Obrana národa, V/listopad 2002, fejeton

Vzpoura vlasatců

Vlasatci se nám vzbouřili. Jaký děs a jaká hrůza! Je to jen chvilka, z hlediska lidského života jen okamžik, co zde ještě žádní nebyli. Nestáli za žádnými časopisy, co si dnes dovolují místo nadávek a hrubostí vážit argumenty a trochu toho intelektu. Nepořádali přednášky, na něž se nám slézají z celé republiky vysokoškolští profesoři, studenti a intelektuálové v rolích těch, kdo mluví i naslouchají. Nedělali problémy pracovníkům televizí, kteří dnes musejí snímat pravičácké demonstrace jen z jediného úhlu, až jim trne šíje a zatížené rameno umdlévá, protože švenknout kousíček vedle, místo plešatého objevil by se vlasatec. Vlasatec s porostem průměrným i delším, v slušivých polobotkách, svátečních kalhotech i docela nesvátečních džínách, v nenápadné bundičce či svetru, které koupíte na každém rohu a za které by se nestydělo devadesát a něco procent nesubkultuní populace.

Vlasatec, bestie mazaná, na to konečně přišel. Maskuje se. Přes den seriozní pracovník seriozní firmy večer letmo pohladí děti, usedá k počítači nebo bere do kapes balíčky letáků a začíná štvát. Vypadá tak nevinně. Skrývá se za svou slušňáckou fasádou, když agituje, přesvědčuje a usvědčuje ze lží. Okolí mu naslouchá: vždyť je jedním z nich, nevymezuje se, neodtahuje. Nezajímají ho osudy nějaké subkultury. Kdykoli je potká, směje se levicovým násilníkům, orientujícím se jen podle pablesků holých hlav. Vlasatec zkrátka přišel na to, jak si udělit doložku nejvyšších výhod, jak se zbavit zbytečných a otravných problémů a současně si mnohanásobně zvýšit šance při prosazování vlastních názorů.

 Vlasatci jsou jako infekční choroba, nakazí jednoho a nemoc se šíří jako epidemie dál, zasahuje staré i mladé, vysoké školy i závodní jídelny. Jen jich musí být dost. Dá se proti nim bojovat. Třeba očkováním. Stačí na televizních obrazovkách ukazovat výlučně holohlavce a o těch mluvit jako o jediných, kdo se odvažuje stavět se na odpor. Vlezlý hlas přesvědčuje lží a pomluvou a kamera přitom stojí na jediném místě, snímá holohlavé shromáždění tří lidí a nepohne se ani o píď, aby se v záběru neobjevila vlasatá hlava a nenabořila připravený a potem usilovně přemýšlející hlavy skropený scénář.

Vlasatec, pečlivě se učící a neustále se zdokonalující v nadání zasadit tvrdou ránu bez náznaku zaťaté pěsti, má odpověď. Nachází oporu v kultuře, v knihách, poezii a v hudbě, neváhá se poohlédnout kousek za hranice a hledat spojence a rádce tam, kde nějací jsou. Neútočí čelem, nevrhá se s prázdnýma rukama na zteč, ale pečlivě a promyšleně své názory prosakuje do společnosti, rozšiřuje je bez velkého křiku a rozmáchlých prázdných gest, a tak se odlesky jeho nebezpečného světopohledu náhle objevují i tam, kde by je nikdo nikdy nečekal. Pracuje nesmírně tvrdě na svém poslání i sobě samém. Je-li třeba, vybírá si jako cíl svých přesvědčovacích metod specifickou skupinu a pro ni upravuje své názory do stravitelné formy. Využívá vnucené mimikry, špatnou pověst nacionalisty jako holohlavého primitiva. On sám takovým holohlavcem nejenže nikdy nebyl a není, ale nikdo jej z toho ani nemůže dost dobře podezírat, a tak doufá, že než prohlédnou, rozpoznají nové nečekané nebezpečí a uvědomí si, kam je jejich propaganda zavedla, udělá ještě mnoho užitečného. Podaří-li se mu přesvědčit byť jen malou skupinku, ta potom podrobně poučena pokračuje v práci sama a šíří dál pozitivní nákazu slušnosti, obětavosti a odpovědnosti ke světu.

Vlasatec si může na chvilku oddychnout. Nezapomeňme, většinou má slušnou a časově náročnou práci a o nic méně na čas náročnou rodinu. Večer s ní sedí u televize a smíchy se plácá do stehen, když vidí večer ve zprávách rudého, jak vysvětluje se zarputilým obličejem souhlasně přikyvujícímu redaktorovi, že nadešel čas začít se bít o ulice.

Vlasatec mu jeho názor nebere, sám si našel jinou metodu. Ten pouliční boj ale unavuje, přemítají vlasatci, když druhý den ráno před svými domy zkoumavě pozorují rudé, kteří na chodníku zaspali svá vítězství nad neexistujícím protivníkem, vyčerpáni údery pěstí do prázdna. Dnes je vlasatci opatrně překračují a aby dohnali to chvilkové zpoždění, chvatně kráčejí s kufírky či batůžky do svých zaměstnání a škol. Další dějství boje za národ a tradici pokračuje dnes večer s posledním školním zazvoněním, s odpíchnutou píchačkou, s úlevným zapsáním časového údaje do pracovní knihy příchodů a odchodů.    

Milan Špinka, autor působí v Národní myšlence

 zpět na hlavní stranu                                                přehled článků z Obrany národa