Obrana národa, 3/2002, polemika s režimem

SVOBODA TISKU?

0 sporu mezi americkým podnikatelem Lauderem a jeho společností CME a jeho původně zaměstnancem a partnerem Vladimírem Železným o televizi Nova se v tisku hodně psalo a píše. Železný byl pro Laudera nepostradatelným partnerem, protože byl nositelem licence k televiznímu vysílání, kterým nemohl být cizí státní příslušník či společnost. Nova vydělávala velké peníze, takže návratnost Lauderem investovaných peněz byla mimořádně dobrá; v jiných postsocialistických zemích však ztroskotal. Časem však došel V. Železný k názoru, že by na základě vlastnictví licence mohl Novu sám převzít. Lauder zase plánoval prodej celé Novy společnosti SBS, navzdory tomu, že majitelem licence nebyl. Železný skutečně Novu ovládl, ale Lauder se bránil u mezinárodního arbitrážního soudu, jak to umožňovala jeho smlouva se Železným. Ale nejen to, podal žalobu i na Českou republiku, že mu neposkytla ochranu jeho investic na základě příslušné smlouvy mezi USA a ČR. Přitom jeho společnost byla zaregistrována na Bermudách. Spor se Železným Lauder v podstatě vyhrál v tom smyslu, že v arbitráži bylo rozhodnuto, že Železný musí vrátit Lauderovi jeho vklad ve výši cca. 25 milionů dolarů, a ten mu má vrátit tím pádem téměř bezcenné akcie CME. Českou republiku Lauder zažaloval o cca. 500 milionů dolarů ušlého zisku. U arbitráže v Londýně nepochodil, u další laikovi těžko pochopitelné arbitráže ve Stockholmu v první fázi uspěl, zatím bez určení výše náhrady. Tato druhá arbitráž o téže věci byla vyvolána společností CME na základě tentokrát česko-holandské smlouvy o ochraně investic, protože CME je zaregistrována také v Holandsku. To je skutečně aspoň mně podezřelé, protože to budí dojem, že Lauder zaregistroval svou CME v řadě zemí a hodlá postupně vyvolávat arbitráže tak dlouho, až mu to vyjde. Že mu to vyšlo na druhý pokus, je pro něj docela slušný výsledek. Nad tím může člověk s normálním právním cítěním jen žasnout.

Tento vývoj bylo možno předvídat. Uveřejnil jsem v internetových Britských listech v druhé dekádě listopadu 1999 článek Lauder, Železný, mediální válka (už zase)? Kdo si to chce najít, ať hledá v archivu Britských listů, www.blisty.cz. Zde jsem konstatoval, že „jediným možným partnerem ve sporu o televizi Nova je pro CME Vladimír Železný. Česká vláda by měla jakékoliv jednání s Lauderem rázně odmítnout stejně tak, jako jakékoliv mezinárodní arbitrážní řízení vyvolané nějakým soukromníkem, který mohl prodělat peníze, protože narazil na mazanějšího člověka, než je on sám. Nesmí se vytvořit precedens, že se jednotlivci budou chtít obracet na českou vládu nebo ji žalovat u mezinárodních instancí a žádat finanční náhradu za své neúspěchy. Jediným partnerem pro českou vládu musí být v daném případě vláda americká. Jestliže nějaký americký občan je nespokojen, musí se obrátit na svou vládu, která pak může věc projednat s českou vládou, pokud to uzná za vhodné“.

Mé stanovisko energicky podpořila v dubnu 2001 holandská ministryně hospodářství, když odmítla žádost o podporu skupiny holandských investorů, kteří byli okradeni jednou jihoafrickou firmou, nota bene doporučovanou některými zastupitelstvími Jižní Afriky. Prohlásila, že dohoda o vzájemné ochraně investic v daném případě ochranu neposkytuje a že investoři nemohou počítat s podporou holandských úřadů. Mimo to se měli investoři podle ministryně lépe informovat o důvěryhodnosti svého brokera. Přitom naznačila, že kvůli zisku by se dali dohromady s kýmkoli. To ukazuje jasně, co by holandská vláda byla udělala s případnou Lauderovou stížností. Tím spíše, že Lauder ve sporu se Železným zadostiučinění dosáhl a na Nově neprodělal, nýbrž dobře vydělal, a jeho finanční nároky jsou založeny na fiktivních budoucích výnosech.

Mluvčí jihoafrického ministerstva financí uvedl opakovaně, že „jeho země nepociťuje ani morální, ani právní odpovědnost za utrpěnou škodu, protože v rámci citované dohody ručí jen za kompenzace v případech, jako je znárodnění podniku“ (podle článku Lauder versus český stát - sauce hollandaise, Neviditelný pes, 18. 4. 2001). Tento článek ovšem není o aféře Lauder, ale o tom, že se objevil důležitý názor v českému tisku a úřadům dostupném médiu, že stát se vůbec neměl arbitráže zúčastňovat a proč. Tento názor nechala média zcela bez povšimnutí, takže ohromná většina občanů se o něm nedověděla.

Vydavatel internetových Britských listů Jan Čulík věří, a uvádí to pravidelně v úvodu svého listu, že je čten důležitými osobnostmi pražské politické scény. Neviditelný pes je asi nejvýznamnější z českých internetových deníků a je prokazatelně sledován pražským tiskem, který občas ze Psa převezme některý článek nebo jeho část, nebo i původní příspěvek jeho vydavatele O.Neffa. Mimoto jsem již dvakrát upozornil na své stanovisko novináře, kteří o této věci psali. Nejde tedy o náhodu, pražský tisk vědomě a úmyslně zamlčuje a zřejmě se snaží zabránit diskusi o podle mého názoru jedině únosném a přijatelném postoji českého státu.

Jde tedy o to, proč a kdo má na tom zájem. Podmínkou k tomu, aby se stockholmská arbitráž mohla konat, bylo, že obě strany musí napřed zaplatit arbitrážní instituci příslušný poplatek. To znamená jinými slovy, že o arbitráž musí usilovat obě strany, zdá se, že ministerstvo financí nemělo tehdy k tomu dost chuti nebo peněz, ale agentura zastupující Laudera poplatek za českou stranu zaplatila - zda jako gentlemanský dar, nebo půjčku na tom nezáleží. Možná, že si Lauder byl jist, že tentokrát vyhraje, složení komise bylo Švéd, Američan, Čech. Nebo by měl někdo z ministerstva vysvětlit, proč přijalo šlechetnou nabídku Lauderovy agentury. Nebo možná byl Lauderův úspěch v zájmu německých majitelů většiny českého tisku. Možností je asi ještě víc, pražská media se však o různé aspekty této pozoruhodné finanční operace vůbec „nezajímala“. Veřejnost možná ano, ale to se nedovíme, protože všude dnes pracují „bdíči“ (výraz J.Škvoreckého), kteří vědí nejlépe, co má veřejnost číst.

Jak je shora předpovězeno, precedens už funguje. V současné době běží už arbitráž proti českému státu na základě stížnosti Nomury, která si již mohutně namastila kapsu s pivovary a chce teď ještě za tu námahu asi 40 miliard Kč navíc. Její dosavadní šéf pro střední a východní Evropu Randall Dillard je do jisté míry ze stejné školy jako náš dobře známý Viktor Kožený. Seznámil se dobře s děravým českým zákonodárstvím, soudy nekvalifikovanými pro složité obchodní spory, nedostatkem znalostí západních zvyklostí na české straně a apatickým postojem úřadů k tomu, co se ve státě děje, a dobře toho využil. Nomura přišla do republiky jako poradce při privatizaci Prazdroje a pak se vložila do hry jako investor, čemuž se české úřady nepokusily zabránit. Dillard teď od Nomury odešel; není vyloučeno, že se Japonci domnívají, že některé jeho operace nebyly tak úplně košer a chtějí mít „čisté ruce“. Nomura obviňuje český stát v podstatě z nedodržování českých zákonů. Jaké pak jsou asi české šance, když v arbitráži zastupuje české zájmy německý universitní profesor, který si může myslet, že ČR (ČSFR) je od roku 1989 normální stát v západním smyslu slova?

Další arbitráž chystá holandský majoritní vlastník české sladovnické firmy Tchecomalt, která je momentálně v konkursu. 0 zastavení konkursu se bez úspěchu pokoušela kromě majoritního vlastníka holandská společnost Lento Investment B. V. i Československá obchodní banka, která je jejím největším věřitelem. Obě si stěžují na konkursního správce, který prý poškozoval svým jednáním zájmy věřitele i majoritního akcionáře. Není mi známo, zda oba partneři zažalovali český stát u českého soudu, což měl být první krok. Je dětinské si myslet, že soudci převzatí ze starého režimu, kteří stále zaujímají důležitá místa v soudcovské hierarchii, nebo naopak noví mladí lidé bez zkušeností, mohou v krátké době řešit složité případy, kde nelze vyloučit korupci vedoucích pracovníků českých partnerů. Stát je cíl - nemůže se schovat a neumí se bránit. Nomura naopak, abychom ji vzali za příklad, operuje pomocí nastrčených firem, které kontroluje - v tomto případě Nutshell, Pembridge, Saluca a možná ještě jiné. Ty se hodí, aby uplatňovaly nároky, prováděly riskantní operace apod. Pokud vydělávají, plynou peníze Nomuře. Kdyby však nějakým nedopatřením upadly do potíží a měly by platit velké částky, lze očekávat, že by je Nomura asi nechala padnout a odepsala by svůj kontrolní balík akcií do ztrát, což by jí tak nebolelo. V operaci, kde šlo o prodej Prazdroje a Radegastu do Jižní Afriky, půjčila IPB banka pomocí prostředníka firmě České pivo  asi 9 miliard, aby si tato firma mohla koupit od IPB akcie Prazdroje. Tuto firmu později ovládla Nomura, která byla rovněž akcionářem IPB. Závazek převedla Nomura po vrcholně podezřelé mezihře na Kajmanských ostrovech na svou společnost Pembridge, která chtěla zaplatit tehdy už bezcennými akciemi IPB. Tuto opci dal do smlouvy podle svého vyjádření pan Dillard jako pojistku, aby ochránil investice Nomury. Arbitrážní soud pak platnost této opce potvrdil. Akcie Prazdroje byly tak pořízeny za pět prstů, tj. za 9 miliard na účet českého daňového poplatníka. Jde o to, zda pan Dillard náhodou „nepojistil“ Nomuru na základě znalosti svých vlastních plánů a kdo na straně IPB mohl podepsat smlouvu s touto opcí, když je všeobecně známo, že ceny akcií jsou kolísavé. Mimo to vystupovala Nomura na obou stranách, byla akcionářkou IPB a kontrolovala také skupinu České pivo.

Svou zbytečnou účastí na mezinárodních arbitrážích podstupuje český stát velké finanční riziko. Navíc zavádí nebezpečnou právní dvoukolejnost, jednu „spravedlnost“ pro bohaté a cizí, svěřenou západním osobám, které mají v arbitrážním orgánu vždy převahu dva ku jedné, a druhou „spravedlnost“ pro domácí, kteří nemají na drahé právníky a jsou proti selhávajícímu státnímu aparátu bezmocní. Spravedlnost v uvozovkách, protože je to všude pojem velice relativní, v ČR také proto, že jsou jí z EU vnucovány zákony, které postih provinilců někdy zcela znemožňují. Česká média tím, že nepřipustila diskusi o tomto tématu, jsou podezřelá z poškozování zájmů českého státu. Čeští občané, kteří v příspěvcích v oněch mediích proti účasti státu v arbitrážích neprotestují, jsou podezřelí z krátkého rozumu, protože si neuvědomují, že arbitráže a případné nepříznivé výsledky sami financují. Pan Lauder žádá něco kolem dvaceti miliard Kč, Nomura by chtěla k tomu mimořádně lacinému pivu ještě miliard čtyřicet. Kdo bude další? A kde jinde by si to nechali líbit?

Jaroslav Teplý (převzato z časopisu POLYGON 1/2002)

zpět na hlavní stranu                                                    přehled článků z Obrany národa