Obrana národa, 2/2002, polemika s režimem

Postavíme další pomník ke zbourání?

Z dob, kdy byl Václav Havel komunisty tak perzekuován, že se jeho hry hrály na jevištích a nahrávaly na gramofonové desky, mám doma nahrávku jeho dramatického textu: „.. A dnes už není doba statických a neměnných kategorií, kdy A bylo vždy jen A a B vždy jen B. Dnes dobře víme že A může často zároveň být B a B zároveň A. Že B může být nejen B a ale i A a C stejně jako C může být nejen C ale i AB a D a že za jistých okolností dokonce F může být nejen OQY, ale třeba i Ň.“ Prostě: slova nemusí mít význam, který je jim přikládán. Dnes, kdy Václav Havel kroutí poslední rok svého prezidentování, chápu ta slova Havla dramatika jako upovídanou, ale výstižnou charakteristiku Havla politika.

Jako politik začal Václav Havel komunikovat s národem variací slov Jana Ámose Komenského o navrácení vlády do rukou českého lidu. Kdykoli však mluvil o českém národě, interpretoval jeho dějiny negativisticky, vyzdvihoval negativní rysy, a vytýkal mu nedostatečnou politickou kulturu. Rád používá pojem „občanský princip“, ignoruje však princip politický a tradicí vytvořené komunity. Občanský princip se tak může stát buď prázdným pojmem – nebo dalším ideologickým nástrojem zhoubného ničení. Ohání se pojmem demokracie, ale v duchu filosofie Charty 77 ještě v roce 1992 konstatoval, že lidem je jedno, v jakém systému žijí, jen když slouží jejich zájmům1). Jeho hlavním trumfem jsou tzv. „lidská práva“ – v jeho pojetí však dokáží stavět lidi a jejich skupiny proti sobě.

Václav Havel se připravoval na vstup do politiky v prostředí Charty 77. V ní dominovaly osobnosti, které vstupovaly do veřejného a poltického života ještě pod Gottwaldovou standartou a byly odstaveny svými vlastními soudruhy až ve vnitrostranickém boji roku 1968. Tedy oni Dubčekové, Šabatové, Mlynářové, Hájkové. Tito soudruzi se chovali i v prostředí Charty úplně stejně, jako dříve v mocenských pozicích. Samolibě, bez pochybností o svých pravdách, bez schopnosti tyto pravdy diskutovat s názorovými protivníky, bez ochoty připustit možnost jiného názoru. Tedy elitně, gottwaldovsky. Charta sice připouštěla, aby její dokumenty podepisovali i obyčejní občané, chartistická oligarchie je však fakticky mezi sebe nepouštěla, užívala je jen jako rukojmí, živý štít pro boj s mocnými své doby. Nepotřebovala totiž mnohost názorů, lpěla na jediném, který sama vygenerovala. A tím názorem jistě bylo i pravdivé konstatování, že normalizační režim je nesvobodný. Náhradou za tento režim ale nabízela zase jen samu sebe, tedy další elitu, další neomezenou oligarchii, kterou nezajímá občan a jeho svoboda, nýbrž jen míra její vlastní moci. V tom byla Charta přímým dědicem metod února 1948 i srpna 1968. 2)

Chartisté, kteří se s Václavem Havlem dostali k moci, byli především tito vševědové, kteří si dělali nárok na výklad a řešení všech aspektů pozemského bytí. Chartisté antikomunisté, se kterými jsem měl možnost komunikovat, jsou v emigraci (J.Vaněk) nebo stíháni (V.Hučín – i za boj proti komunismu!). Zato Zdeněk Jičínský a další spolutvůrci bolševické Ústavy, která svým článkem 4 o vedoucí úloze KSČ udělala na desítky let z bezpartajních občany nižší kategorie, sedí dnes v Parlamentu České republiky. Za padlého Jakeše vstali noví agilní bojovníci z řad někdejších svazáků – např. Gross a Buzková. A činnost Charty – údajného dozorce lidských práv – ti vševědové přes odpor řadových chartistů po „Sametu“ ukončili.

25 let poté

Před 25ti lety řekli Chartisté své první „A“ – vydali Prohlášeni, se kterým souhlasila řada slušných lidí. To psalo:

„Zcela iluzorní je například právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu. Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jenom proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoliv možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu. Statisícům dalších občanů je odpírána ‘svoboda od strachu‘ (preambule prvního paktu), protože jsou nuceni žít trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.“

25 let poté mám před sebou PRÁVO z 15.března 2002. Cituje současného policejního prezidenta generála Jiřího Koláře, jak lituje, že neumí zabránit občasné „infiltraci lidí, kteří mají společensky nežádoucí postoje. Na tyto postoje jsme opravdu bezzubí, ale snažíme se s tím něco dělat.“ Policejní prezident dodal, že policie „hledá metody psychodiagnostiky a metody strukturovaných rozhovorů“, které by podobné postoje uchazečů o práci u policie dokázaly odhalit. „Zatím jsme schopni diagnostikovat jen IQ a osobnostní charakter“. Nemá tedy náhodou ono „Sametové“ „Nejsme jako oni“ dnes již význam „Jsme skoro jako oni“?

Zákonodárství „socialistické demokracie“ umožňovalo, aby občané byli plně v rukou neznámých mocensky vlivných osob, které rozhodovaly o tom, kdo bude označen jako antisocialistický živel. A případně i souzen. Chartisté proti tomu protestovali. 25 let poté zavedli, co sami odsuzovali. Po letech oficiálního vyhlašování škodlivosti židů a kulaků, jichž je třeba se zbavit, přišli na řadu tzv. „extremisté“. Přestože svoboda přesvědčení je zaručena Ústavou a Listinou práv, jsou projevy přesvědčení stíhány. Právní řád pojem „extremismus“ nezná, úřední zprávy však mezi škodlivé „extremisty“ řadí i nacionalisty a „skejťáky“ a na policejní akademii je tým, který se to snaží odůvodnit. Boj proti extremismu je veden v duchu, který dovolil zrod a existenci Gulagů, Osvětimi i Jáchymova. I rektor staroslavné University Karlovy Ivan Wilhelm říká PRÁVUExtremisté ať mluví, jen když jsou tázáni“. Další potíže extremistů upřesnil v Britských listech Tomáš Pecina poté, co se postavil za svobodu slova, a byl proto zatčen (!) a označen za extremistu:Policie mne bude trvale sledovat, … problémy budu mít i při cestách do zahraničí, neboť policie tyto seznamy sdílí s tajnými službami spojeneckých zemí. Nikdy se nepodívám do Spojených států ani do Kanady - nedostanu vízum.“

Chartisté kdysi nosili na džínových bundách nášivky propagující imperialistické země utlačující dělnickou třídu. Nikoho tehdy nenapadlo je za to stíhat - za podporu utlačování dělnické třídy. 25 let poté máme trestní paragrafy, které toto umožňují. Jsou to paragrafy nedemokratické (totalitní), protože občané nemohou předvídat, za co budou souzeni. V březnu 2002 byl podle nich odsouzen Radim P. Ten si vyjel v šusťákovce na fotbal na pražskou Letnou. Bdělý příslušník bojující proti extremismu jej vytáhl ze skupiny a zadržel za nášivku s textem „My Honour is True“. Podle mne anglické obdoby „Pravda vítězí“ z Havlovy prezidentské standarty. Soudní „znalec“ M.Gregorovič anglické „True“ přeložil jako „věrnost“ a dovodil, že takovou nášivku nosili na vycházkových uniformách příslušníci Gestapa. Radim byl kupodivu za tu nášivku odsouzen za projev sympatií k hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka a hlásání národnostní zášti. Až bude vykonávat 300 hodin veřejně prospěšných prací, může přemýšlet nad tím, jak to, že tajná služba (Gestapo) měla vycházkové uniformy (!), a proč jeho kamarád za napadení veřejného činitele dostal jen 200 hodin prací…

Chartisté si stěžovali, že byli StB tlačeni k tomu, aby emigrovali. Prohlášení A.N.O. ze 7.3.2002 připomíná, že dnes je důrazně přesvědčován k opuštění vlasti profesor Wolf z KTF UK.

Chartisté si stěžovali, že byli odsuzováni bez důkazů a často se museli hájit sami, neb „obhájci“ stáli na straně režimu. Mi stydne krev v žilách, když vidím na obrazovkách televize Vlastimila P., který jde do soudní síně s trestním řádem v ruce – a jeho obhájce se do televizní kamery vyjadřuje o svém mandantovi pohrdlivě. Tentýž Vlastimil P. byl nakonec odsouzen k mnohaletému trestu, ale i jeho odpůrce anarchista Jakub Polák se prý nechal slyšet, že „důkazy“ naznačují, že čin, za který byl odsouzen Vlastimil P., spáchal někdo úplně jiný… Nemůže to chartistické „Nejsme jako oni“ dnes již také znamenat „Rozhodně nejsme lepší“?

Pomníky

V době, kdy nevinně zatčený a dnes již propuštěný David Dembinski držel ve vězení hladovku, jsem napsal v otevřeném dopise představitelům naší vlasti, že ČR by si měla vybrat: buď bude právním státem, nebo bude mít v trestním zákoně totalitní paragrafy. Předsedové vlády a Poslanecké sněmovny, svázaní opoziční smlouvou, dodnes neodpověděli. Zato poslanci si už vybrali. Přidali do trestního zákona další totalitní paragraf - §198a. "Odnětím svobody až šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, účastní-li se aktivně činnosti skupin, organizací nebo sdružení, které hlásají diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou nebo náboženskou nenávist." I člen Rady pro lidská práva V.Vlk musel uznat, že nová úprava „se nebezpečně blíží hranici, kde dochází k porušování svobody slova, vyznání a sdružování; že se dá zneužít proti každému !“ Není v tomto okamžiku podstatné, že po zkušenostech s komunismem hlásání třídního násilí trestné není. Podstatné je, že zločinné principy nacismu i bolševismu, podle nichž můžete být odsouzeni, i když nic nespácháte, jsou opět v právním řádu naší „křehké demokracie“! Autor absurdních dramat, chartista a prezident - obhájce lidských práv – bez připomínek další pošlapávání lidských práv podepsal! Na závěr své politické kariéry se tak projevil jako důstojný nástupce Klementa Gottwalda a sám si tak postavil pomník, který mu nikdo nezbourá.

Chartisté při výročí svého prvního Prohlášení nezapřeli, že jsou dědici metod Února 48. Navrhli postavit Chartě skutečný pomník. Je to nápad hodný někdejšího poúnorového nápadu postavit pomník jednomu z největších zločinců všech dob, J.V.Stalinovi. Pomník Chartě 77 má dokonce stát nedaleko místa, odkud shlížel na svou Prahu Stalin. Stalinův pomník je již zbouraný. Jeho nástupce, pomník Chartě 77, je předem odsouzen ke zbourání – při prvním závanu svěžího vzduchu do české „demokracie“.

ROF

1) Václav Havel: Vážení občané, Projevy červenec 1990-červenec 1992. Praha, Lidové noviny, str. 155-7; O lidskou identitu, str.87.

2) Petr Žantovský: Dědictví Charty. http://www.aaawebpages.cz/CR_4.htm

 

zpět na hlavní stranu                                                    přehled článků z Obrany národa