Obrana národa, 3/2002, putování po zemích českých

Zpráva z tisku: „8. května 2002 se na nejvyšším vrcholu Jeseníků sešli vládci našich hlavních horských masivů. Krakonoš, Rampušák a (hostitel) Děd Praděd.“ Zavítejme tedy i my do říše Děda Praděda - Jeseníků. Do druhého nejvyššího pohoří sudetského masivu. Do hor, které možná daly masivu jméno – podle historiků zněl keltský název Jeseníků Sudeta oré. V dnešním Putování se zastavíme tam, kde dlouho žili vedle sebe Češi a Němci, v nejvýše položené osadě českého Slezska

REJVÍZ

Rejvíz leží v nadmořské výšce 750-800 m na kdysi významné obchodní stezce zvané Solná. Ta vedla od rakouských solných dolů Moravou do Vrbna pod Pradědem a přes Rejvíz na  Jesenicko či Zlatohorsko, odtud do Kladska. Kronikář Rejvízu říkal, že hlavně v zimě se rejvízský přechod podobal miniaturnímu sv.Bernardovi v Alpách. Rejvíz je ze severu otevřen do polských rovin, které končí na úpatí Příčné hory, v níž se od 12 století těžívalo zlato a do r.1990 barevné kovy. Ze všech ostatních stran je uzavřen horami.

Dnes se snad každý návštěvník Rejvízu projde po haťovém chodníku přírodní rezervací k Velkému mechovému jezírku. V rezervaci roste kolem 200 druhů zajímavých rostlin a travin, 50 druhů mechorostů a žije přes 40 druhů hmyzu postglaciálního původu. Milovníci výhledů mohou zajít k rozhlednám Zlatý Chlum nad Jeseníkem či Biskupská kupa nad Zlatými Horami; hlubokými lesy lze jít dvě desítky kilometrů k Pradědu. Nedaleko Rejvízu jsou zříceniny hradů Koberštejn a Edelštejn. Z ruin naopak povstal poutní chrám Pany Marie Pomocné - uvnitř je historický obraz Jezulátka bílé pleti, zvenčí moderní mozaika Jezulátka černé pleti. Kdo chce posedět, najde v Penzionu Rejvíz unikátní řezby, mj. žídle s tvářemi dávných štamgastů (v tzv. vinárničce) a dnešního personálu (ve výčepu).

Název Rejvíz je starší než obec sama a pochází z německého pojmenování místních luk. Označení Reihwiesen má původ ve 14. až 15. století, z dob první vlny německé kolonizace. Označovalo řadu luk v rovině na rašelinném podkladě. R. 1687 je uváděn název Reibwiesen (Loupežnické louky), 1736 Reihwiesen (Louky v řadě), 1805 Reichwiesen (Bohaté louky), 1836 Reiwiesen (Srnčí louky), od r. 1850 do 1948 zase Reihweisen. V době založení obce se krátce užívalo i Rýwisen a v období slávy sklárny ve Filipově údolí Glasswiesen. Pro oblast Nového Rejvízu najdeme na mapě z r. 1736 i název Königsmahl (královský oběd) na počest polského krále Zikmunda III.Vasy, který při rejvízských lukách ulovil jelena osmeráka a po úspěšném lovu zde odpočíval a obědval.

Na paměť tohoto lovu se k Rejvízu váže znak s jelenem osmerákem. Další znak, pravděpodobně ze začátku 19. století, období rozvoje hornictví a zpracování dřeva, zobrazuje dřevorubce s pilou, který má na sobě hornickou zástěru a v ruce hornický džber. Tento znak je použit v řezbářské výzdobě lampy ve vinárničce Penzionu Rejvíz (lampa nejblíže dveřím, na levé straně). Třetí, a jediný historicky doložený pečetní znak, zobrazuje stojícího muže tnoucího velkou sekerou do mohutného pařezu před sebou. Je znám jeho otisk z r. 1803 v matrice výnosů pozemků z r. 1820.

Roku 1768 byla na Rejvízu postavena první budova, hostinec a mezistanice pro povozy na Solné stezce. Protože Josef II, český král, římskoněmecký císař a spoluvladař své matky Marie Terezie, chtěl osídlit kraje kvůli ochraně severní hranice Rakouska proti Prusku, a vratislavští biskupové zase potřebovali nové plátce daní, nabídl biskup Filip Gotthard von Schlaffgotsch k prodeji velmi levně pozemky. Za dva roky stálo na Rejvízu již 40 domů. Přistěhovalo se na 30 rodin německých a 10 českých. Jelikož s centralistickou politikou vlády šla tehdy ruku v ruce germanizace, většina přistěhovalých českých rodin se brzy začala psát německy. V té době začal být užíván název Sudety - místní Němci nechtěli být zváni „Němci z Čech“.

K dalšímu rozvoji Rejvízu došlo počátkem 20.století v souvislosti s rozvojem turistiky. V té době (1910-1938) zde působil i Kulturně divadelní spolek. Scházel se v restauraci U Tetřívka, kde nacvičoval a hrál divadlo založené slezským básníkem Viktorem Heegerem. Tento básník pro něj napsal mnoho divadelních her z místního prostředí. Hudbu psával farář Jeroným Pavlík. Divadlo se svými představeními často zajíždělo do širokého okolí.

V květnu 1935 se konaly volby. Při předvolební kampani jezdil Henlein spolu s kapelou, která měla přilákat a udržet Němce, kterým sliboval dostatek práce. Kampaň zabrala, na Rejvízu Henleinovci získali 166 hlasů z 210. Němci pozdě prokoukli. Henleinovy sliby o bohatství a dobré práci se nakonec obrátily v ničivou válku zabíjející i jejich syny.

Roku 1938 začaly přípravné práce k vybudování velké obranné pevnosti na blízkém Malém Orlíku. Měl zde být asi hektar podzemních chodeb s velkým výtahem na povrch, kde mělo stát těžké, dalekonosné dělostřelectvo. Vojáci stačili jen vybudovat ubytovny pro pracovníky stavby. Ta už nebyla zahájena, po Mnichovu zdejší území připadlo Německu. Z ubytoven se stal zajatecký tábor, kde byli internováni Poláci a později Sověti.

Po skončení II.světové války byl internován lesní správce a jeho společníci, kteří měli tento tábor na starost. Na podzim 1945 začal odsun Němců, dokončen byl r.1947. Zůstali zde jen ti, kteří se za druhé světové války pro Velkoněmeckou říši tolik neangažovali, nespolupracovali s nacistickou stranou. Na Rejvízu tak zůstaly jen 4 německé rodiny. V r.1950 se několik německých rodin vrátilo zpět z nucených prací v českém vnitrozemí. Kolem r. 1968 některé požádaly o odstěhování do Německa, a bylo jim to úřady umožněno. Poslední „Němkou“ na Rejvízu po smrti svého bratra zůstala kostelnice Anna Seidlová, přezdívaná Svatá Anna. V šedesátých letech na jaře při sázení brambor zapřahala do malého pluhu svého mladšího, přesto tehdy padesátiletého bratra, a sama vedla pluh. Tak orali maličké pole za farou. Anna, narozená r.I903, chápala česky jen pár základních slov, ale rozuměla si s každým.

V r.1945 přišli na Rejvíz první čeští osídlenci. Po nich r.1947 rodiny slovenských reemigrantů z Rumunska, z nich zde zbyla jedna rodina. Když si komunisté „rozebrali“ 80 000 Řeků, do ČSR jich přišlo 14,5 tisíce, a vláda je usadila ve vesnicích severní Moravy a Slezska. I z nich zde zůstala jedna rodina. Všichni svorně „budovali socialistické pohraničí“. Ze 42 dospělých obyvatel jich 28 bylo pomocníky Veřejné Bezpečnosti.

Dnes na Rejvízu žije asi 65 stálých obyvatel, vč. dětí. Jeden z usedlíků říká: „Společně tu žijí Češi, Slováci, Rumunští Slováci, Němci, Poláci i Řekové. Jsou-li mezi nimi různice a někdy i rvačky, můžeme to přičítat lidské nedokonalosti, ne nevraživosti mezi těmito národnostmi. Pro nás všechny je to náš kraj, náš domov.“ Občas na Rejvíz přijedou „vyhnanci“ z Německa. Tady je jejich rodná země, tady byla jejich vlast. Bohužel válka pro ně přinesla trpké ovoce v podobě odsunu. Výše citovaný usedlík k tomu říká: „Mnozí jsou si vědomi proč. Mnoho Rejvízáků německé národnosti pochopilo, že dnešní obyvatelé tohoto území nejsou jejich nepřátelé... Nikdo z nich se k navrácení svého majetku na Rejvízu nijak netlačil a mnozí si uvědomují, že život v socialistickém Československu jistě nebyl samý med. Určitě se jim celá ta léta lépe žilo v Německé spolkové republice. Jen přísný zákaz návštěv rodné obce jim toto místo zpohádkověl a rozteskňoval po něm jejich srdce. Mnohdy je vlast vzácnější, pohádkovější, když je vám v ní zakázáno žít, i kdyby skutečnost byla jiná.“

Z rejvízských pověstí:   O zániku pyšného Hunohradu

Před dávnými a dávnými časy stávalo v místě rejvízských rašelinišť překrásné a bohaté město Hunohrad. Mělo kolem dokola vybudované pevné silné hradby, které uchránily měšťany i jejich bohatství před každým sebesilnějším nepřítelem. Lidé žijící v Hunohradě byli velmi bohatí a žili v nadbytku, protože blízko pramenící říčka Opava přinášela zlato a drahokamy. Stačilo tedy jen přijít k potoku a tyto vzácnosti posbírat. Tam, kde je velké bohatství, však není daleko k lenosti a hříchu.

Jednou přišel do města zbožný kněz. Ať kázal, jak kázal, jako kdyby do dubu mluvil. Až lide měli dost jeho kázání a za strašných muk ho usmrtili. Nejsurovějším z mučitelů byl mladý pastýř krav Gill. Mrtvolu zbožného muže vytáhli ven a pohodili na louku.

Druhého dne Gill dostal svačinu, strčil ji do pastýřské mošny, a vyhnal dobytek na louky. Tam si rozdělal ohýnek, složil si z lněného pytle kapuci, jak to dělávají pastýři dodnes, hodil si ji přes hlavu, aby mu netáhlo na krk a na záda. U ohně si ohříval ruce a sem tam pohlédl na krávy, aby se mu některá nezatoulala. Kolem poledne dostal hlad, otevřel mošnu, vzal si svačinu, ale co viděl? Jenom suchý chleb. Máslo mu hospodář zapomněl dát.

To Gilla rozzuřilo. Vzteky bičem mlátil do všeho, co mu do cesty přišlo. Vtom zpozoroval v trávě zkrvavenou mrtvolu věrozvěstovu a jeho vztek se obrátil na ni. Začal ji šlehat bičem a kopat. Tu se najednou mrtvola zvedla ze země. Zatímco její skelné oči ztrnule hleděly na pastýře, vztáhla se její krvavá pravice proti městu. Ústa mrtvoly se otevřela a řekla: „Navěky tě zaklínám k utrpení a s tebou zaklínám i toto město.“

Náhle se setmělo, že nebylo na krok vidět, začalo lít a rychle se ochladilo. Za chvíli se déšť proměnil v kroupy velké jako koňská hlava, které zabíjely vše živé a bořily neživé. Tisíce blesků protínalo černé nebe, tisíce hromů ohlušovalo hříšné obyvatele Hunohradu. Ani to však nestačilo k exemplárnímu potrestání hříšníků. Město mělo zmizet. Uprostřed náměstí se otevřela země a z ohromné jámy stoupala voda s černým bahnem tak rychle, že nikdo nestačil utéct. Pevné hradby kolem města bránily vodě v odtoku, a tím zrychlily zkázu města. Po několika málo hodinách byly zatopeny domy i kostel a široko daleko vzniklo jezero s černou bahnitou vodou, která prý smyla hříchy Hunohrad'anů. Boží spravedlnost byla vykonána. Nebe se za chvíli vyjasnilo, vyšlo slunce. Přežil jen bezbožný pastýř Gill, byv mrtvým knězem odsouzen bloudit hladový a roztrhaný do soudného dne jako strašidlo v bažinách.Hříšný pastýř Gill dodnes chodí po rejvízských lesích a močálech. Je stále hladový a ač rád by okusil i suchou chlebovou kůrku, nikdy ji nedostane. Nosí ošuntělý roztrhaný kabát, děravou pastýřskou mošnu a bič, kterým poháněl krávy. Občas se ukáže i některým turistům. Za ta léta poznal vzácnost chleba a smysl poctivé práce a teď prý dobrým lidem pomáhá v nouzi a špatné trestá bičem. Prý se stalo i to, že v močálech bloudící matce s dítětem ukázal cestu na Rejvíz. Někdy je ve zdejších lesích slyšet jeho volání. Ještě dnes je prý občas vidět uprostřed Velkého mechového jezírka štíhlou věž hunohradského kostela jako připomenutí, že skromnost, poctivá práce a lidská slušnost nikdy neztrácí svou cenu.

Zpracoval: ROF, hlavní zdroj: Sotiris Joanidis, přednáška v Penzionu Rejvíz a jeho kniha „Rejvíz a báje z okolí“

zpět na hlavní stranu                                                    přehled článků z Obrany národa