Obrana národa, 2/2002, rubrika Putování po zemích českých

Historie, současnost, zajímavosti i pověsti

Jihlava

O původu Jihlavy, největšího města Českomoravské vysočiny, koluje dost prostoduchých bajek. Žádná však nemá historický základ. Jisté je, že už za dávných dob zde na levém břehu stejnojmenné řeky ležela stará slovanská osada při obchodní stezce a kostelíku sv. Jana Křtitele. V listinách se připomíná poprvé roku 1174, byla tehdy sídlem župy. Všechna jména, která se objevují na tehdejších listinách (Stanimír 1174, Budiš 1214, ...) svědčí jasně, že obyvatelstvo kraje bylo české. Až počátkem 13.století, kdy se do kraje přihrnuli franští a bavorští horníci za stříbrnými žilami, vzniklo jižně od staré osady na ostrohu obtékaném Jihlavou, Jihlávkou a Koželužským potokem nové hornické sídlo. To mělo již kolem roku 1230 charakter města. Dáním krále Václava I. se vyvinulo město německé; horníci jihlavští totiž podporovali krále v boji proti jeho synu Otakarovi, a vděčný vladař jim propůjčil roku 1247 právo městské a horní. Výsady potvrdil a rozšířil i Přemysl Otakar II. a nepřipomínal, že měšťané byli kdysi jeho odpůrci. V roce 1270 vydal Jihlavské privilegium, které můžeme označit za jeden z nejstarších městských stavebních řádů v českých zemích. Důlní činnost se řídila výsadami, které po roce 1300 sjednotil král Václav II. v horním právu, tzv. lus regale montanorum. Ve městě byla zřízena i mincovna. Přízeň prokazovali Jihlavanům i Lucemburkové. Karel IV. povýšil jihlavský horní soud na vrchní soud, který se stal odvolací stolicí pro veškerá horní města v zemích českých i daleko za hranicemi. Ustanovil: "Ze všech hor, ať se v nich dobývá jakýkoli kov, obracejí se v nejistých věcech o pravdivý a spravedlivý rozsudek na horní město Jihlavu a na jeho občany, kteří právo vydávají."

Opevnění města ze 13. století bylo ve 14. století zesíleno a zahrnovalo hlavní hradbu s baštami, předsunutou parkánovou zeď a příkop. Z náměstí se rozbíhaly hlavní cesty k pěti městským branám. Dnes je zachována jen brána Matky boží, tvořící významnou dominantu města. Bohatství města se projevilo i výstavbou honosných městských domů s gotickými arkádami v přízemí (některé se doposud zachovaly). Měly gotická loubí, klenuté průjezdy a komory. Jihlava v té době patřila k nejvýstavnějším městům po Praze.

Slávu jihlavských dolů ovlivnily ve 14. století dvě katastrofy. Zemětřesení v roce 1328, po kterém se důlní činnost znovu obnovila, a velké záplavy dolů v sedmdesátých letech, které další těžbu prakticky znemožnily. Význam města jako důlního střediska poklesl, což souviselo i s rozkvětem bohatých dolů kutnohorských. Jihlavští však úspěšně vedli obchod podporovaný královskými privilegii, a řemesla, z nichž zejména vynikl cech soukeníků. Stavební činnost se ve 14. století soustředila na dostavbu klášterů, farního kostela a měšťanských domů. Z uměleckých děl se dochovaly významné gotické plastiky v kostelech a ilustrovaný kodex městských práv sestavený písařem Janem z Gelnhausenu.

V době rozporů v rodině Lucemburků stála Jihlava již v letech 1399 a 1400 na straně Zikmundově, a vedla boje s okolní šlechtou, která se přikláněla k Václavu IV. Za válek husitských byli Jihlavané na straně odpůrců kalicha, zkázy však Jihlava zůstala ušetřena. Když se roku 1423 objevil Žižka před branami města, vypadli Jihlavané proti němu. Byli zahnáni na útěk a uzavřeli s ním moudře smlouvu, že si navzájem nebudou škoditi. V Jihlavě byla 5.července 1436 vyhlášena basilejská kompaktáta a král Zikmund sem nechal převézt i korunovační klenoty.

Krále Jiřího z Poděbrad se Jihlavští zdráhali uznat. Několik jejich vůdců to zaplatilo hrdlem. Podporovali rakouského vévodu Albrechta a uherského Matyáše Korvína.

Po neklidných dobách válek se od druhé poloviny I5. století začala rozvíjet výstavba města, zvláště jeho domů a vynikající radnice. Došlo i k úpravě kostelů. Velký požár Jihlavy v roce 1523 zničil téměř celé město a ukončil tak období středověké výstavby.

Památnou událost zažila Jihlava roku 1527. Meškal zde tehdy nově zvolený král Ferdinand I a na blízkých českomoravských hranicích složil 30.ledna přísahu, že bude vždy zachovávat stará práva království. Stalo se tak na louce, zvané od těch časů loukou královskou. Od roku 1565 je tam památník, Královský kámen.

Neobyčejný hospodářský rozmach Jihlavy v druhé polovině 16. století byl podmíněn rozvojem soukenictví. Textilní výroba stačila uspokojovat i široce založený export. Hospodářskou prosperitu města zcela rozrušila třicetiletá válka. Jihlava trpěla morem a nájezdy cizích vojsk. Po obléhání v letech 1645 a 1647 zůstalo téměř vylidněné město v troskách. Obec se jen těžko zotavovala z válečných škod. V té době se vyčerpaly rudné žíly, dolování se nevyplácelo, a nakonec zaniklo.

K nejvýznamnějším stavbám období baroka z konce 17. století patří kostel sv. Ignáce s jezuitskou kolejí na náměstí. Zde byl také v roce 1690 postaven mariánský sloup a později dvě kašny. Město dostalo i nové barokní opevnění.

V 18. století zůstala Jihlava městem soukeníků. Textilním řemeslem se živili tisíce lidí ve městě i okolí. Po nástupu kapitalismu se manufakturní dílny jen zvolna měnily v průmyslové závody.

V 19.století stavební činnost nepřinesla pozoruhodnější výsledky. V roce 1850 byl zrušený kapucínský klášter upraven na divadlo. Růst města si vynutil bourání barokního opevnění. Historizující slohy a secese doplnily původní charakter města jen průměrnými stavbami. Jihlava zůstala v průběhu 19.století v celkovém vývoji značně pozadu za ostatními českými a moravskými městy.

České národní uvědomění se v Jihlavě intenzivněji rozvíjí teprve ve druhé polovině 19. století. V devadesátých letech zde vznikají první dělnické spolky. Ještě v prvních dvou desetiletích 20.století převládá ve městě německý živel. Teprve v roce 1925 přechází správa města po obecních volbách do českých rukou. Po druhé světové válce si rozvoj textilního, strojírenského a potravinářského průmyslu vynutil růst počtu obyvatel, novou bytovou výstavbu, a přispěl k rozmachu kulturního a společenského života.

Dnes je Jihlava krajským městem kraje Vysočina a má asi 50 000 obyvatel. Magnetem pro návštěvníky je m.j. svažité obdélníkové náměstí (dnes Masarykovo), které svou rozlohou 36 650 m2 patří mezi největší historická náměstí v zemi; labyrint 23 km podzemních chodeb pod historickým jádrem města; hradby; radnice, před níž byla vyhlášena Basilejská kompaktáta; a vodní ráj se dvěma bazény odkrytými a jedním krytým, dětským hradem, dvojskluzavkou, toboganem a divokou řekou.

Z jihlavských pověstí:

Jak západní investor přispěl k slávě Jihlavy

Na jílovitém břehu řeky Jihlavy, kde je nyní ves Stará Hůra, žil v dávných časech hrnčíř. Měl chatku, k obživě kravku a několik slípek, na hrnčířském kruhu vykružoval hrnce, mísy a džbány. Ty nosil po širokém okolí na prodej. Měl výbornou hlínu, proto bylo výborné i jeho zboží. Šlo dobře na odbyt; tak dobře, že za krátký čas vyčerpal hliník, odkud bral hlínu, a musel se ohlídnout po jiném.

Brzy našel opět vhodné místo. Hlína tam byla vazká a jemná, až se srdce smálo. Dobře se hnětla a po vypálení se leskla, jako by do ní nasypal třpytného prachu. Ta hlína však měla i nemalou vadu. Když hrnčíř vybíral tovary z pece, málokterý byl dobrý. Byly popraskané, či dokonce rozsypané, mnohé z nich podivně spečené a zpotvořené. Marně si nad tím hrnčíř lámal hlavu.

Jednou jel tudy cestou z Prahy kupec ze západních zemí. V pohraničních lesích zabloudil a světélko blikající oknem chaty jej zavedlo k hrnčíři. Ten kupci nabídl ochotně chudou večeři a nocleh. Když spolu seděli za stolem, stěžoval si hrnčíř na své trampoty. Kupec jej politoval, dal si ukázat tovary, a zkušeným zrakem poznal, kolik uhodilo. Hlína obsahovala stříbro! Hrnčíři o tom nic neřekl, ale nabídl mu, že hliník i s chatou odkoupí.

Hrnčíř to pokládal za dobrodiní a byl v sedmém nebi. Nabídku přijal a s veselou se chystal hledati si stanoviště jiné. Ještě větší radost však měl kupec. Spěšně se odebral do své vlasti a vrátil se s bratrem, znalcem v hledání rud. Obhlédli místo, poznali, že oplývá stříbrnou rudou, povolali horníky a založili tam hornickou osadu. Zanedlouho byly v lese pod heslem „Zdař Bůh“ vyhloubeny první šachty stříbrných dolů, které pak po sta let vydávaly vzácný kov a proslavily kraj v celé střední Evropě.

Nezranitelný vůdce

Divoce hospodařili v Jihlavě Švédové, když ji obsadili na jaře 1645. Jejich vůdce, plukovník Oesterling, nařídil nejprve vypálit předměstí a okolní vesnice, aby nemohly být císařským oporou při útoku. Jejich běsnění padl za oběť i prastarý český kostel svatého Václava při městské zdi.

Jihlavanům se vedlo zle. Jejich údělem byly ustavičné rekvizice (zábor obilí, píce, dobytka, peněz, stříbra i zlata), bída, hlad a neustálý strach o život. Švédové je nutili pracovat na zpevňování a opravě městských hradeb a valů, zatímco více než polovina domů městských byla v sutinách a obyvatelstvo z větší části zhubeno hladem, účinkem střel a nemocí. To peklo trvalo přes dvě léta.

Jen Švédové si nenaříkali. Byť se měšťanům vedlo sebe hůře, jim bylo dosud hej. Jejich mísa sice už nebyla vrchovatá, ale také ne prázdná. Pro ně musilo něco být! A když někdy odrazili větší útok císařských a měli oddech musili jim konšelé vyvaliti soudky s pivem. Chasa žoldnéřská pak hýřila, hrála kostky i karty, ječela a vyváděla, až ubohým občanům vlasy na hlavě vstávaly a žluč se jim bouřila. Velitel Švédů nedbal bědného stavu obyvatelstva a jeho zoufalých proseb, aby město vydal přesile oblehatelů a zbytečně nemařil životy a statky měšťanů. Plukovník se jim vysmál. Vojenská vřava byla jeho živlem. Tím spíš, že byl nezranitelný. Ano, opravdu nezranitelný! Nosil u sebe jakýsi mocný talisman, který jej chránil před střelnými ranami i před zbraní sečnou a bodnou. Mnozí Jihlavané viděli na vlastní oči, jak chytal nepřátelské koule do rukou a beze škody setřepával s šatů hořící střelný prach.

Ale na všechno na světě je správa! Zatímco na nezranitelného vůdce Švédů všichni ve městě jen potají klnuli, městu pomohla dívka. Slabá dívka. Jí připravila zlá doba o dobrého otce, oheň jí strávil střechu nad hlavou. Přemýšlela dnem i nocí, jak by ulevila své duši týrané pomstou. Poradila se i se stařenkou, rozumějící čárům a kouzlům. A když jednou stál Oesterling v městském příkopu obhlížeje valy a opevnění, náhle přilétla koule, zasáhla jej, a těžce zranila. Skácel se k zemi a zakrátko vypustil ducha.

Tu smrtící kouli vyslala slabá dívka, která mu přísahala pomstu. Použila na radu stařenky kouli nikoli obyčejnou, ale skleněnou. Proti té byl Oesterling bez moci. Zakrátko se Švédové vzdali císařským a Jihlavané si radostně oddychli.

Zpracovali: Marian Cakl a ROF

zpět na hlavní stranu                                                 přehled článků z Obrany národa