysi volal po humanitě světa. S poznámkou „ke kvalitnímu právnímu státu máme zatím daleko“ v PRÁVU 29.října Uhl jako vychvalovaný znalec práva opět „výjimečně zapomněl“ na právo. Vyjádřil nespokojenost s tím, že nebylo zakázáno shromáždění, k jehož zákazu nebyly důvody, i s tím, že ho nezakázal úřad, který k tomu nemá žádné pravomoci. V zmíněném článku pak definitivně ztotožnil duch Sametu s duchem Října - Petr Uhl se zmínil o komunistickém genocidiu nebo jiných zločinech komunistů proti lidskosti a dodal že „se v Československu po únoru 1948 takové nepáchaly“. Duch Října vítězí, rozloučíme se i s nadějí na svobodu?

To záleží na nás. To po čem volá Uhl, zrušení vázanosti státních orgánů zákonem, najdete snad v každé encyklopedii jako příznak totalitarismu. V Obraně národa už jsem psal o dalších příznacích, třeba o neuznávání morálních zásad nebo omezení významu zastupitelských orgánů, realizovaném jednorázově Grossovým hulákáním ve sněmovně na Unionisty, i trvale systémem předjednání v koaliční devítce, vládě, s následným pro poslance závazným hlasováním. „Nová“ Evropa ani neskrývá další encyklopedické příznaky totalitarismu, jakými jsou sociální demagogie, centralizace moci a také omezení role zastupitelských orgánů. Návod jak se zlu staví, najdeme už v české historii. V marasmu doby 1.sv.války si Čechoslováci získali obdiv tím, že nebyli houfem jednotlivců, ale organizovaným tělesem. I Vy můžete ignorovat služebníky Října, kteří vás zklidňují dalšími „omyly“ o tom, že první i druhý odboj byl „bojem za demokracii“ (a tu „máme“), či že symbolem národního odporu jsou Czajánkovy kasárny s pár výstřely armády. Někdo jiný za nás připravil Samet, a jak to dopadlo…

rof, 4.11.2005

1) Jan Beneš: Čas voněl snem (Stručný přehled dějin VKS(b)), str. 33-36

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa