Vycházelo  na pokračování v Obraně národa r.2002

Československé legie

Seriál připravil Doc. PhDr. Tomáš Pavlica, CSc.

Vznik a vývoj Legií

Název „Československé legie“ vznikl až po I.světové válce. Za války to byly jednotky československých zahraničních vojsk, která se výrazně podílela na vítězství Dohody ve Francii, Rusku, Itálii dosáhla (včetně tzv. Československé domobrany v Itálii) počtu 150 000 mužů. Ti se zúčastnili řady významných bitev, např. u Arrasu, Vousives, Chemin de Dame, Terronu, Piave, Doss Alte, Zborova, Bachmače, na Sibiři proti bolševikům.

Od roku 1861 procházel český národ výrazným obdobím ekonomického i kulturního rozvoje. Po r. 1900 se tempo rozvoje ještě urychlilo vlivem technického i kulturního pokroku. Vypuknutí války Čechy zcela překvapilo – nikdo s válkou nepočítal. Ani společnost, ani politické kruhy, jejichž koordinace byla oslabena rozpuštěním parlamentu na jaře 1914. Docházelo pouze k projevům živelného odporu českých vojáků při nástupu do kasáren a odjezdu na frontu. V českém národě byly zakořeněny sympatie vůči národům, proti kterým teď měli čeští vojáci bojovat, Srbům a Rusům.

Jediným, kdo reagoval, byl profesor Karlovy university Tomáš G.Masaryk. Masaryk měl výjimečné postavení. Měl, jako jeden z mála českých politiků, celoevropský rozhled. Vystudoval ve Vídni, znal Německo, Itálii, Francii, Rusko. Jeho kniha „Rusko a Evropa“ byla dokonce v Rusku zakázána. Měl za manželku Američanku, uměl anglicky, což tehdy u nás nebylo obvyklé. Měl přátele v anglosaském světě. Byl znám v české politice: byl od 90.let 19.století poslancem zemského sněmu za okres Valašské Meziříčí, od r. 1907 poslancem Říšské rady, v r. 1911 se měl stát jejím předsedou. Byl sice jediným poslancem realistické strany, ale tato strana měla značný vliv v kruzích české inteligence. Proslavil se ve veřejnosti v tzv. Rukopisné aféře, Hilsnerově případu, Záhřebském procesu v roce 1908, v tzv. Friedjungově případu.

Už v srpnu a září 1914 navázal přes neutrální Holandsko kontakt s Angličany. V polovině září vzkázal do Londýna po Čechoameričanu Voskovi první výzvu, aby ruská vojska dobře přijala české vojáky, kteří přejdou na ruskou stranu (viz Wickham Steed: Třicet let novinářem, II., Praha 1929, str. 43-6). Současně začal Masaryk budovat domácí odbojovou organizaci pro propagaci české samostatnosti a zpravodajství, tzv. Českou mafii (viz Jan Hajšman: Česká mafie, I., Praha 1935), viz též Jaroslav Budínský: Morava za války, Brno 1936).

Masaryk byl ovšem, jako známý opoziční politik, pod dohledem rakouské policie. Zatknout poslance Říšské rady ovšem nebylo tak snadné. Sám český místodržící hrabě Thun jej varoval. Proto Masaryk v prosinci 1914 odešel do Itálie pod záminkou, že doprovází k léčení svou dceru Olgu, ohroženou tuberkulózou. Vedení Mafie předal svému žáku a příteli, tehdy třicetiletému dr.E.Benešovi. To už se ale zformovaly v zahraničí, Rusku a Francii, první naše vojenské jednotky.

*  *  *

V USA žilo v r. 1914 asi 1,5 milionu českých emigrantů a 1 milion Slováků. V Rusku bylo cca 70 000 našich krajanů (zemědělci na Volyni, podnikatelé, učitelé středních škol atd.), v Paříži cca 2 000 krajanů (zejména studenti uměleckých fakult).

Tito zahraniční Češi nezaháleli. Shodou okolností 22.8.1914 vznikla první rota zahraničních dobrovolníků, 3.rota 1.pluku Cizinecké legie, tzv. Rota Nazdar (podle sokolského pozdravu), v síle 250 mužů Téhož dne vznikla v Kyjevě jednotka v síle praporu, tzv. Česká družina (1 000 mužů, z toho 800 Čechů, 16 Slováků, zbytek ruští instruktoři).

Rota Nazdar byla nasazena na frontě 23.10.1914, Česká družina téhož dne. Byl zde ovšem rozdíl – rota Nazdar byla nasazena jako celek v rámci marocké divize, Česká družina po četách a poločetách jako průzkumné jednotky v rámci ruské 3.armády gen. Dmitrijeva (znali rakouskou organizaci, velící jazyk, označení jednotek atd.).Velmi se osvědčili, proto ruští velitelé žádali další průzkumné jednotky. Rakousko vytušilo nebezpečí, už v prosinci byli popraveni 2 zajatí Družiníci, Grmala a Müller. V lednu 1915 bylo přijato do Družiny dalších 400 dobrovolníků z řad zajatců, tzv. Novodružiníci.

Rota Nazdar se velmi vyznamenala v květnu 1915 v bitvě u Arrasu – ovšem také utrpěla značné ztráty. Do konce války prošlo touto rotou na 600 Čechů, z nichž jen 50 se dožilo konce války bez zranění.

V Rusku naše jednotky rostly přílivem dobrovolníků – zajatců, které ovšem carské velení brzdilo, protože mělo obavy, že by muselo povolit i další jednotky z řad Poláků, Jihoslovanů atd. V roce 1916 byl vytvořen 1. a 2. čs. Střelecký pluk a Čs. Brigáda pod vedením plukovníka Trojanova. Naše jednotky ovšem stále sloužily rozptýleně jako oddíly rozvědčíků (viz. Fibich, K. Povstalci, I.-V., 5.vydání Brno 1938). Významným činitelem byl velitel 3.praporu 1.pluku, ruský pplk. Mamontov, vzdělaný člověk, v letech 1912-13 válečný korespondent v Balkánských válkách. Naše jednotky původně vyznávaly tzv. Svatováclavskou tradici – vytvoření Českého království včetně Slovenska v rámci Ruska (viz přípis francouzského velvyslance Paleologuea o jednání s ruským ministrem zahraničí Sazonovem ze září 1914). Právě Mamontov, když se seznámil s českými dějinami, zavedl husitské tradice – tykání, oslovování „bratře“, husitské názvy pluků (1.pluk M.Jana Husi, 2. pluk Jiříka z Poděbrad, 3.pluk Jana Žižky) a m.j. i husitské kalichy na náramenících. M.j. byl to Mamontov, který v projevu po změně jeho 3.praporu 1.pluku na 3.pluk v dubnu 1917, jako první vyhlásil Československou republiku a Masaryka jako jejího diktátora.

V červnu 1917 byly čs. pluky 1.brigády soustředěny na jihozápadní frontě do městečka Sarny, odkud odešly už v soustředěné jednotce (cca 3 200 mužů) do zákopů u Zborova.

Československé legie v Rusku, Itálii a Francii

V Rusku

Bitva u Zborova (2.července 1917) byla součástí posledního pokusu ruské armády o ofenzívu. Československá brigáda se v ní vyznamenala. Prolomila všechny tři rakouské obranné linie, získala 1 500 zajatců a velké množství těžkých zbraní – ovšem za cenu velkých vlastních ztrát. Ze 3 200 mužů padlo 200 a 800 bylo zraněno. Vzhledem k selhání ruských jednotek pak následoval těžký tarnopolský ústup, v němž bylo zajato několik desítek raněných československých dobrovolců. Kromě dvou byli všichni popraveni.

Dosavadní velitel brigády plukovník V.Trojanov byl povýšen na generála a převzal velení ruské divize. Velitelem brigády se stal dosavadní velitel 3. československého pluku plukovník Mamontov, pozdější generál v Dobrovolnické armádě generála Děnikina. Brigáda byla doplněna o 4.pluk Prokopa Velikého, který tajně postavil v Kyjevě generál Červinka, zástupce velitele Kyjevského okruhu, český důstojník, který od mládí sloužil v ruské armádě.

Ten také postavil tajně v Borispolu u Kyjeva základ dalších čtyř pluků. Brigáda byla rozšířena na divizi a počátkem října 1917 vznikla 2.divize a Československý sbor. Velitelem byl generál Šokorov.

Vzhledem k tomu, že nově vzniklá bolševická vláda uzavřela příměří s Ústředními mocnostmi a začala jednat o mír, uzavřel prof. Masaryk, tehdy přítomný v Rusku, s bolševickou vládou dohodu o přesunu čs. sboru přes Vladivostok do Francie. Většina ruských důstojníků za přesunu, který začal počátkem března 1918, odešla od našich jednotek. Nechtěli za války opustit své rodiny. Proto velení převzali českoslovenští důstojníci, často nízkých hodností (poručíci, kapitáni). Bolševická vláda ovšem odsun sabotovala, protože se pokoušela získat československý sbor do Rudé armády. Do Rudé armády ale odešlo ze 37 000 mužů jen asi 200, zato se ze zajateckých táborů připojilo dalších 8 000 mužů. V květnu 1918 došlo i k boji s Rudými gardami v Čeljabinsku, v červnu ke vzniku ústředního velení a začaly boje o přechod československých vojsk přes Sibiř.

Československá vojska zvítězila nad Rudými gardami v celé řadě bitev, např. u Mariinska (zde byl raněn mj. Zdeněk Štěpánek, slavný herec) nebo při dobytí 40 tunelů u Bajkalu (vyznamenal se plukovník Gajda). V průběhu bojů byly postaveny 9. a 10. pěší pluk, letecký oddíl byl rozdělen na dva, vznikly dva jezdecké pluky. Část československého vojska byla nasazena v Povolží, u Carycinu a Kazaně. Naši se měli stát předvojem nové protiněmecké fronty na Volze. Bohužel spojenci (Francouzi, Japonci, Američané) dorazili jen k Bajkalu a naše vojska pod tlakem přesily ustoupila za Ural a pak na západní Sibiř. Naši legionáři se odmítali bít sami, navíc se jim nelíbil nový režim, zavedený admirálem Kolčakem. Odmítli i snahu generála Štefánika získat je pro další boj. K 1.únoru 1919 sice vznikla 3.divize (velitel plukovník Prchala), ale postupně naši uzavírali s bolševiky příměří a ustupovali k Vladivostoku. Evakuace našich vojsk do vlasti začala v září 1919 a trvala do září 1920. První transporty raněných odjely už v únoru, dubnu a červnu 1919. Legionáři se stali základem našeho důstojnického i generálského sboru (Syrový, Gajda, Čeček, Svoboda, Klapálek, Oleg Moravec, František Moravec, Vojtěch Boris Luža, Lev Prchala, Vicherek, Ingr atd.).

Italské legie

Po vstupu Itálie do války proti Rakousku (květen 1915) se dostala do italského zajetí řada našich vojáků. Ti se po zprávách o našich oddílech ve Francii a Rusku rovněž hlásili k boji proti Rakousku. Už v roce 1916 vznikl v zajatecké táboře Santa Maria Capus Veter Československý dobrovolnický sbor. Jeho zakladatelem byl Jan Čapek, před válkou úředník dolu Eleonora v Orlové a náčelník župy Těšínské. Italský režim však měl obavy, že po povolení československých oddílů by musel povolit i oddíly z rakouských Jihoslovanů. Ti by získali zásluhy o Itálii, čímž by byly ohroženy italské požadavky na získání Dalmácie.

Teprve po porážce u Caporetta na podzim 1917 (300 000 zajatých Italů a 300 00 dezertérů) Itálie potřebovala vojáky a dovolila vznik průzkumných československých rot, které plnily stejné úkoly, jako naši průzkumníci v Rusku. Počátkem roku 1918 pak začala výstavba československé divize, která se vyznamenala v červnu 1918 v bitvě na Piavě (18.6.1918 zde padl Jan Čapek). Vznikla další divize a byl vytvořen armádní sbor, který se na podzim vyznamenal u Doss Alta. velitelem svoru byl generál Graziani, později generál Piccione. Sbor se v počtu 22 000 mužů vrátil do vlasti na konci prosince 1918 a měl významnou úlohu při osvobození Slovenska a při obraně Slovenska proti Maďarům na jaře 1919.

Kromě sboru vznikla v Itálii ještě Československá domobrana, vytvořená od listopadu 1918 z českých zajatců z poslední italské ofenzívy na přelomu října a listopadu. měla celkem 60 000 mužů (56 samostatných praporů a 22 samostatných rot, které od listopadu 1918 doprovázely do ČSR transporty nezbytných potravin a surovin pro válkou vyčerpanou ČSR). Návrat domobraneckých praporů (velitel podplukovník Gibiš) probíhal od března do září 1919. Sedm praporů se účastnilo boje s Maďary, ostatní zajišťovaly pořádek v iredentistickém českém pohraničí.

Francie

Nejmenší zahraniční legií byla francouzská. Jejím základem byla rota „Nazdar“, která se vytvořila už v srpnu 1914. K ní přibyli v roce 1917 Češi, kteří dobrovolně přešli do srbského zajetí a přihlásili se do srbské armády (i T.G.Masaryk původně počítal s vytvořením hlavního centra odboje v Srbsku). Když na podzim 1915 museli Srbové pod tlakem rakouské přesily ustoupit do Albánie, odešli s nimi naši dobrovolníci. Byli přesunuti do Itálie a pak do Francie.

Na přelomu r.1917 a 1918 byly naše jednotky ve Francii posíleny dvěma transporty dobrovolníků z Ruska (celkem cca 3 000 mužů) a několika tisíci Čechů a Slováků z USA. Vznikla Československá brigáda (velitel plukovník Philippe), jejíž 3 pluky se vyznamenaly v bojích u Vouziers a Terronu. Brigáda vznikla ve městě Cognac, jehož obyvatelé jí věnovali prapor. Prapor předal brigádě sám francouzský prezident.

Počátkem listopadu 1918 přibyl nový, čtvrtý, pluk, takže brigáda měla početní stav divize (cca 9 900 mužů), neměla však dělostřelectvo a divizní jednotky. Proto se v lednu 1919 přesunula do ČSR stále jako brigáda. Teprve na našem území byla doplněna těžkými zbraněmi a stala se z ní divize, která se vyznamenala v bojích o Těšínsko a Slovensko.

Celkem tedy měly naše legie v zahraničí stav 90 000 mužů plus 60 000 mužů Italské domobrany.

Zborov – 2.7.1917

„Od moře k moři stojí germánská vojska. Daleko za nimi leží má země.“

(Generál Rudolf Medek: Zborov)

Naše legie svedly za 1.světové války řadu slavných bitev. Arras, Piava, Doss Alto, Vouziers, Terron, Bachmač, Mariinsk, Bajkalské tunely. Ale bitva u Zborova trvale zůstane symbolem statečnosti našich pradědů. Báseň generála Medka, účastníka bitvy, byla v meziválečném období ve všech školních čítankách.

První československé zahraniční jednotky vznikly shodou okolností ve Francii a Rusku téhož dne, 22.8.1914. V Paříži to byla rota Cizinecké legie, podle sokolského pozdravu nazvaná „Rota Nazdar“, v Kyjevě Česká družina (800 mužů, z nich cca 16 Slováků). V r.1915 se změnila na 1.pluk, v září 1916 přibyl 2.pluk a vznikla Československá brigáda, v dubnu 1917 přibyl 3.pluk. Brigáda však nebojovala jako celek. Byla rozdělena po četách a poločetách u štábů ruských divizí a sborů jako rozvědčíci, jejichž výkonů si ruští velitelé velmi vážili. Slavné byly například rozvědky na řekách Bug. Styr a Stochod. 

Po tzv. únorové revoluci r.1917 začala ruskou armádu rozkládat bolševická agitace. Prozatímní ruská vláda se rozhodla zvýšit morálku vítěznou ofenzívou. Protože spolehlivých svazků bylo málo, měla být nasazena i Československá brigáda. Od počátku června 1917 byly naše jednotky postupně soustředěny v městečku Sarny. Bylo to poprvé od roku 1914, kdy se všichni naši dobrovolci soustředili v ucelené jednotce. Sešlo se jich na 3 200.

„Pošli slavnyje rebjata v češsku armiju služiť.V češsku armiju služiť, bujnu golovu složiť!

(Z legionářské písně)

Kolem 20.června se naše brigáda přesunula do městečka Jezerná. Zde už byla patrná příprava ofenzívy – na náměstí stál např. oddíl těžkých kanónů ráže 240 mm a oddíl belgických obrněných automobilů (belgické obrněné jednotky bojovaly na ruské frontě od r.1914). Naši dobrovolci až dosud bojovali jako rozvědčíci. Měli lehkou výzbroj, neměli kulomety, minomety, zákopové kanony. Bylo jim přislíbeno, že těžkou výzbroj převezmou od ruských jednotek, které vystřídají. Když se však brigáda kolem 20.června přesunula do zákopů a Zborova, zjistila, že zákopy jsou v neutěšeném stavu (na některých úsecích tak mizerné, že průchod byl možný jen plížením) a těžké zbraně včetně munice ruští vojáci zakopali. Bylo nutno je vykopat a pracně čistit. 

Rakouské a říšskoněmecké jednotky o přípravě ofenzívy věděly a naši dobrovolci byli pod neustálou kulometnou a dělostřeleckou palbou (tak přišel o oko ještě před ofenzívou praporčík Syrový, později generál, v r.1938 generální inspektor naší armády a předseda vlády).

1.července byly u všech tří pluků sestaveny granátnické oddíly z dobrovolníků, každý v počtu 60 mužů. Měly zaútočit jako první, jejich úkolem bylo s pomocí fugasů Novického, ručních granátů francouzsko-švýcarských a ruských „sotek“ rozbít před nepřátelskými zákopy překážky z ostnatého drátu, aby útočná vlna mohla postupovat.

2.července v 9 hodin ráno vystoupil poručík Čeček (pozdější generál a velitel našeho letectva) z pozorovatelny na předprseň zákopu a v plné kulometné palbě zkontroloval čas na svých hodinkách. A zavelel: „Za vlast, za svobodu! Granátníci – vpřed!

Granátníci vyrazili, rozbili zátarasy, přes některé hodili své pláště. A za nimi šla hlavní vlna na bodák.

V průběhu dopoledne byly prolomeny všechny tři obranné linie Rakušanů a říšskoněmeckých oddílů. Ve druhé útočné vlně podpořil náš úder ruský gardový pluk. „Gvardějci v ocelových přilbách běželi ve vyrovnaných řadách. Před nimi se hnali jejich důstojníci s revolvery a granáty v rukou, na jejich úrovni běželi kulometčíci s Maximy na plecích.“ (Ze vzpomínek pamětníka K.Fibicha).

Do zajetí bylo vzato 3 500 rakouských a německých vojáků. Byl zajat štáb rakouské divize a štáb 86.honvédského pluku. Bylo ukořistěno 21 děl, desítky kulometů a dokonce i 2 letouny. 

Ztráty byly ovšem těžké. Padlo 200 dobrovolců, raněných bylo 800 (ze 3 200 mužů). Generál Medek, tehdy praporčík (to byla nejnižší ruská důstojnická hodnost) dosvědčuje: „Pět let jsem bojoval, viděl jsem mnoho padlých. Ale jen jednou, u Zborova, jsem viděl padlé s úsměvem na tváři. Byli šťastní, že padli za svobodu! Mezi padlými byl i podporučík Podmol, rodák z Ostravy-Přívozu, který se jako dobrovolník zúčastnil už první balkánské války.

Naše brigáda podléhala 47.armádnímu sboru. velitel sboru, generál Selivačev, se slzami v očích se přišel poklonit našim padlým a řekl: „Letěli jak orli!“

 „Na poli zlatá žatva zraje. Tam leží padlí, rány v hlavě. Tam leží Podmol, Strnad i Plšek. Všichni se usmívají.“

(R.Medek: Zborov)

Doc.Dr.Tomáš Pavlica, CSc.

Vzdorovat pohromě

EDMOND KONRÁD

Jisté že je, pohleděno bez příkrasy , válka neštěstí. Bitevní slávu smutek nebytí přistírá černým závojem, jehož nepozlatí nauky o nadpráví a násilí. Ale vždy bude muž mužem, aby vzdoroval pohromě : potopě, požáru, zemětřesení. 

Je dvojí hrdinství: uvádět lidi v nebezpečí -- a zachraňovat je z něho. 

Namnoze bude nesnadno toto od onoho odlučovat.

Uvnitř organisovaného hladu rakousko-uherského, v erární síti soustavné smrti, na c. s k. armádní šachovnici mezi polem a ulejváním, pozdě nám zdáli šepot přivanul tři slova: "Zborov" a "československá brigáda".

Jak se to slovo nezvykle, divně, nově bralo každé do úst! Zborov: jméno, stvořené pro vítězství. Zní jako vzdálené zvony. A ověnčené čímsi tak snovým, květinově čerstvým jako "československá brigáda". Našinec byl tehdy nepolitické štěně bez informací a styků. Nic neznal. Všecek jeho politický program pozůstával v palčivém přání, aby ústřední mocnosti vzal čert; ve slepé víře, že budeme svobodni, v žízni po zvěstech.

Takhle s námi jednoročáky a kadety aspiranty trhla. Československá brigáda. Od toho slova milosrdně mrazilo pod rakouským stejnokrojem. Z nás co chvíli někdo šel do pole, kde neměl co dělat, leda proti vlastnímu svědomí. Kde se cítil zbůhdarma obětován. Kde cizí plýtvali jeho mladou mužností na nepravou při. Po Zborovu kdosi řekl: "To je to. Nebít se za cizí."

Záviděli jsme těm od Zborova, že zas první po třech stech letech se nebijí za cizí. My byli připraveni o mravní cenu své statečnosti. Oni zářili ryzostí čistého svědomí. My válku nezačali. Oni ji vedli ke konci.

Dávno po ní, v Holandsku jednou byla řeč o tom, co je vlast. Karel Čapek tehdá řekl: "Vlast je vědomí povinnosti." Jsme ve výhodě proti mnohým: naše povinnost je lehká.

Nic, než svoboda.

Nic, než právo žít.

Nic, než nejprostší základ lidskosti.

Nic, než být muži: vzdorovat pohromě.

Bít se za sebe, abychom se nebili za cizí. My nikdy žádnou válku nezačneme. Ale je na nás na jednom každém, aby ji pomohl dokončit. Jako zborovští.

Z Památníku k dvacátému výročí bitvy u Zborova, vydáno v červnu 1937

Seriál připravuje Doc. Tomáš Pavlica

Milan Rastislav Štefánik a Legie (1)

V r.1904 dosáhl M.R.Štefánik titulu PhDr. rigorosy z filosofie, astronomie a fyziky. Po ukončení studia chtěl vědecky pracovat ve svém oboru, ale to u nás tehdy nebylo možné. Proto odešel do Francie. Byl sice chudý, ale měl šťastnou povahu, proto si dokázal získat lidi, včetně sponzorů. V době, kdy se rozhořel konflikt později nazvaný první světová válka, měl již pevné společenské postavení.

Všeobecná mobilizace se ve Francii vztahovala i na Štefánika, který byl již v r. 1912 uznán schopným vojenské služby a zařazen k pěšímu pluku v Chartres jako vojín druhé třídy, tzv. vojín nováček. 2.srpna 1914 byl povolán do armády, ale nenarukoval. Podrobil se druhé operaci žaludku a následné rekonvalescenci. Obával se, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu bude zproštěn vojenské služby, a hledal způsob, který by mu umožnil zůstat v armádě. Probudil se u něj dávný zájem o vojenské letectví. Cítil, že své technické schopnosti,vynalézavost a energii nejlépe využije právě v aviatice. Prostřednictvím bratra svého přítele Paula Raphaela, který se znal se slavným letcem Farmanem, si od něj vyžádal doporučení. Po několika měsících mu ministerstvo vyhovělo. Bylo to šťastné rozhodnutí, vojenská služba mu umožnila, aby pro své odvážné a rozsáhlé plány snadněji získal nové politické kruhy, na které přešla za války rozhodující moc.

Štefánik do konce srpna 1915 vykonal celkem 38 průzkumných a stíhacích letů, nepočítaje lety cvičné a spojovací. Neomezoval se však jen na létání. Zřídil na letišti meteorologickou stanici a jednou zachránil svou letku, když upozornil velitele, že brzy přijde hustá mlha. V červenci 1915 mu byl udělen Válečný kříž (Croix de Guerre). Štefánik na sebe sice obrátil pozornost generála Foche svými znalostmi a návrhy v oboru meteorologie, ale tehdy ještě dal přednost činné polní službě před nabízeným místem velitele meteorologické služby u celé 10.armády.

Už v r.1915 se Štefánik pokusil o vytvoření letky z Čechů a Slováků. Podle jeho představ měla mj. za pomoci letáků provádět propagandu za nepřátelskými liniemi v oblasti srbské fronty. V srpnu 1915 v dopise příteli malíři Ludvíku Strimplovi mj. píše: „Bude vytvořena eskadrila, jejímž budu velitelem. Mám se tím ihned zabývati. Je nutno, aby byla složena výlučně z mladých, silných lidí, kteří mají odvahu. Chtěl bych si je vybrat mezi Slovany. Pomoz mi je nalézti… Za týden musím do Paříže. Je tudíž nutno, aby sis pospíšil, chceš-li nám být užitečným…“

Zanedlouho zajel M.R.Štefánik k náhradnímu tělesu Cizinecké legie v Lyonu mezi československé dobrovolníky, kteří se po zranění u Artois nebo Champagni vrátili do své garnizóny. Na jeho návštěvu vzpomíná např. generál Vilém Stanovský: „Když se počátkem září 1915 objevil v lyonských kasárnách letecký poručík mluvící česky, M.R.Štefánik, vyvolal mezi našimi hochy velký zájem. Tento zájem ještě vzrostl, když řekl, že hledá dobrovolníky pro letectvo, pro čs. eskadrilu, k jejímuž vytvoření dalo francouzské velené souhlas. Bylo dosti těch, kteří se přihlásili.“ Přihlásilo se asi 50 dobrovolníků. Francouzské vojenské úřady s povoláním do pilotní školy v Chartres otálely a mnoho žadatelů zatím odjelo na frontu. 18.12.1915 bylo šest čs. dobrovolníků přijato do pilotní školy. Vývoj válečné situace však tyto plány zmařil. Všichni piloti byli v průběhu roku 1916 přiděleni k francouzským frontovým jednotkám. Štefánikova snaha však upozornila francouzské velení a politické kruhy na připravenost našich národů postavit se za svá práva. Souhlas s vytvořením československé eskadrily je důkazem Štefánikových schopností – v té době přijala francouzská vláda zákon zakazující přijímat další dobrovolníky do Cizinecké legie s cílem znemožnit centrálním mocnostem špionáž prostřednictvím jejich příslušníků.

Štefánik se, který si prošel balkánskou frontou se po návratu stal vítaným hostem a duší pařížské společnosti. Uměl poutavě podat zážitky z vědeckých cest i z francouzské a srbské fronty. Všechny své vlastnosti „člověka velkého světa“ plně uplatnil a využil ve prospěch československé otázky. 22.12.1915 dosáhl Štefánik audience u francouzského ministerského předsedy a zároveň ministra zahraničí Aristida Brianda. Už to byl velký úspěch málo známého poručíka francouzské armády. Již na 3.2.1916 dokázal zajistit přijetí u francouzského premiéra T.G.Masarykovi, který v lednu 1916 podle dohody přijel z Londýna. Jednání bylo úspěšné, jak vyplynulo z oficiálního komuniké publikovaného v „Le Matin“. A.Briand zde uvedl: „My, Francouzi, jsme chovali vždy živé sympatie k českému národu, máme je i dnes a válka je násobí. Ujišťuji Vás, že Francie nezapomene na vaše aspirace, že sdílíme a uděláme vše, aby Češi získali samostatnost…“

Během své první cesty do Itálie na jaře 1916 získal Štefánik osobní propagandou „první přátele naší věci“, mj. italského ministra zahraničí barona Sydneye Sonnina, královnu Margaretu a ruského vyslance M.N.Gierse. Základní problém čs. zahraničního odboje, italsko-jihoslovanský vztah, však zůstal nevyřešen.

V Paříži se Štefánik dověděl, že francouzská vláda by uvítala organizování bojových jednotek z československých krajanů soustředěných hlavně v Rusku (na 100 000 krajanů a více než 200 000 zajatců), v USA (kolem 1,5 miliónu krajanů) a v Itálii (více než 10 000 zajatců). V Československé národní radě tak vznikla ojedinělá a myšlenkově smělá koncepce zajatecké akce. Francouzské vládní kruhy rozhodly dopravit a vyzbrojit československou samostatnou armádu, jestliže se Československé národní radě podaří pro celou akci získat alespoň 30 000 vojáků z Ruska. Projednat tuto záležitost v Rusku odcestoval Josef Dürich, přívrženec Kramářovy tehdy carofilské politiky. Ne náhodou však byla tehdejší Československá národní rada charakterizována sloganem „Co Masaryk myslí, to Beneš řekne a Štefánik vykoná“. Štefánik se rozhodl, že bude následovat Düricha do Ruska. Měl pověření francouzské vlády získat souhlas ruských orgánů k odeslání části československých zajatců do Francie, ale i neoficiální úkol Československé národní rady zabránit roztržce a zachovat jednotu i celou dosavadní orientaci našeho hnutí. 

/* kresba M.R.Štefanika M.Hlinka/

Milan Rastislav Štefánik a Legie (2)

Poté co se stal Štefánik členem Národní rady, spojil svou vojenskou činnost s činností politickou, byl povýšen na majora. organizoval ve francouzské armádě meteorologické stanice, několikrát navštívil Itálii, poprvé v březnu 1916, seznámil se s mnoha významnými italskými činiteli.

Toho roku jednal také s francouzskou vládou o převezení části našich vojsk z Ruska do Francie. V srpnu odjel za tímto účelem do Ruska, kde byl přijat carem. Byl v dobrých stycích také s generálem Alexejevem, přesto všechno ruské úřady však tehdy převoz vojáků nepovolily. 

Na přelomu let 1916 a 1917 navštívil také rumunskou frontu kde bojovala také řada našich vojáků. Dosáhl toho, že v létě 1917 bylo z Rumunska do Francie vypraveno 400 našich vojáků.

V Rusku Štefánik zažil počátek Únorové revoluce. Do Francie se vrátil přes Londýn, kde podal profesoru Masarykovi hlášení o ruské situaci. Další z jeho cest vedla do USA, kde získal 2000 dobrovolníků z řad našich krajanů. Na jaře 1918 byl znovu v Itálii a dosáhl definitivního svolení ke zřízení našich vojsk v Itálii (armádní sbor).

Za zmínku stojí, že dne 30 června 1918 byl přítomen v táboře v Darney u slavnosti kdy francouzský prezident předal prapor našemu 21. pěšímu pluku. Tento den byl po celé meziválečné období slaven jako Den Československé armády.

Na podzim 1918 odjel přes Japonsko na Sibiř, kde v řadách našich legií vznikla složitá situace. Když se na jaře 1918 postavily naše Ruské legie proti bolševikům, obsadily tzv. povolžskou frontu a bylo jim přislíbeno, budou podpořeny spojeneckými vojsky. Japonská, americká a francouzská vojska se skutečně vylodila ve Vladivostoku (bylo to 30 000 mužů) ale tyto jednotky dorazily maximálně do středu Sibiře, ale na frontě se neobjevily.

Naše legie v počtu dvou pěších divizí se nemohly udržet proti bolševické přesile a musely ustoupit napřed na Ural a pak k Omsku. Zejména po zprávě o vzniku samostatného Československa usoudili naši legionáři, že svůj úkol v boji za svobodu splnili. Štefánik se je však pokusil znovu získat pro boj proti bolševikům, ale legionáři odmítli, takže tato Štefánikova mise neměla úspěch. 

A takto popsal příjezd Štefánika na Sibiř ve svých pamětech generál R.Gajda :

17. listopadu roku 1918 přijel do Vladivostoku jeden z prvních vůdců v boji o československou samostatnost generál Štefánik jako ministr vojenství. V době jeho odjezdu z Francie ještě nebyly úplně rozhodnuty ani gigantický zápas spojenců s centrálními mocnostmi, ani otázka naší samostatnosti. Tím lze lehce vysvětlit pravý účel cesty generála Štefánika na Sibiř. Maje před odjezdem jenom nejasné zprávy o našich vítězných bojích proti bolševikům, vydal se na cestu, aby pomocí československého vojska organizoval mohutnou protibolševickou frontu, čímž by rázem byly zlomeny poslední překážky a váhání spojenců ohledně prohlášení naší samostatnosti. Štefánik nemohl tušit, že se obojí stane ještě před jeho příjezdem na Sibiř. Na Sibiř k našemu vojsku přijel generál Štefánik vlastně pozdě, neboť vstoupil na ruskou půdu ve Vladivostoku, když již dávno minul kulminační bod zápasu československého vojska s bolševiky. Naše armáda byla v době jeho příjezdu již mimo dosah vnějšího nebezpečí a vzhledem k jejímu vnitřnímu stavu měla být tíha bojů s bolševiky přenesena na Rusy. Jediná touha našeho vojska byla - co nejrychleji domů. Jsouc přesvědčeno, že náš první vojenský ministr přinese přesné rozhodnutí v této nejpalčivější otázce, a to v příznivém smyslu, totiž rychlým návratem do vlasti přes Vladivostok, bylo trpce zklamáno, když později uslyšelo z jeho úst, že prozatím je jediné východisko -  zůstat na frontě.

Neméně zklamán byl jistě i generál Štefánik, když viděl, že místo provádění dalekosáhlých vojenských plánů se musí spokojit s nevděčnou úlohou smírčího soudce a uklidňovatele vojska, boji unaveného a nespokojeného.

O několik řádek dál Gajda popisuje:

K jeho uvítání byl do Vladivostoku poslán generálmajor Čeček, aby mu tlumočil pozdravy celého vojska a provázel jej na cestě Sibiří. Ve Vladivostoku se však ministr vojenství dlouho nezdržel, a nehledě na chabé zdraví, vyjel 20. listopadu na západ k vojsku. 5.prosince dorazil do Čeljabinska. Zde byl uvítán čestnými oddíly československých, ruských, srbských a polských vojsk. Dostavili se všichni českoslovenští generálové, velitel západní armády generál Chanžin a členové OČSNR pro Rusko. Po přehlídce vojsk navštívil nemocnici a československý hřbitov. K večeru se konaly přípravy k jeho odjezdu do Jekatěrinburku.

V Jekatěrinburku se generálu Štefánikovi dostalo velkolepé uvítání. Od nádraží až do budovy Odbočky Národní rady bylo rozestaveno vojsko ve špalíru a nádraží samo bylo plné československých a ruských vojsk. Vlak vjížděl na nádraží zvolna za zvuků národní hymny a po krátkých pozdravech se konala přehlídka. Po skončení přehlídky chtěl Štefánik promluvit k vojsku, ale jeho zdraví to nedovolilo, a proto vystoupil generál Syrový a přečetl, co ministr chtěl naší armádě říci. Jeho řeč byla poslouchána s napětím. Ale když byla učiněna zmínka, že „návrat závisí především na jednotě a duchu a na stupni důvěry, s jakou přilnou vojska ke své první národní vládě“, byla patrná skleslost a roztrpčenost mezi vojáky, a ta se ještě rozmnožila, když byla tato řeč uveřejněna v „Československém deníku". Do řad vojska byla vnesena jakási nedůvěra, kterou později nikdo nevyvrátil a jež zanechala dlouho sklíčenost.

Po návratu z Ruska, od začátku roku 1919 se Štefánik jako ministr války podílel na vytváření Československé domobrany v Itálii – 60 000 mužů, takzvaná druhá Čs. armáda v Itálii. V dubnu 1919 se pak rozhodl k návratu do vlasti. Návrat však skončil tragicky 4.května havárií letounu Caproni.

Doc.Tomáš Pavlica

- použity citace z knihy gen. R. Gajdy – Moje paměti, vydalo v roce 1996 nakladatelství bonus A BRNO

Dodatek: Symboly prvního odboje 1914-1918

O autorovi seriálu o Legiích: Doc. PhDr. Tomáš Pavlica, CSc.

Narozen 26.května 1939 v Ostravě – Vítkovicích. Jeho otec, původem Jihočech, zemřel 10.5.1944. Matka, dcera důlního na jámě Hlubina, byla naposledy vedoucí ostravské pobočky Melantrichu.

Po základní a Jedenáctileté střední školy byl přijat na Filozofickou fakultu University Karlovy, obor dějepis – čeština. Pro častá onemocnění v I.ročníku (2x zánět plic) odešel za studia do výroby – byl dělníkem Vítkovických železáren – Válcoven trub. Poté znovu studium, pro značná zameškání opět neúspěšné. Na vojně absolvoval s vyznamenáním poddůstojnickou školu a stal se desátníkem dělostřelectva. V roce 1965 promoval s vyznamenáním na Pedagogické fakultě v Ostravě – opět s vyznamenáním. V letech 1985-7 absolvoval s vyznamenáním postgraduální studium vysokoškolské pedagogiky, získal čestné uznání rektora Palackého univerzity. V roce 1995 dokončil docenturu.

Od roku 1966 je vojenským historikem, od r. 1976 vedl asi 130 diplomových prací o čs. Letcích ve Velké Britanii. 28.října 1998 obdržel čestnou medaili Svazu bojovníků za svobodu. Je docentem Pedagogické fakulty v Ostravě, od roku 1997 externě vyučuje na Hornicko-geologické fakultě VŠB-TU. Vyšlo mu cca 600 článků v denním tisku, řadu vystoupení měl v rozhlase a televizi (v TV Ostrava naposledy v dubnu a říjnu 2001). V roce 1994 byl zvolen členem Obecního zastupitelstva obvodu Ostrava-Poruba za ČSSD, téhož roku byl zvolen i senátorem, ale mandátu se vzdal. V letošním roce odchází do důchodu. Byl prvním přednášejícím na Ostravských vlasteneckých večerech 2002.

zpět na hlavní stranu                                            přehled článků z Obrany národa