Obrana národa, V/listopad 2002, z domova

Nesprávné léky pro pacienta

Naše školství je v krizi, ozývá se z úst mnohých, co mají výhrady ke vzdělávacímu systému jako celku. Vytýkají mu špatnou koncepci, porovnávajíce ji např. s koncepcí školství amerického, jenž klade větší důraz na komunikační schopnost než na množství nabytých vědomostí.

Jako každému pacientovi v krizi, také našemu školství jsou předkládány léky, které mají jeho tělu dopomoci od bolesti a znovu ho uzdravit. Zdá se mi však, že většina léků jemu přikládaných není dostatečně účinných, někdy se jedná o pouhé placebo, někdy dokonce o jed, o kterém se nás ti, jenž ho podávají, snaží přesvědčit, že jde o zaručenou medicínu. Jako jedna ze současných předkládaných medicín je prezentováno odstranění povinných osnov, podle nichž musí pedagog v průběhu školního roku postupovat. Většina obhájců tohoto liberalizačního prvku argumentuje, že pedagog by měl být dostatečnou individualitou k tomu, aby i bez direktiv shora dostatečně vybavil žáky či studenty důležitými vědomostmi a schopnostmi, nezbytnými k životu. Jistě zajímavá vize, počítá se však důsledky, aniž by se zjistily příčiny. K tomu, aby pedagog byl skutečnou osobností, musí disponovat širokými zejména na pedagogické (případně i jiné) fakultě na některé z našich univerzit. A jsme u prvního kamene úrazu. Mnoho absolventů pedagogických fakult nakonec nikdy před tabulí nestane, protože tato práce pro ně není dostatečně finančně atraktivní. Tímto se do škol, zejména pak základních, dostávají v podstatě laikové, kteří sice nějaké vědomosti mají, ale bez osnov by většinou žáky naučili pouze omezenému spektru informací. Laicizace základního školství dosahuje podle mého názoru čím dál tím vyššího procenta. Ilustruji to jedním příkladem z mého okolí: Kamarád je studentem vysoké školy a jelikož si ke studiu chtěl přivydělat, zkusil štěstí a zašel se do jedné ze základních škol v místě bydliště zeptat, zdali by tam nemohl učit dějepis a občanskou výchovu. Odvětili mu, že na tyto obory již pedagogů mají dostatek, ale jestli prý by si netroufal zkusit učit češtinu nebo tělocvik. Zřejmě si nebyl jist, zda se dostatečně vyzná ve větě hlavní a vedlejší, či jestli jeho kotouly jsou dostatečně elegantní, a tak raději odmítl.

Dokud se pedagogové nestanou skutečnými profesionály, kteří budou se zaujetím předávat vědomosti novým generacím, nemá smysl o odstraňování osnov vůbec mluvit. Ale i za těchto podmínek bych k tomu byl spíše skeptický. Když už, tak bych doporučoval nevypracovávat osnovy do detailu, ale spíše rámcově, kde by ale byla vyznačena všechna látka, kterou je potřeba za daný školní rok tak jako tak probrat. Četl jsem několik obhajob odstranění osnov a rázem mi bylo jasné, odkud vítr vesměs vane. Filip Novák v LN píše, že odstranění osnov boří staré mýty a že to, co bylo donedávna nepředstavitelné, jako například vyřadit z probírání Kollárovu Slávy dceru či díla jiných obrozenců a nahradit je autory, majícími co říci dnešní generaci, se může stát realitou. Pomyslel jsem si, že pod rouškou liberalizace výuky se kladou základy pro ideologizaci v duchu dnešní doby, jelikož se odstraní pilíře národního umění jako již nepotřebné a naopak bude pedagogům vtloukáno do hlav, na jaké autory by se spíše měli zaměřit, takže zřejmě místo na Kollára bude kladen důraz na Lustiga, místo Palackého na Ginsberga apod., prostě stanoví se apoštolové nových hodnot.  

Dalším z nesprávných léků, servírovaných našemu školství, je jeho nivelizace, představovaná bývalým ministrem školství E.Zemanem. Všechny žáky srovnat do jedné řady, nahnat je do jedné třídy, bez ohledu na to, zda někdo má IQ 50 nebo 150.

Někdo vidí lék na školství, v tomto případě na vysoké, ve školném. Nedochází mu, že stejně jako při diskusi o osnovách je nejprve třeba vybudovat fungující systém a až potom přemýšlet, zda je správné, aby absolventi děkovali státu za svůj předpokládaný profesní růst pomocí nemalé finanční částky.

Myslím, že nikdo nemá patent na řešení problémů ve školství, některé principy by ale měly být vlastní každému. Měla by do něj být investována přiměřená částka ze státního rozpočtu, která by ovšem pokud možno nešla až příliš na účet příštích generací, finanční prostředky by v případě nutnosti měly být přesunuty i z jiných resortů, např. peníze hodlané býti obětovány na EUpropagandu bych si dovedl účelněji představit ve školství nebo ve zdravotnictví. Školy by také měly spolupracovat mezi sebou, aby byly zachovány návaznosti, a pomocí spolupráce by si určovaly priority, pomocí předběžné poptávky by se reguloval počet studentů nastupujících na pedagogické fakulty, aby byl učitelů spíše menší počet s lepším finančním ohodnocením. Neúspěšní zájemci o studium by holt museli zkusit štěstí na jiných fakultách. Náplň samotné výuky by měla být desideologizována, ve snaze vytvářet myslící bytosti, nikoliv sluhy režimu, výuka by přitom měla dokázat nenásilnou formou předávat žákům pozitivní hodnoty, nezávislé na jakékoliv ideologii. Ať se to někomu líbí nebo ne, jako pozitivní hodnotu vnímám i  kladný vztah k národu a vlasti namísto různých pochybných sociálně inženýrských a morálně relativistických tezí.

Naše školství má k ideálu nesporně ještě daleko, bylo by ovšem chybou paušalizovat a odsuzovat celý vzdělávací systém jako takový a bezhlavě vzhlížet k cizím vzorům (např. do USA). Tam sice možná studenti dovedou lépe komunikovat, na druhou stranu neví kde se na mapě světa nachází třeba Norsko. Proto všeho s mírou. Inspirujme se tím kvalitním, ale neberme obhajobu některých konstant jako přílišné staromilství.  

Josef Klas, Brno

 zpět na hlavní stranu                                                přehled článků z Obrany národa