Obrana národa, 3/2002, zločiny komunismu

Ku prospěchu vlasti ?

Biskupové, generálové, fabrikanti,básníci, spisovatelé a vyrábitelé umění, NÁSTUP !

Hlášení táborového rozhlasu ve Vykmanově k nástupu

Jáchymov ležel po skončení II. světové války na západ od demarkační linie oddělující vojska západních spojenců a sovětská. Sovětský svaz však potřeboval uran, a jáchymovské ložisko bylo jediné otevřené v nově utvářené sféře sovětského mocenského vlivu. Proto 11.září 1945 ruské vojsko překročilo demarkační linii a obsadilo jáchymovské radiové doly. 23.října 1945 pak došlo k podpisu „Dohody mezi vládami SSSR a ČSR o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejích dodávkách do SSSR.“. Dohoda byla tak tajná, že se její prvopis našel až náhodou v r.1963 v osobním archivu K.Gottwalda. Vláda ji schválila na tajné části svého zasedání 23.listopadu 1945 bez souhlasu parlamentu; neb tehdy řekl předseda vlády Zdeněk Fierlinger „dohoda nezatěžuje nijak finance republiky, naopak bude v její prospěch“. Zda se tehdejší předseda vlády ještě mýlil nebo již nestoudně lhal, se těžko dozvíme.

Sovětští odborníci prosadili k těžbě rudy metody odzkoušené při výstavbě sovětského hospodářství: náhrada techniky člověkem a nízké produktivity práce zvýšením počtu pracovníků. Pracovníků však v poválečném Československu nebylo nazbyt. Hledaly se tedy způsoby, jak získat pracovní síly. SSSR navrhl „přisunout“ více než 50 000 sovětských havířů, s rodinami kolem čtvrt milionu lidí. Tak velká, byť „spřátelená“, národnostní menšina byla i pro vazalskou vládu ČSR nepřijatelná. Hledala se jiná řešení.

Prvním bylo vyjmutí horníků německé národnosti a jejich rodin z odsunu. Začal i nábor do dolů, na zvýhodněné zásobování i přijatelné sociální podmínky zpočátku přispíval i SSSR. Současně byli nasazeni tzv. retribuční vězni – osoby odsouzené za spolupráci (či údajnou spolupráci) s nacisty; i němečtí váleční zajatci. Kolik zajatců zde přesně bylo, není známo, jejich nasazení i evidence byly v kompetenci sovětských orgánů. V roce 1949 další nasazování německých válečných zajatců v dolech hrozilo přerůst v mezinárodní ostudu, a tehdy se osobně začal angažovat ministr Alexej Čepička. Na Jáchymovsko začaly proudit nejprve stovky, pak tisíce vězňů odsouzených státními soudy k mnohaletým trestům. V letech 1948 až 1956 vzrostla těžba uranu v ČSR čtyřiadvacetkrát a výstavba trestaneckých táborů se téměř stala novým průmyslovým odvětvím. Protože vytěžená ruda se v ČSR nezpracovávala, onen proklamovaný prospěch naší vlasti zkusíme posoudit ze svědectví těch, kteří uranovou rudu osobně připravovali k expedici pro „přátele nejvěrnější“ do Sovětského svazu.

Ve prospěch člověka ?

Ruda se k expedici připravovala v táborech s krycím označením „L“, „OTK“ a „C“. Tábory ležely u Jáchymova, na úpatí Krušných hor, a při pohledu ze silnice tvořily jeden celek skrytý za neprůhlednou ohradou, byly však odděleny koridorem s ostnatým drátem. Céčko byl starý ústřední tábor „Vykmanov“, „OTK“ tzv. oddělení technické kontroly kde se soustřeďovala uranová ruda z celého státu, a „L“ (elko) bylo táborem nejmenším, ale s nejnebezpečnějším pracovištěm, kterému dominovala tzv. Rudá věž – Věž smrti. Zatímco v uranovém dole se totiž vězeň setkával s přímým zářením pouze tehdy, když narazil na rudnou žílu, zde byl vystaven záření i při pobytu mimo pracoviště.

Elko bylo založeno v únoru 1951 a tvořily jej prakticky pouze 4 baráky. V jednom z nich bylo umístěno velitelství, v druhém kuchyně a táborová marodka. Vězni obývali dva baráky. V prvním byli především kněží, od studentů bohosloví až po profesory teologie, od mladých kaplanů až k biskupům. V druhém vybraní političtí vězni režimu, který se sám prohlašoval za nejhumánnější na světě. Tito lidé však byli odsouzeni nejen soudem ke ztrátě svobody, ale z vůle mocných bez soudního rozsudku i k trvalé ztrátě zdraví stálým ozařováním a vdechováním radioaktivního křemičitého prachu, který vítr roznášel i do přilehlého tábora. Člověk zde byl pouze číslem čekajícím na odepsání.

Vedle baráků stála latrína oživená desítkami krys, které zvyklé na přítomnost lidí se stávaly stále krotšími a pobíhaly s naprostou samozřejmosti po nástupišti a v okolí malé táborové kuchyně. Později byla postavena ještě zděná korekce.

Malé nástupiště mezi baráky patřilo k nejfrekventovanějším místům. Nástupy byly velmi časté. Noční směna spala 2-3 hodiny denně, což v dobách hladu ještě zvyšovalo celkovou vyčerpanost. Nástupiště bylo svědkem debat na vysoké úrovni. Filosofických, náboženských i politicko-hospodářských, právě tak jako typického přešlapování, jímž se vězni za dlouhých a častých nástupů snažili zahánět chlad, který pronikal až do morku kostí. Byla tu soustředěna mladá česká inteligence, důstojníci, středoškolští profesoři, vysocí státní úředníci i mladá generace kdysi svobodného selského stavu, prostě ti, kteří byli považováni za potencionálního nepřítele totalitního systému a měli brzy ukončit svůj život na následky intenzivního radioaktivního ozáření. Žili vlastním životem, obtížným ale duchovně bohatým, pohrdajícím lidskou nenávistí a vážícím si všeho krásného a vznešeného, ač kolem nich bylo vše opačné. Živila je jejich mravní síla, víra v Boha, i vzpomínky dřímající v nedoručených dopisech. Věřili, že den jejich vítězství přijde. Bohatí myšlenkou i nadějí dokázali přežít. Netušili, že po dni X, kdy se fata morgana jejich života promění ve skutečnost, s nimi již nebude počítáno.

Tábor i pracoviště byly mimořádně přísně střeženy. Ochranná pásma v šířce 35 m prakticky znemožňovala každý pokus o útěk.

*   *   *

OTK soustřeďovalo uranovou rudu i čistý smolinec. Sem přijížděly nákladní vozy z celé ČSR, ale především z Jáchymovska a Příbramska. Vytěžená ruda byla tříděna ještě na šachtách podle naměřených jednotek Geigerovy stupnice. Nejkvalitnější byl čistý smolinec zvaný smolka. Byl někdy rozdrcený, avšak jako nejhodnotnější se vyskytoval v čočkách velikosti a tvaru nataženého palce. Druhým stupněm byla již ruda, tj. smolinec rozptýlený v hornině, který při těžbě nebylo možno oddělit. Třetím druhem byla tzv. chudá ruda, tj. materiál s nižším obsahem smolince, kde převládala hornina, avšak měřící přístroje ukazovaly ještě jeho únosnou přítomnost.

Závod OTK byl rozdělen zpracovatelsky na tři bloky. Čelně směrem k Ostrovu byly postaveny sklady. Mezi sklady a mohutným 35 m širokým koridorem se táhla železniční vlečka, na kterou byly přistavovány kryté železniční vozy. Mohutná zdvojená vrata v rohu závodu, střežená dvěma strážnými věžemi, se při příjezdu nebo odjezdu vlaku otevírala. V té době byl na závodě i v táboře proveden nástup. Vězni byli sčítáni a když stav souhlasil, byla souprava odsunuta nebo opačně. Po celou dobu tohoto manévru stáli vězni ve spočítaném útvaru. Po odjezdu vlaku a uzavření vrat byli znovu přepočteni jak na závodě, tak v táboře, a teprve potom byly útvary rozpuštěny. V dobách intenzivní těžby odjížděl vlak dvakrát denně. Dva vlaky tedy představovaly čtyři nástupy. Kolik hodin strávili vězni v nepředstavitelných podmínkách, např. ve sněhových vánicích, unavení a nevyspalí, bez zimního oblečení?

Chudá ruda byla přepravována volně ložená na nákladních vozech přikrytých plachtou a skládána buď na betonový dvůr, nebo do vozíků o obsahu asi 3/4 m3. Vozíky byly lanem vytaženy na most vysoký asi 10 m, odkud byly vyklápěny do bunkrů o půdorysu 5x6 m. Bunkry byly na nejspodnější části opatřeny závěrem, kterým se ruda vypouštěla na pásový dopravník. Na ten navazoval kratší transportér mířící již rovnou do krytého nákladního vagónu. Nakládání obstarávala nakládací četa čítající 6 vězňů a pracující na tři směny. Ta bývala často doplňována tzv. lítačkou, která pomáhala na místech, kde to bylo třeba, často i I6 hodin denně. Z každého vozu byly odebírány a zpracovávány vzorky v přípravně laboratoře, které se ve vězeňské terminologii říkalo „drobílka“. Zde byly vzorky v objemu asi 3-4 m3 promíchány paterým ručním přehazováním, drceny a potom laboratorně zkoušeny. V drobílce se pracovalo rovněž na tři směny. Drobílka na chudé rudě měla číslo 3.

Bohatá ruda i čistý smolinec byly ze šachet přiváženy v bedýnkách o tvaru krychle s hranou přibližně 30 cm na Tatrách 111. Posádku vozu tvořili: řidič, závozník (rovněž s řidičským průkazem) a ozbrojený strážník. Bedýnky s čistým smolincem byly při dopravě zaplombovány. Bedýnky byly skládány na rampě skládací četou o síle šesti mužů. Pracovalo se na dvě směny. Dva vězni nakládali bedýnky na pás, dva je na druhém konci skládali a třetí dvojice odvážela na rudlech do skladu. Od množství zde denně skládaného materiálu zkusíme odvodit celkovou těžbu v té době i bohatství, kterým Gottwaldova vláda platila za to, aby mohla vládnout.

Po složení se bedýnek s bohatou rudou znovu chopily ruce vězňů, aby je na vozících nechali projet měřícím kanálem. Kanál byla úzká chodba s měřící kabinou uprostřed. Posádku kabiny tvořili: 1 žena, obvykle Ruska, a 1 vězeň, který rozjeté bedýnky zadržoval, stavěl před přístroj a opět pouštěl dál. Vztah těchto žen býval velmi lidský. Byly to ženy často politováníhodné. Jejich šéfové k nim byli hrubí, často hrubší, nežli k vězňům. Po změření byly bedýnky přiváženy k boxům, kam je vysypávala zase jiná vězeňská četa. Když se box v suterénní části naplnil, byla ruda nakládána na pásový dopravník, který ji dopravil do již zmíněné Věže smrti. Nakládání v boxech patřilo k nejtěžší práci vůbec. Denní vykázané množství představovalo několik desítek tisíc tun v prostředí silně radioaktivním a prašném. Zrychlené dýchání při namáhavé práci zvyšovalo rychlost i množství vdechovaného radioaktivního záření. Silikóza zde rychle postupovala. Pásový dopravník končil u kolečkového dopravníku, který vynesl rudu do výše 20 m a vysypal do soustavy děliček, zařízení, jímž ruda přepadávala za současného promíchávání.

Pracoviště ve Věži smrti bylo stejně prašné jako v boxech. Na nejspodnější části zachytil rudu opět násypník, z něhož se plnily barely, ve kterých po označení a uzavření byla ruda transportována do SSSR. Naplněný barel vážil kolem 70 kg. Byly nakládány ručně ve třech vrstvách v uzavřených vagónech.

Bedýnky s čistým smolincem byly dopravovány do drobílky číslo 2, kde byl smolinec upravován a plněny jím barely zvláště označené. Na tomto uzavřeném pracovišti bylo nejsilnější záření. Pracovalo zde 18 vězňů, ve třech směnách vždy po šesti lidech. Prach z věže i drobílky 2 však sedal na střechy baráků i nástupiště, pronikal skulinami dřevěných dílců. Byl přítomen všude. Nebylo proti němu ochrany ani úniku. Všechna pracoviště na tomto závodě vykazovala silné radioaktivní záření. Několik civilních zaměstnanců požívalo největších výhod, které tehdy byly poskytnuty jáchymovským horníkům. Stejně tak občané ruské národnosti, kteří v civilní složce tvořili většinu.

Velitelem Elka byl dlouhou dobu bývalý řezník Pibil, zvaný Šlachťák. Zastupoval jej Prkenný markýz. Mezi známé dozorce patřil pracovní (kádrový) zástupce vězni zvaný Krokodýl. Byla zde i „pověstná kápa“ Janíček, Rozehnal a Šafařík.

Ve prospěch republiky ?

Ve špičkových dnech zde bylo skládáno 14-17 vozů za směnu. Za celý den dvojnásobek, tj. asi 30 vozů po 12 tunách nákladu. V té době stál 1 kg rudy 8000 amerických dolarů. Tedy denní těžba ve špičkových dnech byla asi 360 tun, tzn. 360 tisíc kg x 8 tisíc amerických dolarů, denně 2 miliardy 880 milionů amer. dolarů. Počítejme raději s nižší těžbou, tj. 300 tun denně, a vychází nám 2 miliardy 400 milionů amerických dolarů denně, což činí za rok 720 miliard amerických dolarů. Uváděná částka není úplná, nezahrnuje chudou rudu. Předpokládejme, že na každém voze byla pouze 1 bedýnka smolince, tj. denně bylo přiváženo 30 bedýnek přibližně po 80 kg, což činí 240 kg celkem. Při ceně 50 amerických dolarů za 1 kg je to dalších 120 milionů denně a 36 miliard amerických dolarů ročně.

Intenzivní těžba v této oblasti trvala nejméně 15 let. Máme-li si učinit představu o množství vyvezeném za tuto dobu, musíme roční těžbu představující 756 miliard amer. dolarů ještě násobit 15, to se rovná 11 bilionům 344 miliardám, amerických dolarů. V korunách pak tato částka představuje další řád. Náklady na těžbu přitom nebyly vysoké. Laciná pracovní síla - vězni a civilní štvanci režimu - spolu s primitivní mechanizací silně ovlivňovala celkovou kalkulaci. V roce 1955 již toto nestačilo a tak byla zřízena podobná úpravna na Příbramsku, o jejíž kapacitě není nic známo. Během let se těžba z příbramské oblasti zmnohonásobila. Počet šachet stále narůstal. Vznikly tábory Bytíz a Vojna. Zdroj laciných pracovních sil, který představovalo na 4,5 tisíce vězňů. K přesným číslům se dnes již asi nikdo nedopracuje.

Jedno je však jisté. Je to příklad drancování bohatství ujařmené země. Vykořisťování, které nemělo v moderních dějinách obdoby. To vše se dělo pouze na základě vládní dohody - schválené vládou Národní fronty na jednom tajném zasedání vlády v období, které je dnes označováno za krátkou éru skutečné demokracie.

*   *   *

Když o tomto barbarském okrádání, při kterém padaly životy politických vězňů (tehdy tam nebyli žádní Chartisté) kormidelníci „sametové revoluce“ nevěděli, nemají právo se nazývat Vůdci národa. Pokud ale o tom věděli a přesto komunisty omilostnili a kryjí je, patří na lavici obžalovaných za spolčování se zločinci. To už je však věcí právníků. Navíc je tu ještě podezření, že po „sametové revoluci“ toto tunelování národního bohatství pokračuje, byť humánněji. Jde o dlouholeté nerovnoprávné přidružení naší vlasti k EU, kdy náš vývoz do zemí EU je v řadě položek zatížen podstatně vyššími cly, než obdobný dovoz k nám. Jak velkou část tohoto manka získáváme zpět prostřednictvím halasně vychvalované pomoci z fondů EU? Vždyť přes výše uvedená fakta se léta říkalo, že jsme (Sovětskému svazu) vděční za pomoc, kterou DOSTÁVÁME.

ROF

Zdroje:  podklady o Elku zpracoval Miroslav Broskva a ON je poskytl Josef Koudelka

            Anna Fidlerová: Údolí živé vody; Karlovy Vary 1997.

zpět na hlavní stranu                                                    přehled článků z Obrany národa