Obrana národa IV/září 2002, zločiny komunismu

Kdo byli a jsou tzv. bojovníci "Světlých zítřků" a hlasatelé "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!"?

Podle kdysi obecně rozšířené proklamace v Komunistické straně, agentská služba neboli konfidentská spolupráce nebyla zavržena sama o sobě jako nečestná. Platil totiž dialektický výklad: Lenin tvrdil, že „každý komunista musí být čekistou“. Proto informátorské úkoly v KSČ a Kominterně plnili už před válkou Bruno Köhler, Václav Kopecký a Wiliam Široký. Köhler byl po válce pokládán za šedou eminenci, Kopecký hrál řídící a styčnou roli, předával sovětským bezpečnostním orgánům zprávy od čs. komunistů a získával spolupracovníky.

Za druhé světové války se sovětská agentura v Československu rychle rozrůstala. Vedle příslušníků NKVD, původem z Československa (Smíšek, Janoušek aj.), ji tvořili absolventi sovětských zpravodajských škol (Pich-Tůma, Vojtěch Erben, Rudolf Peschl, Bedřich Reicin, Pavol David, Karol Bacílek, Karel Vaš aj.). K odboji byli naverbováni Ant. Prchal a Ant. Kappetr, za jiných okolností Schwarz a Jan Ševčík. Po válce získalo NKVD ke spolupráci Jeriana Hoška, Štěpána Plačka a Vlad. Kohouta. Výstavba agenturní sítě byla v Československu dovršena v době působení sovětských poradců v republice. Část byla získána slibem beztrestnosti činů spáchaných za okupace. K tomu sehrály významnou roli ukořistěné písemné materiály, odvezené po válce do SSSR spolu s některými nacistickými exponenty jako byli Willi Leimer a Nachtman. Ale ověřen je pouze případ Josefa Veselého. Jinak kolují pouze dohady. Mladší generace sovětských agentů se uplatnila dvacet let po Únoru - za okupace Československa po srpnu 1968.

Daleko rozsáhlejší byla síť agentů StB. Bývalý politický vězeň vypověděl, že na cele č.6 společné vazby tzv. „Čtyřky“ v Bartolomějské ulici se setkal s údajným vyšetřovancem Lubomírem Hanákem, který předstíral, že byl zatčen v souvislosti s případem Milana Choce a získal si tak důvěru mnoha vězňů. Týž Hanák byl o třicet let později čs. velvyslancem v Bukurešti a v sovětských službách organizoval přípravy puče proti prezidentu Ceausescovi, jehož nezávislá politika byla Kremlu na překážku. Ze špicla velvyslancem je kariéra obdobná jako životopis olomouckého prorežimního biskupa Josefa Vrány, o kterém tvrdí bývalý špion Fr. August, že byl agentem StB již v roce 1967. Frolík ve svých vzpomínkách uvádí jako agenty StB politiky Boh. Laštovičku, ing. Stan. Rázla, dr. Boh. Kučeru, Frant. Hamouze, Aloise Neumanna, Viléma Nového, Jos. Plojhara a dr. Jana Němce, což je potvrzeno i z jiných pramenů.

„Každý komunista musí být čekistou!“ Někteří komunisté to vzali tak doslova, že si sami na sebe pletli bič a někdy - také doslova – i oprátku. Koncem roku 1949 se u Artura Londona sešli bývalí interbrigadisté Pavel, Závodský, Hromádko, Hotman, Vecker a Hošek, aby vypracovali politické hodnocení starých spolubojovníků, které rozdělili do tří skupin: ty s kladným oceněním, dále ty, u nichž bylo třeba jisté údaje ověřit, a konečně ty pochybné. Velice tím usnadnili práci Haškovi, který poté poskytl referát o interbrigadistech  - Státní bezpečnosti.

Čím hlouběji se zabýváme problematikou činnosti agentů, tím více vyvstává nutnost definice, kdo je agent. Běžný výklad se zcela liší od taktické zpravodajské terminologie, označující obvykle externího spolupracovníka, zavázaného vykonávat příkazy - buď jako agent informátor, nebo agent provokatér, agent-chodec, dále tzv. „spící agent“ čekající v nečinnosti na aktivizaci v případě potřeby. Agentů, zejména informátorů, používá každá policie na světě. Jenže zvláštností StB a komunistických zpravodajských a policejních služeb bylo nasazování agentů ne s cílem zjistit materiální realitu, ale vytvořit podmínky pro perzekuci, tedy vykonstruovat spiknutí, vytvářet sériově vinu nevinných, dále pak realitu, při níž bylo užíváno agentů proti vlastním stoupencům, členům a představitelům (např. případ Wiliama Širokého, pověřeného informovat o Gottwaldovi. Široký byl v kádrovém oddělení Kominterny a tam byla spolupráce s NKVD běžná), a konečně to, že agentů se používalo skutečně masově, proti celé společnosti. Mj. Ďuriš to považoval za zcela normální.

Po únoru 1948 se budování agentur se řízení agentur soustředilo v rukou Bezpečnosti, která dostala příkaz proniknout do všech sfér veřejného života. Důstojníci byli hodnoceni podle toho, kolik vykazovali agentů. StB přitom trpěla profesionální rakovinou: v kdekom tušila nějakého agenta a sama byla ochotna kdekoho prohlašovat za svého agenta.

Předpolím agentury byli komunisté na odpovědných místech, kde považovali za stranickou povinnost podávat požadované zprávy. Jiné informace byly čerpány z materiálů státních a stranických institucí.

Nejrozsáhlejší byla agentura mezi obyvatelstvem. Tato síť neměla pevnou organizaci a proměnlivý byl i její stav. Verbovalo se do ní všude a soustavně. I ze zcela banální epizody se mohl vyvinout velký případ. Bogdan Stašinskij, který jako agent StB zavraždil Štefana Benderu a Lva Rebeta, se zavázal ke spolupráci, když byl ve vlaku přistižen bez jízdenky.

Ve věznicích se užívalo drastičtějších metod. Např. zbití tak brutálního, že vězeň byl převezen do nemocnice, nebo hrozby , že dojde k popravě bez rozsudku. Je mi znám případ Kusnierze, kterému i v dezolátním stavu po návratu z věznice se mu podařilo zamířit do Lucemburska.

Nejnižší kategorie agentů podávala zprávy o hovorech na pracovišti, v hostincích, kavárnách atd. Údaje o počtu se rozcházejí. Kratochvíl píše, že v 50 letech bylo 170 tisíc agentů vedle 85 tisíc placených. Mlynář uvádí, že v r. 1967 bylo v republice 147 tisíc informátorů.

Ze Zákona o protiprávnosti komunistického režimu, přijatého poslaneckou sněmovnou dne 9. července 1993 mj. vyplývá, ... „že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-89, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace...“ Dle §2 odst. 2 „Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace...“ Jak známo, každá zločinecká organizace má konkrétní zločince, páchající konkrétní zločiny. O tom, že byly páchány po dobu více než čtyř desítek let, existuje statistika. Jenže kde a na jaké úrovni žijí zločinci, hlásající před nedávnem "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak", lze snadno zjistit jejich přítomností nejen ve státní správě, justici a policii.

Olomouc, 12.června 2002, Koudelka Josef

 

zpět na hlavní stranu                                                přehled článků z Obrany národa