Obrana národa, 1/2002, z kultury

Barevná závislost

V době, kdy Naše země byla v počáteční fázi okupace Sovětským Svazem a vládní „ otěže “ držela pevně v rukou slavná Komunistická Strana Československa, za „ Velkou “ louží v městě, kde v té době ještě ani „ Dvojčata “ nestála, vznikl dnes již těžko přehlédnutelný fenomén graffiti.

První oficiální zmínku přinesly New York Times ze dne 21. července 1971. V jednom článku se píše o sedmnáctiletém poslíčkovi, který se den co den podepisoval na soupravách a stanicích metra.

Jeho podpis ( tag ) byl TAKI 183. Výroba tlakových nádobek, naplněných freonem, byla teprve v počátcích, ale i přesto se graffiti během několika let rozmohlo nejprve po celé Americe, počátkem osmdesátých let po Austrálii a západní Evropě a nakonec kolem roku 1987 také do tehdejší Československé Socialistické Republiky ( původně je graffiti plně spjato s tzv. kulturou Hip-Hop, do které patří jak hip-hopová muzika tak i Break dance apod.). U nás první „ nástřik “ sprejovou barvou na stěnu nebyl kupodivu vytvořen v Praze, nýbrž v Ostravě a myslím že to bylo dáno tím, že pro Ostravana bylo lehčí dostat se do Polska, kde se v té době již o graffiti vědělo, než Pražana do DDR. Po tzv. „ Sametové revoluci “ se s přílivem nových barev a samosebou i otevřením hranic graffiti rozmohlo ve větší míře, hlavně ve větších městech naší republiky (Praha, Ostrava, Brno, Plzeň.), ale ještě stále bylo občany spíš obdivováno než zatracováno.

Ovšem postupem času, kdy se začaly ulice, metro, vlakové a tramvajové soupravy plnit pro lidi nesmyslnými klikyháky a nápisy ( od poloviny devadesátých let doposud ), se po této umělecké tvorbě doslova šlape a je stále více očerňována. Není divu, tento koníček totiž začalo provozovat čím dál více převážně mladých lidí a tudíž stále přibývá sprejem znečištěných ploch. Tím pádem přibývá i lidí, kteří mají zkušenost s posprejovaným soukromým či státním majetkem a není divu, že se někteří tito lidé obávají spíše sprejerů než zlodějů, vrahů, revizorů či jiných teroristů.

Je to velice zvláštní pocit, vzít plechovku barvy do ruky a oddat se pokušení. Dělám něco zakázaného, v krvi koluje víc adrenalinu (to není droga!) a já vytvářím něco co ráno všichni uvidí a zvláště pak někdo koho to osloví, i když čím déle člověk maluje tím méně ho zajímá jaký na to mají názor ostatní a dělá to hlavně pro sebe. Stupňuje na sebe nároky, ať je lepší a lepší, protože stále je co objevovat a vylepšovat.

Bohužel ne každý, kdo okusí malovat, u tohoto krásného koníčku zůstane (SEEN – od r. 1973 až do dnešní doby), takže spousta nadějných writerů (sprejerů) již skončila, ať již nadobro, nebo v lepším případě dělají pro reklamní agentury či malují obrazy. Není divu, že ne každý maluje celý život, je zde totiž mnoho vnějších vlivů, které ovlivňují každého writera. V prvé řadě je to rodina a blízcí kolem nás – neboť ne každý svou barevnou „úchylku“ zatají. Když ano, tak ne nadlouho a ne každému členu rodiny se to může líbit. Jeden z dalších důležitých aspektů jsou finanční prostředky ke koupi plechovek s barvou – ne každý si to může dovolit. A v neposlední řadě mnoho lidí přestalo malovat proto, neboť již měli tu možnost setkat se osobně s některými tzv. Strážci zákona. Buď už se chtějí navždy vyvarovat výprasku, pokuty nebo jakéhosi zesměšnění před okolím, popřípadě soudu s hrozícím trestem až 8 let odnětí svobody. Zloděj, který ukradne část plechové ohrady v ceně do 5 000Kč, nespáchá trestný čin; pomalování téže věci je trestným činem (až 3 roky natvrdo). Zdá se mi to velice směšné a v dnešní společnosti tunelářů a nájemných vrahů je samozřejmě daleko snadnější lapit nějakého mladíka s plechovkou či fixem v ruce.Příkladem tohoto chování našich „ Orgánů “ je toto – před vánoci jsem četl v jednom nejmenovaném tisku, jak se chtějí zbavit neposedných vandalů, kteří jim ničí obytné domy ve Žďáru nad Sázavou. Je to prosté – bylo před svátky a tak stačilo jen motivovat místní strážníky nějakým tím tisícem naší „pevné“ měny za chycení sprejera a prý hned ubylo vandalismu ( z mého pohledu je to směšný a stupidní počin ).

Tato stránka věci se však týká tzv. ilegální formy graffiti – čili něčeho co je pro společnost nepřípustné a co se nedá akceptovat a s čím se lidi setkávají dnes a denně na ulicích, mostech, záchodech hospod, v klubech, ve veřejné dopravě no zkrátka všude. Z tohoto hlediska se nedivím, že se lidem zdá vše počmárané a zohyzděné. Avšak téměř žádný writer nejde malovat s tím, že by chtěl něco poškodit, ale s tím, že chce vytvořit (tím nemyslím děti které doma najdou barvu a jdou něco postříkat). A dle statistik si nápisů kolem sebe všímá čím dál tím míň lidí. Většinou si začnou všímat až tehdy, když se jim něco objeví na jejich domě nebo garáži.

Další formou graffiti je tzv. Legální, což znamená malování na vyhrazené či povolené plochy, malování obrazů nebo reklamních nápisů, log apod..

Povolení určité stěny (plochy) není zas tak jednoduché jak by se na první pohled zdálo a přitom míst, které se k tomuto účelu báječně hodí, je opravdu dost a stále jich bude přibývat. Pokud je tato plocha soukromá je potřeba povolení majitele, s čím není zase tak velký problém, avšak ne každý soukromník je tomuto koníčku obzvláště nakloněn. Většinou tuto plochu použije pro umístění své reklamní cedule nebo si nechá zaplatit za poskytnutí plochy pro něčí reklamní billboard.

Pokud je ovšem tato plocha majetkem města nebo státu, je vyřízení povolení ještě daleko složitější, neboť nejen že je potřeba kvůli jednomu papíru svolávat schůze zastupitelů a různých jiných papalášů, ale hlavně si nikdo takovouto „vážnou“ věc nevezme jak se říká „na triko“. Přitom nevím, čeho se bojí. Ve světě (na některých místech již i u nás) je naprosto běžné, že writeři z různých koutů státu či z ciziny se každoročně scházejí na akcích, kde se maluje mnohdy i několik dní. Takovým akcím se říká „ Graffiti jamy “ a ve světě je docela běžné, že takovéto akce mají své sponzory nebo dokonce jakýsi grant, který jde z finančních prostředků města (…v poslední době i z peněz EU – viz graffiti jam Žilina 2001, Vídeň 2000 a 2001). No zkrátka smyslem financování takovýchto akcí je jakási částečná prevence kriminality. Tyto akce jsou většinou pod kontrolou policie a ač maluje každý co chce (nápisy, postavičky…), má výsledná práce určitý společný koncept např. pozadí, styl, barevné provedení apod.. Tím ovšem nechci říct, že peníze na barvy dostáváme dnes a denně. Pokud chceme malovat, tak si na to musíme nějakým způsobem vydělat, a pravdou je, že tento koníček nepatří k nejlevnějším. Takže kdo s tím chce začít měl by si uvědomit, že bude muset sáhnout hodně hluboko do kapsy pokud chce, ať jeho ztvárnění čehosi má určitou kvalitu a navíc „žádný učený z nebe nespadl“ – nic není tak jednoduché jak se zdá.

Vydělat si na barvy se dá samozřejmě i tak, že člověk (pokud maluje na jakési úrovni) dělá buď v nějaké reklamní agentuře a nebo na vlastní pěst maluje reklamy, obrázky či loga, zkrátka to, co si od něj firma nebo jednotlivec objedná. Myslím si, že takhle vytvořených reklam je a bude stále více, neboť  legální graffiti roste v oblibě. Člověk, který to dělá, si nejen přijde k docela slušným penězům, které následně vydá za barvy aby si mohl jít namalovat to co chce, ale z těchto zakázek většinou také velké množství barev zbude. Je to velice zajímavá práce a docela dost lidí se takto živí. I když každý, kdo teď dělá nádherné a drahé obrazy, začínal tím, že vzal jednoho dne plechovku a vyrazil do ulic, aby někde nastříkal svou značku, svůj podpis.

Myslím si, že taková pěkně barevná stěna působí daleko estetičtěji než nějaká přihlouplá reklama na stupidní bulvární plátek nebo na vložky. Spousta renomovaných umělců a kritiků (Jean-Michel Basqiat – nejznámější afroamerický umělec, původně taky maloval sprejem po stěnách a metru) má na graffiti zcela kladný názor, neboť ví, že je to jakási forma novodobého umění a jednou snad i nový umělecký směr.

A najednou, když člověk vidí pěkný barevný obrázek, najednou to nevadí, už to není vandalismus a pro naši konzumní společnost je to mnohem přijatelnější, zkrátka líbivé (kýč). A proto spousta writerů na legální způsob sebevyjádření zanevřela, neboť malují pro sebe, to co se jim líbí a je v tom i kousek anarchie (dělám si co chci….). Zkrátil bych to do toho, že writer = egoista. Neznamená to však, jak uvádí média, že takovýto člověk je z rozvrácené rodiny, nemá dobré zázemí, žije bez lásky a pochopení a má pár tříd základky. Mnoho z nás je vysokoškoláků, někdo má rodinu, jiní zase pracují na vysoko postavených místech a přesto se večer zajde pobavit s přáteli a v noci vyrazí na akci, ze které vzejde něco co má rád, co má hodnotu, co zde po něm zůstane a pro co chce žít.

Tak zkuste porozumět naši „ závislosti “…

Mikesz

zpět na hlavní stranu                                                    přehled článků z Obrany národa