Obrana národa, V/listopad 2002, Zločiny komunismu

Věřte – nevěřte

Před několika měsíci rozeslal Čechoameričan Ross Hedvicek na mnoho internetových adres (i na naši) sci-li, ke které přidal seznam odkazů, kde je možno ověřit podstatné údaje. O co ve „sci-fi“ šlo?

Válka v Koreji byla pro Sověty nejen příležitost studovat americkou armádu a její vybavení, ale i příležitost věnovat se pokusům, o kterých se doktoru Mengele mohlo jen zdát. Do těch se zapojili i jejich spojenci. Jako součást „zpravodajské mise“ Československo zřídilo v Severní Koreji „nemocnici“. Oficiálně byla určena k léčení válečných zranění, takový český „MASH“, ve skutečnosti prý sloužila i jako středisko, kde českoslovenští lékaři experimentovali na amerických a jihokorejských zajatcích. Pravá sezóna začala, když po bitvě u Cha-songu (Kaesongu) bylo zajato větší množství černošských amerických vojáků. Rusové měli na běžné pokusy dost materiálu ze svých vlastních gulagů, ale černochů tam tedy moc neměli.

Tito odborníci (všichni dobrovolníci) pak prováděli pokusy s ozařováním i drogami. Sledovalo se, kolik toho asi voják vydrží. Hlavními „vědeckými výzkumnými úkoly“ byla teorie mini-infarktu a Chruščevova teorie o morálním rozkladu západní společnosti drogami. Zajatci, kteří lékařskou péči přežili, byli usmrceni a spáleni. Za tímto účelem sestrojili českoslovenští odborníci i přenosné krematorium. Dalším žádaným výsledkem bylo pomocí drog donutit zajatce, aby se zřekl USA a pak ho využít k propagaci výhod komunistického systému. Celkem 23 amerických vojáků se takto „rozhodlo“ rozejít s Amerikou a odejít do Číny nebo do jiné komunistické země. Československý komunistický lékařský mengelismus nebyl v té době už ničím novým. Průkopníkem byl MUDr. Otto Roubíček, spolupracovník doktora Mengele z Osvětimi, bývaly ředitel OUNZ v Jičíně, který, když byl ještě vězeňským „lékařem“ ve Valdicích v padesátých letech, organizoval komunistickým režimem schválenou akci „Krev pro rudou Koreu“ a masově odebíral krev vězňům až do jejich úplného vyčerpání. „Vyčerpaní vězni“ byli odesíláni do věznice v Opavě, kde všichni zemřeli. Píše o tom ve své knize „Dvanáct zastavení“ arciopat Anastáz Opasek, který sám prodělal jeho metody „léčení“, v kapitole Valdické zastavení.

V roce 1954, když bylo v Koreji uzavřeno příměří, bylo rozhodnuto „nemocnici“ zrušit a celý provoz převézt do Prahy – i s pacienty. Celkem byly do Prahy dopraveny čtyři „zásilky“ amerických zajatců, každá z nich 25 lidí.

Totéž se mělo opakovat i v době vietnamské války. Koncem roku 1961 náčelník generálního štábu severního Vietnamu generál Quong navštívil Prahu, a během schůze, na které byl přítomen i generál Otakar Rytíř, ministr obrany Bohumír Lomský a tehdy plukovník Jan Šejna, vysvětlil sovětský generál Aleksander Kuscev přítomným, jak byli američtí zajatci z korejské války používáni k lékařským pokusům a jak došly zásoby a jak je třeba je doplnit. První zásilka amerických zajatců (sedm lidí) z Vietnamu přišla do Prahy v srpnu 1961. Další dohoda o „lékařském výzkumu“ byla uzavřena v roce 1965 předsedou vlády Jozefem Lenártem a náčelníkem Hlavní politické správy generálem Václavem Prchlíkem v Hanoi, a od té doby jezdili naši (ale i východoněmečtí) komunističtí „lékaři“ zkoumat přímo do severního Vietnamu či Laosu, obvyklá „stáž“ byla šest měsíců. Zkoušela se účinnost „výslechových drog“ (něco jako sodium pentothal), účinek drog v závislosti na věku, rase a inteligenci. Zkoušely se drogy měnící chování jednotlivce, zkoušely se drogy způsobující zvláštní či rychle se objevující nemoci, byly zkoušeny drogy a biologické organismy pro použití jako vražedné zbraně a také drogy, které by způsobily smrt vypadající jako smrt z přirozených příčin. Zvláštní důležitost měly pokusy s účinkem zářeni mikrovln s nízkou frekvencí (což měli později Sověti použít na ozařování americké ambasády v Moskvě). V letech 1966-68 se na pokusech mělo podílet nejméně patnáct českých „lékařů“ a nejméně osm „vědců“ z ČSAV, další čeští a slovenští „odborníci“ se měli podílet na pokusech na zajatcích na nejméně dvaceti místech v SSSR.

Kolik stovek „lékařů“ to asi celkem bylo, a kolik z nich dodnes dělá ředitele poliklinik, nemocnic, pracuje na ministerstvu nebo je dokonce „poslanci“, ptá se článek, který jsme v jeho původním znění nezveřejnili. Začali jsme pátrat. Věřit či nevěřit? Nebyli jsme jediní ani první, kteří se začali ptát. Výsledkům vyšetřování se věnuje následující příspěvek.

redakce

Marná snaha ukončit šetření

Dosud stále utajované komunistické zločiny musí být zveřejněny, řešeny a odsouzeny.

Neexistuje demokracie, jež by stála na lžích a podvodech.

S odkazem na článek „Korejská záhada zůstává nevyřešena“ (MFDnes, 14-10-2002; Luděk Navara a Jan Gazdík) je třeba zdůraznit, že vyšetřování neskončilo, naopak probíhá na různých úrovních, a my nesmíme zapomenout.

Jedná-li se o lidské životy, je konstatování „Věc jsme uzavřeli.“ z úst náměstka ředitele ÚDV Pavla Breta absolutně nepřijatelné jak pro českou veřejnost tak pro naše americké spojence. Bylo řečeno, že po desetiletém „pátrání“ českých úřadů se nenašel jediný – ani nepřímý – důkaz… Byla vůbec snaha nějaké důkazy hledat? Z dosavadního šetření vyplývá, že nikoliv. ÚDV ve své „Zprávě o přešetření informací o údajné účasti čs. komunistických institucí na nehumánním zacházení s americkými válečnými zajatci v průběhu korejské a vietnamské války“ (americké straně byla tato Zpráva zaslána Ministerstvem obrany) popisuje pouze to, co mu bylo vojenskou rozvědkou a kontrarozvědkou povoleno zveřejnit. Nejedná se tedy o přešetření, ale o zpracování zveřejnitelného. Více než polovinu tajných dokumentů se ÚDV vůbec nepodařilo získat! Nelze tedy brát vážně tvrzení o deset let trvajícím šetření. Z oficiálních míst dodnes chybí odpovědi na zásadní otázky položené americkou stranou, nebylo jí umožněno pořídit kopie klíčových dokumentů, o které žádal oficiální cestou americký armádní velitel Patrick M. Hughes. Žádost o odpovědi byla opakována americkým vojenským přidělencem v Praze, plukovníkem amerického letectva Marcem J. Neifertem. Dopisy byly adresovány tehdejšímu ministrovi vnitra Václavu Grulichovi, řediteli vojenské rozvědky generálovi Ing Petrovi Pelzovi a prvnímu náměstkovi ministra obrany Ing. Jaromíru Novotnému. Otázky zásadního charakteru nejsou dodnes zodpovězeny… Přislíbené vyslechnutí konkrétních zúčastněných osob z VKR americkou stranou se nikdy neuskutečnilo…

Proč asi??

Proč nebyl vyslechnut očitý svědek, který viděl 5-7 amerických zajatců na Pankráci? Přítomnost dalších více než 90 zajatců mu byla osobně potvrzena ministrem národní bezpečnosti Ladislavem Kopřivou s tím, že se jedná o vojenskou akci tehdejšího ministra obrany Alexeje Čepičky a že zajatci jsou vězněni v suterénu bloku „C“, což byl blok tehdy známý tím, že se zde umísťovali lidé odsouzení k trestu smrti. Jednalo se o americké zajatce z Koreje…

A proč je stále vyvíjeno takové úsilí na diskreditaci komunistického generála Jana Šejny? ÚDV „rozebral“ osobu Jana Šejny ve svém elaborátu č. 8 sborníku Securitas Imperii. Mimo jiného se tam dočteme o „průvanu“, který jeho útěk za hranice všedních dnů způsobil a o široké dezinformační kampani na diskreditaci jeho osoby. (Tyto osvědčené praktiky z dílny Oddělení D skvěle popisuje ve své knize „The Deception Game - Czechoslovak Intelligence in Soviet Political Warfare“ Ladislav Bittman, důstojník rozvědky, který též uprchl v r. 1968 do USA.) A také to, že od snahy zavléct jej nazpět do komunistického ráje nebylo nikdy upuštěno… Při čtení sešitu 9 se zdá, že celý „výklad“ je odpovědí na Šejnovy dvě výpovědi v Americe (1992, 1996) a snahou Šejnova tvrzení vyvrátit. Nepřehlédnutelné je i bezvýznamné „slovíčkaření“ či spíše snaha o znevážení výroků PhDr. Josepha D. Douglasse. U osoby doktora J. Douglasse Jr. byla, jistě nedopatřením, opomenuta zmínka, že pracoval v oblasti národní bezpečnosti přes pětatřicet let. Také přednášel na Cornell University, Naval Postgraduate School a na škole Advanced International Studies Johna Hopkinse. Doktor Douglass si získal široký respekt za své studie týkající se americké a sovětské nukleární strategie, komunistického principu rozhodování, chemických a biologických zbraní a politického původu mezinárodního obchodu s narkotiky, terorismu a organizovaného zločinu. Jeho knize „Red Cocaine: The Drugging of America and the West“ se dostalo mezinárodního ohlasu. V tomto roce vydal další titul s názvem „Betrayed“. Doktor Douglass se seznámil s Janem Šejnou v roce 1978 a v přátelství s ním strávil plných 19 let až do Šejnovy podivné smrti v srpnu 1997. Poznal ho ještě pod jménem „John David“, které Šejna nějaký čas používal. Během 19 let Douglass „zpovídá“ svého přítele a zmíněná kniha je sama o sobě jedno velké svědectví Jana Šejny a dalších, kterým nebyl a není osud amerických válečných zajatců lhostejný.

Šejna v Americe nelhal. Neměl důvod lhát. Celá léta pracoval pro americkou CIA a DIA a jeho informace byly naprosto spolehlivé. V otázce amerických válečných zajatců se však nejen on setkal s úsilím amerických úřadů zamést vše pod koberec a „zapomenout“. Šestkrát bylo během let nařízeno slyšení před Kongresem, šestkrát bylo zrušeno. Zvítězil však tlak veřejného mínění a některých členů Kongresu, takže nakonec se celá věc přece jen dostala na veřejnost. Šejnovu výpověď v plné šíři podpořil při slyšení velitel Chip Beck, důstojník amerického námořnictva se třiadvacetiletou zkušeností v tajných službách. Potvrdil, že američtí zajatci byli zneužíváni Sovětským svazem již od II. světové války přes Koreu, Studenou válku i Vietnam. Další svědectví podal plukovník Philip Corso. Vypověděl, že obdržel četné množství potvrzených zpráv, že američtí váleční zajatci byli během korejské války transportováni do Sovětského svazu, kde byli různými způsoby mučeni a likvidováni. Nejhorší byly metody na změnu myšlení. Corso potvrdil i zprávy o nemocnici v Koreji, kde se podle jeho slov prováděly zrůdnosti „přinejmenším nacistického stylu“. Corso viděl skutečnosti z perspektivy americké zpravodajské služby, Šejna z pozice vysoce postaveného komunistického „insidera“. Výpovědi obou se naprosto shodovaly. John Quirk, který vede soukromou zpravodajskou firmu na Floridě (IRG), se též začal v roce 1996 zabývat šetřením ve věci amerických válečných zajatců. Od svých zdrojů (francouzských, německých a ruských zpravodajských důstojníků) se dozvěděl a mohl potvrdit, že „američtí váleční zajatci byli z Vietnamu převáženi do Sovětského svazu… Od několika současných a bývalých důstojníků KGB, stejně jako od několika bývalých a současných důstojníků GRU mi bylo řečeno, že byli použiti (američtí zajatci) v odděleních „F“ a pro určité účely vojenské rozvědky.“ Nějaký čas se nevědělo, co se skrývá pod pojmem „oddělení F“. Odpověď přinesl PhDr. plukovník Kanatjan Alibekov. Ale o tom až příště, kdy zveřejníme odhalující článek PhDr. Josepha D. Douglasse Jr., který nám byl zaslán.

Podívejme se nyní na naši českou „demokracii“. Odtajněné materiály CIA potvrzují, že Československo se po II. světové válce v celé šíři podrobilo sovětskému vedení a poctivě plnilo veškeré jeho příkazy. To se týkalo i výzkumu, vývoje a výroby chemických a biologických zbraní, které doznaly od roku 1947 značné intenzity. To vše pod dozorem a vedením sovětských poradců.

O podílu Čechoslováků na zvěrstvech nejen v Koreji svědčí i to, že v odtajněných materiálech CIA (nikoliv ÚDV!) jsou zprávy o pokusech na samotných obyvatelích Československa, prováděných Praporem zvláštních bojových prostředků (jednotka č. 2276 umístěná v Tereziánských kasárnách v Olomouci) a výcvikovým praporem (ZBP-VZVBP), za přímé účasti a pod dohledem sovětských poradců. Zdroje pitné vody – studny – byly zamořovány na Písecku (Sedlčany) sovětským biologickým bojovým prostředkem UNA-73 (prostředek vyvolal silné krvavé průjmy a smrt nastávala průměrně do 13 hodin po požití), prováděly se letecké postřiky antraxem a jedovatými plyny na Olomoucku a jiných částech Československa. Na lidech se testoval i botulin a virus psittacosis (papouščí nemoc) a další jedy, bakterie a viry. Chemické a bakteriologické zbraně proti nepříteli nutně potřebují lidské „pokusné králíky“. A veškeré stopy musí být důkladně zameteny. Proto i ta krematoria v Koreji a Vietnamu…

Československý výzkum, vývoj a výroba biologických a chemických zbraní byly prováděny na četných, konkrétních místech republiky, a to vojenskými výzkumnými ústavy pod hlavním dohledem ministerstva obrany a civilními výzkumnými ústavy pod přímým dohledem VTÚ Praha. Podle sovětského vzoru se tak dělo tzv. „buňkovým systémem“, který zaručoval utajení v rámci celého přijatého programu. Jednotlivým „buňkám“ nebyl znám celý koncept, pouze jeho dílčí části…Na veřejnost se dostala pouze známá aféra v devadesátých letech, kdy se objevila zpráva o přechovávání kmenů bakterií v areálu vojenské ústřední nemocnice. Až na popud novinářů se tehdejší ministr Antonín Baudyš rozhodl nechat tyto látky zničit.

Dokud ve své zemi budeme trpět „bývalé“ komunisty ve státní a veřejné správě a veřejně nepřiznáme a neodsoudíme jejich zločiny, dokud budeme nečinně přihlížet perzekucím komunistických soudů, které se mstí těm, jež mají odvahu poukazovat na závažné skutečnosti – viz ostudná kauza Vladimíra Hučína – a dokud nebudeme moci pohlédnout s čistým svědomím do očí svým spojencům, do té doby se nemůžeme považovat za součást demokratického světa. I toto je třeba si uvědomit před nadcházejícími volbami a tolik důležitým Summitem NATO.

Hana Catalanová a Václav Eminger, říjen 2002

 zpět na hlavní stranu                                                přehled článků z Obrany národa