Obrana národa, 4/2002, putování po zemích českých

V Beskydech pod horou Gírovou, v malebném kraji, kde nenajdete rovinu, protože všude je samá stráň, leží malá obec Hrčava. Jméno dostala možná od „hrčí“ – boulí na bukových kmenech, nebo od hrkající vody, které je tu všude dost. Kdysi se říkalo, že v údolí v Mostech končí chléb a začíná voda. Hrčava je nejvýchodnější obcí České republiky, slunce nad naší vlastí vychází nejdříve právě v těchto místech.

Hrčava – náš vzor

Lidé tu žijí snad již od 15.století. První zmínka o Hrčavě je z r. 1645 a souvisí s opevněním (šancí) Hertiava, patřícímu k dvojitému pásmu obranných pevnůstek, budovaných uherskou vrchností  na ochranu před vpády východních hord. Místní tak měli stejnou roli jako známější valašští portáši. Dodnes se jeden kopec v Hrčavě zve Šance podle někdejšího menšího opevnění proti vpádu Turků. Prvním civilním osídlencem Hrčavy byl podle ústního podání dřevorubec Martin Palica, kterému těšínská komora kolem r.1770 povolila usídlit se v blízkosti Hertiawy, aby zde kácel buky a klučil (mýtil) kořeny. Svou první dřevěnou boudu postavil prý poblíž dnešního stavení č. 6 - roubeného hostince U Sikory. Za 300 let vykáceli a vyklučili lidé desítky hektarů lesa, změnili členitou krajinu k obrazu svému a přitom dokázali chránit hranice vlasti. V tom nám dnešním mohou být vzorem.

V 19.století se Hrčava ustálila asi na 25 staveních se 150 obyvateli, odedávna víceméně soběstačnými a soudržnými. I jejich jazyk, šlonština nesoucí stopy češtiny, polštiny i němčiny, se vyvíjel samostatně a místní verze má zvláštní akcent a zpěvnost, které papír nezachytí. Zkuste porozumět závěti, kterou před 100 lety praděd gajdoš Pavel Zogata radil svým potomkům: „Podživče še džečičky, jo vom dom tři přikozaňa. Pjirvši – něsluž panu věrně. Drugi – něbyj barzo dobrym. Třeči – nězvěřuj še ani svoji babě; dyž co robiš a vidzum to štyře oči, možeš – ale dy to vidži pjunte, choč byš z tego mjol sto čišic, něch to!“

Během staletí příslušela Hrčava k různým státům. V roce 1920 se opět prokázala jedna vlastnost Hrčavských, zaznamenaná i v obecní kronice: Síla národního cítění Hrčavských, síla sounáležitosti k českému národu, ke koruně české země, je nezničitelná. Je to pramen, který když ucpeš, vyrazí na jiném místě s neztenčenou silou. V tom nám mohou být hrčavští vzorem podruhé.

Tehdy, necelé 2 roky po 1.světové válce, stále docházelo na česko-polském pomezí k nepokojům. Konference velvyslanců rozdělila dne 28.7.1920 Těšínsko státní hranicí bez plebiscitu. Polsku přiřkla i několik oblastí ryze českých. Výlučně česká Hrčava se měla stát jednou ze čtyř osad polské Jaworzynky. Obyvatelé Hrčavy se ale nedali. Zvolili za své mluvčí Jana Sikoru a Jana Gazura, a ti společně s javořinským učitelem Leonem Grochovským vypracovali petici žádající připojení Hrčavy k Československé republice. Sikora s Gazurem pak přešli tajně státní hranici a odevzdali petici delimitační komisi v Moravské Ostravě. Na základě této petice byla rozhodnutím mezinárodní komise pro stanovení hranic v červnu 1921 Hrčava prozatímně připojena k ČSR a v červenci 1921 Jan Sikora jmenován vládním komisařem na Hrčavě. Definitivní hranice byla vyměřena 12.6.1922, oficiálně byla těšínské pohraničí předáno ČSR dne 20.6.1924. Hrčava se stala osadou o rozloze 114 ha s 31 obytnými domy a 230 obyvateli jen české národnosti. Samostatnou obci o rozloze 288 ha je od roku 1927. Staletí existující obec tak letos 27.7. slavila teprve 75.výročí oficiálního založení.

Po připojení k ČSR byla Hrčava bez vodovodu, elektřiny, silnice byla vybudována až r.1946 a první telefon zaveden o rok později. Cesta do republiky tak pro Hrčavany léta začínala na nádraží v Čierné při Čadci, na vlak chodili 20 minut, zpět podle podmínek třeba i hodinu. Desetiletí styku s průmyslovými oblastmi Třince a Ostravy v mnohém změnilo původně dřevěnou dědinu, i zde dnes najdete moderní zděné domy jako v kterémkoli městě.

Přesto tu dodnes zbyla řada krásných dřevěných staveb. Již zmíněné stavení č. 6 - hostinec U Sikory - roubené z jedlových klád, kde pánové stále chodí k plechovému korýtku (přežije vstup do EU s její předpiso-mánií?). I roubenou budovu Masarykovy školy z roku 1924, na níž je deska třineckých železáren připomínající návštěvu prvního prezidenta ČR V.Havla (15.6.1993). Nebo rázovitý dřevěný kostelík sv. Cyrila a Metoděje z roku 1936 s křtitelnicí – řezbářskou prací místního řezbáře Ondřeje Zogaty, mše se zde slouží každou neděli od 11 hodin, zde se konají i slavné cyrilometodějské pouti.

Na přilehlém hřbitově u roubené márnice je prostý náhrobek – obyčejný pískovcový kámen s nezbytnými daty. Připomíná babičku herečky Jany Hlaváčové, která zde trávila dětská léta a v obecní kronice o tom píše: Nádherná krajina a nádherní lidé. Strašně chudí, mnohdy neměli doslova co do úst, ale měli svou hrdost a vznešenost. V tom nám mohou být Hrčavští (potřetí) vzorem.

Počtvrté bychom si mohli vzít za příklad Hrčavu z dob nástupu komunismu. Když většina českého národa dobrovolně hlasovala pro komunisty, Hrčavští si zachovali zdravý rozum. Tehdy bylo ještě možné hlasovat tzv. bílými lístky a tak říci: nevzdávám se hlasu, ale nehlasuji pro nikoho z předložené nabídky. Na Hrčavě bylo vhozeno nejvíce bílých hlasovacích lístků.

I sem proniklo budování rozvinuté socialistické společnosti. Zatímco v dobách soukromého hospodaření zde lidé krom koz, ovcí  a prasat chovali 200 krav a 10 párů koní,. JZD postavilo kravín pro 150 krav (dnes prázdný) a v zimě muselo vozit seno z Jablunkova.

Letos oslavila osmdesátku i hrčavská škola, dnes dvoutřídka s 1.-4.třídou. Stojí za to připomenout, že zde historicky platil nepsaný zákon – přivdaná či přiženěný jiné národnosti budou posílat děti do české školy. Vyučovací jazyk se podle politického vývoje měnil – čeština, polština, němčina a zase čeština. Dnes se vyučuje jen česky, což je na Těšínsku se silnou polskou menšinou výjimkou.

V lese na západní straně obce se nachází Lurdská lesní jeskyně - kamenný oltář s madonou, před níž vyvěrá pramen. Koluje legenda, že jeho voda uzdravuje zrak. Já jsem se napil, a cestou domů výjimečně dobře viděl.

Na východní straně obce je Trojmezí – místo styku hranic České republiky, Polska a Slovenska. Turistická směrovka praví, že 650 km odtud je nejzápadnější bod ČR, Trojmezí Čech, Bavorska a Saska. Ve mně ale zdejší Trojmezí vzbuzuje rozpaky. Stojí tu Lípa přátelství, zasazená prostými lidmi, ochránci přírody zmíněných států, jako znamení schopnosti sousedů domluvit se. Stojí zde ale samostatně tři obelisky z šedé leštěné žuly, jakoby symbolizovaly neschopnost Úřadů domluvit se na společném díle.

Hrčava, do které je z Prahy dál než do Vídně či Bratislavy, je rájem pro houbaře a sběrače borůvek, v zimě pro běžkaře. Nestojí tu žádný hotel, ale můžete se ubytovat v hostinci či u soukromníků. Předvedou vám zde své mini-muzeum, pomohou přeložit slova závěti praděda dudáka Pavla Zogaty, a tčeba poví, že označení „goral (gorol)“ nemají moc rádi, protože označuje spíše obyvatele polské národnosti. Pomohou najít kámen s nápisem VLK 1914 (zde byl r.1914 zastřelen (tehdy prokazatelně) poslední vlk v Moravskoslezských Beskydech), i místo zvané U Hajdušonky s přírodním jezírkem hlubokým jen několik desítek centimetrů, či 12 m vysoký buk, v prsní výšce s obvodem přes 430 cm a starý odhadem až 300 let, zřejmě pozůstatek původního jedlobukového pralesa. Uprostřed orné půdy, kde se nachází, by patrně buk nikdo nezasadil. Poví, jak se dělají na plotně placky zvané „blaše“, o doma připravené lihovině „vařonce“, že co domácnost, to jiné složení a tradice...

Aby byla Hrčava přitažlivější, měla by si vzít vzor z turistických center leckdy méně atraktivních, aby své krásy a památky lépe nabízela. Zatím turisté musí vše hledat sami, turistické značky vás dovedou do středu obce a odtud na Trojmezí (s odbočkou do slovenské Čierné), většinu pamětihodností však míjí.

A jak do Hrčavy? Je-li libo přírodou, pěšky nebo na kole, tak z oblíbené červeně značené cesty vedoucí z Mostů u Jablunkova přes Gírovou do oblasti Velké Čantoryje je to pouze 3 km (odbočka na Komorovském grúni). Jediná silnice, také z Mostů u Jablunkova, se klikatí 13 km mezi lesy po úbočí hory Gírové a po vzniku samostatné ČR měla její zásluhou Hrčava dlouho ještě další primát: Byla jedinou obcí ČR, do které jste mohli přijet pouze přes celnici – odbočka z hlavní silnice č. 11 do obce začínala až za česko-slovenskou celnicí.

Z pověstí : O vojsku v Čantoryji

K vrchu Velké Čantoryji, přes nějž na Těšínsku vede nyní hraniční čára mezi ČR a Polskem, se váže podobná pověst, jako k Blaníku i některým jiným vrchům a skalám. Dříme prý tam vojsko, které ve zlých časech vyjde národu na pomoc, až bude nejhůř...

Přišel kdysi do kovárny ve vsi pod Čantoryjí neznámý pán a objednal si tři sta podkov. Ve smluvený den kovář naložil podkovy na ruční vozík a jel s pánem na Čantoryji. Tam byl vchod do skály. Oba vjeli dovnitř, do velké síně, kde jako ve stáji stáli řadou koně, na nich seděli vojáci. Všecko spalo. Jen občas hrábl některý kůň kopytem o kamennou dlažbu, jinak bylo ticho. Pán přikázal kováři ty koně okovat. Šlo mu to rychle, ale přece to nebylo tak hned hotovo. Když přikoval poslední podkovu, objevil se pán a ptal se, co chce kovář za podkovy a za okování. Kovář na to, že to ponechává na pánovo uznání. Pán mu nasypal do pytle koňského hnoje, obrátil se a beze slova odešel někam dále dovnitř. Kovář zůstal jako omráčený. Chtěl křičet, ale bál se tu v podzemí mezi spícími vojáky, bál se běžet za pánem. Jen potichu klel, jak se dal napálit, vysypal hnůj z pytle, hodil pytel na vozík a vyjel ze skály.

Cestou domů proklínal hlasitě pána, který jej tak ošidil, a chtěl ještě vysypat zbytky hnoje z pytle. Vzal pytel a obrátil jej na ruby. A hle, vidí, že tam zůstalo trochu - ryzího zlata. S pytlem v ruce uháněl zpět na Čantoryji, ale ve skále nebylo po otvoru ani památky, ani pána  nikde nenašel. Tak si mohl jen vyčítat, že se s tím hnojem tak ukvapil.

Každého roku prý o svatém Janu v Čantoryji zabubnuje bubeník. Vojáci se probouzejí a ten, který je zrovna na stráži, se zeptá: „Už půjdeme?“ A vůdce odpovídá: „Ještě ne, čas ještě nepřišel.“ A vojsko zase upadá v celoroční spánek. Čekají, až se přiblíží doba poslední bitvy. Ta prý se strhne na Těšínsku „mezi třemi hruškami“. Jedna stojí u Těšína, druhá u Frýdku, třetí až v Pruském Slezsku.

Ta bitva bude strašlivá: Těšín jezdci-vojáci na kopytech svých koní roznesou, krve tolik poteče, že by stačila hnát mlýn. Až se ta bitva skončí, bude konec všem válkám na zemi, všemu strašnému vraždění a duha věčného míru sklene se nad naším světem. Kéž by bylo!

ROF

Pro další podrobnosti navštivte stránky připravené hrčavologem Karlem Karpeckim z Jablunkova

zpět na hlavní stranu                                                    přehled článků z Obrany národa