Obrana národa, 3/2002, z domova

Profesionální rutinéři versus občané

Čas opětovné realizace základního principu demokracie je po čtyřech letech zase zde. Píše se rok 2002, jehož podtitulem je označení VOLEBNÍ. Prezident Havel jej nazval přelomovým. Je skutečně tím, za co jej všichni vydávají? Vystihují dostatečně volby podstatu vlády lidu? Teoreticky snad ano, poněvadž koncepce volebního mechanismu je rozpracována dostatečně. Prakticky však idea společenské  sféry, zvané politika, jakožto odrazu vůle lidu, není dostatečně naplněna, neřkuli selhává. Pojďme se podívat blíže, proč tomu tak je.

Povědomí o blížícím se konci období nynější trůnící vlády a vystřídání u politického kormidla jinou je hnacím impulsem změny společensko-politického klimatu v následující dekádě. Co je na konci zmiňované dekády, je jasné – faktická moc. Začíná boj o dušičky, jenž je vyvrcholením čtyřletého snažení politických stran. A kdo jsou těmi lovci? Jsou lidmi jako každý z nás, či snad bytostmi z nám neznámé mimozemské civilizace?

Z hlediska toho, jak by je měl volič vnímat, respektive jak by si přáli být vnímáni, jsou političtí představitelé, především ti nejznámější, ryze profesionální lidé. Zmiňovaná profesionalita je nezbytným základem pro výkon jejich práce; bez ní by totiž těžko mohli být považováni za elitu státu. A co obnáší? Především specificky vybroušené vyjadřování, i když někteří z nich ovládají zvláštní metody “odpovědět, ale prakticky neříct nic, nebo vymlouvat se a zatloukat“. Dalším nezanedbatelným znakem je určitá úroveň oblékání a samozřejmě celkové chování. Tímto formalismem se odlišují od “normální“ (pro kulturní relativisty to dávám raději do uvozovek) většinové společnosti a vytvářejí kolem sebe jistou gloriolu elitářství a povýšenosti. Samozřejmě je patrná vysoká společenská pozice, především díky závažnosti funkce reprezentanta státu, domnívám se však, že hranice formálnosti a profesionality je často překračována, a politikovi nikdo nebrání dělat ze sebe nadčlověka ve stylu “Vy jste pouhými voliči, zajímáte mě pouze jednou za 4 roky, JÁ jsem však něco víc.“ A právě to je další krok ve stále se zvětšujícím odstupu politika od voliče, jenž pak má k politickému dění stále menší důvěru, a princip demokracie tak dostává pořádnou facku. Je namístě v rámci objektivity poznamenat, že někteří z politiků takovýto přístup zdaleka nemají; to, že jsou profesionálními rutinéry, bravurně skryjí, a svým přirozeným a lidem přístupným způsobem si vytvářejí vřelý vztah k voličům, bez ohledu na to, zda se blíží volby či ne. Takto vědomé potlačení politické profesionality vytváří vztah pozitivní. Za nevědomé potlačení však zcela jistě mohu považovat různé pospávání v Parlamentu, aférky, korupční skandály a nespolečenské chování aj., což je vnímáno jednoznačně negativně.

K diferenciaci však zcela zásadní měrou přispívá fakt informovanosti. Politický představitel by měl být dobře obeznámen s otázkami fungování státu a jeho důležité role v této hierarchii, neboť je to jeho práce. K porozumění politické, hospodářské a jiným problematikám státu a společnosti si bere často na pomoc odborníky, aby pak byl díky nim dostatečně znalý věci (alespoň někteří). A kdo stojí proti nim? Občané s povrchními znalostmi věci, nedostatečně informovaní, a kteří by v názorové konfrontaci s politikem neobstáli (viz pořad Kotel). Těmto lidem mnohdy poslouží pouhý jeden informační zdroj k zaujmutí stanoviska jednoznačného stanoviska, dalších již netřeba hledat… . Stačí někdy shlédnout TV či přečíst noviny a povšimnete si zajímavého slovního ping-pongu. Představitel jedné politické strany se ohání jedním způsobem řešení, kdežto jiný činitel má opačný přístup. Mezi nimi stojí volič neznalý věci, nestačí se divit a vyčkává, který návrh je líbivější, nikoli efektnější. Pochopitelně celá občanská společnost není tupým stádem, někteří jsou dostatečně fundovaní a informovaní, takže ví, o co běží. Těch je ale bohužel menšina.

To není ta správná cesta. Něco skutečně je na výroku „Demokracie je velmi špatný způsob vlády, ovšem lepší nikdo nikdy nevymyslel“, jak tvrdil W. Churchill. Pomalu se dostáváme k tomu, jak by měl vztah politik versus lid vypadat. A abychom se dobrali fungující demokracie, je nutné věcně kriticky a racionálně posuzovat každé rozhodnutí vládnoucích reprezentantů, nesedat jim na populistický lep a šlapat jim na paty. Zvýšenou míru podobného občanského dohledu přesto postrádám a politikům je tak umožněno rejdit si na svých kolbištích bez dozoru společnosti. Stali se jakousi kastou, schovanou za občas se pootevřevšími dveřmi, což není dobré. Ty dveře, obrazně řečeno, by měly být neustále dokořán. Nechat dveře dokořán znamená větší možnosti regulace ze strany voličů. Nebylo by od věci učinit poslance odpovědnými za jejich (ne)činnost; měli by prosazovat skutečně jen to, co proklamovali ve svém volebním programu, ne něco navíc. Opětovné zavedení možnosti odvolatelnosti poslance by taktéž neškodilo.

O tom, jaký pozitivní tlak na politickou scénu bude vytvářen, rozhoduje společnost ve své angažovanosti. V dobře fungujícím státě by měla politika vytvářet kostru vlády lidu, ale všechno kolem – svaly, tkáně, atd. – musí vyplňovat občanská společnost. Ale i to je v lidech samotných, jejichž myšlenkové pochody se pohybují asi v těchto mantinelech: „Buď do vysoké politiky, nebo nikam. A protože na to nemám, kašlu na to úplně…“ Ti ale zapomínají na další možnost – komunální politika. Sice není tak na očích (pro milovníky popularity), ale neklade větší požadavky na jednotlivce. Zdůrazňuji to hlavně kvůli probíhající decentralizaci moci a vzrůstu významu menších územních celků. Pokud by to fungovalo, označil bych ji za tzv. zúčastněnou společnost.

Politik – zástupce moci, kterou mu uděluje lid. Zastupuje tedy určitou sortu obyvatel. Sám o sobě by neměl valný význam, proto je potřeba sdružení jemu podobných občanů, jež staví na nějaké názorové platformě. Ano, mám na mysli politické strany. Ty jsou dalším problémem. Někdy to totiž vypadá, jako by existovaly pouze ony a nic jiného. Žádná občanská společnost. Podle posledních průzkumů překročí magickou hranici 5% nutných ke vstupu do Parlamentu jen 3 strany + Koalice. Mám za to, že je to málo. Existuje totiž mnoho voličů, jimž větší pluralita názoru chybí a jsou nuceni volit jen menší zlo. Značná část voličské základny je ryze materialistická (i když se v současné době není co divit) a tato cílová skupina se pak stává kořistí libozvučných předvolebních slibů. To vše směřuje k partajnictví, nelichotivém to pojmu. Oponentem by měla být právě zúčastněná společnost. V tomto směru mě zaujal názor předsedy Senátu Pitharta, který prezentoval před nějakou dobou: „Přirozené rozpínavosti politických stran by zabránilo to, kdyby co největší prostor dostaly občanské organizace a iniciativy.“ Pithart existenci politických stran neodmítl, ale řekl, že je třeba rozlišovat ty, které občanskému sektoru přejí a které nikoli. „Ty druhé si myslí, že občanská společnost ohrožuje parlamentní demokracii. Neohrožuje, ale staví nutné zdravé bariéry proti zmiňované rozpínavosti.“ Co myslíte, má občanská společnost na to, aby převzala skutečné otěže moci ve státě, aby vyplnila to vakuum, nebo to nechá vše plně v rukou profesionálních byrokratů – politiků?

Jan Hlaváč, Brno

zpět na hlavní stranu                                                    přehled článků z Obrany národa