Obrana národa, 3/2002, pohledy dneška

Sameťáci a Sudeťáci

(Jak ČSR k Benešovým dekretům přišla a ČR by jejich zrušením mohla zajít)

Svět je malý a o svých „bolestných problémech“ diskutuje – jako loni na konferenci v Durbanu. Tam se střetly dva názorové proudy, které zkusím popsat slovy současného tisku. Jedni říkali „Za mnohem méně byli lidé pověšeni v Norimberku“. Druzí odpovídali dnešními slovy Václava Bělohradského: Izraelská reakce je možná nepřiměřená, ale NIKDY nemůže být přirovnávána ke zločinům, za něž byli souzeni Němci v Norimberku. Já se ptám: Nevyrostly zločiny nacismu právě z toho, co teď propaguje Václav Bělohradský – že je tu vyvolený národ, který může své „zájmy“ prosazovat jakkoli nepřiměřeně, ale NIKDY to nemůže být posouzeno (jako v Norimberku) jako zločin válečný, proti míru a lidskosti?

Třetí odvádí pozornost jinam a snaží se nás přesvědčit, že nejdůležitější jsou „bolestné problémy“ úplně jiné. Vyhasínající hvězdy českého „Sametu“ jako Petr Uhl, Dagmar Burešová, Michael Kocáb, biskup Václav Malý, Monika Pajerová, otevřeně převzaly rétoriku lídrů sudetoněmeckého landsmanšaftu a tvrdí, že právě teď jsou takovým bolestným problémem „Dekrety prezidenta republiky a násilné vysídlení Němců“. O tom prý je třeba v české společnosti vést otevřenou debatu. Vše sepsaly v petici „STOP NACIONALISMU“, o níž napsal Vladimír Přibský (místopředseda Unie českých spisovatelů), že „obsahuje sice jen pár řádků, přesto však co slovo, to omyl, co věta to matení pojmů“.

A debata o nás už je v plném proudu. V zájmu ovládnutí současnosti a budoucnosti prostřednictvím dějin už zase slyšíme deformovaný výklad naší minulosti. Dovídáme se mj. že Československo bylo totalitním státem, v němž byli Němci diskriminování jako Židé v Třetí říši; Češi se aktivně podíleli na holocaustu; Lidice vyvraždili čeští četníci; s Hitlerem kolaborovala jen nepatrná menšina sudetských Němců a to jen ze strachu a z donucení, pročež odsun byl vlastně pomstou na nevinných, ze které měl každý čtvrtý Čech prospěch. Češi prý sadisticky po skončení války povraždili nejdříve 240 tisíc, pak 340 tisíc, teď už dokonce 420 tisíc Němců a vyhnáním tří miliónů spoluobčanů bez prokázání viny se zbolševizovaní Češi zbavili demokratického živlu a usnadnili nastolení komunismu. Vše se začíná nápadně podobat hitlerovské rétorice z konce 30. let. A co víc! Zatímco v USA povzbuzují národnostní hrdost, aby získali podporu pro „boj proti terorismu“, u nás je národní hrdost vyhlašována za jakousi trapnost minulých století, nacionalismus za primitivní a vulgární šovinismus, národní zájem a národní pud sebezáchovy jsou prý překážkou k vybřednutí z bahna postkomunismu.

To vše do nás vtloukají zleva zprava média, která jsou po skončení „privatizace“ většinou v německých rukou. Nabízí se zde historická paralela. Kdysi Goebbels ovládl francouzský tisk, který pak ve Francouzích vyvolal poraženeckou náladu a usnadnil tak Třetí říši dobytí Francie…

Němce odsouval z domoviny i Hitler

V době, kdy smrt měla žně na bojištích II.světové války, se v Hitlerově Německu i v kruzích Spojenců začalo prosazovat přesvědčení, že poválečná stabilizace kontinentu bude jednou možná pouze v případě, kdy z Evropy bude odstraněn fenomén menšin. V roce 1942 britská vláda přijala rozhodnutí o transferu (lze říci vyhnání) německých menšin z osvobozených zemí, roku 1943 se k tomuto názoru připojila vláda USA, Svobodní Francouzi a nakonec i SSSR. Tuto koncepci zastávaly i československá a polská exilová vláda, od počátku války ji radikálně propagovaly též odbojové skupiny ve vlasti a exilové vojenské jednotky.

Odsun byl i Hitlerovou politikou. 9.června 1942 po Heydrichově pohřbu si v Berlíně pozval Adolf Hitler na kobereček protektorátního prezidenta dr.E.Háchu, vyslance dr.F.Chvalkovského, a přítomné členy vlády v čele s předsedou dr.J.Krejčím. A.Hitler k nim promluvil o přesídlování Němců. Slovy „abych dal Evropě konečně klid a mír“ začal vyklad o tom, jak se rozhodl přesídlit miliony Němců, kteří žili nebo žijí uprostřed cizích národů. Připomněl, že po dohodě s Itálií odvedl „své jižní Tyroláky“ z jejich staré vlasti. Připustil možnosti vzít jejich domovinu Němcům v Maďarsku a Rumunsku. Řekl jednoznačně: „… je lepší, když jedna generace nese po dobu dvaceti let bolest nad ztrátou domoviny, než aby Evropě hrozilo stálé nebezpečí vyvolané nepřátelským postojem…“

Hitler se před 60ti lety spletl v čase a směru odsunu. Plánoval rozluku Čechů a Němců do dvou let s tím že mu nic nezabrání, aby „vysídlil několik milionů Čechů z Čech a Moravy“ či „český národ bude vymazán z Evropy“.1) Češi však znají, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Po 3-4 letech k rozluce plánované Hitlerem skutečně došlo. Rozhodnutím Postupimské konference z poloviny roku 1945 (nikoli nějakých českých dekretů či zákonů) však z Čech a Moravy putovali Němci a český stát z těchto končin vymazalo jen dnes opěvované zpravodajství CNN, které sem umístilo Švýcarsko.

V době, kdy se už neválčilo na frontách, ale válečný stav mezi ČSR a Německem trval (byl ukončen až 3.2.1955), nedobrovolně opustili naši vlast ti, které kolektivně zhodnotil 4.3.1941jejich tehdejší lídr Konrád Henlein: „Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní poměry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci.“ Přes 90 procent Němců po Hitlerově přepadu svobodně přijalo občanství nacistické Říše. Odsunuto jich bylo přibližně stejné procento - nebyli to už ale odsouvaní spoluobčané, nýbrž občané nepřátelského státu. Němci neodsunutí u nás často záviděli těm odsunutým a mnoho z nich využilo první vhodné příležitosti k dobrovolnému odchodu. Němci odsunutí pak sice zažili 10 těžkých let v Německu, ale byli v drtivé většině ušetřeni 40ti let komunistické tyranie, kterou právě německé válečné dobrodružství přivedlo do střední Evropy. Odsunuté Němce „odškodnila“ německá vláda, na oplátku neodškodnila za šestiletou okupaci Československo. Odsunutí Němci odešli v době, kdy jim hrozilo trestní stíhání. Tehdy platný trestní řád umožňoval vyhoštěné nesoudit, kdyby se však chtěli vrátit, museli by podle téhož trestního řádu být souzeni.

V divokých odsunech bylo podle nejvyšších odhadů českých i německých historiků zabito nejméně deset tisíc, nanejvýš 40 tisíc Němců. Některé z těchto zločinů byly potrestány (konalo se několik desítek soudních procesů), jiné nikoli. Za zbytečné německé oběti se mohou Češi stydět tak jako se sudetští Němci stydí za spoluúčast na povraždění 300 tisíc čs. občanů. Požadují-li právě teď svorně Sameťáci a Sudeťáci podle principu kolektivní viny, abychom se my Češi káli, pak se nebudeme kát tím, že poskytneme odškodnění pouze Němcům a Maďarům „postiženým“ Dekrety. Tím bychom přijali teorii vyvolených národů, jejichž někteří příslušníci byli kdysi (po právu) postiženi (a my to nyní máme odčinit), zatímco Češi postižení stejnými Dekrety zůstanou zapomenuti.

Cesta k dekretům

Na vzniku i obnově ČSR má největší zásluhu ozbrojený odpor našich lidí proti těm, kteří v té době vládli na našem území. Než se však stačili po první válce vrátit legionáři z Ruska, byl zde již konsolidován režim, který dokázal šikanovat ty, kteří nám svobodu vybojovali, nedokázal se však vyrovnat se šikanou šovinistů vykládajících (řečeno dnešní terminologií) Jsme tu a chceme tu žít s vámi. Po svém. Proč vám to vadí? Nakonec „elity“ tehdejší demokracie zmizely zase v zahraničí.

Gottwald & spol. v Moskvě pod ochranou režimu, který má také na svědomí svých 6 milionů mrtvých jednoho národa (více než 6,000,000 Ukrajinců bylo odsouzeno ve 30. letech vědomě k smrti hladem; proč se o tom nemluví, proč se neustále nepřipomínají?) a v těsné (smluvní) součinnosti s Třetí říší také obsazoval Evropu. Jeho lidé se k odboji připojili až poté, kdy se sám Sovětský svaz dostal do válečného konfliktu s Velkoněmeckou říší. Většina rétorů přitom mluví o věrolomném napadení Sovětského svazu Hitlerem, někteří (Viktor Suvorov) však připomínají, že německý Vůdce předběhl svým útokem Voždě naródov Stálina jen o pár týdnů – Josef Visarionovič byl též odhodlán zahájit sovětsko-německý válečný konflikt.

E.Beneš & spol. utekli k těm, kteří ještě říkali, že mnichovskou dohodou na náš úkor zachránili světu mír (Velká Británie a Svobodná Francie anulovaly Mnichov až v srpnu 1942). V listopadu 1939 vznikl v Paříži Československý národní výbor (v čele s dr.E.Benešem) a v červnu 1940 vznikla v Londýně dočasná československá vláda v exilu a státní rada jako poradní orgán. Již 15.října 1940 byl vydán ústavní dekret č.2 o prozatímním výkonu moci zákonodárné:  § 1:  Dokud nebude  možno prováděti ustanovení hlavy druhé ústavní listiny  z 29. února 1920 o moci zákonodárné, bude president republiky úkony, které mu  ukládá par. 64  č. 1 a č. 3 úst.  listiny, pokud k  nim je zapotřebí souhlasu Národního shromáždění, vykonávati se souhlasem vlády.   § 2:  Předpisy, jimiž se mění, ruší nebo nově vydávají zákony, budou vydávány po dobu  platnosti zatímního státního zřízení v nezbytných případech presidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů,  které spolupodepíše  předseda vlády,  respektive členové vlády pověřené jejich výkony.  Podepsáni  Dr. Edvard Beneš v.r., Dr. Šrámek v.r. 

Prezident E.Beneš i exilová vláda byli uznáni v červenci 1941 Velkou Británií a Sovětským svazem, později i dalšími spojeneckými státy. 16.prosince 1941 vyhlásil Dr.Šrámek jako předseda vlády spolu s Dr.Benešem jako prezidentem válečný stav mezi Československem a všemi státy, které byly ve válce s Velkou Britanií, SSSR a USA. Válku Německu a Maďarsku vyhlásili zpětně od chvíle „kdy se vlády těchto států dopustily násilných aktů proti bezpečnosti, samostatnosti a územní celistvosti ČSR“.

Jakmile se SSSR zapojil do války proti Německu a Gottwaldovi komunisté se přidali k odboji, začali londýnští představitelé - již uznaní Sovětským svazem - jezdit do Moskvy se „dohodnout“ se Stalinem a Gottwaldem. V březnu 1945 došlo k definitivní dohodě „západního a východního exilu“ o politické reformě a vládním programu. Tuto dohodu, která našla své vyjádření mj. v Košickém vládním programu, já považuji za druhý Mnichov. Zatímco Češi a Slováci ještě umírali na frontách, „elity“ v Moskvě přehodily vyhybku. Vinou další slabosti dr.Beneše odboj vyústil, jak se říká, v osvobození z nacismu do bolševismu. Košický vládní program zakázal pravicové politické strany (včetně nejsilnějšího předmnichovského politického subjektu Agrární strany), mnoho odbojářů prohlásil za kolaboranty a vyhlásil sovětskou „demokracii“ za náš vzor. Ve vládě měli převahu komunisté - 3 ministři za KSČ, 3 za Komunistickou stranu Slovenska, předsedou vlády byl „nekomunista“ - prokomunistický Zdeněk Fierlinger, a ministrem obrany „nekomunista“, komunistický příznivec Ludvík Svoboda. Tato vláda schvalovala většinu Dekretů, které pak Dr.Beneš podepsal. Vágní formulace některých Dekretů byly příčinou nezměrného utrpení nejen některých Němců, ale i mnoha Čechů. Tomuto tématu se budeme věnovat v příštích číslech ON.

Sameťáci i Sudeťáci teď svorně žádají, abychom otevřeně diskutovali o utrpení Němců v době, kdy u nás začínalo rudé řádění vrcholící známou dobou Procesů. Proč ne? Současně ale musíme diskutovat i o tom, PROČ mohou ještě dnes odcházet bolševičtí zabijáci typu Bohumila Vláčihy od soudu bez trestu. A také o podílu některých signatářů petice STOP NACIONALISMU na této zrůdnosti. Nelze na přání Sameťáků a Sudeťáků oddělovat dvě fáze rudého teroru, který ještě dnes zabíjí na obou polokoulích této nemocné planety. 

Zrušení dekretů ≈ zrušení ČR

Pokud si slova o svém nezměrném utrpení a omyly o vině Čechů vykládali odsunutí na svých srazech, nebylo třeba se tím zabývat na úrovni vlády. Jakmile ale oficiálně vkročil do Sudetoněmeckého domu první státník ČR (byl jím Petr Pithart), uznal tak sudetské Němce za partnery českého státu. Požadavky na revizi minulosti v souvislosti s „Benešovými dekrety“ zní už i z úst činitelů vnucovaných „přátel nejvěrnějších“, EU, politiků Rakouska, německého kandidáta na post kancléře, poslanců Evropského parlamentu. To je třeba brát velmi vážně. Proto je třeba vědět, co skrývá ve své analýze místopředseda vlády JUDr.Rychetský za slovy „zpochybňovat dekrety ve svých důsledcích znamená zpochybňovat výsledky 2.světové války i …princip mezinárodního práva“. Otevřeně to napsal 27.března 2002 v PRÁVU B.Kuras2) a jeho analýzu si nikdo netroufl zpochybnit:

„Zrušení „Benešových dekretů“ by mělo jediný možný státoprávní výsledek: Český stát jako nástupník Československa by přestal právně existovat. Protože Německo nikdy nezrušilo platnost Mnichovské dohody a přestalo uznávat dohodu Postupimskou, jediným přežívajícím právním kodexem pro vztahy s Německem a Rakouskem by byly zákony Protektorátu Böhmen und Mähren.

Protože po návratu k takovému stavu těžko touží mezinárodní a evropské instituce, usiluje „sudetská lež“ o to, aby ho vlastním zrušením Benešových dekretů nastolili sami Češi -- dobrovolně, z vlastní vůle.“

13 let po Sametu již neexistuje Československo a česká národní svébytnost je znovu v nebezpečí. B.Kuras ve stejném článku nabízí i řešení, které podporuji já:

„Jestliže jsme neztratili úplně pud národní sebezáchovy, musíme se co nejrychleji začít bránit, přibližně takto:

Na domácí frontě: vydat v obrovském nákladu na státní útraty přehlednou publikaci se všemi historicky a právně ověřenými fakty týkajícími se vývoje sudetského problému a podrobností odsunu a zařídit jejich zveřejnění ve všech médiích a vzdělávacích institucích.

Podat občanské a trestní žaloby na hlavní české propagátory „sudetské lži“ v českých médiích – a tím je donutit, aby svá tvrzení buď prokázali, nebo odvolali -- na základě zákonů o ohrožení bezpečnosti státu, hanobení národa a rasy, křivého nařčení z hromadných vražd.

Na zahraniční frontě: Podat žaloby v Rakousku a v Německu na tamní hlavní veřejné propagátory protičeských lží, na základě evropských zákonů o hanobení národa a rasy.

Požádat Evropskou unii, NATO a vítězné velmoci o opětné potvrzení platnosti Postupimské dohody v česko-německo-rakouských vztazích.

Stáhnout žádost o členství v EU s vysvětlením, že Česká republika se obává ohrožení své národní existence od dvou členských států EU. Požádat o členství v Evropském sdružení volného obchodu EFTA, jehož prostřednictvím by Česká republika měla s EU volný obchod, aniž by se musela vzdávat své svrchovanosti.“

ROF

1) Opis záznamu K.H.Franka o přijetí dr.Háchy a vlády Protektorátu Hitlerem po smutečním obřadu za R.Heydricha v Berlíně, 9.VI.1942, 18:00 hod., otištěno mj. Boris Čelovský: So oder so – řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945, str. 351.

2) Benjamin Kuras, spisovatel a publicista žijící v Londýně

 

„Odkaz prezidenta ČSR dr. Edvarda Beneše“:

Vážení spoluobčané,

v nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest, dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939.

Vědom si neblahých zkušeností národa, zejména z druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli poprávu na základě mých dekretů z naší republiky odsunuti.

Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.

Může se stát, že se najdou „čeští vlastenci“, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu.

Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.

Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a jeho spoluzakladatele M.R.Štefánika. Vedlo by to k zániku obou našich národů.

Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce ať je to kdokoliv, a v kterékoliv době.

Váš  dr. EDVARD BENEŠ

Praha, květen 1947

zpět na hlavní stranu                                                 přehled článků z Obrany národa